Autor fotografie: Ernest Meissonier (1875), etropolitan Museum of Art, volné dílo|Popisek: Friedland, 1807
"Friedland se vyrovná Slavkovu, Jeně i Marengu," měl podle barona Lejeuna prohlásit Napoleon. V případě bitvy u Jeny, kde porazil slabší ze dvou pruských armád, zatímco hlavní pruské síly si vylámaly zuby na železných divizích maršála Davouta v paralelní bitvě u Auerstaedtu, tímto výrokem císař Francouzů jen posiloval svou osobní legendu. Jinak ale nepřeháněl. Teprve u Friedlandu (dnes Pravdinsk) ve Východním Prusku (dnes ruská Kaliningradská oblast) 14. června 1807 definitivně udolal Rusy, kteří proti Francii vedli válku od léta roku 1805. Teprve u Friedlandu završil své vítězství od Slavkova. A rozhodující bitva svým průběhem dosti nejistého tažení shodou okolností vyšla na výroční den jiného Napoleonova skvělého vítězství: bitvy u Marenga z roku 1800. Zásadní roli v bitvě sehrálo francouzské dělostřelectvo.
Na rozdíl od Marenga a svým způsobem i od Slavkova byl Friedland úplným vítězstvím, plně zúročeným během následujícího diplomatického jednání. U Marenga Napoleon ještě coby první konzul "jen" rozhodl o výsledku války na italském válčišti. Operace na Rýnu probíhaly dále a teprve vítězství Bonapartova politického rivala generála Moreaua u Hohenlinden 3. prosince 1800 přineslo konečné rozhodnutí a Francouzské republice vítězství. To se přirozeně do pozdějších výkladů historie války druhé protifrancouzské koalice Napoleonovi nehodilo. Dodnes má o Hohenlindenu povědomí málokdo, ale Bonapartovo vítězství u Marenga je (zaslouženě) pojmem. Byť šlo v podstatě toho dne o bitvy dvě. V první Francouzi utrpěli porážku. S příchodem čerstvých posil vedených generálem Desaixem ale dostali šanci vybojovat druhou. Desaix v jejím úvodu padl, ale překvapení Rakušané podlehli.
Podobným způsobem převažuje v "oficiálních" dějinách dodnes význam bitvy u Jeny s Prusy. Shodou okolností se 14. října 1806 Napoleon osobně v čele jádra své Velké armády (40 tisíc mužů) neutkal s hlavní pruskou armádou vedenou pruským králem Fridrichem Vilémem III. a vévodou Brunšvickým (66 tisíc mužů), ale se silami pod velením knížete Hohelohe-Ingelfingen (45-60 tisíc mužů). Hlavní pruskou armádu porazil u Auerstaedtu po mimořádném úsilí maršál Davout disponující necelými třiceti tisíci vojáky. Davout byl však na rozdíl od Moreaua člověk zcela prostý politických ambicí a naopak vynikal loajalitou. Hlavním dějištěm se sice pro veřejnost a pro budoucnost stane Jena, kde Napoleon velel osobně, ale Davout jako první vstoupí v čele svého sboru do nepřátelského hlavního města a kromě dalšího získá titul vévody z Auerstaedtu.
Bitva u Friedlandu, jejíž 214. výročí si dnes můžeme připomenout, svým způsobem navazovala jak na Slavkov a válku třetí protifrancouzské koalice, tak na vítězství nad Prusy od Jeny a Auerstaedtu. Připomeňme, že kořeny tohoto konfliktu mezi Francií a Ruskem sahají až ke změně na petrohradském trůně po vraždě poněkud excentrického cara Pavla v březnu 1801. Pavel i pod dojmem Bonapartova úspěchu u Marenga obracel kormidlo ruské zahraniční politiky. První konzul mu vyšel vstříc a propouští ruské zajatce držené ve Francii od doby Suvorovova italského tažení... už už se Rusko vydalo na cestu stát se spojencem Francie (osnují se plány týkající se suezského průplavu i tažení do Indie), když v den, kdy kolona bývalých zajatců vypochodovala zpět do vlasti, byl Pavel v Petrohradě zavražděn.
Na trůn usedá mladý Alexandr, snad do vraždy svého otce zapletený, snad ne, a jeho přístup bude záhy právě opačný. Sbližuje se s Anglií a v průběhu roku 1803 sehrává roli prostředníka při řešení konfliktních otázek mezi Francií a Británií ve věci uspořádání Evropy po Lunévilleském (s Rakouskem) a Amienském míru. Svou stranu si však vybral. A od otevřeného vypuknutí nepřátelství mezi Londýnem a Paříží již jen hledá způsob, jak se - po boku Británie - zapojit a jak intenzivně promluvit do vývoje událostí. Vyjednává, zatím bez výsledku, s opatrným Pruskem, hledá společnou řeč s neméně opatrným, leč Napoleonovou politikou v Itálii mimořádně znepokojeným Rakouskem. V květnu 1804, pár dní po vyhlášení císařství ve Francii, podepisuje Alexandr s britským premiérem Pittem tajnou dohodu o subsidiích, kterými Británie podpoří ozbrojené ruské vystoupení proti Francii.
Rakousko vstoupí do této dosud nevyhlášené koalice v srpnu 1805, a válka na kontinentě se stane bezodkladnou. Po porážce u Slavkova Alexandr v slzách střední Evropu opouští, ale s Napoleonem nejedná. Když pak Francii v září následujícího roku vyhlašuje válku Prusko, je Rusko odhodláno pokračovat - zapojit se však stihne pozdě, až po pruské porážce. Probíhá vysilující zimní tažení Polskem s mimořádně krvavou a nerozhodnou bitvou u Pruského Jílového, následuje dobytí Gdaňsku a po kratší přestávce se operace opět rozbíhají: Francouzi odrazí pokus o ofenzívu a 10. června porazí své protivníky u Heilsbergu (dnes Lidzbark Warmiński). Začíná pronásledování. Napoleonových 60-80 tisíc mužů se střetne v rozhodující bitvě s 80 tisíci muži pod velením generála Bennigsena.
Napoleon nemanévroval se svou armádou jako s monolitem. Jeho armádní sbory byly nasazené způsobem, který Napoleonovi dovoloval operovat na mnohem širším území než protivník. Přitom kdekoli se jeho podřízení střetli s nepřítelem, systém byl nastaven tak, aby jednotlivě dokázali vzdorovat do příchodu ostatních. To dávalo Napoleonovi nejen výhodu a přehled o situaci v širokém kontextu, ale dodávalo to také dynamiku generální bitvě, jež byla cílem těchto operací. "Síla armády je dána hmotností násobenou rychlostí, podobně jako rozsah pohybů v mechanice. Rychlý pochod posiluje morálku armády a rozmnožuje prostředky, jež vedou k vítězství," a tato Napoleonova slova se projevila (nejen) u Friedlandu. Tíhu střetnutí s početnějším nepřítelem zatím nesl především sbory maršála Lannesa. Jednoho z nejschopnějších.
Napoleon osobně dorazil kolem poledne v čele Neyova 6. a Victorova 1. sboru a přiváděl i svou gardu a početné záložní dělostřelectvo 1. sboru pod velením generála Sénarmonta. "Kolik máte děl, generále?" - "Třicet šest, sire!" - "To je dobře. Rozpalte to, Rusové mají kule rádi!" - podobným způsobem povzbuzoval své jednotky k usilovnějšímu tempu pochodu a na bitevní pole dorazili právě včas. "Přivádím vám armádu, jde za mnou," odpověděl maršálu Lannesovi a generálu Oudinotovi. Ten císaři ukázal postavení nepřítele. Rusové bojovali zády k řece Alle: "Vymáchám jim pdel ve vodě, když mi dáte lidi, svoje granátníky jsem už vyčerpal."
Bennigsenovo nevýhodné postavení Napoleon rychle přečetl: "Jestli zůstane v tomhle postavení ještě pár hodin, bude ztracen." Rozvinul své síly. Cíl byl zřejmý: Friedland a mosty přes Alle. Rusové nebudou mít ústupovou cestu a budou zničeni. O šest let později bude v opačném gardu a v poněkud jiném měřítku stát v podobné situaci Napoleon u Lipska. Ale dnes je ještě pánem vývoje událostí on. V 17 hodin zahajuje svůj útok. Klíčovou roli v něm sehrálo Sénarmontem vedené dělostřelectvo. Svých třicet šest kusů rozdělil do dvou baterií a manévroval s nimi na čele Victorova a Neyova sboru, jimž prostřílel cestu ruskou linií. A manévroval tak agresívně, že i Napoleon, původní specializací dělostřelec, mu nechal vzkázat, že příliš riskuje. Sénarmonotva děla byla 200 m od protivníka a ničila ho kartáčovou palbou. "Nechte mě a moje kanonýry dělat naši práci, za vše ručím," vzkázal Sénarmont Napoleonovi. Dovedně odvrátil i nebezpečný jezdecký protiútok. Po bitvě generál hlásil: "Použito 2516 nábojů. Z toho 362 plných kulí." To je sedmdesát ran na každou z hlavní. Toto nasazení velké baterie, první svého druhu, trvalo asi půl hodiny. Ani pěchota nezůstala své pověsti nic dlužna a maršál Ney si v jejím čele právě u Friedlandu vydobyl jednu ze svých přezdívek: Rudý lev.
Na francouzské straně padlo asi 1600 mužů, na 9000 bylo zraněno. Jde o podobné ztráty při podobné celkové síle armády jako u Slavkova. Rusové přišli během dne podle různých odhadů o 12 padlých a raněných a 10 tisíc zajatých vojáků, a jejich porážka byla jednoznačná. Dezorganizovaná ruská armáda prchala přes Alle a dále Pregel až za Němen. 16. června, v den, kdy do francouzských rukou padl Královec, požádal car Alexandr o příměří. Tylžská mírová smlouva bude podepsána na prámu uprostřed Němenu 9. července. Alexandr si s Napoleonem teatrálně padnou do náruče a Rusko se na krátký čas stane francouzským spojencem. Pro Rusko mimořádně nevýhodné podmínky spolu s neschopností Francie stát se odbytištěm ruského exportu a nahradit v této roli Velkou Británii budou hlavními důvody dalšího nepřátelství, které vyvrcholí francouzskou invazí v roce 1812.
Zdroj: Kovařík, Tažení za přeludem; Pigeard, Dictionnaire des batailles de Napoléon