Napoleon u Waterloo špatně četl - nepřítele, situaci, ale také mapu

Napoleon u Waterloo špatně četl - nepřítele, situaci, ale také mapu
Autor: Henri Félix Emmanuel Philippoteaux (1874), volné dílo|Popisek: Skotští Highlanders v karé vzdorují francouzským kyrysníkům
18 / 06 / 2021, 16:00

Poslední Napoleonova bitva, bitva u Waterloo, svedená 18. června 1815 jižně od Bruselu proti Britům, Němcům, Holanďanům a Belgičanům vévody Wellingtona, k nimž přibyli Prusové maršála Blüchera. Čím hlouběji se do její historie člověk ponoří, tím méně jí rozumí. Tedy pokud chce spoléhat na Napoleonem stvořenou a historiografií dlouho nekriticky akceptovanou verzi příběhu. Francouzský vojevůdce ve vyhnanství na Svaté Heleně vytvořil velmi dovedně legendu, kterou ze sebe smyl odpovědnost za katastrofu, do níž svou Severní armádu přivedl.

Napoleon neměl v ruce mnoho karet. Krátce poté, kdy se vrátil z ostrova Elby zpět na pařížský trůn, vyhlásili mu spojenci z probíhajícího vídeňského kongresu bez váhání opět válku. Přesila byla obrovská, ale zatím nekoncentrovaná. Napoleon své nepřátele předešel. Rozhodl se zničit je jednoho po druhém. Nejblíže stály, v Belgii, síly britské a pruské. Napoleon naplánoval svůj úder jako překvapivý a v takovém směru, kterým by zabránil jejich spojení a vzájemnou podporu. Bezmála by mu to bylo vyšlo. Ale nevyšlo.

Ve své poslední vítězné bitvě sice u Ligny 16. června 1815 porazil pruskou armádu, i Britové v paralelním střetnutí u Quatre Bras před maršálem Neyem ustoupili. Ale výsledek měl k rozhodnutí daleko. Oba protivníci si zachovávali bojeschopnost. Tažení neskončilo. Je otázkou, do jaké míry to Napoleon pochopil a věděl, a do jaké míry vše, co 17. a 18. června následovalo, bylo jen důsledkem jeho snahy si pravdu nepřipustit, nepřipustit selhání plánu ve vratké situaci, možná z toho plynoucí apatie. To se již nemáme naději dozvědět.

Série chyb, které Napoleona v důsledku přivedou do konečného vyhnanství na Svatou Helenu asi o něco dříve, než by byl musel, ale které především budou znamenat zbytečné ztráty na životech v řadách jeho Severní armády, začíná 17. června 1815 nevysvětlitelnou pomalostí. Okamžitým a důslednějším pronásledováním ustupujícího nepřítele by možná z nevalného výsledku předchozího dne mohl něco vytěžit - Napoleon se však dopoledne namísto válečných operací zabývá především diskusemi o vnitropolitické situaci v Paříži.

Následně své nikterak ohromné síly rozdělí. Maršála Grouchyho vyšle, teprve v poledne, za ustupujícími Prusy. Dá mu 33 tisíc mužů dvou armádních sborů a rozkaz "odhodlaně Prusy pronásledovat, útočit na jejich zadní voj a držet se u nich tak blízko, že je nikdy neztratí z očí." První část rozkazu smysl dává, ale měla být vydána v časných ranních hodinách, nikoli "po ó". Druhá část rozkazu je problematická. Prusové měli náskok 12-15 hodin, a nad Grouchym stále značnou početní převahu.

A především následnými zásahy do Grouchyho velení vytvořil situaci, před níž sám varoval v následujícím výroku: "Operovat ve směrech, jež jsou si vzdálené a bez komunikací, je chybou, která zpravidla způsobí obratem druhou. Detašovaná kolona má rozkazy jen pro první den; její operace pro druhý den závisí na tom, co se přihodilo při první koloně. A tedy, podle okolností, tato kolona bude ztrácet čas při čekání na rozkazy, anebo bude jednat podle náhody. Je tedy třeba přijmout za zásadu, že armáda musí vždy držet své kolony spojené, a to způsobem, že nepřítel mezi ně nemůže proniknout. Pokud se z libovolného důvodu od této zásady odchýlíme, je třeba, aby detašované sbory byly ve svých operacích nezávislé; je třeba, aby směřovaly k pevnému bodu, na němž se mají spojit; musejí pochodovat bez váhání a bez nových rozkazů; a současně je třeba, aby byly tyto sbory, co nejméně je to možné, vystaveny útokům izolovaně."

Grouchyho a Napoleonovy síly nesměřovaly k pevnému bodu, kde se měly spojit. A Grouchy neměl volnou ruku. Napoleon mu bez přesných informací a se zpožděním do velení zasahoval. Grouchyho detašováním nedosáhl ničeho, než že své síly oslabil o 33 tisíc mužů.

Výchozí situace pro rozhodující bitvu to byla tedy spíše velmi špatná. Prusy Napoleon podcenil, resp. přecenil svůj úspěch v bitvě u Ligny, a to se mu odpoledne 18. června vrátí i s úroky. Ale podcenil i Wellingtona. Ten spořádaně ustoupil a zaujal pozice na předem vybrané linii jižně od vsi Waterloo a od vísky Mont-Saint-Jean. Ve zvlněném terénu. Na linii, která byla jako defenzívní pozice skvělá. A opakovaně se ujišťoval o vůli pruského spojence přispět do dění rozhodujícího dne.

Situace na francouzské straně byla zcela jiná. Napoleon si byl jistý, nebo to alespoň tak vypadalo, že Prusy porazil a ustupují pod Grouchyho tlakem za řeku Mázu a pryč, a poražený Wellington že bude ve svém ústupu pokračovat rovněž a Francouzi 18. června vtáhnou bez odporu do Bruselu. Že pak do svých pamětí na Svaté Heleně nadiktuje pohádku o tom, jak v noci ze 17. na 18. června osobně vyjel na budoucí bojiště a zkoumal Wellingtonovy linie, nic nemění na faktu, že ještě ráno s tím, že jej čeká rozhodující bitva, nepočítal, a rozhodně nepodnikl žádné přípravy. Kromě všeho si ani pořádně nenastudoval mapu.

Zdá se to vskutku málo uvěřitelné. Ale je to nezpochybnitelným faktem. O farmě La Haye Sainte hovoří ještě v bulletinu, který nadiktuje dva dny po bitvě, jako o vesnici Mont Saint Jean. Byl jednoduše na mapě posunutý o více než jeden kilometr severně. V důsledku zřejmě ignoroval existenci zámečku Hougoumont na britském pravém křídle (který byl tehdy zakryt hustým lesem), a také špatně odhadl Wellingtonovy možnosti rozmístění sil. A není vyloučeno, že jeho dezorientace mohla mít vliv i na umístění velké baterie, která bude vést palbu na hranici účinného dostřelu.

Podcenil nepřítele a situaci do té míry, že svou poslední bitvu svede prakticky bez přípravy, bez informací, bez koncentrovaných sil, a také bez manévru. Podle dispozic, jež vydá armádě až v 11 hodin dopoledne, má klíčem k úspěchu být útok zahájený v jednu hodinu odpoledne proti "vsi Mont Saint Jean" stupňovitým pochodem divizí 1. armádního sboru s levým křídlem vpředu, tj. proti středu předpokládaného Wellingtonova postavení; rozkaz pro 2. armádní sbor na levém křídle zní postupovat a podporovat 1. sbor podle okolností.

Jenže 2. sboru stojí v cestě obsazený a opevněný zámeček Hougoumont, a 1. sbor provede svůj útok v hlubokých kolonách, které Britové palbou a následným protiútokem snadno odrazí. Plán je prostoduchý. Čelní útok do neznámého prostoru proti podceňovanému nepříteli. Co by na tom mohlo nevyjít? Řečeno s klasikem z české pohádky: generál Napoleon znal jediný manévr - obětovat pravé křídlo. Úvodní útok selže. Následuje improvizace (které se mimochodem Napoleon osobně patrně nijak intenzivně neúčastní). A do toho přicházejí do pravého boku francouzské armády Prusové. Napoleon tomu odmítá věřit. Musejí mu přivést pruského zajatce, aby ho přesvědčili. Na Svaté Heleně vytvoří legendu o tom, kterak již v 11 hodin dopoledne dalekohledem přicházející Prusy odhalil. On, vrchní velitelem za středem své armády. Ne boční zajištění, lehká kavalerie, průzkum... žádná tam nebyla, žádný tam neposlal.

Během Sta dní byl v nezáviděníhodné situaci. Válku nechtěl, ale byla mu (opět) vnucena. Úvod v rámci možností vymyslel velmi dobře. Ale jeho pověstná šťastná hvězda již dávno pohasla. Hnal pak svou pěchotu a později i jezdectvo čelně proti pevně postavené linii nepřítele. Tisíce zahynuly u Waterloo zbytečně nejen proto, že Napoleon ničeho nedosáhl, a snad ani dosáhnout nemohl, ale především proto, že svou armádu nasadil proti všem dobrým zásadám válečného umění. Pěchotu v hlubokých a strnulých formacích zbavenou palebné síly. Jezdectvo nekoordinovaně v těžkém terénu proti připravené a řádně zformované pěchotě nepřítele. A dělostřelectvo neúčinně, dílem kvůli vzdálenosti, dílem kvůli konfiguraci terénu, který Wellington dovedně využil. Katastrofa, a pro francouzskou armádu bezmoc až ponížení. Měla rozhodně na víc, ale její vrchní velitel se dva dny potácel v jakémsi těžkém snu.

Zdroj: Coppens, Waterloo, les mensonges

Bitvě u Waterloo jsme věnovali také další díly Podcastu Bataillon:

video: youtube

Tagy článku

SECURITY magazín je ve své tištěné podobě první a jediný český odborný časopis o komerční bezpečnosti a vychází od roku 1994. SECURITY magazín se orientuje především na profesionály v přímém výkonu služby v soukromých bezpečnostních agenturách a ve firmách, které poskytují technické bezpečnostní služby. Je určen také manažerům, kteří uvedené služby prodávají a řídí a bezpečnostním specialistům, kteří bezpečnostní služby nakupují v soukromém i státním sektoru. Zkušenosti a informace v SECURITY magazínu jsou ale určeny i laické veřejnosti, potenciálním zákazníkům, kteří o bezpečnosti velmi často mluví a ne vždy jí rozumí nebo chápou její specifika. SECURITY magazín chce tradiční spoluprací s akademickým prostředím a experty v oboru dokázat, že komerční bezpečnost je multioborová disciplína, úzce propojená požadavky norem a předpisů a je v mnoha ohledech založena na moderních vyspělých technologiích, které mohou instalovat a provozovat pouze vzdělaní specialisté.

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace