Napoleonova armáda - hodnostní stupně a jejich označení (1786-1815)

Hodnostní stupně a jejich označení na uniformě jsou v každé armádě specifické. Francouzský systém z let 1792–1815, tedy období revolučních, koaličních a napoleonských válek, se opírá o královskou ordonanci z 1. října 1786. V průběhu revoluce a císařství prošel několika změnami a orientace v hodnostních stupních (grades) a titulech (titres) a s nimi více či méně spojených službách (emplois) či funkcích (fonctions) není snadná.

Hodnostní stupně lze rozdělit do čtyř tříd: poddůstojníci (sous-officiers, do 1. ledna 1791 nazývaní bas officiers), nižší důstojníci (officiers subalternes), vyšší důstojníci (officiers supérieurs) a generálové (officiers généraux). Řadoví vojáci neměli žádný hodnostní stupeň.

Věnujme se nejprve hodnostním stupňům v rámci francouzského řadového pěšího pluku (a bitevní či řadové půlbrigády let 1793-1803). Následující tabulka nabízí přehled přesných termínů stanovených organizačními předpisy z let 1786-1803.

Takové byly hodnostní stupně u všech pěších jednotek (pěchota, pěší dělostřelectvo, ženijní vojsko), jednotky jízdní (všechny druhy jezdectva, jízdní dělostřelectvo, dělostřelecký trén, a také četnictvo) se lišily termíny chef d’escadrons (plurál pro velitele dvou eskadron) či chef d’escadron pro vyššího důstojníka odpovídajícího šéfovi batalionu pěších jednotek, a následujícími výrazy pro poddůstojníky: ekvivalentem pro stupeň sergent-major byl maréchal-des-logis chef, sergent byl maréchal-des-logis, stupni caporal-fourrier odpovídal brigadier-fourrier a caporal byl brigadier.

Systém definovaný 1. října 1786 zahrnoval také vnitřní hierarchii v rámci některých hodnostních stupňů, která se projevila i na hodnostním označení. Hodnostní stupeň mestre-de-camp se dělil na mestre-de-camp commandant (velící), mestre-de-camp en second (druhý) a mestre-de-camp à la suite (nadpočetný). Colonel en second (bývalý mestre-de-camp en second) byl nahrazen 17. června 1788 nižším hodnostním stupněm major en second. Kapitán mohl být capitaine commandant (velící), capitaine en second (druhý) a capitaine de remplacement (zastupující). Poručíci se dělili na první (lieutenant en premier) a druhé (lieutenant en second), druhým stupněm podporučíka byl sous-lieutenant de remplacement (zastupující). Tato složitá struktura byla 1. ledna 1791 výrazně zjednodušena a nositelé jednoho hodnostního stupně se nadále od sebe lišili jen výplatní třídou, jež byla (zpravidla) určena služebním stářím. Předpisy o vnitřní službě a disciplíně přitom samozřejmě říkaly, že služebně starší voják určitého hodnostního stupně je nadřízeným služebně mladšího vojáka stejného stupně.

24. srpna 1804 byla struktura hodností doplněna o stupeň colonel en second určený pro velitele provizorních pluků či půlbrigád (46 majorů bylo jmenováno druhými plukovníky až dekretem z 23. března 1809). Podle dekretů z 9. března a 23. dubna 1811 pak byl vytvořen také hodnostní stupeň major en second.

Základní hodnostní označení vyšších a nižších důstojníků

Základním hodnostním označením byly u důstojníků epolety a kontraepolety, u poddůstojníků rukávové pásky. Výjimkou byl poddůstojnický hodnostní stupeň adjudant (adjudant sous-officier), který byl označen také epoletami. Epolety důstojníků a adjutantů byly v barvě knoflíků, tj. zlaté, nebo stříbrné (patka epolety majora po roce 1803 byla v barvě opačné), třásně byly buď silné a kroucené (franges à torsades) ve dvou řadách pro vyšší důstojníky, nebo tenké (tzv. franges à graines d’épinard) ve třech řadách pro nižší důstojníky (a majora do roku 1791); u poručíků, podporučíků a adjutantů byly třásně podle ordonance z roku 1786 kovové ve dvou vrchních řadách a červené v až třech spodních řadách.

Hodnostním označením důstojníků pluků, jež oblékaly místo fraků dolmany (především husaři, v určitém období také jízdní myslivci a jízdní dělostřelectvo), byly rukávové pásky, jež lemovaly manžetu. Pět zlatých či stříbrných pásek označovalo plukovníka, pět pásek, z nichž druhý a čtvrtý byly v barvě opačné, majora, šéf eskadron měl čtyři pásky, kapitán tři, poručík dvě a podporučík jednu. Stejné pásky lemovaly také padací most uherských kalhot a rukáv pelisy.

Základní hodnostní označení poddůstojníků

Pásky poddůstojníků, našité nad manžetou ode švu ke švu, jsou do roku 1793 stříbrné (pro seržant-majory, furýry a seržanty), nebo modré (na bílých fracích kaprálů) či bílé (na modrých a červených fracích cizineckých a švýcarských pluků). Po roce 1793 je barva pásku určena barvou knoflíku, tedy zlaté (seržant-major a seržant) a žluté (kaprál) u řadové a stříbrné a bílé u lehké pěchoty; obdobně tomu bylo u ostatních zbraní. Seržantské pásky jsou od roku 1793 lemovány červeně, kaprálské zprvu pravděpodobně ne (nebo ne často), ale později se to stalo pravidlem potvrzeným předpisy z roku 1812. Kaprál-furýři nosili kromě kaprálského hodnostního označení jednu nelemovanou seržantskou pásku nad loktem, často pak nosili jen tu a kaprálské pásky nenašívali vůbec. Měl-li frak do špice střižené manžety (časté u některých lehkých jednotek), poddůstojnické pásky (s výjimkou furýrského) zpravidla kopírovaly tvar manžety.

Kromě hodnostních stupňů byly podobně označeny také některé funkce. Adjudant-major plukovního štábu, který mohl být poručíkem, nebo kapitánem, nosil třásně na pravém rameni, epoletu bez třásní na levém. Po roce 1808 se tomu zpravidla přizpůsobili také adjutant-poddůstojníci. Řemeslní mistři (maîtres-ouvriers) malých plukovních štábů (tedy zbrojíři, ševci, krejčí, kamašáři a ostruháři), kteří byli seržanty nebo kaprály, nosili své hodnostní označení našité rovnoběžně s manžetou.

Jednu kaprálskou pásku na každém rukávu nosili do svého zrušení dekretem z 22. listopadu 1793 tzv. appointés (svobodníci), což nebyl hodnostní stupeň, ale ekvivalent vojáka první třídy. Mužstvo „učených“ zbraní, tj. dělostřelectva a ženijního vojska, se dělilo na kanonýry, sapéry a minéry první a druhé třídy, přičemž voják první třídy nosil dvě kaprálské pásky na levém rukávu.

Proužky služebního stáří poddůstojníků a mužstva

Lomené proužky služebního stáří (chevron d’ancienneté) se našívaly ode švu ke švu nad levý loket; u mužstva byly do roku 1793 modré (nebo bílé na modrých a červených fracích); po roce 1793 pak byly červené u mužstva a kaprálů a zlaté či stříbrné u seržantů a seržant-majorů. V roce 1786 se našival jeden za 8 odsloužených let v případě, že se voják znovu zapsal, druhý se našíval při druhém zápisu po 16 letech služby, po dalších osmi letech služby dostal voják místo proužku štítek veterána. Podle výnosu z 22. července 1802 se našíval jeden za 10 let, druhý po 15 letech a třetí po 20 letech služby.

Generálové 1786-1793

Nejvyšším hodnostním stupněm a zároveň hodností u dvora (dignité à la cour) byl za starého režimu a až do dekretu z 21. února 1793 maršál Francie (maréchal de France). Následoval zákonem z 28. září 1790 vytvořený stupeň armádního generála (général d’armée), generálporučík (lieutenant-général) a maréchal de camp (do češtiny zřejmě srozumitelně nepřeložitelný ekvivalent generálmajora většiny ostatních armád).

Zvláštností systému hodností a funkcí starého režimu byl titul brigadier des armées du roi, brigadýra králových armád, což byl vyšší důstojník, někdy ale také pouhý kapitán, jemuž bylo spolu s tímto titulem svěřeno velení určitého počtu batalionů či eskadron. Svým jmenováním byl dočasně nadřízeným plukovníků a podřízeným generálmajorů. Brigadýři byli v pozemní armádě zrušeni ordonancí ze 17. května 1788; jejich hodnostním označením byla jedna hvězda na epoletě i kontraepoletě jejich hodnostního stupně.

Kromě omezení počtu maršálů na šest (zákonem ze 4. března 1791) přečkal popsaný žebříček hodnostních stupňů generálů úvodní fáze francouzské revoluce.

Generálové 1793-1815

Dekret z 21. února 1793 rušil hodnost maršála Francie, hodnostní stupeň armádního generála změnil v dočasnou funkci tzv. vrchního generála (général en chef), generálporučíky přejmenoval na divizní generály (généraux de division) a maréchal de camp se stal brigádním generálem (général de brigade).

Vytvoření maršálů císařství (maréchal de l’Empire), generálplukovníků (colonel général) a generálních inspektorů (inspecteur général) senátním výnosem z 18. května 1804 na žebříčku hodnostních stupňů nic neměnilo. Jednalo se o hodnosti u dvora, tzv. vysoké důstojníky císařství (Grands Officiers de l‘Empire), kteří v nové imperiální hierarchii zaujímali pátou příčku po císaři a císařovně, císařské rodině, vysokých hodnostářích (Grands Dignitaires) a ministrech. Čtrnáct maršálů prvního jmenování bylo titulárních určených pro velení armádám a armádním sborům, čtyři měli čestný titul a byli současně senátory. Generálplukovníci byli postaveni do čela každého druhu jezdectva, tedy karabiníků (tím byl císařův bratr Louis Bonaparte, budoucí holandský král), kyrysníků, dragounů, jízdních myslivců a husarů, dále švýcarských jednotek armády, a všech zbraní císařské gardy (což byli současně maršálové císařství). Generální inspektoři stáli v čele dělostřelectva, ženijního vojska (a námořnictva). Všem zůstal i nadále armádní hodnostní stupeň divizního generála, který byl v letech 1793-1815 nejvyšším možným.

S návratem Bourbonů po Napoleonově první abdikaci na trůn se vrátily termíny maršál Francie, generálplukovník a maréchal de camp (ordonancí ze 16. května 1814). Během Sta dní Napoleon dekretem z 22. března 1815 tyto královské tituly svých generálů zachoval, označení divizní a brigádní generál bylo nadále neoficiální.

Štábní důstojníci

Pobočníci

Štábní důstojníky lze základně rozdělit na pobočníky (aides-de-camp) generálů a na vlastní štábní důstojníky, tedy generální adjutanty a štábní adjunkty. V letech 1790-1793 měl armádní generál na základě dekretu z 29. října 1790 nárok na čtyři pobočníky (v hodnostech plukovníka, podplukovníka a dvou kapitánů), generálporučík měl dva a maréchal de camp jednoho pobočníka (v hodnosti kapitánů). Nadpočetné pobočníky si museli generálové hradit z vlastních prostředků. Vrchním generálům posléze dekret z 21. února 1793 umožnil mít dva další pobočníky, bylo-li to považováno za potřebné. Zákon z 3. dubna 1795 upravil hodnosti pobočníků, dva pobočníci přidaní vrchním generálům dekretem z února 1793 měli být poručíci, první pobočník divizního generála byl kapitán, druhý poručík, nebo podporučík, pobočník brigádního generála mohl být nejvýše poručíkem.

Výnos z 8. října 1800 zvýšil počet pobočníků divizních a brigádních generálů o jednoho. První pobočník divizního generála mohl být šéfem batalionu či eskadron(y), zbylí dva kapitáni či poručíci; pobočníci brigádního generála byli nižšími důstojníky, podporučíci však nadále ve funkci pobočníků sloužit nesměli. Pobočníci nebyli příslušníky hlavního štábu armády, byli ke svému generálovi podle jeho výběru jen přiřazeni a zůstávali příslušníky svého mateřského pluku, kde byli vedeni jako nepřítomní. Po skončení funkce pobočníka se k pluku vraceli a byl jim svěřen post odpovídající jejich hodnostnímu stupni, nebo byli do jeho uvolnění vedeni jako nadpočetní.

Generální adjutanti a adjutant-komandanti

Štábními důstojníky, kteří byli příslušníky hlavního štábu armády, byli generální adjutanti (adjudants généraux), posléze adjutant-komandanti (adjudants-commandants). Jednalo se o štábní funkci, nikoli hodnostní stupeň, s nímž je často zaměňována, vytvořenou dekretem z 5. října 1790 pro vyšší důstojníky určené ke službě v hlavních a divizních štábech. Až do 13. června 1795 měli hodnost plukovníků (šéfů brigády) či podplukovníků (šéfů batalionu), poté již jen šéfů brigády (od r. 1803 plukovníků). Výnos z 8. října 1800 měnil jejich označení na adjutant-komandanta (aby bylo jednoznačné, že se nejedná o generály). Adjutant-komandant byl náčelníkem štábu divize, odpovídal za určitou oblast služby v rámci hlavního štábu, případně sloužil v rámci místních štábů vojenských divizí (územně-správních jednotek zahrnujících několik departementů).

Štábní adjunkti

Jako byli generálům přiděleni pobočníci, byli generálním adjutantům přidělováni směrnicí z 1. června 1791 vytvoření štábní adjunkti (adjoints à l’état-major) s titulem adjoints aux adjutants généraux (adjunkti generálních adjutantů). Zprvu nejvýše tři a jen po dobu tažení, dekret z 21. února 1793 upravil jejich počet na dva a stanovil, že byli nadále vybíráni mezi nižšími důstojníky. Výnosem 8. října 1800 pak bylo definitivně stanoveno, že štábní adjunkti budou nadále výhradně kapitány, nebyli také nadále přidělováni konkrétním adjutant-komandantům a jejich titul zněl adjoints à l’état-major général de l’armée. Důstojníci plnící obdobné funkce v rámci hlavních či divizních štábů a nosící stejnou uniformu, ale mající jiný hodnostní stupeň, byli označováni oficiálně jako nadpočetní důstojníci štábu (officiers à la suite). Okolnosti jejich jmenování a dalšího působení po skončení služby při štábu byly podobné pobočníkům.

Kromě těchto vnitřních armádních a souvisejících hierarchií je zajímavá a složitá otázka vztahu hodnostních stupňů armády a námořnictva a Císařské gardy. A samozřejmě srovnání hodnostních stupňů napříč ozbrojenými silami evropských mocností.

Tagy