Autor fotografie: Alfred de Marbot|Popisek: Lehká pěchota po roce 1812
Jean Colin v úvodu své práce Pěchota v 18. století – taktika píše: „Studovat průběh bojů výhradně z oficiálních dokumentů, nebo z povšechných hlášení o bitvách znamená riskovat pokřivení jejich podstaty. V historii válek je například obecnou skutečností, že tirajéři hráli často zásadní roli, vždy důležitou, a přesto jsou zmiňováni jen zřídka.“ Slovem tirajéři má na mysli rozptýlené střelce, lehkou pěchotu. Co byla „lehká pěchota“ na přelomu 18. a 19. století, v době revolučních a napoleonských válek? Jak byla vystrojena, vyzbrojena, organizována, nasazována? Kdo byli karabiníci už víme, a co myslivci, voltižéři, tirajéři, flankéři, svobodné roty a legie, fyzilíři lehké pěchoty?
Obecnou rolí lehké pěchoty byl především boj mimo sevřenou formaci, který umožňuje pokrýt široký prostor menším počtem vojáků, kteří jsou s ohledem na relativní nepřesnost užívaných zbraní hůře zasažitelní než kompaktní útvary, a zároveň mají sami větší volnost pro využití terénu ke krytí a výběr cíle a jejich palba je jednotlivě výrazně efektivnější. Lehká pěchota takto může být nasazena v užší koordinaci s pěchotou řadovou na úrovni batalionu či divize pro krytí vlastních formací, které získávají čas a prostor pro rozvinutí v žádoucí pozici, současně rozptýlení střelci před čelem kolon a linií odhalují skryté překážky a nutí nepřítele odhalovat svá postavení; anebo je lehká pěchota nasazena samostatně pro boj v obtížném terénu či splnění specifického úkolu, především čelního, bočního, týlového zajištění při ústupu, průzkumu.
A „malé války“ (petite guerre) – tedy vojenských akcí prováděných průběžně mimo rozhodující střetnutí na polích cti a slávy, kromě průzkumu především obtěžování komunikačních linií nepřítele a zneklidňování jeho zázemí a slabých míst. Jakkoli pro tuto roli se díky mobilitě hodila více lehká kavalerie: a smíšené sbory lehké pěchoty a jezdectva byly obvyklé až do konce 18. století. A také kontraguerillová válka; rovněž vedená všemi dostupnými prostředky – ale lehká pěchota pro ni byla lépe disponovaná než pěchota řadová.
Kromě specifického nasazení mimo formaci ovládala lehká pěchota tytéž manévry v sevřené sestavě jako pěchota řadová. A obráceně ovšem: i řadová pěchota mohla být nasazena mimo formaci či v obtížném terénu, pokud situace nenabízela vhodnější řešení. Na francouzském příkladu se pokusíme vysvětlit, v čem ve skutečnosti spočíval rozdíl mezi řadovou a lehkou pěchotou, protože předešleme: výzbrojí ani výstrojí to nebylo.
Při vstupu Francie do sedmileté války čítaly „lehké jednotky“ (troupes légères) na 5000 mužů, ale jejich stavy byly rychle posilovány, protože „malá válka“, jejíž moderní principy definoval maršál Mořic Saský, se ukázala být efektivním způsobem boje: v roce 1759 již disponovala francouzská armáda lehkými jednotkami v síle 10 tisíc mužů, a na konci války, před následující reorganizací, 12 tisíc. Vnitřní struktura těchto jednotek byla nepravidelná a záležela na preferencích a zkušenostech velícího plukovníka. Teprve ordonance z 22. listopadu 1759 zavádí pro tzv. dobrovolnické sbory jednotnou organizaci: každý má čítat 948 mužů v 17 setninách, z nichž je 9 pěších (jedna granátnická a osm fyzilírských) a 8 dragounských – jízdních. Dragouni zde ovšem působí ve své původní roli v sedle manévrující pěchoty, což je role v polní bitvě již dávno nevyužitelná, ale pro malou válku jako stvořená.
Ordonancí z 1. března 1763 byla organizace lehkých jednotek zpřesněna a jejich stavy byly převedeny na mírové počty. Lehké jednotky měly nadále formovat čtyři tzv. lehké legie tvořené štábem a 17 rotami ve stejném složení jako v roce 1759; a dva dobrovolnické sbory tvořené štábem a devíti rotami (granátnická, čtyři fyzilírské a čtyři dragounské); V mírovém stavu čítá řadová pěchota tabulkově na 126 tisíc mužů, ve válečném na 185 tisíc; zatímco lehká jen 1550 (1,2 %) v mírovém a 4200 (2,3 %) ve válečném stavu. Oba dobrovolnické sbory budou posílené na stav legie v roce 1766, v roce 1769 vznikne nová Korsická legie, ale již sedm let poté budou ordonancí z 25. března 1776 lehké jednotky rozpuštěné.
Než se tak stane, je 1. května 1769 vydána brilantní Instrukce (…) pro úpravu výcviku lehkých jednotek. Jako první z řady francouzských výcvikových předpisů obsahuje moderní principy pro manévr v sevřené formaci, který zjednodušuje a činí pružným; věnuje se různým způsobům palby; popisuje službu dragounů v sedle i pěší, a stane se základem pro systém výcviku a manévrů francouzské pěchoty ve významných konfliktech konce 18. a počátku 19. století definované ordonancí z roku 1776 a předpisem z roku 1791. Co však neobsahuje: prakticky se nevěnuje jakýmkoli zásadám boje mimo formaci.
Rozpuštění lehkých jednotek v roce 1776 nebylo krokem zpět. Spíše úkrokem stranou. Dragouni (a husaři) lehkých jednotek byli včleněni do jednotek jezdectva, přičemž celá lehká kavalerie, husaři a myslivci, a také dragouni majít nadále mít schopnost, kromě pravidelného nasazení, vést podle pořeby malou válku, nejen zvlášť k tomu dosud určené jízdní setniny legií. A pěchota legií je přidělena řadovým pěším plukům, které procházejí zásadní reorganizací, a role lehké pěchoty je tím zásadně změněna.
Kromě změn v počtu pluků a batalionů, které byly vyvrcholením dlouhodobého procesu, který postupně směřoval ke sjednocení organizace pěchoty tvořené pestrou paletou královských, knížecích, šlechtických, provinciálních (neplést s provinciálními jednotkami, de facto milicí) a cizineckých pluků různého složení, vznikají myslivecké roty. S výjimkou pluku du Roi, jehož plukovníkem byl král, a který měl nadále čtyři bataliony, měl každý pluk bataliony dva. Jádrem batalionu byly čtyři velké fyzilírské roty (dosud jich bylo v batalionu osm: po dvou byly sloučeny); a u prvního batalionu stála v bitevní sestavě na pravém křídle granátnická rota, a u druhého batalionu na levém křídle nová myslivecká rota: jejíž jádro pocházelo z rozpuštěných lehkých jednotek. Elitní roty zatím nejsou administrativně součástí batalionu, ale existují autonomně v rámci pluku.
V této podobě se vybrané francouzské pluky zúčastnily americké války za nezávislost (Bourbonnais, Soissonnais, Saintonge, Royal Deux Ponts; Lauzunská legie – smíšená dobrovolnická lehká jednotka podřízená námořnictvu; dělostřelectvo, sapéři, ženisté; později posily z pluků Neustrie a Anhalt). Bývá často různými autory tvrzeno a zdůrazňováno, že specifický charakter tohoto konfliktu poskytl francouzským velitelům potřebné zkušenosti s nasazením lehké pěchoty, a že na jejich základě pak byly formovány a nasazovány lehké jednotky v průběhu revolučních a napoleonských válek. Zkušenosti americká válka za nezávislost rozhodně poskytla bohaté, ale viděli jsme, že lehké jednotky existovaly dávno předtím. Přichází-li v letech 1780–1783 něco nového, je to užší vazba myslivecké roty na manévr vlastního pluku – jejím úkolem v polní bitvě je vytvářet řetěz rozptýlených střelců před čelem vlastní formace a přizpůsobovat se jejímu pohybu.
Ovšem nového…? Právě proto, co píše Jean Colin, kterého citujeme v úvodu: „je například obecnou skutečností, že tirajéři hráli často zásadní roli, vždy důležitou, a přesto jsou zmiňováni jen zřídka,“ není snadné s jistotou říci, jak takovou roli plnila která součást pěchoty před zřízením mysliveckých rot. Podle pozdějšího vývoje lze usuzovat na možnost, že, aniž by to předpisy zmiňovaly, byli ve fyzilírských rotách vybráni nejlepší střelci, a pro omezenou dobu vytvořili ad-hoc existující mysliveckou rotu; a že systém zavedený v roce 1776, a opuštěný v roce 1791, byl v podstatě jen posvěcením a odlišným řešením takové praxe. Ač primárně určené pro vedení malé války, mohly takovou roli plnit přirozeně i pěší odřady lehkých legií: ty však nebyly velitelům pěších brigád vždy k dispozici. Viděli jsme v článku věnovaném granátníkům, že ti původně vznikli jako svého specifického druhu tirajéři a lehká pěchota. I vyzbrojeni puškami mohli být a bývali v této roli nasazováni.
Paradoxně přitom zkušenosti z americké války za nezávislost vedly v roce 1784 k obnově smíšených lehkých jednotek. A podřízení mysliveckých rot batalionům řadové pěchoty bylo opuštěno reorganizačními předpisy z 1. ledna 1791. Přičemž se však smíšené lehké jednotky revolučních válek nedočkaly (s výjimkou nepravidelných), a vytváření ad-hoc lehkých rot v rámci bitevní a řadové pěchoty vedlo opět k vytvoření pravidelných lehkých rot – nazývaných od roku 1804 a 1805 voltižérských, jež bylo svým způsobem návratem k systému z roku 1776. Vysledovat v těchto změnách motivaci plynoucí ze zkušeností, které měla přinést specifická válka v Americe, zdá se poněkud nesnadné, tím snáze a "zasvěceněji" se ovšem taková idea leckomu formuluje.
A nenajdeme, bohužel, ani žádnou přímou zmínku o detailu taktického nasazení myslivců ve smyslu techniky manévru ve volné sestavě. Ani v tomto ohledu se patrně v Americe nedělo nic mimořádného a revolučně novátorského. Dosti pravděpodobně tomu tak je prostě proto, že „jakmile umíme ovládat peloton v linii, můžeme ho vést jako tirajéry (…) Co je ze své přirozenosti nepravidelné, špatně se svazuje pravidly.“ Jak prohlásil ve Spectateur militaire po skončení napoleonských válek generál Le Couturier. Přesto uvidíme, že nejednomu zkušenému generálovi se určitá pravidla nakonec přecejen definovat podaří – ovšem až v průběhu napoleonských válek, a v desetiletích po nich – na základě zkušeností let 1792–1815.
Vraťme se do 80. let 18. století. Jednotky expedičního sboru se vrátily z Ameriky, kde pod prapory katolického absolutisty přispěly k zajištění samostatnosti mladé republiky v boji proti dědičnému rivalovi: britské konstituční monarchii, a granátnické a myslivecké roty se stanou ordonancí 12. července 1784 součástí prvního resp. druhého batalionu svého pluku. A již ordonancí z 8. srpna 1784 je vytvořeno šest batalionů pěších myslivců o čtyřech rotách, každý je přiřazen k jednomu pluku jízdních myslivců, čímž opět vznikají smíšené lehké jednotky podobné legiím z let 1763–1776, ale již v roce 1788 budou myslivci ze svazku s jezdectvem opět vyvázáni.
Na prahu revoluce, podle série reorganizačních ordonancí z března 1788, disponuje francouzská armáda 102 pluky řadové pěchoty (79 francouzských, 23 cizineckých), 206 bataliony, a 92 mysliveckými rotami (jedenácti švýcarských pluků se reorganizace z let 1776–1788 netýkaly), což v tabulkovém stavu představuje sílu 10120 mužů, a dále 12 bataliony pěších myslivců v mírovém tabulkovém stavu dalších 5196 mužů, což představuje bezmála 12,3% celkového teoretického mírového stavu pěchoty.
Předpisem z 1. ledna 1791 jsou myslivecké roty řadové pěchoty bez náhrady zrušeny a myslivci včleněni do rot fyzilírských, které jsou opět rozdělené, a batalion řadové pěchoty bude až do roku 1805 tvořen granátnickou rotou a osmi rotami fyzilírů, bez oficiálně ustaveného prvku lehké pěchoty. Předpis o výcviku a manévrech pěchoty z 1. srpna 1791, který je v principu vrcholem možností, které nabízí křesadlovou puškou vyzbrojená pěchota (ordonance z roku 1831 přinese jen dílčí zpřesnění), o tirajérech hovoří na jediném místě, a sice když popisuje způsob, jakým kolona pěchoty čelí nepřátelskému jezdectvu (připomeňme, že pěchota standardně manévruje ve třech sevřených řadech):
568. Kolona je v této sestavě (kolona po divizích s rozchodem sekce), vrchní velitel ji uvede opět do pochodu cestovním, nebo pořadovým krokem, a nechá vyslat, považuje-li to za nezbytné, několik mužů třetího řadu divizí, kteří se přesunou na boky kolony a budou volně pálit na nepřátelské husary či jezdce, pokud by se přiblížili na dostřel pušky; tito tirajéři budou sledovat pohyb kolony zhruba na úrovni své divize; kanóny budou pochodovat mezi nimi a kolonou, osm nebo deset kroků od kolony.
569. Kolona bude takto pochodovat tak dlouho, jak bude moci; ale pokud by vrchní velitel uviděl přiblížit se silného nepřítele, jenž by se hotovil k útoku, zastaví kolonu, nechá povolat zpět do svých divizí tirajéry a velí:
Formez le carré. (karé zformovat)
(…)
603. Kolona je zformována, vrchní velitel ji uvede do pochodu pomocí předepsaných povelů a prostředků a opět nechá vyslat tirajéry, aby drželi nepřítele v odstupu. Kanóny budou postupovat na úrovni rozestupů mezi bataliony.
Lze usuzovat, že princip vysílání tirajérů ze třetího řadu, nebyl omezován jen na situace boje proti jezdectvu. Maršál Davout, resp. generál Morand, později tuto praxi označuje za nevhodnou a dává přednost detašování celých pelotonů, jak ještě uvidíme. Mj. tím ovšem potvrzují, že vysílání tirajérů řadové pěchoty ze třetího řadu ve francouzské pěchotě nebylo neobvyklé.
Jeden z předpisů z 1. dubna 1791 se věnuje dvanácti mysliveckým batalionům. Rovněž jejich roty jsou zdvojeny na osm v každém batalionu, a celkový stav myslivců, jediné lehké pěchoty pravidelné armády, představuje 5376 mužů tabulkového mírového stavu (5 % pěchoty) a 8544 mužů ve válečném stavu (5,2 %). Dekretem z 27. dubna 1792 je pak předepsáno složení šesti lehkých legií složených ze dvou batalionů „lehké pěchoty“ (tj. mysliveckých) a jednoho pluku jízdních myslivců – jednotky nemají být sloučeny do homogenního tělesa a ponechávají si vlastní administrativu, přesto jde opět do jisté míry o návrat k legiím lehkých, jak existovaly po roce 1763. Legie v praxi ustaveny nebudou, a jediný efekt, který dekret přinese, bude zřízení karabinických rot v rámci mysliveckých batalionů, o němž jsem hovořili v článku věnovaném granátníkům a karabiníkům.
28. května 1792 je ovšem místo zformování výše zmíněných legií vydán dekret o zformování 54 svobodných rot (compagnies franches) a tří svobodných legií (légions franches; po 18 rotách lehké pěchoty a 8 rotách lehkého jezdectva). Vytvoří je dobrovolníci ze všech 83 departementů (a také cizinci) starší osmnácti let a vysocí alespoň pět stop (162,4 cm). Služba má trvat tři roky, případně končí uzavřeným mírem. Stav svobodných rot může dosáhnout až 200 mužů (včetně důstojníků), roty legií až 108 mužů; celkový tabulkový stav lehké legie činí až 2808 mužů (z toho 864 jezdců). Těchto legií vznikne celkem šest; jejich pěší bataliony budou později včleněny do půlbrigád lehké pěchoty, svobodné roty v rámci svých armád sloučeny do svobodných batalionů, a ty pak opět postupně absorbovány převážně půlbrigádami lehké pěchoty 1. či 2. formace v průběhu let 1794–1800.
Lehké dobrovolnické jednotky mají svým složením, rolí, kterou mají plnit, a také ne zcela vojenskou disciplínou, nejblíže k původním lehkým jednotkám nasazeným v sedmileté válce; jejich hodnota na bitevním poli není pro neefektivní organizaci velká. Dekret ze 17. července 1792 je doplní rotami tzv. národních myslivců v síle cca 150 mužů, princip je stále stejný, a vzniknou také různé cizinecké formace, zčásti (ne)postavené na poněkud naivním předpokladu, že svobodymilovní vojáci nepřítele přejdou na stranu revoluce.
Kromě formálně přímo do role lehké pěchoty určených pravidelných i nepravidelných jednotek se zastavme u otázky batalionů dobrovolníků národní gardy vyvářených v několika vlnách a zejména v dobách největšího ohrožení Francie zahraniční intervencí po vyhlášení Patrie en danger, vlasti v nebezpečí (11. července 1792). Zákonodárné shromáždění odhlasuje dekret nařizující okamžité postavení batalionů, jež již měly existovat na základě předešlých předpisů, a doplnění stávajících na plný stav – rekvizicí dobrovolníků – což je kouzelné slovní spojení. Celkem bude od 11. července 1791 do 8. května 1794 v 87 departementech zformováno 656 departementálních dobrovolnických batalionů a dalších 71 dobrovolnických či rekvizičních batalionů různého původu. Jejich reálný stav bude často výrazně nižší než předepsaných 800 (případně 574) mužů. Dekretem z 21. února 1793 budou zrušeny veškeré rozdíly v podmínkách služby mezi řadovou armádou a dobrovolníky národní gardy, a bataliony budou sloučeny s řadovou či lehkou pěchotou v průběhu prvního a druhého amalgamu.
Tyto bataliony nelze z taktického hlediska považovat za typickou lehkou pěchotu (resp. jejich drtivou většinu; některé budou ustaveny jako myslivecké), pokud, s výjimkou nepravidelných jednotek určených pro malou válku, si uvědomíme, že až dosud se lehká pěchota těšila pověsti elitní zbraně a vynikala pružností, jistotou v manévru v sevřené i volné sestavě a přesnou palbou. Z jiné definice ovšem vychází generál Duhesme, který je v oboru lehké pěchoty autoritou, kterou si nedovolíme zpochybňovat. Duhesme ve svém Eseji o lehké pěchotě (1814) píše, že koncem roku 1793 měla francouzská armáda prakticky jen lehkou pěchotu. Mělo to být dáno převážnou nezkušeností velitelů a nevycvičeností dobrovolnických batalionů, neschopných efektivního manévru v sevřené sestavě, pročež byly často nasazovány v neuspořádaných rojnicích. Tento stav končí, resp. se začíná rychle zlepšovat během první vlny sloučení pravidelné armády a dobrovolnických batalionů od roku 1794.
Souběžně se slučováním řadové pěchoty proběhne také amalgam pěchoty lehké: 28. ledna 1794 (9 pluviôse roku 2) bude vydán dekret definitivně rozpouštějící veškeré legie a svobodné útvary a upřesňující způsob formování lehkých pěších půlbrigád. Jejich tabulkový stav činil 3226 mužů; mezi 15. listopadem 1793 a 7. listopadem 1795 bude zformováno 21 půlbrigád lehké pěchoty, jejichž jádrem bude 21 batalionů lehké pěchoty (mysliveckých), 13 dalších lehkých půlbrigád označovaných jako dodatečné, postavených z jiných mysliveckých či dobrovolnických batalionů, a čtyři půlbrigády bez čísla rovněž řazené mezi lehké – každý batalion lehké pěchoty nadále tvoří karabinická rota a osm rot fyzilírských, neoficiálně nazývaných také mysliveckých.
Stejně jako u řadové pěchoty: celkově šlo o příliš mnoho jednotek při relativně nedostatečných reálných stavech. V důsledku vysoké náklady na důstojníky a poddůstojníky, a jejich nadbytečným počtem také jejich nižší úroveň, což je jev zejména u lehké pěchoty, má-li být efektivně nasazovaná, mimořádně neblahý, neboť způsob jejího nasazení neumožňuje ani tolik zkušenost a schopnosti řadových vojáků jako právě zkušenosti a schopnosti důstojníků: iniciativa, schopnost samostatného rozhodování pod tlakem okolností, předvídavost a odhad protivníkových možností a schopností, přizpůsobování se terénu a jeho využití ve svůj prospěch, od úrovně samostatně nasazeného pelotonu po významnější operace celé půlrigády v roli předvoje či bočního zajištění, atd.
Jak bylo řečeno: ne že by takového nasazení nebyla řadová pěchota schopná. Ale protože ve své roli byla přirozeně stabilně nasazovaná pěchota lehká, vytvořila si pro ni specializaci, know-how. Výstrojí a výzbrojí se vojáci nelišili. Základní zbraní lehké pěchoty byla pěchotní puška vz. 1777 s hladkým vývrtem hlavně, a stejná byla také výstroj. Navíc nosili myslivci, na znamení svého výjimečného stavu, pěchotní šavle. Oficiálně do roku 1807, některé jednotky i poté. Pokud jde o mužstvo, ustálila se preference doplňovat lehké půlbrigády a poté pluky z regionů především horských a lesnatých, čímž přicházeli přednostně nováčci fyzicky přecejen o něco lépe disponovaní, případně dokonce s loveckými/mysliveckými zkušenostmi.
Stejně jako u řadové pěchoty se administrativní chaos let 1793–1796 řešil druhou vlnou sloučení. Výnos z 1. listopadu 1795 (10 brumaire roku 4) předepsal způsob provedení druhého amalgamu; dosavadní půlbrigády bitevní pěchoty a lehké pěchoty a všechny dosud existující samostatné bataliony a svobodné útvary budou sloučeny do 100 nových půlbrigád řadové a 30 lehké pěchoty, označovaných také jako půlbrigády 2. formace. Celkem 96840 mužů lehké pěchoty představuje 21,2 % tabulkového stavu pěchoty. Tyto půlbrigády budou s drobnými změnami 24. září 1803 reorganizovány jako pluky lehké pěchoty. Bude jich 27, z toho 3 budou mít čtyři bataliony, ostatní po třech.
13. března 1804 (22 ventôse roku 12) je vydán výnos organizující elitní roty voltižérů lehké pěchoty. Batalion lehké pěchoty se nadále skládá z jedné roty karabinické, sedmi rot mysliveckých a jedné roty voltižérské, jež má stejnou organizaci jako roty myslivecké, místo bubeníků však mají mít kornety – trubače na malé lesní rohy, což jsou pro manévr mimo formaci praktičtější nástroje. Výška voltižéra je omezena na 4 stopy 11 palců (1,597 m; důstojníka na 5 stop, tj. 1,624 m), musí to být silný, hbitý a dobrý střelec. Stejné roty budou zřízeny v řadové pěchotě v průběhu ulmského tažení dekretem z 19. září 1805. U řadové pěchoty jde o posvěcení roky existující praxe formování ad-hoc „mysliveckých“ rot vytvořených dočasně z vybraných fyzilírů; a současně o snahu poskytnout i vojákům menšího vzrůstu možnost stát se příslušníky elitní roty, a tím je motivovat.
Voltižérské roty jsou současně jedinými, které budou u pravidelné francouzské pěchoty vyzbrojeny zbraněmi s drážkovaným vývrtem hlavně. Nikoli celé: versailleské karabiny dostanou jejich důstojníci a poddůstojníci (a ani pro ně nebude těchto zbraní dostatek). Mohou je využít k odstřelování důstojníků, bubeníků, praporečníků nepřítele na velkou vzdálenost. Kromě zvláštnosti, kterou voltižérům přisuzují oba předpisy, podle nichž jejich roty vznikly, a omezenou výškou, se ale v principu ničím od ostatních rot lehké pěchoty neliší – než opět postupně nabývanými zkušenostmi plynoucími ze specifického způsobu nasazení.
Onou zvláštností je to, že „voltižéři jsou speciálně určeni pro to být rychle převáženi jízdními jednotkami do míst, kde bude jejich přítomnost nezbytná, budou cvičeni k hbitému nasedání, skokem, za jezdce; a k pružnému seskoku, rychlému zformování se a v následování jezdce postupujícího klusem.“ V praxi je příkladů takového nasazení velice málo; základním úkolem voltižérů bylo krýt čelo batalionu v řetězu rozptýlených střelců, případně byli nasazování v ad-hoc elitních batalionech v roli předvoje, anebo v rámci Oudinotovy granátnické divize, o níž jsme psali posledně.
Počet pluků lehké pěchoty zůstává více či méně konstantní. Při reorganizaci podle dekretu z 18. února 1808 má v červenci 1808 lehká pěchota čítat 109041 mužů, neboli 22,1 % celkového tabulkového stavu; a přičteme-li k ní voltižéry řadové pěchoty, kterých tou dobou má tabulkově být 55160 ve 394 rotách, dostáváme se na 33,2 % celkového stavu pravidelné pěchoty tvořených pěchotou lehkou.
Kromě množství různých cizineckých jednotek, jež svým charakterem a rolí naplňovaly znaky lehké pěchoty, vznikla v rámci francouzské armády řada zajímavých jednotek zajímavého určení nebo slavných dějin. Účastí na bitvě u Slavkova nepominutelné jsou bataliony Korsických a Pádských tirajérů, posléze sloučené do nového 11. pluku lehké pěchoty, abychom jmenovaly alespoň ty. Jiného druhu bylo dekretem ze 6. srpna 1808 zformovaných pět batalionů horských myslivců (bataillons de chasseurs des montagnes) určených pro ostrahu pyrenejské hranice. Tyto bataliony se měly doplňovat mj. dezertéry a odpírači vojenské služby pyrenejských departementů a byly tvořeny osmi rotami horských myslivců. Počet těchto batalionů postupně naroste, aby byl následně pro nedostatečné stavy redukován jejich sloučením na tři v roce 1811 – budou se potýkat především se španělskými guerillovými bojovníky.
Poměr tabulkového stavu pravidelné řadové a lehké pěchoty výrazně poklesne v roce 1813, kdy 88 kohort první výzvy národní gardy vytvoří 22 nových pluků řadové pěchoty; ale je to dočasné. Po Napoleonově abdikaci přechází armáda na mírový stav 90 pluků řadové a 15 pluků lehké pěchoty. Ty po svém návratu Napoleon doplňuje na válečný stav, a po Waterloo budou definitivně rozpuštěny, zrušeny, čímž se nový-starý režim snaží přetrhat tradice, které si tyto jednotky během revolučních a napoleonských válek vybudovaly.
Jak bylo řečeno, pokud jde o zásady manévru lehké pěchoty mimo formaci, předpisy mlčí. Přesto se někteří důstojníci odhodlali a pokusili se armádě, nebo alespoň jednotkám pod svým přímým velením, dílčí předpisy v tomto směru nabídnout. Prvním byl poněkud excentrický pokus velitele 1. pluku pěších husarů, Jean-Rémi Guiarda řečeného Guyard: Instrukce pro službu a manévry lehké pěchoty lehké pěchoty v poli vydaná v roce 13 (1804–1805) v Paříži, která sice obsahuje řadu zajímavých postřehů o výcviku obecně, o roli, jakou má hrát lehká pěchota, ale která současně nabízí manévry tirajérů, jež se zdají být nepochopitelně komplikované, a nebyly aplikovány.
V roce 1811 vydal pro svůj armádní sbor maršál Davout instrukci, jejímž autorem byl generál Morand. Generál s bohatými zkušenostmi z velení lehké pěchotě: instrukce byla zamýšlena pro fyzilírské roty řadové pěchoty, jež měly nejen podle mínění maršála Davouta být schopny stejného způsobu nasazení jako roty voltižérské a roty lehké pěchoty obecně. Instrukce předepisuje funkční způsob rozvinutí tirajérského řetězu v požadovaném směru, principy pro jeho pohyb, změny směru, způsoby palby, opětné zformování, případně způsob vzdorování jezdectvu utvořením obranného kruhu. A vyjmenovává také řadu obecnějších principů, které ocitujeme, protože dobře doplňují nastíněnou roli lehké pěchoty. Instrukce je nadepsána Manévry pro rotu Tirajérů či Flankérů. Tirajéry jsou myšleni volní střelci, kteří tvoří po dvojicích střelecký řetěz před vlastní formací. Flankéry pak volní střelci, kteří stejným způsobem kryjí bok formace (od slova flanc):
Tirajéři musejí být cvičeni nejen v běžném a zrychleném kroku, ale navíc také v běhu, neboť právě v běhu budou muset provádět změny směru, směřování čela a zteče k dobytí lesa, či vesnice a všech pozic, kde není třeba obávat se útoku jezdectva.
V běhu se také budou muset stahovat na záložní pelotony, jakmile se ukáže kavalerie s úmyslem je napadnout, pokud by se nemohli schovat v dolíku, příkopu, za keři, odkud na ni budou moci bezpečně pálit.
V otevřeném terénu musejí tirajéři pochodovat v co největším pořádku a s klidem, chladnokrevně a v tichosti; vést palbu a být připraveni k provedení všech pohybů, jež jim budou nařízeny.
Jsou-li tirajéři umístěni na bocích v čele či v týlu kolony pochodující v nekryté planině, je tomu tak nejen proto, abychom byli zpraveni o pohybech nepřítele, ale také proto, abychom udržovali tirajéry pěchoty a jezdectva (nepřítele) dostatečně vzdálené od kolony.
Je-li pláň, přes níž kolony postupuje, zbrázděna úvozy a nabízí-li vyvýšeniny či lesíky, tirajéři musejí vlézt do úvozů a prohledat je, obsadit vrcholky pahorků, obsadit a prohledat okraje lesíků.
Narazíme-li na dům, zámek, chalupu, kapitán pošle k jejich prohledání dostatečnou hlídku, a je-li důvod myslet si, že s v nich skrývá nepřítel, nechá na to ihned upozornit velitele kolony, sevře svou linii a provede veškerá opatření, aby nebyl překvapený ani přemožený nenadálým útokem.
Mají-li tirajéři projít vesnici, kapitán bude pochodovat mimo sestavu se svou zálohou a zaujme výhodné postavení, dokud tirajéři vesnici neprohledají. Nechá obsadit hlavní ulice poručíky a jejich eskortami, aby se k nim mohli v případě potřeby tirajéři stáhnout.
Pokud tirajéři postupují lesem či terénem protkaným příkopy, pokrytým křovinami, ruinami, atd., musí postupovat s nejvyšší opatrností, při setkání s nepřítelem zaujmout výhodné postavení a využít všech událostí, jež se nabídnou, aby na něm získali převahu a donutili jej terén vyklidit.
Stojí-li nepřítel ve výhodném postavení, je třeba jej obejít; několik statečných, kteří se vrhnou na vrchol skaliska, ruinu, či opevnění, či překonají příkop, za nímž se nepřítel cítí bezpečně, takřa vždy uspěje a vypudí jej a způsobí mu povážlivé ztráty.
Při postupu musejí důstojníci tirajérů věnovat svou pozornost nejen pohybům nepřítele a vlastních jednotek, ale také se pečlivě přizpůsobovat terénu, jenž jim může poskytnout výhodu v případě pozičního boje či ústupu, a zaznamenat také zdroje, jež nabízí, ať již pro stavbu lávek, či pro urychlení opevnění se, bylo-li by toho třeba.
Manévr tirajérů při útoku na vesnici či opevnění.
Předpokládáme linii tirajérů podpořenou zálohami a v uspořádání, jež bylo popsáno výše, postupující čelním útokem proti vesnici, opevnění, statku, lesu, pahorku, atd.
Je pravděpodobné, že nepřítel napadený na celé šíři svého čela, se rozvine, jak jen to bude možné, aby kladl na všech úsecích rovnoměrný odpor; ale připravil-li si velitel útočníků dvě dobré zálohy a dá-li signál svým tirajérům, aby se v běhu vrhli proti oběma krajním křídlům linie, aby prudce napadli boky a týl nepřítele, zatímco vrhne jednu zálohu proti čelu, jež nepřítel přirozeně odkryje, aby podpořil svá napadené křídla, je nade vší pochybnost, že dosáhne úplného úspěchu. Druhá záloha musí pochodovat jen krokem a bude nasazena, jen bude-li třeba podpořit první při zápase s nepřítelem.
Stejný útok může být proveden zálohami na boky nepřítele, zatímco tirajéři se po shromáždění provedeném v běhu, zaútočí svižně na čelo nepřítele.
Při povědomí o důslednosti a svědomitosti maršála Davouta neexistuje pochybnost, že by výše uvedené principy nebyly respektovány a aplikovány. S tímto a dalšími texty na téma lehké pěchoty se může laskavý čtenář seznámit na následujících vybraných odkazech:
Konkrétní příklady nasazení lehké pěchoty v průběhu revolučních a napoleonských válek budou tématem jednoho z budoucích článků. Například důležitá otázka: kryl kolony 1. armádního sboru u Waterloo řetěz volných střelců?