Dělostřelectvo bylo Napoleonovou oblíbenou „vzdělanou“ zbraní, sám byl původní specializací dělostřelec, a z polního dělostřelectva francouzské armády, jež mělo výbornou pověst již za starého režimu a za revolučních válek ji potvrdilo, učinil moderní a ostatní zbraně velmi účinně podporující sílu. Již v roce 1798 bylo zrušeno půlbrigádní (plukovní) dělostřelectvo a nejnižší formací, která disponovala vlastním dělostřelectvem se stala divize.
Rozdíl mezi pěším a jízdním dělostřelectvem je nasnadě – pěší dělostřelci se přesunovali pěšky, jízdní v sedle (případně na povozu), a jízdní dělostřelectvo tak bylo mnohem pohyblivější a schopné držet krok s manévrující kavalerií – přičemž zpravidla obsluhovalo lehčí kusy.
Pro příklad: v létě roku 1805, v úvodu rozhodujícího tažení třetí koaliční války, které vyvrcholí bitvou u Slavkova, se Císařský dělostřelecký sbor skládal z dělostřeleckého štábu, osmi pluků pěšího dělostřelectva, šesti pluků jízdního dělostřelectva, dvou batalionů pontonýrů, osmi batalionů dělostřeleckého trénu – tyto bataliony se ve válečném stavu zdvojovaly, mateřský batalion byl označován jako hlavní, nově vytvořený si ponechával jeho číslo s dodatkem bis; dále z šestnácti dělostřeleckých pracovních rot, jedné pracovní roty dělostřeleckého trénu, jedné roty zbrojířů, jedenácti dělostřeleckých škol, sta rot kanonýrů pobřežní stráže a 28 posádkových rot kanonýrů pobřežní stráže.
Organizace pěšího i jízdního dělostřeleckého pluku platná v roce 1805 byla stanovena výnosem z 10. floréalu roku XI (30. dubna 1803). Pluk pěšího dělostřelectva se skládal ze štábu a dvou batalionů o 11 rotách po 116 mužích. Roty byly číslovány v rámci batalionu a dělily se do tří družstev. Pluk jízdního dělostřelectva se skládal ze štábu a tří eskadron o dvou rotách po 94 mužích rozdělených do tří družstev.
Kromě rozdílů ve způsobu nasazení, v uniformách a výstroji se pěší a jízdní dělostřelectvo lišilo, podobně jako řadová a lehká pěchota, výraznějším esprit de corps, duchem pospolitosti, jízdních dělostřelců. Původně vzniklo jízdní dělostřelectvo z vybraných příslušníků elitních rot pěchoty a rot pěšího dělostřelectva – pluky toho většinou využily a zbavily se největších buřičů a rváčů, čímž daly jízdnímu dělostřelectvu poněkud svérázný charakter. V roce 1805 to již úplně neplatilo, nicméně nadále byli k jízdním plukům přijímáni vybraní odvedenci (minimální výška jízdního dělostřelce byla 173,2 cm, u pěšího dělostřelectva jen 171 cm).
Osm pluků pěšího dělostřelectva představovalo tabulkově ve válečném stavu sílu 20656 mužů a 6 pluků jízdního dělostřelectva mělo čítat 3709 mužů.
Batalion dělostřeleckého trénu, zřízeného po nedobrých zkušenostech se soukromými společnostmi, jež zajišťovaly transport dělostřelecké výzbroje do roku 1801, se skládal podle výnosu z 18. vendémiairu roku X (23. září 1801) potvrzeného v letech 1802 i 1803 ze 6 rot. Roty dělostřeleckého trénu byly přiřazeny k dělostřeleckým rotám, dělostřeleckým parkům, posádkovému dělostřelectvu, dělostřeleckým školám a arzenálům a zajišťovaly přepravu děl, munice (včetně pěchotní) a náhradních dílů.
Bataliony pontonýrů se skládaly podle dekretu z 9. vendémiairu roku XIII (1. října 1804) z osmi rot. Jednotlivé roty byly přiděleny dělostřeleckým parkům a zajišťovaly, kdekoli bylo třeba a ve spolupráci s ženijním vojskem, stavbu a opravy mostů pro plynulý přechod armádních jednotek. Pontonýři (za asistence dělostřelců) stavěli především pontonové mosty, a to za pomoci lodic zrekvírovaných přímo v dané oblasti – mostovku a pilotové mosty stavěli většinou sapéři ženijního vojska.
Roty zbrojířů, organizované v roce 1805 podle dekretu z 9. vendémiairu roku XIII (1. října 1804), byly přiděleny armádnímu dělostřeleckému parku a zajišťovaly opravy a úpravy ručních zbraní. Pracovní dělostřelecké roty organizované podle dekretu z 15. messidoru roku XIII (4. července 1805), byly přiděleny arzenálům a dělostřeleckým parkům, kde zajišťovaly opravy a úpravy dělostřeleckého materiálu. Pracovní rota dělostřeleckého trénu, organizovaná podle výnosu ze 16. thermidoru roku IX (4. srpna 1801), byla součástí armádního dělostřeleckého parku a zajišťovala opravy a úpravy postrojů a zápřahů.
Francouzské kanóny, moždíře a houfnice vycházely ze systému zavedeného v roce 1765, který sestavil Jean-Baptiste Vaquette de Gribeauval (1715 – 1789) – standardizace výrazně zjednodušila výrobu, údržbu i nasazení dělostřelectva. Zbraně se dělily na obléhací, pevnostní a polní. Mezi obléhací děla patřily 24-, 16- a 12liberní kanóny a moždíře ráže 12, 10 a8 palců a 8palcové houfnice, pevnostní výzbroj zahrnovala také 48- a 36liberní kanóny.
Polní dělostřelecká výzbroj se skládala z 12-, 8- a 4liberních kanónů a houfnic ráže 6 palců. Systém označovaný jako systém roku XI redukoval polní výzbroj na 12- a 6liberní kanóny a 24liberní houfnice – redukce byla motivována snahou o další zjednodušení údržby v polních podmínkách a nabízela možnost využít rakouských a pruských muničních skladů; 6liberní kanón rovněž vhodně spojoval pohyblivost 4liberního a účinnost 8liberního. V době zavedení sytému roku XI však armáda disponovala 900 kusy 8- a 1700 kusy 4liberních kanónů a obrovskou zásobou munice. Nahrazování probíhalo velice pozvolna a výsledek reformy tedy spíše než zjednodušení systému přinesl prakticky jeho rozšíření o zbraň dalšího kalibru, u Slavkova i u Znojma bude mít ovšem většina jednotek stále ve výzbroji děla systému Gribeauval a 4- a 8liberní kanóny nikdy zcela nevymizí. Mnohé 6liberní kanóny také nebudou francouzské výroby, ale kořistní rakouské a pruské zbraně.
Kanóny se nabíjely plnými koulemi (s náloží 4 kg prachu zasahovala při největším operačním náměru 12liberní kule na 500 sáhů, tj. 974 metrů), nebo kartáčovými střelami užívanými s vražedným účinkem proti sevřeným formacím na kratší vzdálenosti. Plné koule byly nebezpečné nejen při přímém zásahu, ale i odskokem při tzv. ricochetové palbě. Kartáče byly dvou druhů – buď plněné 41 většími kuličkami na větší vzdálenost (680 – 780 metrů podle ráže kanónu), nebo 63 – 112 menšími kuličkami (s dostřelem 490 – 680 m). Houfnice střílely výbušné granáty opatřené zápalkou, která se vzňala při výstřelu, a cíl ničily střepiny litinového obalu v okruhu přibližně dvaceti metrů.
Každé dělo mělo k dispozici určitý počet muničních povozů a zásoba munice činila 150-200 ran na dělo. Životnost hlavně polního kanónu odlévané z bronzu byla v průměru 800 výstřelů. Hlaveň byla uložena na dřevěné lafetě, jež se zapřahovala za kolesnu, přičemž unifikace dovolovala nahrazovat kola lafety a kolesny koly muničních povozů a obráceně.
Polní dělostřelectvo v akci
Rota dělostřelectva a rota dělostřeleckého trénu formovaly dohromady tzv. dělostřeleckou divizi. Dělostřelecké divize se přidělovaly divizím pěchoty, jezdectva, sborům a armádní záloze podle potřeby. Pěchotní divize měla zpravidla pěší a jízdní dělostřeleckou divizi, jezdecká divize jednu jízdní dělostřeleckou divizi (případně polovinu divize).
Každé družstvo dělostřelecké roty obsluhovalo 2 děla, rota byla vyzbrojena 4 kanóny a 2 houfnicemi různých kalibrů, navíc měla také dvě náhradní lafety – jednu pro kanón a jednu pro houfnici. Divizní pěší dělostřelectvo zahrnovalo obecně 8liberní kanóny a 6palcové houfnice, záložní dělostřelectvo 8- a 12liberní kanóny a 6palcové houfnice. Jízdní dělostřelectvo disponovalo buď 8-, nebo 4liberními kanóny a 6palcovými houfnicemi.
Dělostřelecká divize stavěla v poli tzv. baterie, polovina divize půlbaterii. Každému družstvu velel důstojník, každému dělu velel seržant (četař u jízdního dělostřelectva).
Pro přesun a manévr tvořila, bylo-li to možné, kolonu po sekcích (tj. v šíři dvou děl). U pěšího dělostřelectva postupovaly obsluhy po obou stranách svého děla, jež se přesunovalo v zápřahu za kolesnou. Jízdní dělostřelectvo naproti tomu postupovalo za dělem ve dvou zástupech a děla byla v terénu zpravidla tažena na vlečném laně, jehož pěší dělostřelectvo užívalo jen k překonávání překážek (potoků, okopů, atp.; tato vlečná lana zavedl již Gribeauval, měla průměr asi 3 cm a délku okolo 14 – 18 m. Bylo-li dělo vlečeno na laně, byla kolesna zapřažena za dva koně, nebo tažena obsluhou). Na kratší vzdálenost táhla obsluha děla pomocí popruhů, kterých užívala také k brždění děla při sestupu z výšiny.
Vhodným postavením pro dělostřeleckou baterii byly vyvýšeniny, pokud možno chráněné přírodními, nebo umělými překážkami. V akci se baterie stavěla do čtyř linií. V první stála děla s rozestupy podle okolností kolem 20 m, nejtěžší kanóny stály zpravidla na pravém křídle, houfnice na levém. Kolesny a bedny s připravenou municí byly umístěny několik kroků za děly. Ve druhé linii, vzdálené od první asi 50 m, stál vždy jeden muniční povoz na dělo. Ve chvíli, kdy byl vyprázdněn, vystřídal jej povoz ze třetí linie vzdálené dalších 50 m. Zbývající povozy divize pak tvořily čtvrtou linii ve vzdálenosti 100 m od třetí linie.
Divizní dělostřelectvo určené k přímé podpoře divize operovalo zpravidla pohromadě v jedné baterii, bylo je ale samozřejmě možné rozdělit a postavit podle okolností mezi bataliony pěchoty, v karé mohla jednotlivá děla posílit obranu rohů, apod. Divize záložních armádních a sborových parků bylo možné sestavit do velkých baterií k vedení palby na rozhodujícím úseku fronty, čehož Napoleon využíval často a příkladem jsou bitvy u Friedlandu, kde bylo takové nasazení dělostřelectva velmi účinné, nebo Waterloo, kde se naopak kvůli členitému terénu stalo přecenění účinku dělostřelby jedním z důležitých důvodů pro Francouze neblahého výsledku bitvy.
Palba byla vedena na povel velitele baterie, sekce, nebo děla a byla přímá, odskoková, nebo s největšími náměry a náloží. Nejvyšší rychlost palby byla závislá na kvalitě obsluhy a pohybovala se od dvou do pěti ran za minutu u kanónů a dvě rány za minutu u houfnic.
Pěší dělostřelci byli vyzbrojeni dělostřeleckou puškou vzorů 1777 a An IX, nebo dragounskou puškou vzoru An IX. Vedle bajonetu byla chladnou zbraní dělostřelců šavle vzoru 1771 (s rukojetí zakončenou orlí hlavou), nahrazovaná postupně levnější pěchotní šavlí. Důstojníci byli vyzbrojeni sedlovými pistolemi a kordy, nebo důstojnickými šavlemi. Jízdní dělostřelci byli vyzbrojeni husarskými šavlemi, nebo šavlemi lehkého jezdectva a dvěma jezdeckými pistolemi.
Vojáci dělostřeleckého trénu byli vyzbrojeni dělostřeleckou puškou, jíž od roku 1804 začal nahrazovat jezdecký musketon, a jednou jezdeckou pistolí. Pěchotní šavle se stala oficiální součástí jejich výzbroje v roce 1802, poddůstojníci byli vyzbrojeni šavlemi lehkého jezdectva, důstojníci kordy, nebo důstojnickými šavlemi. Pontonýři, zbrojíři a pracovní roty měli stejnou výzbroj jako pěší dělostřelci (ale měli jen pěchotní, nikoli dělostřelecké šavle).
Napoleonovo dělostřelectvo u Slavkova
V bitvě u Slavkova obsluhovaly pěší a jízdní roty dělostřelectva, včetně Císařské gardy, 157 kusů. Z nich bylo 17 kořistních rakouských 3liberních kanónů systému Liechtenstein (Velká armáda musela urazit značnou vzdálenost, opotřebení materiálu bylo značné a nahrazování původní výzbroje kořistní bylo nevyhnutelné), 16 kanónů 4liberních, 11 kanónů 6liberních (minimálně část z nich opět rakouských, nikoli systému roku XI), 63 kanónů 8liberních, jež tvořily páteř výzbroje divizního dělostřelectva, 20 kanónů 12liberních (z nich 12 umístěných na opevněném Santonu) a 30 6palcových houfnic. Celkem zaznamenalo dělostřelectvo relativně velmi nízké ztráty na životech: 25 padlých a smrtelně raněných a 8 zraněných, celkem necelé procento výchozího stavu (cca 3800 mužů). Pro srovnání: pěchota zaznamenala ztráty ve výši 11,7 % výchozího stavu, jezdectvo 8,4 %.
Přítomné byly roty 1., 5., 7. a 8. pluku pěšího dělostřelectva (celkem 27,5 roty), 2., 3., 5. a 6. pluku jízdního dělostřelectva (19,5 roty), eskadrona gardového jízdního dělostřelectva a jízdní dělostřelecká rota Italské královské gardy, a k jejich přepravě a manévru pak 19,5 roty dělostřeleckého trénu.
S účastí dělostřelectva v této slavné bitvě se pojí dvě legendy; první je o zmíněném opevněném Santonu, z něhož měly těžké polní kanóny výrazným způsobem promluvit do situace střetnutí mezi 5. sborem maršála Lannesa a koaličním předvojem pod velením knížete Bagrationa. Ten však, s výjimkou diverzního útoku lehkých jednotek proti Tvarožné, který byl krátkou epizodou, probíhal mimo dostřel děl na Santonu. Děla zde umístěná byla především pojistkou pro případ překvapivého vývoje situace – Napoleonův plán byl čistě ofenzívní.
Druhou legendou jsou dodnes patrné, údajné, pozice francouzských děl ve zdi sokolnické bažantnice. V takové pro dělostřelectvo nesmyslné pozici žádná děla umístěna nebyla, a dnešní zeď s vyznačenými pozicemi pěti děl pochází z druhé poloviny 19. století.
Legendou naopak není nasazení záložního dělostřelectva 4. sboru v kritickém okamžiku boje o Pratecký kopec, při němž nechal generál Thiébault za svou pěchotu umístit šest 12liberních kanónů nabitých kulí i kartáčem současně, pro postupujícího nepřítele je nečekaně odkryl a i díky tomuto manévru se podařilo Saint-Hilairově divizi udržet klíčovou pozici proti početní převaze Rusů a Rakušanů, což zásadním způsobem ovlivnilo další průběh bitvy.
Plukovní dělostřelectvo v roce 1809 a v bitvě u Znojma
Dělostřelectvo půlbrigád řadové pěchoty armády Francouzské republiky, jež v teoretické síle 6 kanónů ráže 4 libry existovalo od roku 1793, bylo zrušeno 24. ledna 1798, a veškeré kanóny a houfnice byly nadále soustředěny v divizním a záložním dělostřelectvu, odkud mohly samozřejmě být kdykoli podle okolností rozděleny mezi pěchotní bataliony pro splnění konkrétního úkolu, nicméně v generálních bitvách byl takový postup vzácný. Bezprostředně po bitvě u Esslingu (21.-22. dubna 1809) však Napoleon rozhodl o obnovení plukovního dělostřelectva, a to v zájmu zvýšení palebné síly své nepříliš zkušené pěchoty (jádro zkušené Velké armády bylo nasazeno na Pyrenejském poloostrově a armáda, s níž táhl během páté koaliční války do Německa měla relativně velmi mnoho čerstvých odvedenců) a samozřejmě s využitím faktu, že disponoval dostatečným množstvím kořistních rakouských kanónů ráže 3 a6 liber, tudíž pro něj ustavení plukovního dělostřelectva představovalo minimální náklady.
Následující citace Napoleonovy (Berthierovy) korespondence, pamětí plukovníka Séruziera (popisovaných událostí se účastnil v roli velitele dělostřelectva divize Grandjean Oudinotova sboru s hodností šéf eskadrony 5. pluku jízdního dělostřelectva, 3. července bude povýšen na majora) ukáží, že plukovní dělostřelectvo po Esslingu skutečně ustaveno bylo, účastnilo se bitvy u Wagramu, a nanejvýš pravděpodobně následovalo francouzskou pěchotu až ke Znojmu.
25. května 1809 píše Berthier v Ebersdorfu generálu Songisovi, vrchnímu veliteli dělostřelectva Armée d’Allemagne: „Včera jsem vám, pane generále Songisi, poslal rozkazy, abyste dal k dispozici panu maršálu vévodovi z Auerstaedtu (Davout) třicet rakouských kanónů ráže 3 nebo 5 (Rakouské šestiliberní kanóny byly lehčí než francouzské systému An 11, a Francouzi je proto označovali jako pětiliberní.) s třiceti muničními povozy, aby byly přiděleny plukům jeho armádního sboru, a to po dvou na pluk. Císař také nařizuje, aby byly přiřazeny dvě rakouská děla ráže 3 nebo 5 každé půlbrigádě sboru generála Oudinota. Záměrem Císaře je, abyste nechal v průběhu dne předat k dispozici panu generálu Oudinotovi dvacet čtyři kusů ráže 3 nebo 5 a dvacet čtyři muničních povozů naložených každý 150 až 200 ranami. Generál Oudinot si opatří ve svém sboru kanonýry pro obsluhu těchto děl a stejně tak zápřahů, a za všech okolností budou tato děla pochodovat s orlicí půlbrigády (sic).
Jeho Veličenstvo současně přikazuje, abyste dal k dispozici pana vévody z Rivoli (Masséna) dvacet čtyři rakouských kanónů ráže 3 nebo 5 a dvacet čtyři muničních povozů naložených jako předchozí, jež budou přiřazeny dvanácti francouzským plukům jeho armádního sboru, a to po dvou na pluk.
V důsledku to tedy činí pro sbor vévody z Auerstaedtu 30 děl, pro sbor generála Oudinota 24 děl a pro sbor vévody z Rivoli 24, celkem 78 kusů. Nechte těchto 78 děl bezodkladně dodat, 57 bylo dobyto zde, další musí být v počtu kořstních děl z Vídně a Křemže, či od jinud. Podejte mi, generále, co nejdříve detailní hlášení o provedení těchto dizpozic, abych je mohl předložit Císaři.“
29. května píše Napoleon ministru války, generálu Clarkovi: „Každý den se přesvědčuji o velkém zlu, jež jsme způsobili našim armádám tím, že jsme jim odebrali plukovní děla. Přeji si tedy, aby měl nadále každý pluk dvě děla ráže 3, ale po dobu, kdy budeme mít děla a kule ráže 4, dáme jim děla ráže 4 (Systému Gribeauval, který byl postupně nahrazován systémem An 11 (čtyř- a osmiliberní polní kanóny měly v jeho rámci nahradit kanóny ráže 6 liber). Kanonýři, koně, vojáci trénu budou dodáni pluky. Tady nechám dát plukům všechny rakouské kanóny ráže 3 dobyté na nepříteli.“
Plukovník (nyní ještě šéf eskadrony) Séruzier na s. 151 svých pamětí popisuje formování plukovního dělostřelectva v rámci Oudinotova sboru: „II. armádní sbor ustavil tábor na pravém břehu Dunaje, mezi ostrovy Lobau a Vídní. Zatímco byl ostrov velmi usilovně opevňován, byl jsem pověřen organizací plukovního dělostřelectva. V našich plucích pěchoty byli ještě staří vojáci, kteří byli původně nasazeni v dělostřelectvu tábora před Boulogne; nechal jsem je vzít z jejich rot.
Toto plukovní dělostřelectvo bylo složeno (v každém pluku řadové či lehké pěchoty) ze dvou děl ráže čtyři nebo šest, obsluhovaných družstvem o 31 mužích, a to: 24 kanonýrů, jeden velící poručík, jeden podporučík, dva seržanti, dva kaprálové a jeden bubeník. Byl jim přiznán žold pěšího dělostřelectva; a zahájili výcvik a přípravu v malých manévrech až do prvního července, doby, kdy se II. sbor, jehož jsme byli stále součástí, vrátil na ostrov Lobau, tentokrát měl ale v čele generála Oudinota; a 3. července byl na pravé straně ostrova přehlédnut Císařem.“
9. června 1809 vydal Napoleon dekret, jímž podrobně upravil a sjednotil organizaci plukovního dělostřelectva své pěchoty. Každému pluku pěchoty měla být přiřazena dvě děla ráže 3 nebo 4 liber, 3 povozy, kovárna, ambulanční povoz a povoz pro přepravu dokumentace. Každému batalionu pak ještě jeden povoz s pěchotní municí a jeden povoz pro převoz proviantu.
Článek 12 II. části rozkazu z 2. července 1809 předepisující způsob překročení Dunaje pro nadcházející bitvu (Wagram) říká: „Pátého za rozbřesku budou všechny divize nastoupeny ve zbrani, každá bude mít své dělostřelectvo, plukovní dělostřelectvo bude v rozestupech mezi bataliony.“
15. července žádá císař od generála Lariboisièra, který nahradil 15. června ve funkci vrchního velitele dělostřelectva generála Songise, hlášení o stavu a potřebách dělostřelectva, přičemž mu sděluje: „Vaše hlášení se musí opírat o následující základy: dvě děla ráže 3, 4 nebo 6 na pluk pěchoty; což činí, pro sbor vévody z Rivoli, dvacet osm; pro sbor vévody z Auerstaedtu, dvacet osm; pro sbor maršála Oudinota, třicet čtyři; pro sbor místokrále (Eugène de Beauharnais, místokrál Itálie, velitel Italské armády), třicet dva; pro sbor maršála Marmonta, čtrnáct; což činí, pokud jde o plukovní děla, celkem sto šestnáct, od nichž je třeba odečíct, co jste již dodal,“ a 21. července mu upřesňuje: „Pane generále la Riboisière, Italská armáda má mnoho děl ráže 3 obsluhovaných dělostřelectvem. Protože trvám na zásadě, aby dělostřelectvo nemělo děla ráže 3 ani 4, ale aby byla tato děla předána jen plukům, přeji si, abyste provedl výměny, abyste stáhl od Italské armády děla ráže 3 a dal je plukům, jimž chybějí, a abyste jako náhradu Italské armádě dal děla ráže 6, jež jsou u pluků. Nevidím u pluků děla ráže 6 rád; jsou příliš těžká, a jeden povoz nestačí k jejich zásobení municí, zatímco dělo ráže 3 je jedním povozem zásobeno dostatečně. Přeji si, jakmile mi předáte stav dělostřelectva armády pod velením místokrále, abyste mi navrhl způsob provedení těchto změn.“
Plukovní dělostřelectvo bylo i v průběhu příměří doplňováno s ohledem na možnost pokračování konfliktu, po uzavření mírové smlouvy a návratu armády do Německa a Francie bylo dekretem z 11. dubna 1810 zrušeno, ale v roce 1811 opět obnoveno (pro sbor maršála Davouta v mírně odlišné formě), zúčastnilo se tažení do Ruska, kde bylo také celé zničeno a již nebylo obnoveno.
Z hlediska taktického nasazení plukovních děl lze citovat 10. kapitolu z díla O užití nového dělostřelectva v polním tažení, nezbytná znalost pro důstojníky určené k velení všem zbraním, jehož autorem je rytíř du Teil, v roce vydání práce, 1778, major dělostřeleckého pluku de la Fère:
„(...) V prvním případě (dělostřelectvo formující podjednotku pěchoty) budou obě děla přiřazená k pravému křídlu každého batalionu sledovat pohyby určené této jednotce, ať už pro čelní nebo pro boční pochod, a to tak, jak je předepsáno pro dělostřelectvo v jeho vlastních instrukcích o manévrech (...) Řekli jsme, že pro manévr plukovního děla existuje instrukce, jež usnadňuje prostředky ke sledování všech manévrů určených taktikou pěchoty, a to s nejpřísnější přesností a určitostí. Ale, řekne se, že ve válce budou kolony obtěžkány větším počtem muničních povozů a další výstroje, jichž se při výcviku v míru neužívá? Abych odpověděl na tuto námitku, vysvětlím, že počet těchto povozů nezbytných pro nasazení dělostřelectva nepřinese manévrům pěchoty žádné překážky a že jím nebudou nijak omezeny (...)“
Obsluha polního kanónu ráže 4 libry (a tedy i kořistních 3-liberních) vyžadovala 8 mužů, zápřah čtyři koně; předepsaný rozestup mezi dvěma kanóny (dělostřelecká sekce) činil v bitevní linii 18 stop (5,8 m), v praxi byl zpravidla větší či se přizpůsoboval terénu a záměru velitele; teoreticky bylo počítáno v linii s prostorem 4 sáhů (8 m) na jeden kanón, což odpovídá sekci pěchoty v síle 50 mužů, dělostřelecká sekce tedy odpovídá přibližně pěchotnímu pelotonu. Plukovní kanóny zpravidla kryly čelo postupující kolony (mimo cesty), proti jezdectvu byly stavěny na slabá místa, zpravidla před rohy karé či sevřené kolony, do rozestupů mezi batalion, atd., kde vedly palbu, dokud to situace umožňovala, a poté, opuštěné a kryté palbou pěchoty, tvořily fyzickou překážku nájezdu kavalerie; podobně byly využívány muniční povozy.
4liberní kanóny z Pavie
Před několika lety pořídil přední český sběratel a znalec napoleonských militárií originální hlaveň 4liberního kanónu odlitého v Pavii v roce 1811. Kanón má nepatrně menší ráži i délku než standardní Gribeauvalův 4liberní kus; a relativně nedávno byla také v Itálii objevena a získána neúplná a poškozená, ale původní lafeta, jež nese konstrukční znaky moderního Marmontova systému roku XI, ovšem rozměry odpovídá lafetě 4liberního kanónu systému Gribeauval – jenž součástí systému roku XI není. Jedna plus jedna jsou dvě. Není příliš odvážné dopustit se tvrzení, že tato mimořádně zajímavá lafeta a neméně zajímavá hlaveň patří k sobě, a dohromady tvoří zbraň, jež byla ve výzbroji plukovního dělostřelectva pěchoty Italského království, jež sledovalo podobný vývoj jako výše popsané plukovní dělostřelectvo francouzské armády. Explicitní zdroj, který by tuto tezi potvrdil, nicméně chybí.
Hlavní z Pavie z roku 1811 byla v roce 2012 osazena zdařilá replika Gribeauvalovy lafety, a po odpovídající technické zkoušce nasazena během rekonstrukce bitvy u Slavkova, akce Austerlitz 2012.
V Itálii objevená lafeta bude zrekonstruována; a v České republice se výhledově dočkáme mimořádně vzácné situace, kdy budeme moci obdivovat hned dvě originální napoleonská děla: zmíněnou zajímavou italskou 4liberku, a také plnokrevnou Gribeauvalovu 8liberku, rovněž s originální hlavní (odlitou v roce 1798) a kompletní, částečně rekonstruovanou, lafetou, která mohla velmi dobře být ve výzbroji Velké armády během bitvy u Slavkova.
Další texty věnované dělostřelectvu najde laskavý čtenář
zde www.austerlitz.org/cz/rytir-du-teil-o-uziti-noveho-delostrelectva/,
zde www.austerlitz.org/cz/instrukce-o-obsluze-bitevniho-kanonu/,
zde www.austerlitz.org/cz/predpis-tykajici-se-sluzby-delostreleckeho-sboru-v-tazeni/
nebo zde www.austerlitz.org/cz/4liberni-kanon-systemu-gribeauval-z-dilny-frantiska-kopecka/
Pro francouzsky hovořící pak několik odkazů na základní prameny
- Gassendiho „Stručný přehled“ pro důstojníky francouzského dělostřelectva, 5. vydání z roku 1819: //books.google.cz/books?id=6KUUAAAAQAAJ
- Scheelův Dělostřelecký přehled, 2. vydání z roku 1795: //books.google.cz/books?id=K0pbAAAAcAAJ
- Morlovy srovnávací tabulky rozměrů a hmotností výzbroje předních evropských dělostřelectev z roku 1827: //books.google.cz/books?id=nWdAAAAAcAAJ
Nepřehlédněte na Security magazínu: Defence - tanky, lodě, letadla, obrněné vozy. Jaké jsou nejnovější trendy ve zbrojním a obranném průmyslu? S námi víte více