Autor fotografie: Charles Thévenin, Collections du château de Versailles, volné dílo|Popisek: Kapitulace UImu
Před 215 roky, 1. října 1805, po čtyřech dnech strávených ve Štrasburku vyráží Napoleon ke své armádě a tažení později nazvané ulmské, první polní tažení války roku 1805, je zahájené. Rakouské velení podcenilo připravenost a možnosti francouzských armádních sborů, které obchvátily postavení Mackovy armády před Ulmem, sevřely ji v bezvýchodné pozici a přiměly ke kapitulaci s katastrofálními důsledky pro další koaliční perspektivu vedení války proti Napoleonovi. Namísto plánované ofenzívy do Francie přišlo Rakouské císařství na Dunaji během tří týdnů o své hlavní síly, a ruský spojenec pak musel ustupovat před francouzskou přesilou až na Moravu, kde válku rozhodne Napoleonův triumf u Slavkova. Ulmský manévr budou studovat vojevůdci následujících generací. Ovlivní mj. Schlieffenův plán z roku 1905 aplikovaný německou armádou v roce 1914.
Amienský mír mezi Velkou Británií a Francií z března 1802 vydržel jen 14 měsíců. Stupňující se napětí motivované rozdílným výkladem situace, nerespektováním smlouvy britskou vládou a rostoucím vlivem Francie na kontinentu vedlo v květnu 1803 k obnovení válečného stavu. Nebylo by na místě tvrdit, že na vývoji věcí neměla Napoleonova Francie svůj díl viny, faktem nicméně zůstává, že formálně smlouvu porušovala Británie. Ta také jako první přikročila k otevřenému nepřátelství a Královské námořnictvo začalo napadat francouzské lodě. Obratem obsadila Francie Hanoversko, a především soustředila na pobřeží kanálu La Manche armádu okatě určenou pro invazi na Britské ostrovy. O okolnostech takového podniku již nejen na stránky Security magazínu napsal před časem Jiří Kovařík. Je velmi pravděpodobné, že celý podnik měl ve skutečnosti jiný účel: připravit a udržet významné pozemní síly, které budou později potřeba na kontinentu.
Koncem srpna 1805 byla Armáda Oceánského pobřeží přejmenována Napoleonem na Velkou armádu, a do konce září se soustředila na Rýnu s plánem dalšího postupu do spojeneckého Bavorska. Tam vstoupila 8. září, bez vyhlášení války, rakouská armáda generála Macka. V koaličních představách měly Napoleonovy hlavní síly zamířit do severní Itálie, tak jako v letech 1796, 1797 a 1800. V Bavorsku mělo dojít ke spojení rakouské a ruské armády (k nimž by se v ideálním případě připojili také Prusové, o což měl car Alexandr eminentní zájem), a společně by vpadly přes Rýn do Francie, zatímco arcivévoda Karel by s hlavní rakouskou armádou zadržoval Napoleona v Itálii. Úspěch jistý.
Naneštěstí pro koaliční plánovače se však Napoleon řídil heslem: "Dobře prověřeným válečným pravidlem je nedělat to, co nepřítel chce, a to z toho jediného důvodu, že si to přeje." Za hlavní dějiště válečných operací správně zvolil jižní Německo a jeho sedm armádních sborů, jezdectvo a on osobně s císařskou gardou nyní směřovaly předem velmi dobře naplánovanými trasami a velmi rychle do pravého boku a týlu Mackovy armády na Dunaji. Cílem bylo přetnutím ústupové a komunikační linie vyřadit tuto armádu z války ještě před příchodem Rusů. V rychlém sledu dílčích vítězství u Wertingenu, Günzburgu, Haslachu, Memmingenu a Elchingenu mezi 9. a 14. říjnem Napoleonovi maršálové a generálové sevřeli Mackovu armádu v Ulmu, a ten v beznadějné situaci 20. října kapituluje. Do zajetí putuje na 25 tisíc rakouských vojáků. V celkovém součtu tažení půjde o 55513 rakouských vojáků, což je značná rána jak rakouské vojenské prestiži, tak možnostem vést dále efektivní válečné operace. Kutuzov přichází na rakousko-bavorskou hranici pozdě a nezbývá mu než se stejnou cestou, kudy přišel, také stahovat.
Ulmský manévr na mapě West Point Atlasu
Schlieffenův plán z roku 1905
V bitvě u Günzburgu svedené 10. října 1805 porazil část Mackovy armády divizní generál Jean-Pierre-Firmin Malher v čele 27. pluku lehké a 27., 50. a 59. pluku řadové pěchoty od 6. armádního sboru maršála Neye. Podílel se také na následujícím vítězství u Elchingenu. Malher byl zkušeným vojákem. Narodil se v roce 1761, v armádě sloužil od roku 1777. Během revoluce rychle stoupal v hodnostním žebříčku, v roce 1795 byl potvrzen v hodnosti chef de brigade (plukovník) a brigádním generálem byl jmenován v roce 1799. Vyznamenal se během tažení roku 1800, byl zraněn u Marenga, a v srpnu 1803 povýšen do hodnosti divizního generála a jmenován do čela jedné z divizí pobřežní armády. Jeho jméno připomíná slovo malheur, neštěstí, malér. A ten se mu stane osudným: při výcviku pěchoty 13. (!) března 1808 ve španělském Valladolidu jeden z nováčků nevyjme po nabití zbraně nabiják. Malher přehlížel cvičící jednotku z jejího čela a vystřelený nabiják mu proletí hlavou. Generál byl na místě mrtev.
Zdroje: Alombert-Colin, La Campagne de 1805 en Allemagne; Six, Dictionnaire biographique des généraux...