Napoleonovo vojenské vzdělání

Napoleonovo vojenské vzdělání
Popisek: Napoleon Bonaparte
23 / 05 / 2019, 16:30

Napoleon Bonaparte. Osobnost, která dodnes budí nejen pozornost, ale vášně. Nedávno (5. května) uplynulo 198 let od jeho smrti, a opět byl předmětem diskusí a přístupy zahrnuly plnou škálu od nekritického zbožňování po „oblíbené“ srovnávání s Adolfem Hitlerem. My ho ovšem nebudeme oslavovat ani kritizovat, a už vůbec se nebudeme věnovat jeho politice, odkazu, hodnocení jeho různých vlád a jejich výsledků na polích hospodářských, kulturních, společenských, rozvoje vědy, a nebudeme se věnovat ani mezinárodním vztahům, jakkoli válka je jen pokračováním politiky jinými prostředky, a necháme stranou i složitou otázku obnovení otroctví, která má určitý zvláštní přesah až do naší současnosti. My se budeme věnovat otázce, s jakým vzděláním vstupoval Napoleon Bonaparte na bitevní pole. Jaké bylo jeho vojenské vzdělání, kde hledal inspiraci, jaké teorie a jací autoři jej zaujaly, a které rozvinul.

Jde o téma skvělým způsobem zpracované již v sérii těchto článků zmíněným Jeanem Colinem. V tomto případě v jeho práci L’éducation militaire de Napoléon vydané poprvé v roce 1901 v Paříži. Nad rámec jejího stručného představení zmíníme několik příkladů kritiky Napoleonových přístupů, jež zazněly nedlouho po Waterloo, případně se objevují dodnes. Nejde o rozbor jeho tažení nebo bitev a chyb při plánování, ale spíše o obecné výtky zaměřené na výzbroj či výstroj armády a principy nasazení jednotlivých zbraní, a týkají se více „vojenské vědy“ než „válečného umění.“ Zájemce o podnětné a svým způsobem rychlé seznámení se s Napoleonovým přístupem k válečnému umění lze odkázat například na Válečná pravidla a myšlenky Napoleona I. (Maximes de guerre et pensées de Napoléon Ier), z nichž vybrané ocitujeme.

Anotace posledního francouzského vydání Colinova Napoleonova vojenského vzdělání (Editions Historiques Teissèdre, Paříž 2001) říká:

Podle Jeana Tularda (Napoléon, 1987, s. 71) „fundamentální“ dílo, oceněné Francouzskou akademií při svém prvním vydání v roce 1901, kniha kapitána J. Colina analyzuje Napoleonovo strategické myšlení tím, že proniká až k jeho zdrojům.

Jeho záměrem je odpovědět na zásadní otázku: jak se utvořila Napoleonova válečná metoda?

J. Colin studuje historii francouzské taktiky v 17. a 18. století, současně z hlediska teorie i praxe, a stejně tak léta Bonapartova studia a jeho první tažení, od obléhání Toulonu k Italské armádě.

Brilantním způsobem prokazuje, že Napoleonův vojenský génius neexistuje ex-nihilo, ale že je „výsledkem hlubokého a pravděpodobně dosti dlouhého studia taktických nástrojů a postupů.“

Kniha je po obsáhlém úvodu, který popisuje obecný vývoj taktiky, velké taktiky a logistiky armád od poloviny 17. století do vrcholného století 18., rozdělena do pěti kapitol. Různí autoři užívají různého názvosloví; taktikou, někdy nazývanou jako malá taktika, je myšlena taktika bitevního pole, taktika přímého střetu s nepřítelem, přímé nasazení zbraní, manévr základních taktických jednotek v řádu hodin a jednotek kilometrů. Je jedním z nástrojů zmíněné velké taktiky, jež bývá nazývána také operačním uměním, a zabývá se, stručně řečeno, cíli a prostředky jejich dosažení v rámci dějiště válečných operací – jde mj. o manévr vyšších taktických formací v řádu dnů a desítek kilometrů, čímž jsou vytvářeny vhodné (anebo nevhodné) podmínky pro taktická řešení o úroveň níže. A je spolu s logistikou jedním z mnoha nástrojů strategie, jež se snaží dosahovat obecných cílů v nejširším měřítku. I strategii lze rozdělit na čistě vojenskou či válečnou, a na obecnou, jež zahrnuje i prostředky diplomatické, politické, civilního hospodářství, atd. Přehledně tyto vztahy znázorňuje schéma převzaté z //www.laplumelesabre.com/2009/05/12/de-la-grande-strategie-a-la-tactique-l-articulation-des-niveaux-de-l-art-de-la-guerre/

 metoda boje

Colin se v úvodu věnuje popisu války vzájemné dohody 17. století, jež je nevyhnutelná v podmínkách těžkopádných pohybů srovnatelných sil, přičemž protivník, který se cítí být silnějším, nemá mnoho prostředků, jakými vnutit nepříteli rozhodující bitvu: musí zpravidla dojít k vzájemné dohodě o svedení bitvy. Úvahy nad tímto tématem jsou důležité pro Napoleonem realizovanou strategii generální bitvy. Podobně jako následující téma: poziční válka. Význam výběru vhodné pozice posiluje s definitivní platností na přelomu 17. a 18. století zdokonalení výzbroje pěchoty, masové zavádějí křesadlových pěchotních pušek, a tedy schopnost zasahovat vícečetně nepřítele mimo dosah jeho chladných zbraní. Pomůže ji překonat až pokrok ve věci pružnosti manévru, který umožní zkracovat čas nezbytný pro rozvinutí i překonávání kritických úseků (nikoli ve smyslu účinnějšího nasazení chladné zbraně: bajonetu; ale ve smyslu účinnějších ofenzívních prostředků a ofenzívního nasazení palby).

Významná je podkapitola věnovaná velké taktice, protože kdo se chce zabývat Napoleonovými taženími, studuje především tuto úroveň válečného umění. Neboť právě díky skvěle vystiženým a pružně aplikovaným principům velké taktiky dosahoval Napoleon svých největších vítězství, a obráceně: určitá zkostnatělost a mechanická jednoduchost spolu s podceněním protivníka, který se v mezičase z vlastních chyb poučil, velkou měrou spolurozhodly o konečném výsledku koaličních válek Napoleonovými neúspěchy v letech 1812–1815. Popisem vývoje velké taktiky v průběhu 18. století Colin dokládá očekávatelný fakt, že Napoleon nepostavil své válečné umění na zelené louce, ale skvěle rozvinul ideje, s nimiž se mohl seznámit během studií na školách a z příkladů velkých vojevůdců minulosti.

Colin se v této podkapitole zabývá ústupovými boji, který označuje za zásadní element moderní války – zdržení a zaměstnání nepřítele poskytuje čas a prostor pro vlastní útok; dále principem divizního uspořádání armády a roztažení čela armády, jehož smyslem je vyloučit či omezit možnost obchvatu protivníkovými silami, přičemž divize se v průběhu sedmileté války mají stát formacemi, jež jsou schopné vlastními silami vzdorovat nepříteli dostatečně dlouho a poskytnout čas ostatním k manévru, což je obecně myšlenka, kterou v podmínkách výrazně početně silnějších armád Napoleon rozvine do sborového uspořádání armády, a své koncepce bataillon carré. A v neposlední řadě pak Colin vysvětluje principy nezbytnosti držet vlastní síly spojené, který opět Napoleon rozvíjí a chce, aby se sbory jeho armády byly schopné účinně v reálném čase podpořit, přičemž chce a může nechat volnost a prostor iniciativě jejich velitelů. Od čehož ke své škodě v letech 1809–1812 do značné míry ustupuje. S tím souvisí požadavek koncentrovat své síly pro (rozhodující) bitvu, který formuloval hrabě Guibert v určujícím pojednání o taktice: Essai général de la Tactique. Princip, který umožňuje řešit dílčí úkoly a vytvářet vhodné podmínky pro bitvu, a současně zajišťující, že do bitvy vlastní síly nastoupí v plné síle. Jde o dva elementární principy napoleonské velké taktiky: armáda je spojena, pokud se její součásti mohou vzájemně podpořit tím, že se v žádoucí chvíli a na rozhodujícím místě koncentrují. Je naopak nežádoucí držet armádu koncentrovanou mimo rozhodující fázi tažení.

Další podkapitola popisuje ofenzívního ducha „nové války,“ který byl umožněn pokrokem při vývoji materiálu, výzbroje a výstroje. Je zmíněn dělostřelecký systém Gribeauval, jehož zavedení sledovalo dva cíle: odlehčení polní dělostřelecké výzbroje a účinnější unifikaci, jež usnadňuje výrobu, a především údržbu materiálu v polních podmínkách. Nezbytné předpoklady pro úspěšnou ofenzívu. A v důsledku umožňuje změny v taktickém nasazení této zbraně.

Ani v oblasti logistiky pak Napoleon neobjevoval Ameriku. Guibert nebo Henry Lloyd se věnovali problému skladů, depotů na operační linii armády, jež hrají nepostradatelnou úlohu i pro armádu, která se hodlá živit výhradně válkou, tj. tím, co lze obstarat v oblasti její operací.

V závěru úvodu pak Colin shrnuje stav válečného umění a jeho východiska v okamžiku, kdy se Bonaparte stává vojákem. Rostoucí síla dělostřelectva, rozvoj cest, vývoj elementární i velké taktiky. Svou tvář mění také bitva jako taková: z pravidelných a souměrných dlouhých linií přechází, zatím spíše teoreticky, do smíšených sestav, přičemž velitel využívá výhod, které poskytuje terén, a svou armádu nasazuje v různých formacích s využitím záloh a schopnosti plynulého a rychlého manévru.

První kapitola knihy je nadepsaná Roky studia a zabývá se základními prameny, s nimiž se mladý Bonaparte seznámil nejen na vojenských školách v Brienne a Auxonne. Mezi prvními jsou zmíněna jména Montesquieu a Machiavelli, protože, jak autor říká, válka je v životech lidí příliš významným činitelem, aby ji mohli filosofové ve svých pracích pominout. Bonaparte čte teoretiky taktiky, taktiky-filosofy: Feuquièresa, Guiberta, Lloyda. Rytíře du Teil, který je ředitelem dělostřelecké školy v Auxonne, a autorem spisku Usage de l’artillerie moderne, O užití moderního dělostřelectva. Znal také velmi pravděpodobně Bourcetovy Principes de la guerre de montagnes, Principy války v horách.

Když v roce 1803 vdova po hraběti Guibertovi znovu vydá Essai général de tactique, v předmluvě s pýchou napíše, že: „Bonaparte měl s sebou v táborech Essai général de tactique a říkal, že jde o knihu, která formuje velké generály.“

Věnoval se studiu vojenské historie. Colin vyslovuje pochybnost, že by Napoleon stavěl principy své války na znalostech o průběhu tažení příkladně Fridricha Velikého; spíše je vnímal jako zcela přirozené pokračování výše nastíněných idejí vojenských teoretiků. V každém případě mladý Bonaparte velké vojevůdce minulosti, především Condého, Catinata, Turenna a Fridricha Velikého, studoval a věnoval pozornost jejich pamětem; jakkoli prameny, které mohl mít k dispozici nedovolovaly než poměrně povrchní studium jejich tažení.

Sám Napoleon k tomu později napsal: „Velící generálové jsou vedeni svou vlastní zkušeností či svým géniem. Taktiku, evoluce, vědu ženijního důstojníka, dělostřeleckého důstojníka, se lze naučit z knih, ale znalosti velké taktiky lze dosáhnout jedině zkušeností a studiem dějin tažení velkých vojevůdců. Gustav Adolf, Turenne, Fridrich, stejně jako Alexandr, Hanibal a César, všichni postupovali podle stejných zásad. Držet své síly spojené, nebýt zranitelný v žádném bodě, s rychlostí se přesunovat na významné body; to jsou principy, které zajišťují vítězství; vzbuzovat obavy proslulostí svých zbraní: tím je udržována věrnost spojenců a poslušnost porobených národů,“ a: „Čtěte a znovu čtěte o taženích Alexandrových, Hanibalových, Césarových, Gustavových, Turennových, Eugènových a Fridrichových; přizpůsobte se jim: toť jediný prostředek, jak se stát velkým vojevůdcem a odhalit tajemství válečného umění. Váš génius, osvícený tímto studiem, odvrhne pravidla, jež jsou v protikladu k těmto velkým mužům.

Další kapitola knihy je nadepsaná Korsická revoluce. Jeho účast zprvu na straně separatistů a posléze ve službách republiky proti nim mu poskytla první praktické zkušenosti; Následuje Obléhání Toulonu, kde zahájil svůj strmý vzestup. Čtvrtá kapitola, Italská armáda, jež popisuje situaci Italské armády od roku 1794, její možnosti, a genezi Bonapartova plánu, který pak realizoval během svého prvního italského tažení v letech 1796–1797; a konečně v závěrečné kapitole shrnuje základní, výchozí principy „napoleonské války.“

Svou práci pak autor shrnuje těmito slovy, jež se týkají těchto principů: „Napoleon nikdy nepodlehne pokušení. V Piemontu v roce 1800 nebo na Isaru v roce 1809 si možná nechal ve stínech přecházejících do temnoty uniknout vhodnou příležitost, jsou takové, jichž bylo možné využít; ale kdo se může chlubit tím, že je rozpoznal? Napoleon disponoval onou nejvyšší moudrostí a nejvyšší mocí zůstat věrný, bez ohledu na dění, pravidlům, jež ustanovil. A tím se historie jeho génia historií jeho doktríny, a rozkvět génia se odráží ve formování doktríny: „Veškerá operace musí být provedena systematicky, neboť náhoda nevede nikdy k úspěchu.

A je velice obtížné tento závěr přijmout, a to nejen pro obdivnou až nekritickou formu, s níž je podán. Jednak by svým způsobem znamenal, že lpění na formulovaných zásadách bez ohledu na situaci je bez výjimky správné; což je snad možné jen tehdy, pokud zformulujeme zásadu, že je třeba reagovat na situaci. A Napoleon právě tuto zásadu na několik způsobů zformuloval, a snad si tedy i zdánlivě protiřečí:

Válka se skládá jen z náhod, a, ačkoli drže se obecných zásad, generál nesmí nikdy ztratit ze zřetele nic, čeho by mohl díky těmto náhodám využít; v tom spočívá génius. Ve válce existuje jen jeden vhodný okamžik; ve schopnosti jej uchopit spočívá pravý talent.“ A ještě spíše: „Ve válce je třeba využít všech příležitostí, protože štěstěna je žena; pokud vám unikne dnes, nemyslete si, že ji potkáte zítra.

A jednak je zřejmé, že Napoleon od svých zásad v pozdějších taženích ustoupil. Příkladem může být detašování Grouchyho sboru po bitvě u Ligny. V přímém rozporu s požadavkem držet své síly spojené za účelem možnosti je koncentrovat v den rozhodující bitvy. Což je princip, který zajistil Napoleonovi vítězství u Marenga, u Slavkova u Znojma. Takové pravidlo zformuloval například takto: „Operovat ve směrech, jež jsou si vzdálené a bez komunikací, je chybou, která zpravidla způsobí obratem druhou. Detašovaná kolona má rozkazy jen pro první den; její operace pro druhý den závisí na tom, co se přihodilo při první koloně. A tedy, podle okolností, tato kolona bude ztrácet čas při čekání na rozkazy, anebo bude jednat podle náhody. Je tedy třeba přijmout za zásadu, že armáda musí vždy držet své kolony spojené, a to způsobem, že nepřítel mezi ně nemůže proniknout. Pokud se z libovolného důvodu od této zásady odchýlíme, je třeba, aby detašované sbory byly ve svých operacích nezávislé; je třeba, aby směřovaly k pevnému bodu, na němž se mají spojit; musejí pochodovat bez váhání a bez nových rozkazů; a současně je třeba, aby byly tyto sbory, co nejméně je to možné, vystaveny útokům izolovaně.

V každém případě platí, že šedé jsou teorie a žití strom se zelená. Co lze zpětně vyhodnotit jako chybu, nemusí se, a mnohdy ani nemůže, účastníkům jevit nijak zřetelně neblaze. Do věcí vstupuje příliš mnoho proměnných, a zásada držet se zásad je bez pochybnosti správná. Napoleonem formulované a aplikované zásady strategie, velké i malé taktiky jsou jednoznačně postavené na hlubokých vědomostech a postupně také přímých zkušenostech.

Jako příklad můžeme ocitovat některá další vybraná z Napoleonových válečných pravidel:

  • Plán tažení musí předpokládat všem, co nepřítel může udělat, a obsahovat v sám s sobě prostředky, jak mu to zhatit. Plány tažení se donekonečna upravují, a to podle okolností, génia velitele, stavu jednotek a topografie dějiště války.
  • Každá válka musí být metodická, protože každá musí mít nějaký cíl, a musí být vedena v souladu s principy a pravidly válečného umění. Válka musí být vedena silami přiměřenými překážkám, jež je možné předvídat.
  • Na začátku tažení je třeba si řádně rozmyslet, zda útočit či nikoli; ale rozhodneme-li se provést ofenzívu, je třeba ji vést až do naprosté krajnosti.
  • Velící generál si musí několikrát denně říci: "Kdyby se nepřátelská armáda objevila přede mnou, na mém pravém či levém křídle, co bych udělal?" A pokud má potíže, je špatně postaven, nejedná dle pravidel, a musí to napravit.
  • Dobře prověřeným válečným pravidlem je nedělat to, co nepřítel chce, a to z toho jediného důvodu, že si to přeje; je tak třeba se vyhnout bitevnímu poli, které prozkoumal a prostudoval (…) Důsledkem této zásady je nikdy neútočit čelně na pozici, kterou lze získat obchvatem.
  • Nic nedodá tolik odvahy a nevyjasní uvažování než dobrá znalost pozice nepřítele.
  • Armáda musí mít jen jednu operační linii; je třeba se jí pečlivě držet, a opustit ji smíme jen v důsledku zásadních okolností.
  • Vzdálenosti, které mezi sebou mají udržovat armádní sbory za pochodu, závisejí na místech, okolnostech a cíli, který sledujeme.
  • Chceme-li svést bitvu, obecným pravidlem je shromáždit veškeré síly a neopomenout žádnou jednotku; o výsledku dne může tu a tam rozhodnout i jediný batalion.
  • Síla armády je dána hmotností násobenou rychlostí, podobně jako rozsah pohybů v mechanice. Rychlý pochod posiluje morálku armády a rozmnožuje prostředky, jež vedou k vítězství.
  • Je třeba přijmout za zásadu neponechat nikdy mezi různými sbory, jež tvoří naši bitevní linii, mezery, jimiž by mohl nepřítel proniknout, ledaže je naším cílem vlákat jej do pasti.
  • Je na kavalerii, aby zúročila vítězství a zabránila poraženému nepříteli, aby se znovu shromáždil.
  • Vrchní velitel nesmí nikdy nechat odpočinout ani vítěze ani poražené.
  • První kvalitou vojáka je jeho připravenost snášet únavu a nedostatky; udatnost je až druhou. Chudoba, nedostatky a nouze jsou školou dobrého vojáka.
  • Nic není ve válce důležitějšího než jednotnost ve velení; a tedy, vedeme-li válku proti jediné mocnosti, je třeba postavit právě jednu armádu nasazenou na právě jedné linii, a vedenou jediným velitelem.
  • Ve válce je třeba využít všech příležitostí, protože fortuna je žena; zmeškáte-li ji dnes, nečekejte, že ji znovu potkáte zítra.
  • Úspěch ve válce závisí na odhadu a na momentu.
  • Po prohrané bitvě je rozdíl mezi poraženým a vítězem nepříliš velký; vše je dáno vlivem morálky, a dvě nebo tři eskadrony stačí, aby dosáhly značného efektu.

Využijeme tohoto malého předělu, který je poněkud drzou polemikou s autoritou Jeana Colina. S tématem Napoleonova vojenského vzdělání souvisí některé kritiky, jež již v jeho době, resp. krátce po ní, vyslovili někteří zkušení vojáci, a které se objevují dodnes.

Napoleon byl dělostřelec, a byly vysloveny pochybnosti například o jeho znalostech pěchotní taktiky, pěchotních manévrů. Poměrně dramaticky to vyjádřil například Etienne-Alexandre Bardin, mj. autor Manuel d’infanterie, Pěchotní příručky, nebo Dictionnaire de l’Armée de Terre, Slovníku pozemní armády, kde doslova píše: „Bonaparte, který se často odchyloval od ordonancí, nechal nesčetněkrát provést rozklad po divizích zrychleným krokem; neboť tento velký vojevůdce znal ordonance předcházející revolučním válkám, a neměl, abychom tak řekli, dost času, aby se obtěžoval detaily předpisu z roku 1791.

Při vší úctě a obdivu ke generálu Bardinovi nelze než kroutit hlavou. Jsme daleci tvrzení, že Etienne-Alexandre Bardin nezná text předpisu a nezná jeho přímou a přirozenou vazbu na ony ordonance předcházející revolučním válkám, a přičítáme jeho odsudek spíše snaze vyjít vstříc nové atmosféře v zemi, která má ostatně k Napoleonovi ambivalentní vztah dodnes.

Protože odst. 48 Školy batalionu zmíněného předpisu z roku 1791 říká doslova: „Obvykle se bude rozklad provádět po pelotonech a běžným krokem.“ Z toho samotného plyne, že předpis nezapovídá rozklad po divizích, ani rozklad provedený zrychleným krokem; takové omezení by bylo ostatně absurdní a zcela proti duchu textu tohoto moderního předpisu. Nedosti na tom. Sám Bardin v Pěchotní příručce popisuje formování tzv. paralelních karé. Součástí toho manévru je rozklad po divizích. Neliší se tím přitom od předcházející ordonance z roku 1776, což je text, s nímž se mladý Napoleon seznamoval na dělostřelecké škole v Auxonne. A k tomu Colin v Napoleonově vojenském vzdělání říká:

Nezapomínejme především, že byl (Napoleon) povinen znát důkladně celý předpis o manévrech pěchoty, až do školy batalionu včetně. Vojenští historikové, podle kterých znal Napoleon formace a manévry pěchoty nedostatečně, protože v této zbrani nesloužil, se dopouštějí chyby. Co je snad pravdou pro dělostřelce dnes (tj. na přelomu 19. a 20. století; a Colin byl dělostřeleckým důstojníkem), neplatí pro dělostřelce v roce 1785. Bataliony dělostřelectva prováděly tehdy stejné manévry jako pěchota, a důstojníci byli školeni, mimo jiné, v bojovém nasazení všech tří zbraní. Z tohoto úhlu pohledu musely být jejich vojenské znalosti vyšší než znalosti mnohých důstojníků pěchoty stejného období.

Kromě toho Napoleon působil právě na Korsice jako druhý podplukovník dobrovolnického batalionu, tudíž není ani pravdou, že nesloužil u pěchoty.

Poněkud podloženější byly výhrady důstojníků nově zakládaných pluků švališerů-kopiníků v roce 1811, které Napoleon zprvu nařídil vyzbrojovat jak kopím a šavlí, tak musketonem (dokonce s bajonetem) i pistolemi. Výtka zněla, že podle něho kůň unese jakoukoli zátěž; ale ve skutečnosti je každý kilogram navíc při dlouhých přesunech v polních podmínkách rychle znát. Věc byla vyřešena rozdělením švališerů na kopiníky a karabiníky.

Zaznívají také výhrady na téma Napoleonovy údajné nechuti podporovat a zavádět v armádě inovativní prvky, zbraně, výstroj. Výhrady mimořádně povrchní a obtížně obhajitelné, a nejen s ohledem na dějiny konzervování potravin. Je pravdou, že byly rozpuštěny roty aeorstierů, pozorovatelů v upoutaných balónech. Protože přeprava a užití těchto jinak zajímavých prostředků průzkumu byly jednoduše příliš těžkopádné, logisticky náročné, a neslučitelné s požadavkem rychlých přesunů a pružnosti manévru. Ostatně spíše než nějaká mimořádná hodnota poskytovaných informací je zmiňován psychologický efekt, který upoutaný balón vznášející se nad armádou, měl na protivníka.

V souvislosti s přípravami invaze do Británie a převahou Royal Navy na světových oceánech jsou zmiňovány (ručně poháněné) ponorky, které Napoleona neohromily. Aby také ano, jestliže první úspěch takové ponorky během americké občanské války, tj. o šest desetiletí později, byl vykoupen smrtí několika osádek včetně osádky, jež člun obsluhovala při úspěšném útoku. Jak by takový vynález zkázy mohl vnést jakou zkázu mezi britské řadové lodě. Nijak.

Speciální kapitolou jsou zbraně s drážkovaným vývrtem hlavně. Ve Francii nazývané karabiny, carabines, v Británii pušky, rifles. Patrně pod dojmem románu o Sharpovi je Napoleonovi vyčítáno, že tyto zbraně podceňoval a nezřizoval jednotky, které by jimi byly vyzbrojené, podobně jako slavný 95th Rifle Regiment britské armády. Ve skutečnosti byly pěchotní karabiny zavedeny ve francouzské pěchoty pro důstojníky a poddůstojníky voltižérů řadové i lehké pěchoty. Šlo o zbraně relativně velmi přesné, jejichž nevýhodou bylo ovšem jednak složitější nabíjení, jednak nespolehlivost, která roste s počtem vypálených ran. Jako nevýhoda francouzské karabiny ve srovnání s britskou puškou Baker je zmiňována nemožnost nasadit na francouzskou zbraň bajonet. Nicméně vycvičit elitního střelce a pak ho poslat do situace, která si vyžádá užití bajonetu, je poněkud nehospodárné; a to odhlížíme zcela od skutečného vlivu chladných zbraní na výsledky bitev a tažení. Pokud jde o absolutní počet těchto zbraní, pak teoreticky se na francouzské straně pohybuje okolo čtyř tisíc; v arzenálech jich v létě 1805 bylo 3383. Čili tvrzení, že Napoleon těmto zbraním nevěřil a nezaváděl je, je nesprávné. Šlo o odlišnou koncepci. Jinak tyto zbraně nasazovali Britové (a Němci), jinak třeba Rakušané, a jinak Francouzi.

Napoleon posvětil zavedení nového dělostřeleckého systému, který jsme zmínili v předchozím článku, systém roku XI, který dále (teoreticky) zjednodušoval dělostřeleckou výzbroj. Zavedl ve svém jezdectvu kopí, pěchotě, voltižérským důstojníkům a poddůstojníkům, dal drážkované karabiny. Přišel s celou řadou účinných reorganizací, a především zásadním způsobem změnil vedení válečných operací, když jejich cílem učinil nikoli dosud běžné obsazování území, ale zničení protivníkových hlavních sil; abychom zmínili jen několik příkladů. Těžko tedy tvrdit, že byl konzervativní a nepřál inovacím. Podobně těžko naopak v moderních dějinách najít někoho, kdo tak zásadním způsobem změnil prostředky vedení války, protože měl dost sil a rozhledu, aby si vybral a rozvinul ty nejlepší ideje, které nabízely osvícené teorie druhé poloviny 18. století.

Část českého překladu Colinova Napoleonova vojenského vzdělání najdete zde //www.austerlitz.org/cz/jean-colin-napoleonovo-vojenske-vzdelani/

Tagy článku

SECURITY magazín je ve své tištěné podobě první a jediný český odborný časopis o komerční bezpečnosti a vychází od roku 1994. SECURITY magazín se orientuje především na profesionály v přímém výkonu služby v soukromých bezpečnostních agenturách a ve firmách, které poskytují technické bezpečnostní služby. Je určen také manažerům, kteří uvedené služby prodávají a řídí a bezpečnostním specialistům, kteří bezpečnostní služby nakupují v soukromém i státním sektoru. Zkušenosti a informace v SECURITY magazínu jsou ale určeny i laické veřejnosti, potenciálním zákazníkům, kteří o bezpečnosti velmi často mluví a ne vždy jí rozumí nebo chápou její specifika. SECURITY magazín chce tradiční spoluprací s akademickým prostředím a experty v oboru dokázat, že komerční bezpečnost je multioborová disciplína, úzce propojená požadavky norem a předpisů a je v mnoha ohledech založena na moderních vyspělých technologiích, které mohou instalovat a provozovat pouze vzdělaní specialisté.

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.Další informace