Napoleonský voják při střelbě před nepřítelem neklečel

Napoleonský voják při střelbě před nepřítelem neklečel
13 / 01 / 2018, 13:00

Kulka je hloupá, bodák je chlapík. Říkal prý, či podobně, ruský vojevůdce Suvorov. A nebyl zdaleka prvním. O převaze chladné zbraně nad zbraní palnou v podmínkách první poloviny 18. století byla přesvědčena většina vlivných důstojníků francouzské armády; jejich omyl přitom vedl přes řadu zbytečně krutých porážek k poznáním, jež byla dovedně zúročena na polích cti a slávy během revolučních a napoleonských válek přelomu 18. a 19. století.

Suvorov se mýlil, a s ním všichni zastánci chladných zbraní pěchoty. Ať už šlo v moderní a umírněné podobě o bajonet nasazený na hlavni, anebo ve zcela krajních představách o znovuzavedení pikenýrů. Řekněme však předem pár slov o smyslu podobných statí; a věnujme prostor technicko-taktickému popisu palby pěchoty revolučních a napoleonských válek – na francouzském příkladu.

Rádi bychom sérií článků věnovaných podobným tématům přispěli k vyvrácení některých zažitých mýtů, nepřesných představ a omylů, jež o vojenství přelomu 18. a 19. sdílí víceméně každý, kdo nemá příležitost seznámit se s primárními prameny, ale je vystaven popularizační literatuře, filmařským představám o válce a dojmům, jež v lepším případě porovnává s vlastními zkušenostmi se službou v moderní armádě. Věnovat se budeme postupně všem hlavním zbraním, tj. pěchotě, jezdectvu a dělostřelectvu, a jejich vzájemné interakci, a štábní službě, která pro nasazení zbraní vytvářela, anebo nevytvářela, vhodné podmínky. Výchozími body budou platné a aplikované předpisy konfrontované s hlášeními a pamětmi. A mj. a především pracemi starých mistrů, mezi nimiž čelné místo zaujímá Jean-Lambert-Alphonse Colin (1864-1917), svého času, než zmizel ve víru Velké války, důstojník Historické sekce armádního štábu (Service Historique de l’Etat-major de l’Armée), publikující na přelomu 19. a 20. století. Autor mj. skvělé studie Napoleonovo vojenské vzdělání (L’Education militaire de Napoléon, Paříž 1901), a pro tento článek pak dvou zcela zásadních textů: Pěchota v 18. století, Taktika (L’Infanterie au XVIIIe siècle, La Tactique, Paříž 1907) a Taktika a disciplína v armádách revoluce (La Tactique et la Discipline dans les Armées de la Révolution, Paříž 1902). V tématicky prvním, Pěchotě 18. století, analyzoval vývoj předpisů francouzské pěchoty týkajících se výcviku a manévrů v období charakterizovatelném jako období křesadlové pušky. Tento vývoj vyvrcholil zavedením Předpisu o výcviku a manévrech z 1. srpna 1791. Analýza a studie jeho aplikace v praxi revolučních a napoleonských válek je potom jádrem druhé práce, jež byla sice napsána o pět let dříve, ale tématicky navazuje.

Palba pěchoty revolučních a napoleonských válek tedy byla vedena pěchotní puškou s hladkým vývrtem hlavně a křesadlovým zámkem. Vynález křesadlového zámku bývá připisován francouzskému zbrojíři Marinu Bougeoisovi a datován do 30. let 17. století. Křesadlový zámek postupně nahrazuje zámky kolečkové, drahé a příliš komplikované na výrobu i údržbu, tedy v polních podmínkách masově nepoužitelné, a zámky doutnákové, jejichž princip se v podstatě od zavedení palných zbraní v Evropě nezměnil. Na přelomu 17. a 18. století se křesadlová puška stává hlavní zbraní pěchoty starého kontinentu. Paradoxně tomu přispělo především zavedení zmíněného bodáku, zprvu zátkového, tj. takového, který se vkládá do hlavně a znemožňuje palbu, a posléze tulejového, jehož objímka je nasazena na hlaveň a palbě nepřekáží. Tím padl poslední ostych zbavit evropské armády pikenýrů; dosud jediné spolehlivé zbrani proti jezdectvu, jež vládlo bojištím středověku. Paradoxně proto, že ani ne půlmetrový bajonet, který lze ohnout či zlomit v rukách, nasazený na palné zbrani, která s píkou nemá co do způsobu užití nic společného, skutečně jezdce s koněm a jejich šest metráků, které se na nás řítí cvalem, nezastaví. To dokáže jedině palba. Ale na tohle teprve musejí vojáci přijít zkušeností.

První vzorovou armádní pěchotní puškou ve Francii byly modely 1717. A my poskočíme o šest desetiletí vpřed, neboť zbraň jako taková nepoznala nijaké převratné změny než ty, jež usnadňovaly, zlevňovaly a zefektivňovaly výrobu. Jedinou, podstatnou, výjimkou z tohoto tvrzení je výměna dřevěných nabijáků za železné. Kdo něco málo tuší o chování dřeva ve vlhku, nemůže tento pokrok neocenit (stačí si uvědomit, že nabiják byl ukládám pod hlaveň do úzkého kanálku obepnutého objímkami); ve Francii k němu došlo v roce 1741. Zajímat nás bude puška modelu 1777 (o sedm milimetrů kratší a o asi 0,4 kg těžší než model 1717), resp. její modifikace zvaná vz. 1777 opravený v roce 9, jež jsou zbraní, kterou nesla francouzská pěchota do všech koaličních válek v letech 1792–1815. Vznikla úsilím skupiny znalců z řad generality, kterou sestavil pan de Saint-Germain, toho času ministr války, v roce 1775, a zahrnující mj. známé jméno hraběte Gribeauvala, autora dělostřeleckého systému, jemuž se budeme věnovat jindy.

Dlouhá 1,520 m, z toho hlaveň 1,137 m; ráže hlavně s hladkým vývrtem 17,48 mm (o půl milimetru větší než v roce 1717); hmotnost 4,5 – 4,7 kg. Od své následnice, „opraveného“ vzoru z roku 9 (dle republikánského kalendáře), jejíž vznik si vynutil chaos Velké francouzské revoluce, se lišila především kvalitou provedení: To bylo posléze do určité míry napraveno u zbraní pozdější výroby, tzv. vzoru roku 9–13. Puška vz. 1777 byla vyrobena s tím, že měla sloužit 50 let. U pluku du Roi byly provedeny zkoušky čtyř náhodně vybraných: každá snesla 25 tisíc výstřelů. Podle generála Gessendiho (1748–1828), generálního inspektora dělostřelectva, se hlaveň vybrané pušky vz. roku 9 roztrhla při 4443. výstřelu. Při této zkoušce bylo spotřebováno 159 kamenů, a došlo k 227 zpožděným výstřelům a 799 selháním.

psali jsme: Napoleon vstoupil do Moskvy aneb začátek konce slavné armády

A propos, princip křesadlového zámku. Velice prosté. Potřebujeme vymést projektil hlavní; projektilem je v našem případě olověná kulka o průměru 16,54 mm a homotnosti 27,16 g. Děje se to za pomoci vznícení hlavní prachové nálože vsypané do hlavně před vložením a upěchováním kule nabijákem. Papírová patrona kromě kulky obsahuje asi 12 gramů střelného prachu; z toho cca 10 gramů jde do hlavně. Než se tak ale stane, je prachem naplněna tzv. pánvička, součást zámku, z níž vede hlavní úzký kanálek zvaný zátravka, jehož účelem je průšleh k hlavní prachové náplni, a tedy výstřel. Prach na pánvičce je zapálen jiskrou, která vznikne, když v kohoutu sevřený křesací kámen dopadne na ocílku, jež je součástí víčka zmíněné pánvičky. Z mnoha jisker, které kvalitní a správně opracovaný a do kohoutu upevněný kámen o kvalitní a dobře udržovanou ocílku vytvoří, stačí jediná, která padne do úderem kohoutu otevřené pánvičky. Není-li prach vlhký nebo zátravka ucpaná papírem či spáleným prachem, dojde k výstřelu. Není-li pak kulka dobře upěchovaná, může dojít také k roztržení hlavně. Zbraně to byly dnešními měřítky mimořádně nespolehlivé. Jejich individuální a okamžitá nespolehlivost, a také jejich balistické vlastnosti, byly tím podstatným, co určovalo pěchotní, a tedy obecnou, taktiku armád 18. a první poloviny 19. století; ony jsou důvodem, proč pěchota manévruje v sevřených formacích, strojově, mechanicky. Protože jen tak vedená pěchota dokáže na čáře střetu s protivníkem vysílat účinný počet projektilů a rozhodnout. A současně tehdejší svět nenabízel účinnou alternativu.

Balistické vlastnosti pěchotní pušky vz. 1777? Na 800–900 kroků (520–585 m) měl voják podle Pěchotní příručky majora Bardina z roku 1807 mířit tři stopy (cca 1 m) nad cíl; na 600 kroků (390 m) jednu a půl stopy nad cíl. Vzdálenost 450 kroků (cca 290 m) příručka označuje jako "trochu přehnanou", a doporučuje mířit na klobouk. Při palbě na 300 kroků (195 m) na opasek a na 150 kroků (necelých 100 m) na kolena. Na 157 metrů měla kulka proniknout do 57 mm jedlového dřeva. Zajímavý je údaj, který říká, že na 100 m vzdálenosti byl rozptyl 1 m; což, když si představíme, je dostatečným zdůvodněním pro manévry, a tudíž vedenou palbu, v sevřené formaci. Zapomeňte na filmového Posledního Mohykána a jeho odstřelování běžících Huronů v noci houštinami na několik stovek metrů. A kdo z křesadlové pušky s hladkým vývrtem hlavně střílel na střelnici na 50 metrů, potvrdí vám, že kromě zkušeností, pevné ruky a štěstí jde především o náhodu.

Zajímavým problémem týkajícím se paleb a taktiky pěchoty zásadním způsobem je rychlost palby. Předpis z 1. srpna 1791 v odstavci 43 své Školy pelotonu doslova říká: „Postupně je (vojáky) povedeme k tomu, aby nabíjeli alespoň třikrát, i čtyřikrát za minutu, pravidelně a nenuceně.“ Nabíjení bylo při úvodním výcviku prováděno na 12 dob, jež obsáhly 18 tzv. pohybů. Těchto 18 pohybů pak voják prováděl i při tzv. volném nabíjení ve službě a v poli; již přirozeně ne na 12 různých povelů, ale na jediný. Voják musel spustit zbraň k nabití, otevřít pánvičku, vyjmout patronu z patronašky a přenést ji k ústům, zuby patronu roztrhnout a přenést ji k pánvičce, nasypat prach na pánvičku, pávničku zavřít, přenést zbraň k levé noze, vsypat prach do hlavně a vložit kuli i s papírovým obalem, vyjmout nabiják a vložit jej do hlavně, upěchovat kuli, vrátit nabiját zpět do úchopek pod hlavní a dát na rameno zbraň, případně zbraň připravit k výstřelu. Není snadné vše zvládnout za méně než dvacet vteřit, přičemž na míření a výstřel si necháváme jen pár vteřinek. Tj. na ten nejdůležitější úkon, kvůli kterému to vše provádíme, kvůli kterému tu, mír nemír, jsme. Na obhajobu autorů předpisu podtrhněme, že nepíší: „voják vypálí tři až čtyři rány do minuty“, ale „voják do minuty svou zbraň třikrát až čtyřikrát nabije.“ Kvalita palby byla v praxi, a byla vždy, je a bude vždy, naprosto zásadní. Kvalita, tedy přesnost. Je skutečně lépe během deseti minut vypálit deset ran a třikrát zasáhnout, než vypálit za stejný čas dvacet ran, zasáhnout jednou a skončit záhy bez munice. Já, nebo on. My, nebo oni. O nic jiného na čáře střetu s nepřítelem nejde.

Zkušený voják asi dokázal nabít svou zbraň za 15 vteřin. Ale určitě, nestál-li jeho batalion 50 metrů od protivníka, neměl důvod, aby také vypálil tři nebo čtyři rány za minutu. Mířil a snažil se zasáhnout. Mířil vertikálně, pochopitelně, protože stál v sevřené formaci, a jeho cílem nemohl být nikdo citelně šikmo od něho stojící (na rozdíl od volných střelců, tzv. tirajérů). Mířil s klidem, bez ohledu na dopadající palbu nepřítele, na umírající a zraněné spolubojovníky okolo. Bylo to jeho řemeslo. Anebo nebylo, pokud byl naivním dobrovolníkem či odvedencem bez zkušností, a střílel, jak dokázal. Případně nestřílel vůbec, protože nebyl schopen svou zbraň ke střelbě přimět. Z řady různých důvodů: ucpaná zátravka, opotřebovaný kámen, špatně uchycený kámen; což mohlo vést a v případě nováčků vedlo celkem nevyhnutelně k opakovanému nabití a nabíjení, a nejsou ojedinělé nálezy pušek nabitých třikrát i pětkrát i vícekrát. Voják pozná s jistotou, že jeho výstřel vyšel, podle toho, že se kouří ze zátravky. Pokud ze zátravky nevychází kouř, výstřel nevyšel. Je třeba ověřit křesání jisker, a dále pročistit zátravku a znovu nasypat prach na pánvičku, a pokusit se vystřelit; pokud zbraň nevystřelí, je třeba kuli za formací odvrtat a zbraň zprovoznit.

Které způsoby palby francouzská pěchota znala a které používala? Batalion (prapor) francouzské pěchoty zformovaný ve třech sevřených řadech byl členěn do tzv. pelotonů; kolik měl batalion rot, (setnin, kompanií) tolik měl pelotonů. V letech 1791–1793 to bylo tabulkově osm pelotonů fyzilírů (řadových střelců) a jeden nebo dva pelotony granátníků (elitních vojáků); v letech 1793–1804/5 osm pelotonů fyzilírů a jeden peloton granátníků (u lehké pěchoty karabiníků, ovšem vyzbrojených standardní puškou); v letech 1804/5–1808 byla 2. fyzilírská rota nahrazena tzv. voltižérskou rotou (rotou určenou k rozptýlenému způsobu boje), v letech 1808–1815 pak měl batalion šest pelotonů, z toho jeden granátnický (u lehké pěchoty karabinický), čtyři fyzilírské (myslivecké) a jeden voltižérský. Voltižéři měli být vyzbrojeni tzv. dragounskou puškou vz. roku 9, která byla asi o 8 cm kratší; jejich důstojníci pak měli mít speciální zbraň: pěchotní karabinu, kratší zbraň s drážkovaným vývrtem hlavně, jíž se budeme věnovat někdy příště. Pro způsoby palby v rámci batalionu nebyly pro voltižéry žádné výjimky.

Podle předpisu z 1. srpna 1791 znala francouzská pěchota dvě skupiny paleb: palbu salvou, a palbu volnou. V praxi válek let 1792–1815 používala v naprosté většině případů palbu volnou; a v zásadě jen proti kavalerii pak užívala palby salvou. Palby salvou předpisem stanovené byly palba batalionu, palba půlbatalionu a palba pelotonu. Při palbě batalionu na povel připravit (ARMES) první řad zaklekl, a po povelu zamířit (JOUE) a pal (FEU) celý batalion, všech cca 500–1000 mužů, vypálilo. Buď přímo, nebo šikmo doprava či doleva. Při palbě půlbatalionu vypálil jako první pravý půlbatalion stejným způsobem, a nabil zbraně; načež velitel batalionu velel salvu druhému, levému, půlbatalionu. Teoretickou výhodou této v praxi bitevního patrně nikdy nepoužité palby bylo, že polovina zbraní byla vždy v záloze nabitá. Palba pelotonu mohla být jen přímá a byla vedena v pořadí 1., 3., 5., 7., 2., 4., 6., 8. peloton, načež dále alternují ve dvojicích (divizích či divizionech) tak, že jeden z pelotonů má vždy nabito. Ani tato palba, velmi efektní na podívanou, nebyla v praxi užívaná.

 psali jsme: Hvězdná hodina admirála Nelsona. U Trafalgaru udolal téměř neporazitelného Napoleona

V naprosto drtivé většině případů vedla francouzská pěchota palbu, kterou předpis z 1. srpna 1791 nazývá palbou dvou řadů (feu de deux rangs). V principu jde o to, že palbu vedou jen dva první řady ze tří, a to po zástupech zprava každého pelotonu. Tj. jakousi valivou palbou – při prvním výstřelu. Cílem tohoto systému je, aby následující volná palba (od druhého výstřelu každého vojáka) byla rozložena v čase. Pokud by vojáci měli hned zprvu střílet „volně“, zazněla by nepříliš uspořádaná první „salva“, a na 15–20 sekund by se rozhostilo ticho, načež by zazněla další, ještě méně uspořádaná salva, a až po několika výstřelech by nestejností rychlosti nabíjení bylo dosaženo kýženého efektu: neutuchající palby po celé linii batalionu. Při palbě dvou řad vypálí zástup po zástupu, vojáci nabíjejí svou zbraň, a dále se na nic neohlížejí, míří, pálí, nabíjejí. Vojáci prvního řadu pálí ve stoje, vojáci třetího řadu nabíjejí zbraně vojákům druhého řadu. Což byl kámen úrazu. Poněkud složité ustanovené předpisu v tomto ohledu se v praxi neosvědčilo, resp. ne vždy. Je obtížné chtít po vojákovi, který stojí 75 metrů od nepřítele, aby „nebojoval“, a jen nabíjel zbraně vojákovi před sebou. Často i vojáci třetího řadu začali střílet – a s ohledem na vojáky prvního řadu mířili vysoko a tedy stříleli zcela zbytečně. Nebo riskovali zranění vojáků prvního řadu. Maršál Ney ve svých Etudes militaires sepsaných během výcviku budoucího 6. sboru Velké armády v táborech na pobřeží před tažením roku 1805 předepsal třetímu řadu dát na rámě zbraň a udělat krok vzad, aniž by jej nutil nabíjet. Druhým problémem volných paleb bylo, že jakmile byly zahájené, jejich ukončení nebylo pro velící důstojníky snadné. Vojáci mnoho při neustálé palbě neslyšeli, nevěnovali pozornost ničemu než své zbrani a nepříteli.

Tak či onak; palba dvou řadů byla palbou francouzské pěchoty proti pěchotě revolučních a napoleonských válek. Zdůvodňovalo se to mj. tím, že hrdý francouzský občan nechce před nepřítelem klečet na kolenou. Což je možná jen politicky korektní vysvětlení mnohem méně pyšného přístupu: voják, nezkušený voják, který jednou zaklekl, měl pocit, že je v kleče více v bezpečí – a pro důstojníky a poddůstojníky nebylo snadné jej přimět, aby se znovu postavil a nabil svou zbraň.

A posledním způsobem palby francouzské pěchoty je tzv. palba po řadech (feu de rang). Byla určená jezdectvu. Velitel velel salvu třetího řadu, poté druhého řadu, a nakonec prvního řadu. Velel-li ve spravý okamžik, s velkou mírou pravděpodobnosti dokázal jezdecký útok odvrátit. Ale o tom a o detailech boje jezdectva proti pěchotě si povíme více někdy příště. Problému palby dvou řadů se zcela zásadním způsobem dotýká také otázka srovnání francouzské, císařské a Napoleonovy, pěchoty a pěchoty britské, Wellingtonovy – ve Španělsku, Portugalsku, a u Waterloo. A také tomuto tématu bude věnován samostatný článek.

Výsledky palby pěchoty, vliv palby na průběh bitvy? Podle pamětí barona Larreye, hlavního chirurga císařské gardy, připadalo ze všech zranění, jež ošetřoval: 2 % na zranění bajonetem, 13 % chladnou zbraní (kavalerie), 47 % výstřelem pušky a 37 % působením dělostřelectva. Přitom vezměme za příklad napoleonskou bitvu nám v České republice nejznámnější. Shodou okolností jde o nejznámnější Napoleonovo vítězství vůbec. Austerlitz. Slavkov. Zde pěchota představuje bezmála 80% francouzské armády, a tento podíl je obecně platný. Samotná výše uvedená 2% v případě bajonetu však spolehlivě odsouvají do říše bájí Suvorovou větu o hloupé kulce a bodáku-chlapíku. Bajonetový útok může v rozhodujícím okamžiku na důležitém místě bojiště ovlivnit situaci, ne že nemůže –málokdy však končí střetnutím s protivníkem, častěji jeho včasným ústupem. Celková čísla jsou příliš jednoznačná: boj byl veden palbou. I u Slavkova vedla pěchota divizí generálů (od severu) Sucheta, Caffarelliho, Rivauda, Droueta, Vandamma, Saint-Hilaira, Legranda a Frianta svůj boj s nepřítelem především palbou, a palbou jí bylo odpovídáno. Bodákový útok je vysilující, a lze k němu sáhnout jen v případě skutečně slibném, nebo zásadním, nebo bezvýchodném. A v žádném případě nelze vést chladnou zbraní mnohahodinový boj desetitisíců odvedenců (celkový počet bojujících u Slavkova činí přibližně 160 tisíc). Protipólem Slavkova je nejen z hlediska výsledku politického či obecně vojenského Waterloo. Zde naposledy v průběhu koaličních válek dali velitelé francouzské pěchoty průchod dojmu, že hluboká sestava a bajonet mohou porazit tenkou sestavu (nadto zaujímající velmi dobrou pozici) a palbu. A znovu potvrdili, že kulka není hloupá a chlapík bodák nedostává zpravidla příležitost. Kníže Suvorov promine.

 

Autor: Jakub Samek

Tagy článku

SECURITY magazín je ve své tištěné podobě první a jediný český odborný časopis o komerční bezpečnosti a vychází od roku 1994. SECURITY magazín se orientuje především na profesionály v přímém výkonu služby v soukromých bezpečnostních agenturách a ve firmách, které poskytují technické bezpečnostní služby. Je určen také manažerům, kteří uvedené služby prodávají a řídí a bezpečnostním specialistům, kteří bezpečnostní služby nakupují v soukromém i státním sektoru. Zkušenosti a informace v SECURITY magazínu jsou ale určeny i laické veřejnosti, potenciálním zákazníkům, kteří o bezpečnosti velmi často mluví a ne vždy jí rozumí nebo chápou její specifika. SECURITY magazín chce tradiční spoluprací s akademickým prostředím a experty v oboru dokázat, že komerční bezpečnost je multioborová disciplína, úzce propojená požadavky norem a předpisů a je v mnoha ohledech založena na moderních vyspělých technologiích, které mohou instalovat a provozovat pouze vzdělaní specialisté.

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.Další informace
e-mail:
heslo:
CapsLock je aktivní.
Chyba: zadaný e-mail nebo heslo je špatně!
e-mail: