Napoleonův voják při střelbě před nepřítelem neklečel. Pěchota bojovala palbou

Napoleonův voják při střelbě před nepřítelem neklečel. Pěchota bojovala palbou
Autor fotografie: Felician Myrbach, Public domain|Popisek: Napoleon u Řezna
22 / 04 / 2024, 14:00

Hlavní zbraní a nejdůležitější součástí armád napoleonských válek byla pěchota tvořící přibližně 80 % stavu. Tato pěchota byla vyzbrojena křesadlovou jednoranovou předovkou s tulejovým bodákem. Palba již hrála delší čas rozhodující roli.

„Kulka je hloupá, bodák je chlapík,“ říkal prý ruský vojevůdce Suvorov. A nebyl prvním. O převaze chladné zbraně nad zbraní palnou v podmínkách první poloviny 18. století byla přesvědčena většina vlivných důstojníků francouzské armády; jejich omyl přitom vedl přes řadu zbytečně krutých porážek k poznáním, jež byla dovedně zúročena na polích cti a slávy během revolučních a napoleonských válek přelomu 18. a 19. století. Suvorov se mýlil, a s ním všichni zastánci chladných zbraní pěchoty. Ať už šlo v moderní a umírněné podobě o bajonet nasazený na hlavni, anebo ve zcela krajních představách o znovuzavedení pikenýrů.

Řekněme však předem pár slov o smyslu podobných statí; a věnujme prostor technicko-taktickému popisu palby pěchoty revolučních a napoleonských válek – na francouzském příkladu. Rádi bychom sérií článků věnovaných podobným tématům přispěli k vyvrácení některých zažitých mýtů, nepřesných představ a omylů, jež o vojenství přelomu 18. a 19. sdílí víceméně každý, kdo nemá příležitost seznámit se s primárními prameny, ale je vystaven popularizační literatuře, filmařským představám o válce a dojmům, jež v lepším případě porovnává s vlastními zkušenostmi se službou v moderní armádě. A není přitom třeba sahat hned po zatím posledním filmovém počinu, Napoleonovi režiséra Ridley Scotta.

Bitva u Jeny

Věnovat se budeme postupně všem hlavním zbraním, tj. pěchotě, jezdectvu a dělostřelectvu, a jejich vzájemné interakci, a štábní službě, která pro nasazení zbraní vytvářela, anebo nevytvářela, vhodné podmínky. Výchozími body budou platné a aplikované předpisy konfrontované s hlášeními a pamětmi. A mj. a především pracemi starých mistrů, mezi nimiž čelné místo zaujímá Jean-Lambert-Alphonse Colin (1864-1917), svého času, než zmizel ve víru Velké války, důstojník Historické sekce armádního štábu (Service Historique de l’Etat-major de l’Armée), publikující na přelomu 19. a 20. století.

Autor mj. skvělé studie Napoleonovo vojenské vzdělání (L’Education militaire de Napoléon, Paříž 1901), a pro tento článek pak dvou zcela zásadních textů: Pěchota v 18. století, Taktika (L’Infanterie au XVIIIe siècle, La Tactique, Paříž 1907) a Taktika a disciplína v armádách revoluce (La Tactique et la Discipline dans les Armées de la Révolution, Paříž 1902). V tématicky prvním, Pěchotě 18. století, analyzoval vývoj předpisů francouzské pěchoty týkajících se výcviku a manévrů v období charakterizovatelném jako období křesadlové pušky. Tento vývoj vyvrcholil zavedením Předpisu o výcviku a manévrech z 1. srpna 1791. Analýza a studie jeho aplikace v praxi revolučních a napoleonských válek je potom jádrem druhé práce, jež byla sice napsána o pět let dříve, ale tématicky navazuje.

Křesadlová předovka s hladkým vývrtem hlavně

Palba pěchoty revolučních a napoleonských válek byla vedena pěchotní puškou s hladkým vývrtem hlavně a křesadlovým zámkem. Vynález moderního křesadlového zámku bývá připisován francouzskému zbrojíři Marinu Bougeoisovi a datován do 30. let 17. století. Křesadlový zámek postupně nahrazuje zámky kolečkové, drahé a příliš komplikované na výrobu i údržbu, tedy v polních podmínkách masově nepoužitelné, a zámky doutnákové, jejichž princip se v podstatě od zavedení palných zbraní v Evropě nezměnil. Na přelomu 17. a 18. století se křesadlová puška stává hlavní zbraní pěchoty starého kontinentu.

Výcvik nabíjení

Paradoxně tomu přispělo především zavedení zmíněného bodáku, zprvu zátkového, tj. takového, který se vkládá do hlavně a znemožňuje palbu, a posléze tulejového, jehož objímka je nasazena na hlaveň a palbě nepřekáží. Tím padl poslední ostych zbavit evropské armády pikenýrů; dosud jediné spolehlivé zbrani proti jezdectvu, jež vládlo bojištím středověku. Paradoxně proto, že ani ne půlmetrový bajonet, který lze ohnout či zlomit v rukách, nasazený na palné zbrani, která s píkou nemá co do způsobu užití nic společného, skutečně jezdce s koněm a jejich šest metráků, které se na nás řítí cvalem, nezastaví. To dokáže jedině palba. Ale na to teprve musejí vojáci přijít zkušeností.

První vzorovou armádní pěchotní puškou ve Francii byly modely 1717. A my poskočíme o šest desetiletí vpřed, neboť zbraň jako taková nepoznala nijaké převratné změny než ty, jež usnadňovaly, zlevňovaly a zefektivňovaly výrobu. Jedinou, podstatnou, výjimkou z tohoto tvrzení je výměna dřevěných nabijáků za železné. Kdo něco málo tuší o chování dřeva ve vlhku, nemůže tento pokrok neocenit (stačí si uvědomit, že nabiják byl ukládám pod hlaveň do úzkého kanálku obepnutého objímkami); ve Francii k němu došlo v roce 1741.

Pěchotní puška vz. 1777

Zajímat nás bude puška modelu 1777 (o sedm milimetrů kratší a o asi 0,4 kg těžší než model 1717), resp. její modifikace zvaná vz. 1777 opravený v roce 9, jež jsou zbraní, kterou nesla francouzská pěchota do všech koaličních válek v letech 1792–1815. Vznikla úsilím skupiny znalců z řad generality, kterou sestavil pan de Saint-Germain, toho času ministr války, v roce 1775, a zahrnující mj. známé jméno hraběte Gribeauvala, autora dělostřeleckého systému, jemuž se budeme věnovat jinde. Puka byla dlouhá 1,520 m, z toho hlaveň 1,137 m; ráže hlavně s hladkým vývrtem 17,48 mm (o půl milimetru větší než v roce 1717); hmotnost činila 4,5 – 4,7 kg.

Od své následnice, „opraveného“ vzoru z roku 9 (dle republikánského kalendáře), jejíž vznik si vynutil chaos Velké francouzské revoluce, se lišila především kvalitou provedení: To bylo posléze do určité míry napraveno u zbraní pozdější výroby, tzv. vzoru roku 9–13. Puška vz. 1777 byla vyrobena s tím, že měla sloužit 50 let. U pluku du Roi byly provedeny zkoušky čtyř náhodně vybraných: každá snesla 25 tisíc výstřelů. A propos, princip křesadlového zámku: Velice prosté. Potřebujeme vymést projektil hlavní; projektilem je v našem případě olověná kulka o průměru 16,54 mm a homotnosti 27,16 g. Děje se to za pomoci vznícení hlavní prachové nálože vsypané do hlavně před vložením a upěchováním kule nabijákem.

Papírová patrona kromě kulky obsahuje asi 12 gramů (dobového a dnešními měřítky nedokonalého) střelného prachu; z toho cca 10 gramů jde do hlavně. Než se tak ale stane, je prachem naplněna tzv. pánvička, součást zámku, z níž vede hlavní úzký kanálek zvaný zátravka, jehož účelem je průšleh k hlavní prachové náplni, a tedy výstřel. Prach na pánvičce je zapálen jiskrou, která vznikne, když v kohoutu sevřený křesací kámen dopadne na ocílku, jež je součástí víčka zmíněné pánvičky. Z mnoha jisker, které kvalitní a správně opracovaný a do kohoutu upevněný kámen o kvalitní a dobře udržovanou ocílku vytvoří, stačí jediná, která padne do úderem kohoutu otevřené pánvičky.

Není-li prach vlhký nebo zátravka ucpaná papírem či spáleným prachem, dojde k výstřelu. Není-li pak kulka dobře upěchovaná, může dojít také k roztržení hlavně. Zbraně to byly dnešními měřítky mimořádně nespolehlivé. Jejich individuální a okamžitá nespolehlivost, a také jejich balistické vlastnosti, byly tím podstatným, co určovalo pěchotní taktiku armád 18. a první poloviny 19. století; ony jsou důvodem, proč pěchota manévruje v sevřených formacích, strojově, mechanicky. Protože jen tak vedená pěchota dokáže na čáře střetu s protivníkem vysílat účinný počet projektilů a rozhodnout. A současně tehdejší svět nenabízel účinnou alternativu.

Balistické vlastnosti pěchotní pušky vz. 1777? Na 800–900 kroků (520–585 m) měl voják podle Pěchotní příručky majora Bardina z roku 1807 mířit tři stopy (cca 1 m) nad cíl; na 600 kroků (390 m) jednu a půl stopy nad cíl. Vzdálenost 450 kroků (cca 290 m) příručka označuje jako "trochu přehnanou", a doporučuje mířit na klobouk. Při palbě na 300 kroků (195 m) na opasek a na 150 kroků (necelých 100 m) na kolena. Na 157 metrů měla kulka proniknout do 57 mm jedlového dřeva. Zajímavý je údaj, který říká, že na 100 m vzdálenosti byl rozptyl 1 m; což, když si představíme, je dostatečným zdůvodněním pro manévry, a tudíž vedenou palbu, v sevřené formaci.

Rychlost nabíjení je žádoucí, rychlost palby jen někdy

Zajímavým problémem týkajícím se paleb a taktiky pěchoty zásadním způsobem je rychlost palby. Předpis z 1. srpna 1791 v odstavci 43 své Školy pelotonu doslova říká: „Postupně je (vojáky) povedeme k tomu, aby nabíjeli alespoň třikrát, i čtyřikrát za minutu, pravidelně a nenuceně.“ Nabíjení bylo při úvodním výcviku prováděno na 12 dob, jež obsáhly 18 tzv. pohybů. Těchto 18 pohybů pak voják prováděl i při tzv. volném nabíjení ve službě a v poli; již přirozeně ne na 12 různých povelů, ale na jediný.

Nabíjení na 12 dob

Voják musel spustit zbraň k nabití, otevřít pánvičku, vyjmout patronu z patronašky a přenést ji k ústům, zuby patronu roztrhnout a přenést ji k pánvičce, nasypat prach na pánvičku, pávničku zavřít, přenést zbraň k levé noze, vsypat prach do hlavně a vložit kuli i s papírovým obalem, vyjmout nabiják a vložit jej do hlavně, upěchovat kuli, vrátit nabiját zpět do úchopek pod hlavní a dát na rameno zbraň, případně zbraň připravit k výstřelu. Není snadné vše zvládnout za méně než dvacet vteřit, přičemž na míření a výstřel si necháváme jen pár vteřinek.

Tj. na ten nejdůležitější úkon, kvůli kterému to vše provádíme, kvůli kterému tu, mír nemír, jsme. Na obhajobu autorů předpisu podtrhněme, že nepíší: „voják vypálí tři až čtyři rány do minuty“, ale „voják do minuty svou zbraň třikrát až čtyřikrát nabije.“ Kvalita palby byla v praxi, a byla vždy, je a bude vždy, naprosto zásadní. Kvalita, tedy přesnost. Je skutečně lépe během deseti minut vypálit deset ran a třikrát zasáhnout, než vypálit za stejný čas dvacet ran, zasáhnout jednou a skončit záhy bez munice. Já, nebo on. My, nebo oni. O nic jiného na čáře střetu s nepřítelem nejde.

Zkušený voják asi dokázal nabít svou zbraň za 15 vteřin. Ale určitě, nestál-li jeho batalion 50 metrů od protivníka, neměl důvod, aby také vypálil tři nebo čtyři rány za minutu. Mířil a snažil se zasáhnout. Mířil vertikálně, pochopitelně, protože stál v sevřené formaci, a jeho cílem nemohl být nikdo citelně šikmo od něho stojící (na rozdíl od lehké pěchoty, volných střelců, tzv. tirajérů). Mířil s klidem, bez ohledu na dopadající palbu nepřítele, na umírající a zraněné spolubojovníky okolo. Bylo to jeho řemeslo. Anebo nebylo, pokud byl naivním dobrovolníkem či odvedencem bez zkušností, a střílel, jak dokázal.

Případně nestřílel vůbec, protože nebyl schopen svou zbraň ke střelbě přimět. Z řady různých důvodů: ucpaná zátravka, opotřebovaný kámen, špatně uchycený kámen; což mohlo vést a v případě nováčků vedlo celkem nevyhnutelně k opakovanému nabití a nabíjení, a nejsou ojedinělé nálezy pušek nabitých třikrát i pětkrát i vícekrát. Voják pozná s jistotou, že jeho výstřel vyšel, podle toho, že se kouří ze zátravky. Pokud ze zátravky nevychází kouř, výstřel nevyšel. Je třeba ověřit křesání jisker, a dále pročistit zátravku a znovu nasypat prach na pánvičku, a pokusit se vystřelit; pokud zbraň nevystřelí, je třeba kuli za formací odvrtat a zbraň zprovoznit.

Způsoby palby Napoleonovy pěchoty

Které způsoby palby francouzská pěchota znala a které používala? Batalion (prapor) francouzské pěchoty zformovaný ve třech sevřených řadech byl členěn do tzv. pelotonů; kolik měl batalion rot, (setnin, kompanií) tolik měl pelotonů. V letech 1791–1793 to bylo tabulkově osm pelotonů fyzilírů (řadových střelců) a jeden nebo dva pelotony granátníků (elitních vojáků); v letech 1793–1804/5 osm pelotonů fyzilírů a jeden peloton granátníků (u lehké pěchoty karabiníků, ovšem vyzbrojených standardní puškou); v letech 1804/5–1808 byla 2. fyzilírská rota nahrazena tzv. voltižérskou rotou (rotou určenou k rozptýlenému způsobu boje), v letech 1808–1815 pak měl batalion šest pelotonů, z toho jeden granátnický (u lehké pěchoty karabinický), čtyři fyzilírské (myslivecké) a jeden voltižérský.

Pluk pěchoty v bitevní sestavě (1791)

Voltižéři měli být vyzbrojeni tzv. dragounskou puškou vz. roku 9, která byla asi o 8 cm kratší; jejich důstojníci pak měli mít speciální zbraň: pěchotní karabinu, kratší zbraň s drážkovaným vývrtem hlavně, jíž se budeme věnovat někdy příště. Pro způsoby palby v rámci batalionu nebyly pro voltižéry žádné výjimky. Podle předpisu z 1. srpna 1791 znala francouzská pěchota dvě skupiny paleb: palbu salvou, a palbu volnou. V praxi válek let 1792–1815 používala v naprosté většině případů palbu volnou; a v zásadě jen proti kavalerii pak užívala palby salvou.

Palby salvou předpisem stanovené byly palba batalionu, palba půlbatalionu a palba pelotonu. Při palbě batalionu na povel připravit (ARMES) první řad zaklekl, a po povelu zamířit (JOUE) a pal (FEU) celý batalion, všech cca 500–1000 mužů, vypálilo. Buď přímo, nebo šikmo doprava či doleva. Při palbě půlbatalionu vypálil jako první pravý půlbatalion stejným způsobem, a nabil zbraně; načež velitel batalionu velel salvu druhému, levému, půlbatalionu. Teoretickou výhodou této v praxi bitevního patrně nikdy nepoužité palby bylo, že polovina zbraní byla vždy v záloze nabitá. Palba pelotonu mohla být jen přímá a byla vedena v pořadí 1., 3., 5., 7., 2., 4., 6., 8. peloton, načež dále alternují ve dvojicích (divizích či divizionech) tak, že jeden z pelotonů má vždy nabito. Ani tato palba, velmi efektní na podívanou, nebyla v praxi užívaná.

Palba dvou řadů, volná palba proti pěchotě

V naprosto drtivé většině případů vedla francouzská pěchota palbu, kterou předpis z 1. srpna 1791 nazývá palbou dvou řadů (feu de deux rangs). V principu jde o to, že palbu vedou jen dva první řady ze tří, a to po zástupech zprava každého pelotonu. Tj. jakousi valivou palbou – při prvním výstřelu. Cílem tohoto systému je, aby následující volná palba (od druhého výstřelu každého vojáka) byla rozložena v čase. Pokud by vojáci měli hned zprvu střílet „volně“, zazněla by nepříliš uspořádaná první „salva“, a na 15–20 sekund by se rozhostilo ticho, načež by zazněla další, ještě méně uspořádaná salva, a až po několika výstřelech by nestejností rychlosti nabíjení bylo dosaženo kýženého efektu: neutuchající palby po celé linii batalionu.

Při palbě dvou řadů vypálí zástup po zástupu, vojáci nabíjejí svou zbraň, a dále se na nic neohlížejí, míří, pálí, nabíjejí. Vojáci prvního řadu pálí ve stoje, vojáci třetího řadu nabíjejí zbraně vojákům druhého řadu. Což byl kámen úrazu. Poněkud složité ustanovené předpisu v tomto ohledu se v praxi neosvědčilo, resp. ne vždy. Je obtížné chtít po vojákovi, který stojí 75 metrů od nepřítele, aby „nebojoval“, a jen nabíjel zbraně vojákovi před sebou. Často i vojáci třetího řadu začali střílet – a s ohledem na vojáky prvního řadu mířili vysoko a tedy stříleli zcela zbytečně. Nebo riskovali zranění vojáků prvního řadu.

Maršál Ney ve svých Etudes militaires sepsaných během výcviku budoucího 6. sboru Velké armády v táborech na pobřeží před tažením roku 1805 předepsal třetímu řadu dát na rámě zbraň a udělat krok vzad, aniž by jej nutil nabíjet. Druhým problémem volných paleb bylo, že jakmile byly zahájené, jejich ukončení nebylo pro velící důstojníky snadné. Vojáci mnoho při neustálé palbě neslyšeli, nevěnovali pozornost ničemu než své zbrani a nepříteli. Tak či onak; palba dvou řadů byla palbou francouzské pěchoty proti pěchotě revolučních a napoleonských válek.

Salvou francouzská pěchota prakticky nestřílela

Zdůvodňovalo se to mj. tím, že hrdý francouzský občan nechce před nepřítelem klečet na kolenou. Což je možná jen politicky korektní vysvětlení mnohem méně pyšného přístupu: voják, nezkušený voják, který jednou zaklekl, měl pocit, že je v kleče více v bezpečí – a pro důstojníky a poddůstojníky nebylo snadné jej přimět, aby se znovu postavil a nabil svou zbraň.

Palba po řadech, proti jezdectvu

A posledním způsobem palby francouzské pěchoty je tzv. palba po řadech (feu de rang). Byla určená jezdectvu. Velitel velel salvu třetího řadu, poté druhého řadu, a nakonec prvního řadu. Velel-li ve správný okamžik, s velkou mírou pravděpodobnosti dokázal jezdecký útok odvrátit. Ale o tom a o detailech boje jezdectva proti pěchotě si povíme více v navazujícím článku. Problému palby dvou řadů se zcela zásadním způsobem dotýká také otázka srovnání francouzské, císařské a Napoleonovy, pěchoty a pěchoty britské, Wellingtonovy – ve Španělsku, Portugalsku, a u Waterloo. A také tomuto tématu bude věnován samostatný článek.

Efekt a účinnost palby, bitva u Slavkova

Výsledky palby pěchoty, vliv palby na průběh bitvy? Podle pamětí barona Larreye, hlavního chirurga císařské gardy, připadalo ze všech zranění, jež ošetřoval: 2 % na zranění bajonetem, 13 % chladnou zbraní (kavalerie), 47 % výstřelem pušky a 37 % působením dělostřelectva. Přitom vezměme za příklad napoleonskou bitvu nám v České republice nejznámnější. Shodou okolností jde o nejznámnější Napoleonovo vítězství vůbec. Austerlitz. Slavkov.

Zde pěchota představuje bezmála 80% francouzské armády, a tento podíl je obecně platný. Samotná výše uvedená 2% v případě bajonetu však spolehlivě odsouvají do říše bájí Suvorovou větu o hloupé kulce a bodáku-chlapíku. Bajonetový útok může v rozhodujícím okamžiku na důležitém místě bojiště ovlivnit situaci, ne že nemůže – málokdy však končí střetnutím s protivníkem, častěji jeho včasným ústupem. Celková čísla jsou příliš jednoznačná: boj byl veden palbou. I u Slavkova vedla pěchota divizí generálů (od severu) Sucheta, Caffarelliho, Rivauda, Droueta, Vandamma, Saint-Hilaira, Legranda a Frianta svůj boj s nepřítelem především palbou, a palbou jí bylo odpovídáno.

Bodákový útok je vysilující, a lze k němu sáhnout jen v případě skutečně slibném, nebo zásadním, nebo bezvýchodném. A v žádném případě nelze vést chladnou zbraní mnohahodinový boj desetitisíců odvedenců (celkový počet bojujících u Slavkova činí přibližně 160 tisíc). Protipólem Slavkova je nejen z hlediska výsledku politického či obecně vojenského Waterloo. Zde naposledy v průběhu koaličních válek dali velitelé francouzské pěchoty průchod dojmu, že hluboká sestava a bajonet mohou porazit tenkou sestavu (nadto zaujímající velmi dobrou pozici) a palbu. A znovu potvrdili, že kulka není hloupá a chlapík bodák nedostává zpravidla příležitost. Kníže Suvorov promine.

Instrukce a předpisy o výcviku a manévrech francouzské pěchoty 1750–1831

  • 7 Mai 1750, Ordonnance du Roy, sur le Maniement des armes de l’Infanterie françoise et étrangère: 1 (praetiritifides), 2 (books.google)
  • 7 mai 1750, Instruction pour l’Infanterie, Concernant l’exécution de l’Ordonnance: 1 (gallica)
  • 29 Juin 1753, Instruction sur l’exercice de l’Infanterie: 1 (gallica)
  • 14 Mai 1754, Instruction sur l’exercice de l’Infanterie: 1 (gallica)
  • 6 Mai 1755, Ordonnance sur l’exercice de l’Infanterie: 1 (gallica)
  • 20 Mars 1764, Ordonnance pour régler l’exercice de l’Infanterie: 1 (gallica), 2 (books.google), 3 (e-rara)
  • 1er Janvier 1766, Ordonnance pour régler l’exerice de l’Infanterie: 1 (gallica), 2 (e-rara), 3 (e-rara, německy)
  • 1er Mai 1769, Instruction que le Roi a fait expédier pour régler provisoirement l’exercice des troupes légères: 1 (gallica)
  • 11 Juin 1774, Instruction que le Roi a fait expédier pour régler provisoirement l’exercice de ses troupes d’infanterie: 1 (gallica), 2 (e-rara), 3 (e-rara, německy)
  • 30 Mai 1775, Instruction que le Roi a fait expédier pour régler provisoirement l’exercice de ses troupes d’infanterie: 1 (gallica), 2 (e-rara), 3 (e-rara, německy)
  • 1er Juin 1776, Ordonnance du Roi pour régler l’exercice de ses troupes d’infanterie: 1 (gallica), 2 (e-rara), 3 (e-rara, německy)
  • 20 Mai 1788, Instruction provisoire arrêtée par le Roi, Concernant l’exercice et les manoeuvres de l’Infanterie: 1 (books.google)
  • 1er Janvier 1791, Instruction pour les gardes nationales, arrêtée par le comité militaire: 1 (books.google)
  • 1er Août 1791, Règlement concernant l’exercice et les manoeuvres de l’Infanterie: 1 (gallica, 1791), 2 (gallica, 1792), 3 (books.google, 1792), 4 (books.google, an 3), 5 (books.google, an 6), 6 (books.google, 1810), 7 (archive.org, 1821), Planches: a (books.google, 1792), b (books.google, 1793), c (archive.org, 1821); Překlady do němčiny: I (e-rara, 1800), angličtiny: II (books.google, 1809), češtiny: III (austerlitz.org, 2006), ruštiny: IV (pdf, austerlitz.org, 1811)
  • 4 Mars 1831, Ordonnance sur l’exercice et les manoeuvres de l’Infanterie: 1re Partie, Ecole du soldat, de peloton 1/1 (gallica, Théorie concernant…, 1844), 2e Partie, Ecole de bataillon, tirailleurs 2/1 (archive.org, 1832), 3e Partie, Evolutions de ligne 3/1 (books.google, 1831), Planches: a (archive.org, 1832)

Příručky

  • Extrait du projet d’instruction pour l’exercice et la manoeuvre de l’infanterie selon les principes de l’ordre français (Mesnil-Durand): 1778 (gallica)
  • Catéchisme Militaire ou Abrégé du Manuel Militaire: 1790 (gallica)
  • L’Art du Militaire ou Traité complet de l’Exercice de l’Infanterie, Cavalerie, du Canon, de la Bombe et des Piques: 1792–1793 (gallica)
  • Manuel Militaire ou Nouvelle Tactique Française: 1793 (gallica)
  • 12 Prairial an 6 (31 mai 1798), Instruction concernant les manoeuvres de l’infanterie, donnée par l’Inspecteur général de l’Infanterie de l’armée du Rhin (Schauembourg): 1 (books.google, an 8), 2 (pdf, austerlitz.org, 1809)
  • Etudes Militaires du Maréchal Ney: 1 (books.google, 1833, pp. 319 et suiv.)
  • Manuel d’infanterie ou résumé de tous les réglemens, décrets, usages et renseignemens propres aux sous-officiers de cette arme (Bardin): 2e éd. 1808 (pdf, austerlitz.org), 4e éd. 1813 (gallica)
  • Instruction sur la formation des réserves et les manœuvres des carrés (Davout): 1 (austerlitz.org, 3 novembre 1811), 2 (traduction tchèque, austerlitz.org)
  • Cours d’instruction à l’usage des élèves sous-officiers d’infanterie appelés à l’école de Fontainebleau (Bardin): 1 (austerlitz.org – Titre IV, Leçon première: Notions de tactique – 1814)
  • 1815, Les Tableaux synoptiques des manoeuvres d’infanterie, Par un Major d’infanterie (Heffmeyer): Ecole de peloton 1 (pdf, austerlitz.org), Ecole de bataillon 2 (pdf, austerlitz.org)
  • 1815, Instruction sur l’exercice, les manoeuvres et le service intérieur des postes, à l’usage de la Garde nationale1: (gallica)

Tagy článku