Napoleonův maršál popravčí četě: Vojáci, miřte přímo do srdce!

7. prosince 2020: 205 let od popravy Napoleonova maršála Michela Neye. Muže mnoha přezdívek. Od vzletného "Nejstatečnější mezi statečnými" po "Rudocha" s odkazem na jeho bohatou, zrzavou kštici. Také Rudý lev, Hrdina ústupu nebo Francouzský Achilles. Byl odsouzen k smrti na počátku tzv. 2. restaurace, po návratu Ludvíka XVIII. na pařížský trůn. Svému králi na jaře 1815 slíbil přivést Bonaparta vracejícího se z vyhnanství na ostrově Elba v železné kleci. Místo toho se k němu přidal. Po popravě řekl guvernér Paříže Rochechouart plukovníkovi du Vergier de La Rochejaquelein: "Z této příkladné lekce se, drahý příteli, můžete učit, jak zemřít!"

Budoucí maršál císařství, vévoda z Elchingenu a kníže Moskevský (tituly dostal za významný úspěch během tzv. ulmského tažení v říjnu 1805 a za své velení na středním úseku bitvy u Borodina, jíž Francouzi říkají bitva na Moskvě) se narodil 10. ledna 1769 v Sarrelouis, dnešním (již od roku 1815) Saarlouis v německém Sársku. Vojenskou službu nastoupil již před francouzskou revolucí. Ve věku osmnácti let se nechal dobrovolně odvést k husarskému pluku Colonel Général (budoucí pluk č. 5, od roku 1793 č. 4). V lednu 1791 zde byl povýšen do hodnosti furýra, o rok a měsíc později byl četařem, pak vrchním četařem, v červnu 1792 již dosáhl nejvyšší poddůstojnického hodnosti adjutant-poddůstojník.

Při Severní armádě působil jako pobočník generála Lamarche, v říjnu 1792 byl povýšen na podporučíka. Účastnil se bitev u Neerwinden, Louvain, Valenciennes. Kapitánem ho husaři jeho mateřské roty zvolili 12. dubna 1794. A již v říjnu působí ve štábu jako hlavní adjutant v hodnosti chef de brigade (plukovník). Účastní se obléhání Maastrichtu a Mohuče, kde je také zraněn. Během Bonapartova prvního italského tažení bojuje na Rýnu a v srpnu 1796 je povýšen do hodnosti brigádního generála, a o necelé tři roky později je divizním generálem.

Slouží pod Bernadottem, a při pohledu na jeho působiště a osobnosti kolem něho není divu, že v budoucnu budou jeho vztahy s Napoleonem poněkud nestálé. Sehraje významnou roli pod generálem Moreauem u Hohenlinden, dnes pozapomenuté bitvě, která definitivně rozhodla válku 2. koalice a po níž následoval mír s Rakouskem v Lunéville. Moreau nepatří mezi nadšené Bonapartisty. Schopného generála Bonaparte vnímá jako jednoho z rivalů. Složitý vztah vrcholí po zmanipulovaném procesu Moreauovým vyhnanstvím - tráví jej v Americe, odkud se vrátí v roce 1813 a podpoří protifrancouzskou koalici. U Drážďan ho zasáhne francouzská dělová koule a generál umírá v severočeských Lounech.

Ney je ale loajální. Kromě vojenských zásluh přispěje také tomu, že se Napoleon v roce 1803 stává tzv. zákonem o mediaci mediátorem Helvétské konfederace. Následně je jmenován do čela jednoho se sborů armády připravující se na invazi do Velké Británie. Studuje pěchotní taktiku, které dosud neměl příležitost ani důvod věnovat pozornost. Ze Švýcarska si za tím účelem přivádí nadpočetného pobočníka, jistého Jominiho. Vznikají skvělé Vojenské studie, v nichž Ney velmi přesně vystihuje možnosti pěchoty, zejména uvědomíme-li si, že jde o husara. Přichází povýšení na maršála císařství.

Přeskočíme nyní však další dění pouhým výčtem nejvýznamnějších bitev, jichž se účastnil: Elchingen (1805), Jena (1806), Jílové a Friedland (1807). Bojuje na Pyrenejském poloostrově, dobyl Ciudad-Rodrigo (1810), zažil zde úspěchy a porážky a pro insubordinaci byl nadřízeným maršálem Massénou suspendován a odeslán zpět do Francie. Otázka subordinace byla ostatně jednou z bolavých pat nejvyšších pater velení francouzské armády ve Španělsku poté, kdy Napoleon osobně toto dějiště válečných operací počátkem roku 1809 opustil. Krasnoje, Smolensk, Valutina, Borodino. Vjazma. Berezina. Při ústupu z Ruska v roce 1812 velí zadnímu voji s puškou v ruce. Zůstává věrný. Zraněn u Lützenu (jaro 1813), poražen u Dennewitz, zraněn u Lipska (říjen 1813). Projde s Napoleonem poslední tažení roku 1814, a nakonec mu právě on v beznadějné situaci na zámku ve Fontainebleau předloží k podpisu první abdikaci.

Uposlechne Napoleonova rozkazu a slouží dál Francii a Bourbonům. Ale při Napoleonově návratu z Elby na jaře 1815 podlehne císařovu charismatu. Nebo se možná s větší či menší nevolí přizpůsobí atmosféře v jednotkách, kterým velí, a přejde na Napoleonovu stranu. Maršálova pověst se stane jednou z obětí Napoleonových legend o bitvě u Waterloo. Nevděčný císař z Neyova stylu velení udělal neprávem jednu z příčin své definitivní porážky a litoval, že jej učinil maršálem. Pověst nešikovného a zbrklého velitele na maršálovi lpí dodnes.

Ney po prohraném Waterloo neprchá, k novému režimu se nelísá. Neukrývá se a čeká na svém zámku v Bessonies na nevyhnutelné. Je zatčen a postaven před válečný soud. Maršál Moncey mu odmítne předsedat, čímž si vyslouží královu nemilost a tříměsíční vazbu v pevnosti Ham. Soudu bude předsedat Jourdan, a zasednou v něm další maršálové a generálové. Přítomné budou význačné osobnosti doby, mezi nimi kníže Metternich. Ale Ney má právo žádat, aby byl souzen Horní komorou, do níž patřil. Nechce být vydán na milost a nemilost svým bývalým kolegům a podřízeným. Toho se odmítne účastnit například kníže Talleyrand, Napoleonův bývalý ministr zahraničí. Nechce se podle svých slov podílet na zločinu. Na rozdíl od maršála Monceye ve vazbě ovšem neskončí. Ale rozsudek je přísný, Ney shledán ve všech bodech obžaloby vinným.

Ve tři hodiny ráno 7. prosince 1815 jej vzbudí, je mu dovolenou přijmout návštěvu rodiny. Má čtyři děti. Neyova žena Eglé-Louise neúspěšně žádá o milost krále, který se vymlouvá na Wellingtona a vévodkyni d'Angoulême, dceru popraveného krále Ludvíka XVI. A i oni její prosby odmítnou. Podle hraběte de Ségur toho vévodkyně později litovala - prý nevěděla, o kom je řeč.

V půl deváté maršála přivezou na avenue de l'Observatoire. Odmítne si nechat zavázat oči: "Což nevíte, že jsem zvyklý dvacet pět let hledět koulím i kulím vstříc?" Osloví nastoupené vojáky: "Kamarádi, vystřelte na mě a miřte dobře!" Slavná věta "Vojáci, miřte přímo do srdce!" je možná jen literární licencí. Podle pařížského guvernéra Rochechouarta zněla maršálova poslední slova ale neméně vznešeně: "Francouzi! Protestuji proti svému odsouzení, má čest..." - jeho slova přerušila salva.

Zdroj: Six, Dictionnaire biographique des généraux et amiraux français; Jourquin, Dictionnaire des maréchaux du Premier Empire; Kovařík, Maršál Ney

Bitva u Waterloo – Maršál Ney a jeho Vojenské studie