Napoleonův odkaz? Bonapartovi by se EU nelíbila

Napoleonův odkaz? Bonapartovi by se EU nelíbila
Autor: !Bravo por vos! (@Bravoporvos)
03 / 09 / 2020, 10:30

Lukáš Visingr se v Týdeníku Echo pokusil o pohled na Napoleonův odkaz a náznak paralel s dnešní turbulentní geopolitikou (nejen) Evropy. Podtitul, kterým krásně provokuje, si vypůjčil od Jiřího Kovaříka: "Bonapartovi by se EU líbila." Jiří promine a nijak ho samozřejmě nepřekvapí, že s takovým výrokem nemohu souhlasit. Tato teze však, a to pro mě bylo určité zklamání, není v textu obhajována nebo vysvětlována, jen „autoritativně“ zazní jako konstatování, které autorovi slouží při zamýšlení se nad dnešní geopolitickou situací a geopolitickými principy. Přesto se pokusím o polemiku s ní a s některými dalšími výroky, které zazněly.

Mezi slabší místa autorovy statě patří hned předposlední odstavec úvodu, v němž zmiňuje dvě krajní pozice: tedy „mnohé“, kteří „popisují Napoleona bezmála jako prototyp Adolfa Hitlera, respektive jako bezohledného diktátora a dobyvatele usilujícího ho vlastní moc a slávu“; a „jiné“, podle nichž „ve skutečnosti jen bránil Francii proti velké přesile intrikujících protivníků“ a jeho vláda byla podle nich „pro Francii i zbytek Evropy velkým přínosem.“ Smysluplné a přijatelné hodnocení tak významné historické osobnosti, která zásadním způsobem a ve všech myslitelných směrech ovlivnila světové dění na přelomu 18. a 19. století, samozřejmě a nevyhnutelně leží někde mezi těmito krajními polohami, jež, ač jistě populární a chytlavé, jsou směšné, a je tak snadné je odmítnout, že je téměř zbytečné jimi ztrácet čas. V textu o Napoleonově odkazu však tyto extrémy prostor dostaly, zatímco na pokus o autorovo vlastní, sebestručnější, hodnocení Napoleonovy zahraniční politiky nedojde.

A v zásadě nedojde ani na zformulování myšlenky, co tedy má být Napoleonovým odkazem pro dnešní dobu. Nebudu se pouštět do tisíckrát omletých banalit o občanském zákoníku, Comédie Française nebo pařížských monumentech. Zřejmým Napoleonovým odkazem snad může být polemika o jeho době, v jejímž rámci si lze vyměnit pohled na aplikované principy zahraniční politiky.

Napoleon kontinent nedobýval ani neintegroval

Důležitější a problematičtější jsou ovšem následující formulace, z nichž se dozvídáme, že Napoleon „dlouhodobě pokládal Británii za nepřítele evropského kontinentu“ a že Francie byla mocností, „která nejvíce ohrožovala specifickou pozici Británie.“ V první řadě nejen pro Napoleona nic jako evropský kontinent v politickém smyslu neexistuje. Ve druhé řadě mocnosti ohrožovaly své zájmy vzájemně, ale prostor zde dostává, klasicky, narativ o ohrožené Velké Británii. Narativ vítězů, který výklad vztahů daného období hrubě zkresluje.

Napoleon je na vrcholu moci císařem Francouzů a králem Itálie, protektorem Rýnského spolku, mediátorem Helvétské konfederace. Jeho bratři jsou králi Holandska, Španělska a Vestfálska, jeho švagr králem Neapolska. Jde jistě o vládu a vliv na území značném. Přičteme-li poražené Rakousko a Prusko, kteří jsou z donucení spojenci, a dokonce Rusko, je Napoleonův vliv na převážné části kontinentu v letech 1809–1811 přítomný, byť velmi různé intenzity. Nelze ale hovořit o snaze o politickou integraci – jde o (jak se záhy ukáže chatrný) výsledek válek, nikoli politického projektu, který by byl sebevzdáleněji podobný jakékoli fázi moderní evropské integrace.

Odmyslíme-li si některé okamžiky Napoleonovy kariéry, které zvěčnili pamětníci a po nich literatura, a při nichž Napoleon poněkud rozvášněně sní o dobývání Persie a Cařihradu, jeho praktické kroky jsou vždy racionální, jakkoli často chybné nebo z různých důvodů nesprávně provedené. Vždy mají konkrétní a reálný, dosažitelný cíl. Mj. i proto je na místě pochybovat o oficiálním cíli soustředění francouzské armády na pobřeží kanálu La Manche od roku 1803 – invaze do Anglie byla podle všeho tehdejšími prostředky neproveditelná. Tak či onak, víme, že Napoleon se o ni ve skutečnosti nikdy nepokusil. Její projekt mu však umožnil udržovat a posilovat armádu, kterou následně využil ve východním směru, odkud přišla skutečná, hmatatelná hrozba v podobě třetí koalice. Znamená to mj., že Velká Británie nebyla v žádnou chvíli přímo ohrožena, a její kroky byly ofenzívní. Admirál Jervis to konstatoval již v roce 1801, kdy ve Sněmovně lordů prohlásil: „Neříkám, pánové, že Francouzi nemohou přijít. Říkám jen, že nemohou přijít po moři.“

Není dobyvatelem. V roce 1797 ohrožuje generál Bonaparte vojensky Vídeň a uzavírá s poraženým nepřítelem příměří nedaleko Štýrského Hradce. V roce 1800 poráží stejného soupeře znovu. V roce 1805 obývá císařský palác v Schönbrunnu. A znovu v roce 1809. Ani jednou nesáhne po říšské či rakouské koruně. V roce 1806 obsazuje Berlín, ale poraženého pruského krále, který mu vyhlásil válku, nechává pruským králem. Územní změny jsou důsledkem a cenou zaplacenou za rakouskou, pruskou a ruskou porážku – nebyly cílem. S britskou vládou se dokáže domluvit. V Amiensu je v roce 1802 podepsána mírová smlouva. Smlouva, kterou ovšem nenaplňuje a porušuje Velká Británie - nikoli Napoleonova Francie; Bonaparte své slovo drží. A zájem na míru s Velkou Británií má i po vítězném tažení v roce 1805. Jednání však nikam nevede, Velká Británie mír nechce. Do Ruska netáhne Napoleon v roce 1812 proto, aby tuto nedobytnou zemi „dobyl“, ale protože Rusko nedodržuje (pro sebe nevýhodné, leč podepsané) mírové podmínky z Tylže. Neplánuje dobývat Moskvu. Stejně jako v roce 1805 neplánoval dobývat Vídeň. Přivede ho tam jen a výhradně výsledek vojenských operací, jejichž cílem je hlavní armáda nepřítele, nic jiného. Žádné šílené dobyvačné plány, chorobné úvahy o životním prostoru, a také žádné snahy o politickou integraci kontinentu. Politickým cílem je vynutit respektování uzavřené smlouvy.

Na jiném místě Lukáš Visingr tvrdí, že (z britského pohledu) Napoleon usiloval o ovládnutí kontinentální Evropy. Spíše než „z britského pohledu“ bychom asi měli říci „podle britské propagandy.“ Je to jinak narativ běžný, zažitý, narativ vítězů, narativ o dobyvateli. Narativ směšný. Napoleon nedobývá, natož sjednocuje nebo integruje evropský kontinent – „jen“ v důsledku svých vojenských vítězství ve válkách, které mu jsou vyhlašovány jeho konkurenty (často z pochopitelných důvodů), podřizuje politiku jednotlivých poražených zemí v různé míře své vůli. Může jinak?

Nemá pro toto vnucení vlastní vůle jednotlivým zemím ale v podstatě jiné než vojenské prostředky: Francie není schopná nahradit britský dovoz, na němž je ve velké míře závislé hospodářství kontinentálních mocností. Británie je obchodní velmocí; a Napoleonova pozice je dlouhodobě neudržitelná, protože postrádá argument společným zájmem. Zájmy Francie nejsou zájmy Ruska, nejsou zájmy Pruska, nejsou zájmy Rakouska, ani Španělska, a nejsou to ani zájmy německých států. Napoleonovou politikou, která staví Francii na první místo, trpí i „jeho vlastní“ italské státy. Zakazuje všem obchod s Británií, vyhlašuje kontinentální blokádu. Ve snaze Británii ekonomicky oslabit a znemožnit jí další financování válek proti Francii? Snad. Věřil, že takové opatření bude účiné? Možná. Ale vy byste nechali své spojence a poražené protivníky obchodovat se svým otevřeným nepřítelem? (Zatímco tento nepřítel vaše přístavy efektivně blokuje díky své námořní převaze.) Jisté je, že se Napoleonovi nepodařilo najít udržitelnou rovnováhu - méně jisté je, že takovou rovnováhu bylo v dané době možné nalézt vůbec.

Ze všech opatření má zřejmě kontinentální systém a blokáda britského obchodu k myšlence jakési evropské integrace nejblíže; ale pokud bychom to chtěli myslet vážně, moderní evropské integraci tím skutečně nelichotíme. Šlo o nástroj obchodní války vnucený většině zúčastněných zemí proti jejich zájmu. A neblaze postihl i vlastní francouzskou ekonomiku.

Při zpětném pohledu na Napoleonovu vládu je snadné identifikovat jeho chyby. Aby se jich vyvaroval, musel by být (mnohem) velkorysejší. Musel by své protivníky porážet, ale nechat je dýchat. A tedy obnovovat sílu? Jen Rakousko přitom vyhlásí Francii válku pětkrát za sebou (1798, 1805, 1809, 1813, 1815). Najít rovnováhu mezi velkorysostí vůči poraženému, s nímž chce mít nadále korektní vztahy, a mezi opatrností při vědomí, že předchozími porážkami nepřítel utrpěl ztráty, které ho tíží a které bude chtít napravovat, není nic snadného. Přičteme-li iracionální motivace pro nepřátelství, jimiž trpěl především ruský car Alexandr, ale i pruský král Fridrich-Vilém III., a zájmy britské, jsou jakékoli úvahy o integraci kontinentu zcela naivní. Ne nepodobné řečem o dobývání Persie, jimž se Napoleon oddával v kruhu přátel během večera před slavkovským triumfem. Napoleon měl řadu příležitostí ostatní kontinentální mocnosti zničit a vládu nad jejich územím si přivlastnit. Neudělal to. Bylo by to absurdní.

Dlouhodobější mír Napoleon zařídit nemohl

Britské zájmy jsou důležité. „Francie nejvíce ohrožovala specifickou pozici Británie,“ napsal Lukáš Visingr. Malá Velká Británie, oběť zvůle malého diktátora, uzurpátora a tyrana, korsického krokodýla. Ve skutečnosti světová obchodní i vojenská velmoc, říše, nad níž slunce nezapadá. Neohrožovala naopak Británie „specifickou pozici Francie?“ Samozřejmě a velmi efektivně. Celá dvě desetiletí, neustále, aktivně, všemi prostředky.

Británie potřebovala na kontinentu rovnováhu sil a mír. Jen tak mohla naplno využít své zmíněné „specifické pozice“. Do kolonií žádnou vážnou konkurenci již dlouho nepustila, světový obchod byl, zatím a ještě dlouho bude, její doménou; a silná Francie a potenciál turbulencí, které v důsledku osvícenství a revoluce vnášela do ostatních evropských zemí, rozhodně nebyly ničím, co by Británii vyhovovalo a jejímu obchodu prospívalo. Přitom paradoxně tím, že Napoleonovi „nabídla“ kontinentální soupeře ve formě třetí koalice, definitivně rovnováhu sil vychýlila ve francouzský prospěch. Nepočítala s tím, že si Napoleon s přesilou poradí, a už vůbec ne, že si s ní poradí takovým způsobem (Slavkov).

Že by byla prvořadá velmoc Británie Francií „ohrožená“? Disponovala více než dostatečnými prostředky, aby se prosadila. Napoleonské války nejsou „Napoleonovými válkami“, a bez britských subvencí by ani Rusko ani Rakousko v roce 1805 do Německa netáhly, Napoleon by nezvítězil u Slavkova, ani by o rok později neobsadil Berlín, a v roce 1809 by neválčilo znovu Rakousko, atd. Pokud něco modernizující a sílící Francie (a také Spojené státy) ohrožovaly, byla to britská obchodní dominance. A obrana této dominance, spolu se specifickými zájmy Rakouska v Itálii a Německu, Pruska v Německu a iracionálními až dětinskými ambicemi ruského cara (z jejichž realizace Rusko nic hmatatelného nezískalo a zůstávalo na periferii evropské politiky), tvoří nejméně polovinu důvodů pro koaliční války let 1805–1815.

Napoleon a americká válka za nezávislost

Lukáš Visingr označuje za „chyták“ otázku, kterou prý někteří učitelé dějepisu dávají svým žákům: „jak se Napoleon díval na americkou válku za nezávislost.“ Chyták proto, že Napoleonovi bylo na jejím počátku, v roce 1776, sedm let. Odstavec však působí jako nedořeknutý, protože tak banální závěr není dobrý ani jako vtip. Autor měl přitom ambici věnovat se Napoleonovu odkazu ve světle geopolitiky – a jeho vztah ke Spojeným státům je v tomto ohledu důležitý a zajímavý. Americkou revoluci samozřejmě vnímal – jistě nikoli ve věku sedmi let – ale později. Stejně jako vnímal další momenty tehdy moderních dějin. Vojenské úspěchy i neúspěchy Fridricha Velikého také nezažil – a přesto je studoval, hodnotil je, ovlivnily ho. Kromě toho, že Alexandre Berthier, Napoleonův náčelník štábu od roku 1796, a jeden z jeho nejbližších spolupracovníků, se války za nezávislost aktivně účastnil, existuje množství Napoleonových výroků, z nichž je znát obdiv vůči Washingtonovi i souznění s principy americké revoluce – ale jako v každém tématu záleží na tom, o jakém Napoleonovi je řeč, o jaké fázi jeho života je řeč. Do reálných vztahů Napoleonovy Francie se Spojenými státy promluvil prodej Louisiany, ale také vyhlášení císařství a kontinentální blokáda. Vztahy to byly matné, chladné a nijak intenzívní; ač obě země sdílely společného nepřítele, resp. společnou hrozbu.

Studujme Napoleonovu dobu, ale historické paralely jsou vždy křivými různoběžkami

Existuje-li zřejmý odkaz nebo vztah mezi nějakou událostí napoleonské epochy a vznikem EU, resp. Společenství uhlí a oceli, pak je možná dán nenávistí, která se zrodila v poníženém Prusku v roce 1806. Berlín, který byl opatrný až zbabělý zasáhnout do války roku 1805, ač ji mohl snadno a zásadně ovlivnit v Napoleonův neprospěch, se pustil do války s Francií o necelý rok později a sám. Porážka byla rychlá a drtivá, a v tak ostrém kontrastu vůči namyšlenému očekávání, že v ní lze spatřovat kořeny napjatých německo-francouzských vztahů až do poloviny 20. století; což se právě ESUO pokusilo vyřešit.

Od chvíle, kdy Lukáš Visingr ve své stati konstatuje, že Napoleonovým problémem bylo, že prohrál válku na moři, již napoleonské téma pro zbytek svého textu v podstatě opouští, a rýsuje jiné paralely. Říká, že USA jsou nová Velká Británie, a Čína že je nové císařské Německo, a že se „přetahují bez ideologické dimenze“, a zmíní-li slovo Napoleon, tedy v případě nějakého „nového Napoleona“, který možná změní Evropu ve staronového soupeře „oceánských mocností“. Nejsem příznivcem historických paralel a v tomto ohledu nechci s autorem polemizovat.

Dovolil bych si ale shrnout to podstatné, co se Napoleona týká, a co Lukáš Visingr po mém soudu dosti neobratně, nezřetelně a nesprávně uchopil, aby naznačil platnost některých geopolitických principů ovlivňujících chování mocností dnes (kterou nezpochybňuji). Napoleon se přes líbivá tvrzení nesnažil evropský kontinent politicky integrovat a nesnil o nějaké rané variantě Evropské unie (snad až na Svaté Heleně, kde se oddával různým fantasmagoriím, a kde v jednu chvíli skutečně zmínil Spojené státy evropské). Na vrcholu své moci vnucoval svou vůli různou měrou většině kontinentu – ale těžko lze tvrdit, že by byla jeho (na bodácích sedící) moc toto činit dlouhodobě udržitelná. Udržitelnost nebo neudržitelnost dnešní EU přitom s bodáky nesouvisí.

EU by se Napoleonovi nelíbila

A již jen pod čarou, protože podobná diskuse je přitažená za všechny vlasy: Nevěřím, že by se Napoleonovi dnešní forma a obsah politiky Evropské unie „líbily“. Napoleon byl, přes všechny změny, které za jeho vlády z jeho popudu nebo s jeho svolením přicházejí, v principu konzervativní člověk, pragmatik a voják. Rozhodně by ho nenadchly žádné sociální nebo „ekologické“ idealismy, ani Evropská komise v čele s bývalou ministryní obrany, za jejíhož fungování ozbrojené síly (Německa) trpěly a utrpěly značné šrámy materiální i na sebevědomí. A zcela určitě by odmítl jakoukoli snahu o ustavení „evropské armády“, která by nahradila armády národní, a tedy francouzskou – byl si příliš dobře vědom toho, čím jsou pro armádu symbolika, tradice, vlastenectví.

Pokud dnes nějaká země hraje na kontinentu první housle a má nezpochybnitelně z nastavených vztahů a vývoje politiky EU prospěch, je to Německo (a přeneseně v důsledku hospodářské provázanosti Česká republika). Méně již Francie, a ztrácejí především jižní státy. Není pro EU lichotivé, že toto je dost možná určitý, a rozhodně nezamýšlený, styčný bod s napoleonskou epochou, v níž platil princip „Francie především“, zatímco ostatní čekali, co na ně zbude, aniž měli účinné prostředky svou situaci zvrátit. Vedlo to postupně ke špatným vztahům, ztrátě loajality a přispělo to nemalou měrou k Napoleonovu pádu. Lukáš Visingr v závěru říká, že různé státy užívají Evropskou unii jako (další) arénu pro střety svých národních zájmů. Bylo by skvělé, kdyby to tak bylo, protože v tu chvíli má taková „aréna“ potenciál nahrazovat bitevní pole. Ale Evropská unie má dnes již vlastní, shora vytvořenou politickou identitu a své politické agendy, a těchto střetů se stále aktivněji účastní.

Nakonec Visingr nabízí líbivý Napoleonův citát o Evropě jako krtině a velkých říších, které vzešly z Asie. Jde o součást výše zmiňovaných fantazií o dobývání Persie, a do Napoleonovy reálné politiky se takové „poznání“ ničím nikdy nepromítlo a promítnout nemohlo. Nabídnu závěrem jiné Napoleonovy výroky (vybrané z Maximes de guerre et pensées de Napoléon 1er):

  • „Ústava opřená o schopnou aristokracii se podobá lodi. Ústava bez aristokracie je balon ztracený v povětří. Loď lze řídit, protože ji nesou dvě vyrovnávající se síly; kormidlo se má o co opřít. Ale balón je hračkou podléhající jediné síle, opora mu chybí, vítr ho unáší a řízení je nemožné.“
  • „Osvícenému národu se nevládne polovičatými opatřeními; ve všech veřejných aktech je třeba síly, důslednosti a jednoty.“
  • „Jakákoli vláda zrozená a udržovaná bez intervence zahraničních sil je národní.“
  • „Spousta národů a stran je smyslu pro čest, slávu a národní nezávislost věrnější, než bychom věřili.“
  • „Nejlepší instituce se stávají škodlivými, přestanou-li se opírat o morálku, a když jejich činovníky nevede než egoismus, pýcha a drzost.“
  • „Zákon musí být jasný, přesný, stejnoměrný; vykládat ho znamená ho kazit.“
  • „Vlast neumí cestovat; je neměnná a celá na posvátné zemi, kde jsme se narodili a v níž spočívají kosti našich otců.“

Tagy článku

SECURITY magazín je ve své tištěné podobě první a jediný český odborný časopis o komerční bezpečnosti a vychází od roku 1994. SECURITY magazín se orientuje především na profesionály v přímém výkonu služby v soukromých bezpečnostních agenturách a ve firmách, které poskytují technické bezpečnostní služby. Je určen také manažerům, kteří uvedené služby prodávají a řídí a bezpečnostním specialistům, kteří bezpečnostní služby nakupují v soukromém i státním sektoru. Zkušenosti a informace v SECURITY magazínu jsou ale určeny i laické veřejnosti, potenciálním zákazníkům, kteří o bezpečnosti velmi často mluví a ne vždy jí rozumí nebo chápou její specifika. SECURITY magazín chce tradiční spoluprací s akademickým prostředím a experty v oboru dokázat, že komerční bezpečnost je multioborová disciplína, úzce propojená požadavky norem a předpisů a je v mnoha ohledech založena na moderních vyspělých technologiích, které mohou instalovat a provozovat pouze vzdělaní specialisté.

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace