Nástroj, nebo i zbraň hromadného ničení – voda ve válce hrála důležitou roli od prehistorie

V současnosti hýbe veřejným míněním zničení ukrajinské přehrady Kachovka, není však absolutní shoda na tom, kdo a proč ji vlastně zničil. Byli to Rusové, kterým se něco nepovedlo, nebo to byli Ukrajinci, kteří to nikdy nemohou přiznat. S největší pravděpodobní to vypadá na Rusy. Každopádně boj o vodu i je starý jako lidstvo samo. Již biblický příběh o Arše Noemově, jenž je velmi podobný staršímu příběhu z doby Sumerů, hovoří „o trestu vodou“. Princip je stejný – velkou vodou zničit vše živé na rozsáhlém území a záchrana je možná jen stavbou velkého plavidla.

Voda však nebyla použita jen jako záplavová, ale též již v době bronzové dle historických pramenů byl protivník donucen setrvat ve vlhkých oblastech zamořených hmyzem a chorobami, nebo byly zdroje pitné vody otráveny fekáliemi nebo mrtvolami zvířat. V roce 612 př. n. l. koalice egyptských, medianských (perských) a babylonských sil zničila Ninive, hlavní město Asýrie, odkloněním řeky Khosr, čímž vytvořila povodeň. Již od dávných dob se zdá, že Řekové v dávném období měli znalosti o tom, jak provádět úmyslnou kontaminaci zásob vody nepřátel. Podle pozdějších klasických, helénistických a římských důkazů bylo součástí arzenálu raného městského státu používání jedovatých rostlinných výtažků nebo vhazování mrtvých těl zvířat nebo tekutého odpadu ve studnách či nádržích protivníků.

Ve starém Římě se Frontinus v roce 97 n.l. stal kurátorem vody císařského Říma v době císaře Nervy. Dokázal si podmanit bojovné kmeny Siluri a Ordoviky usazené v oblasti dnešního Walesu. Díky těmto zkušenostem v kombinaci s určitým talentem pro psaní příruček napsal Frontinus pojednání o vojenských tématech De Re Militari, nyní ztracené kromě čtyř knih Strategematica, obsahující velkou sbírku vojenských příběhů a vyprávění, včetně implementovaných strategií, a to od velkých generálů minulosti, nejen římských, seřazených podle konkrétních témat. Třetí kniha Strategematica se explicitně zabývá obléhacími technikami, pro něž hraje zásadní roli téma vody. Zejména sedmá kapitola pojednávající o „De fluminum derivatione et vitiatione aquarum“ nebo „O odklonění toků a znečištění vod“, která ilustruje, jak může být voda nástrojem války, který musí dobrý římský generál vzít v úvahu při plánování a řízení vojenské kampaně.

Záměrné zaplavování nížin představuje strategickou obrannou možnost, jak zpomalit postup invazních nepřátelských armád. To se stalo Římanům velmi zřejmé v roce 363 n. l., když byli během vojenského tažení proti Sassanidům zasaženi poblíž dnešního města Tikrít (Irák) záplavami způsobenými Peršany, kteří otevřeli hráze zavlažovacího systému.

Tento typ vojenské akce byl používán po staletí v různých oblastech světa. Když uděláme velký skok směrem k dnešku, i ve dvacátém století jsme byli svědky realizace této strategie s ničivým výsledkem, kdy desítky tisíc Číňanů přišly o život, když byly zbořeny hráze Žluté řeky, aby se zastavil postup Japonců v roce 1938 během čínsko-japonské války.

V nedávné historii neproběhly žádné války mezi zeměmi kvůli vodním sporům, navzdory 310 povodím sdílenými více než jednou zemí a identifikaci ohnisek vodních konfliktů. Například byla identifikována čtyři ohniska možných vodních konfliktů v období 1990 až 2008: mezi Tádžikistánem a Uzbekistánem v důsledku výstavby přehrady Rogun na řece Amudarja, která měla vliv na zavlažovací potenciál v Uzbekistánu. Mezi Kambodžou, Thajskem, Vietnamem a Laosem kvůli přehradě Don Sahong. Mezi Tureckem a Írákem kvůli vlivu přehrady Ilisu na řece Tigris, která poškodila starověké stavby z období Mezopotámie. Mezi Etiopií, Egyptem a Súdánem kvůli Velké etiopské renesanční přehradě na Modrém Nilu, která ovlivnila klesající průtok vody v oblastech po proudu.

Belgičtí náctiletí vojáci a farmáři přesně věděli, jak zaplavit části řeky Yser, kterými německé jednotky postupovaly během první světové války. O další století později ukrajinské síly přerušily jedinou dodávku vody na Krym poté, co jej Rusko anektovalo, a jen před nedávnem ruské jednotky použily řeku Dněpr k zastavení postupu jednotek. Odstřelovači také znají taktickou hodnotu vody. Seděli o několik pater výše v sarajevských opuštěných budovách v 90. letech minulého století a čekali trpělivě na všechny, kteří riskovali své životy, aby se dostali k vodnímu zdroji na konci uličky. Odstřelovači v 70. letech 20. století ostřelovali všechny u děravého potrubí v uprchlickém táboře v Bejrútu, „jako by lovili žíznivé gazely“ slovy básníka Mahmouda Darwishe v textu "Vražedná voda".

K dalšímu typu využití vody docházelo také podél západního břehu řeky Jordán, kde izraelské vlády poskytovaly vodu osadníkům, ale využívaly jak byrokratická, tak fyzická opatření, jak ji místním odepřít. Zde se vodní politika promíchala s politickými a vojenskými cíli do té míry, že jsou prakticky k nerozeznání. Voda však není vždy účinným nástrojem vojenského a politického boje. Například britská letecká kampaň „Chastise“ za druhé světové války, ve které byly na přehrady shazovány „skákající bomby“, je ne zcela přesně připomínána. Ve skutečnosti se nakonec podařilo zničit pouze dvě přehrady v Porúří a zabito bylo asi 1600 civilistů, 600 Němců a 1000 převážně sovětských válečných zajatců, kteří byli nuceni pracovat v německých továrnách podél řeky. Nedávno Islámský stát také zjistil, že kontrola přehrady v Iráku a Sýrii automaticky nedává kontrolu nad lidmi, kteří žijí po proudu.

Ačkoli lidstvo potřebuje vodu k životu, používá ji také ke zničení a kontaminaci nebo k etnickým čistkám v některých územích. Voda je kritickým zrcadlem společnosti. Odhaluje, do jaké míry je lidstvo vedeno ideologiemi a chamtivostí, a staví vedle sebe některé z nejvíce inspirativních a zkažených chování na světě.

Voda je tedy spíše nástroj než zbraň. Byť má okamžitý i dlouhodobý potenciál a velkou ničivou sílu, na rozdíl od jaderných, biologických nebo chemických zbraní nemůže být použita v daném místě stejným způsobem opakovaně. V zaplavených nebo jinak postižených oblastech může dojít k migraci obyvatelstva, je postižen průmysl a zemědělství, mohou se objevit infekční choroby, ale z vojenského strategického hlediska nelze totéž na stejném místě učinit podruhé, protože obnova hráze, pokud k ní dojde, bude trvat roky. A mezitím už snad bude po válce. Takže účelnost zničení přehrady je přinejmenším sporná.

Zdroj: fastcompany.com, proquest.com, ouvry.com

Tagy