foto: wikipedia, public domain/Spitfire Mk.I, No 92 (East India) Squadron, 1940
Slavné Spitfiry byly poprvé ve velkém počtu ostře nasazené při krytí spojeneckého ústupu z Dunkerque (Dunkirk) mezi 26. květnem a 4. červnem 1940 v rámci operace Dynamo. Do té doby kromě běžného výcviku a pohotovosti k ochraně vlastního vzdušného prostoru, zatím příliš nenarušovaného, létali stíhači RAF na frontě podivné války na starších Hurricanech. Spojenci čekali nepřítele ze západu, přišel ze severu, a za šest týdnů byl britský expediční sbor a početné francouzské jednotky sevřený v Dunkerque. Vznikl odvážný plán na jejich evakuaci, neméně odvážně provedený. A proti prvnímu ze série válečných Göringových nesmyslných slibů Hitlerovi, že situaci vyřeší Luftwaffe, se postavily mj. Spitfiry 92. perutě.
Pro Brity byl úspěch operace Dynamo současně zásadní z hlediska lepšího výhledu na pokračování v boji s nacistickým Německem i otázkou prestiže, protože situace, do níž se expediční sbor dostal, byla po vojenské stránce "kolosální pohromou", jak o ní hovořil premiér Churchill. A ač si Velitelství stíhacího letectva (Fighter Command) a osobně maršál Dowding o dalším boji ve Francii mysleli své, s ohledem na nevyhnutelnou brzkou potřebu prostředků k obraně ostrovů, Dunkerque byl vlastně již součástí bitvy o Velkou Británii. Jednou ze zřejmých podmínek pro úspěch operace Dynamo byla vzdušná převaha a schopnost RAF chránit desítky lodí, které z Francie odvážely statisíce vojáků.
Pro piloty 92. perutě začala bitva nad Dunkerque tři dny před zahájením evakuace a den před diskutovaným Hitlerovým "Haltbefehlem", kterým byly zastaveny před Dunkerquem německé pozemní jednotky a spojenci dostali jedinečnou a plně využitou příležitost zmizet po anglicku. V úterý 23. května 1940 v 10:30 startovala peruť nad Dunkerque ze své dočasné základny v Hornchurch poprvé.
Dvanáct Spitfirů ve dvou letkách a čtyřech rojích pod velením majora Rogera Bushella přeletělo anglické pobřeží ve výšce 1700 m a dále stoupaly na 2600 m (opravdu nelétaly na hladinou, jak jsme sledovali v jinak působivém Nolanově Dunkirku z roku 2017). Úkolem perutě bylo napadat v prostoru Dunkerque letouny nepřítele, obecným cílem bylo vybudování vzdušné převahy. A přesně jak jim před startem řekl velitel pluku Group Captain Bouchier: "V Dunkerque to pěkně kouří, takže ho lehce najdete."
Velitel perutě je zajímavou osobností. Sjezdový lyžař, advokát, stíhací pilot od roku 1932. Velitelem 92. perutě byl jmenován v říjnu 1939, a stejně jako ostatní letci nesl dosti nelibě, že se svými výkonnými letouny nemohl do bojů dosud zasáhnout. Až nyní, po více než půl roce války. A 23. květen 1940 mu stane osudným, ale nepředbíhejme. Druhé letce velel kapitán (Flight Lieutenant) Robert Standford Tuck. Ten válku zakončí jako jeden z nejúspěšnějších spojeneckých stíhacích pilotů s 29 jistými a potvrzenými sestřely - a přitom byl sestřelen a zajat již v roce 1942. Oba důstojníci mají leccos společného.
Po několika obratech nad obleženým a hořícím přístavním městem se 92. peruti plní konečně přání utkat se s nepřítelem. Spitfiry jsou napadeny formací Messerschmittů Bf 109. Němcům se podařilo Brity překvapit, útočí z převýšení, mají rychlost a první sestřel je jejich. Za okamžik se ovšem velitel německé formace stává první obětí kulometů Tuckova Spitfiru. Peruť se rozpadla, Tuck se při svém souboji se stodevítkou vzdálil a zůstal osamocen a sám také jako poslední přistál na domovské základně. Pohotovost ale nekončí, a večer peruť startuje nad Dunkerque znovu.
Psali jsme
Řeč je o stíhacím esu Wilhelmu Balthasarovi, který byl nejúspěšnějším Hitlerovým pilotem během tažení na Západ.
Dopolední ztráta je doplněna. Dvanáct Spitfirů přelétává pobřeží a míří nad Francii. Stejná cesta, stejný úkol. Tentokrát budou jejich soupeřem těžké stíhací Messerchmitty Bf 110. K čemuž si můžou Britové gratulovat, protože Luftwaffe zatím neodhalila správný způsob nasazení těchto strojů, jakkoli výkonných a relativně obratných, a žije v nesmyslné představě, že se mohou utkávat s jednomotorovými letouny a uspět. Nicméně Němci mají početní převahu dvou až tří na jednoho, a pouštějí se s 92. perutí do klasického dogfightu plného zatáček a manévrování. Tuckův Spitfire byl zasažen palbou zadního kulometu jednoho z Messerschmittů, ale těžký letoun není pro skvělého střelce soupeřem. Druhý sestřel během prvního dne ostrého nasazení. Ale ještě není konec: čelně se střetává s další nepřítelem. Minou se, Tuck obrátí Spitfire a poškozeného nepřítele pronásleduje, přičemž je znovu zasažen zadním střelcem - ale po dalších dávkách Bf 110 nouzově přistává do pole. Tuck zdraví německého pilota zamáváním, ale ten na něj patrně vystřelil z pistole a zasáhl, nebo takový měl alespoň britský stíhač pocit. V návalu hněvu rozstřílel Bf 110 na zemi zbývající municí.
(ze zmíněného Nolanova Dunkirku)
Úspěch měl svou cenu. Peruť během prvních dvou misí přišla o pět pilotů. Včetně majora Bushella, který sice sám poškodil dva Messerschmitty, ale byl sestřelen, nouzově přistál za německými liniemi a byl zajat. Třikrát se pak během války pokusí o útěk, a potřetí byl architektem "Great Escape" spojeneckých letců z tábora Stalag Luft III. Zde se mimochodem setkal znovu s Tuckem, kterého sestřelil německý flak při jedné ofenzívních misí nad Francii v lednu 1942. Uprchnout zázračně vybudovaným tunelem se tehdy podařilo 76 letcům. Z nich 73 ovšem Němci opět pochytali. Včetně Bushella, kterého pak příslušníci Gestapa zavraždili. Tuck se provedení plánu neúčastnil - přeložili ho do jiného tábora; dožil se 70 a zemřel v roce 1987.
Tagy