Návrh, aby nad nad Václavským náměstím přeletěla nízko stíhačka a demonstranti utrpěli šok, Jakeš odmítl, říká historik Miroslav Vaněk

Návrh, aby nad nad Václavským náměstím přeletěla nízko stíhačka a demonstranti utrpěli šok, Jakeš odmítl, říká historik Miroslav Vaněk
Autor: MD, CC BY-SA 3.0
17 / 11 / 2020, 11:00

SM přináší rozhovor s historikem a ředitelem Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR prof. Miroslavem Vaňkem na téma událostí 17. listopadu 1989, od nichž uběhne letos 31 let. Jaké mělo tehdy komunistické vedení v čele s Milošem Jakešem představy o dalším vývoji? A plánovalo užít v kritické okamžiky sílu? O těchto a dalších otázkách více v našem rozhovoru.

Pane profesore, dalo se listopadovým událostem roku 1989 předejít, pokud by se provedly radikálnější či zásadnější reformy v rámci procesu Přestavby?

Přepokládám, že se celému vývoji předejít nedalo, ten vlak byl již rozjetý. Je mimo diskusi, že vnější geopolitický vývoj měl mimořádný význam, vytvářel rámec a kontext, k tomu se přidala i vnitřní dynamika společnosti, která právě reagovala na situaci v Sovětském svazu a v okolních zemích. S přestavbou by u nás museli přijít noví lidé, takoví ale ve straně nebyli a těm, kteří nastoupili do funkcí po srpnové invazi v roce 1968, už nikdo nevěřil.

Připomínáme si v těchto dnech začátek pádu komunistického režimu v Československu. Proč se systém, budovaný přes 40 let a procházející různými historickými etapami, najednou rozložil během pár dnů?

Rozklad je třeba vidět v mezinárodním vývoji. Díky rapidně se zhoršujícím domácím problémům chyběla vůle Moskvy držet dále satelity pod svojí kuratelou. Do Československa přestaly docházet instrukce z Moskvy. Najednou se naše vedení mělo po 20 letech samo rozhodovat, a to již neumělo. Politbyro se nemohlo opřít ani o ideologii, která byla ještě přítomná po roce 1945. Více se začala zviditelňovat a organizovat opozice, jež pozvolna přejímala společenský kredit. Postupně se začala „probouzet“ občanská společnost, resp. některé sociální, profesní či věkové skupiny. Vedle toho je třeba vidět zpomalující ekonomiku, nefunkčnost centrální plánování, obrovské problémy měla tehdejší ČSSR s životním prostředím. Pokud sečtete všechny výše působící vektory, pak onen výsledný vektor způsobil, že se československý komunistický systém rozpadl jako domek z karet.

Uvědomovalo si Jakešovo vedení KSČ na podzim 1989 vůbec politickou realitu okolních zemí – Polsko a Maďarsko už byly na cestě k demokracii? Připouštěli si vedoucí komunisté, že režim v Československu může také padnout?

Jakešovo vedení si situaci v tzv. socialistickém bloku uvědomovalo. Postupně zostřovalo rétoriku především proti Polsku (od roku 1980 se zde šířilo hnutí Solidarita, v roce 1989 došlo k oficiálnímu jednání mezi hnutím Solidarita a polskými komunisty v PSDS jehož výsledkem byla dohoda o částečně svobodných volbách do jedné komory parlamentu, kde drtivě zvítězila Solidarita a. T. Mazowiecki se stal prvním nekomunistickým premiérem) a Maďarsku (tamní komunistická vláda na jaře 1989 přistoupila stejně jako Poláci k jednání mezi opozicí a maďarskými komunisty). Vrcholem demokratických změn se stal 23. říjen 1989, kdy byla vyhlášena Maďarské republika (bez přívlastku „lidová“).

Jakeš a celé politbyro upírali svoje vyhlídky k vytvoření tzv. tvrdé osy Berlín – Praha – Bukurešť. Nakonec se československým představitelům KSČ jejich vize zhroutila doslova před očima útěkem občanů NDR přes západoněmeckou ambasádu v Praze. Pomyslným kalichem hořkosti byl pro čs. vedení KSČ pád berlínské zdi 9. listopadu 1989.

Miloš Jakeš jako jednu z hlavních příčin pádu komunistických režimů uvádí jméno, „zrádce" Michaila Gorbačova. Není to přece jen z Jakešova pohledu pravdivé tvrzení, protože byl to Gorbačov, kdo uvolnil stavidla, bez kterých by komunistické systémy ve střední a jihovýchodní Evropě nepadly, nebo snad ano?

Ano, z pohledu Jakeše, ale i dalších členů politbyra byl Gorbačov mužem, který ,,zradil” socialismus, tedy přesněji ten socialismus, který po roce 1968 obhajoval Jakeš sám a před ním i G. Husák a jeho věrní.

S jakými reálnými alternativami v kritických dnech sametové revoluce kalkulovalo Jakešovo a poté Urbánkovo vedení KSČ? S určitým podílem na moci s opozicí, úplným vyklizením politického pole, nebo náhlým zvratem událostí?  

Moc alternativ nebylo, neboť Občanské fórum zahájilo jednání rovnou s vládou. KSČ byla hned na počátku od vyjednávání odstavena. Až do čtvrtka 23. 11., než se vrcholní představitelé KSČ vzdali funkcí, existovala, byť spíše teoretická, ale zvažovaná možnost použít represivní síly.

17. listopadu

(Foto: flickr.com, CC BY-SA 2.0)

 

Existovala právě reálná možnost vojenského zásahu proti demonstrantům? A jaká byla role v této souvislosti ministra obrany Milana Václavíka?

Vždy existuje nějaká možnost, generál Václavík nabízel použití armády. Byly tady sovětské posádky a politbyro mělo k dispozici Lidové milice. Nakonec postupně odpadávalo jedno silové řešení za druhým. Sovětský svaz několikrát deklaroval nezapojení se do československého vývoje. O armádě se říkalo, že proti lidu nepůjde. Ale víme, že generál Václavík jako člen politbyra navrhoval Jakešovi, že na demonstranty postačí, pokud nad Václavákem přeletí nízko nad zemí nadzvuková stíhačka a demonstranti se se způsobilým šokem rozutečou. Takovou alternativu však Jakeš odmítl. U lidových milicí, tzv. ozbrojené pěsti dělnické třídy, resp. komunistické strany byl vývoj značně nepřehledný. V úterý 21. 11. byli předsednictvem KSČ do Prahy pozváni milicionáři z krajů České republiky, s tím, že mají nahradit unavené policisty, a že se mají vybavit ostrou municí. (Je třeba připomenout, že mrtví z roku 1969, při výročí srpnové okupace, byli zastřeleni zbraněmi milicionářů). Jakeš coby generální tajemník ÚV KSČ a nejvyšší velitel lidových milicí je nakonec v noci z úterý na středu odvolal.

Sametová revoluce prudce ,,vystřelila" na politické výsluní Václava Havla. Přitom jedna z ústředních figur sametové revoluce původně nechtěla být prezidentem. Kdy se definitivně Havel rozhodl, že tuto funkci vezme?

Že bude vůdčí silou, bylo jasné od začátku. Ale že z něho někdo bude chtít udělat prezidenta, to si troufli odhadovat jen největší odvážlivci. OF chtělo původně volit prezidenta všelidovým hlasováním, ale to by V. Havel prohrál. Vítězem by se stal jistě A. Dubček, druhý by zřejmě skončil Adamec, a až třetí Císař nebo Havel. Až po jednání V. Havla s M. Čalfou 15. 12. se OF definitivně rozhodlo, že V. Havel bude kandidovat na prezidenta, a to prostřednictvím parlamentního hlasování. V této chvíli začala jak mediální kampaň za zvolení V. Havla tak i kampaň politická, kdy si voliči z okrsků zvali své poslance a přesvědčovali je, aby volili Havla.

Víme něco blíže o teorii, kdy Havel měl být pouze dočasným prezidentem do prvních demokratických voleb v červnu 1990, a po něm měl prezidentskou funkci převzít Alexander Dubček? Existují v tomto smyslu nějaké doložitelné dohody mezi oběma muži?

Když se V. Havel a A. Dubček v prosinci 1989 ucházeli o prezidentskou funkci, bylo to velmi napjaté vyjednávání, protože nikdo z nich nechtěl ustoupit. V. Havla navrhla obě demokratická hnutí, tedy OF a VPN, Dubčeka zase všechny slovenské organizace a instituce (kromě VPN). V jedné chvílí A. Dubček ustoupil, ovšem za podmínky, že V. Havel bude prezidentem jen do svobodných voleb v červnu 1990 a poté uvolní místo Dubčekovi. Když ale o tomto slibu Havel debatoval na následné schůzce aktivistů VPN a OF v Praze dne 22. prosince, tak mu Z. Jičínský sdělil, že by neměl v žádném případě dopředu oznamovat, kdo bude prezidentem po svobodných volbách, protože se to v demokracii nesluší. Proto bylo nakonec Havlovo veřejné prohlášení formulováno jako obecná podpora A. Dubčeka v další politické kariéře.

Sametová revoluce je symbolem obnovené demokracie v zemi. Do jaké míry lze ale ještě mluvit o demokratických metodách, kterými byli přesvědčováni komunističtí poslanci, aby volili v prosinci 1989 Václava Havla prezidentem? Marián Čalfa později přiznal, že musel volit ,,brutální metody".

I během sametové revoluce, obecně vnímané jako ,,demokratická revoluce" byl určitý díl nedemokratičnosti a nátlaku. Vyplývalo to z povahy celého procesu. Nikdy ale nátlak nepřekročil určitou míru operativní radikality, které bylo potřeba, aby se věci pohnuly kupředu tak, jak si to přálo Občanské fórum. Jediný problém tak spočívá ve snaze na tyto praktiky některými protagonisty historicky „zapomenout“, kdy se jak OF, tak i Václav Havel tvářili, jako by se nic takového v pokojné revoluci neodehrálo. Zkrátka, čistě demokratickými prostředky se ukončení autoritářské vlády KSČ udělat nedalo – donucení parlamentu k tomu, aby zvolil V. Havla prezidentem, bylo de facto podmíněno tím, že v červnu budou svobodné volby a že KSČ se stane součástí demokratizačního procesu (dohodnuto u kulatého stolu 22. prosince). Pokud bychom hovořili o ,,brutálním nátlaku" na poslance, pak byl jednorázový a veden s ohledem na prioritu dané doby, aby se Václav Havel stal prezidentem republiky.

Mnoha lidmi je dnes po 31 letech sametová revoluce vnímána spíše negativně, dala podle nich volný průchod všeobecné deziluzi, majetkovému převratu, korupci a dalším negativním společenským jevům. Není to ale trochu laciné a zároveň zjednodušené popření původních ideálů revoluce?

Je to trochu i o nastavení člověka, jaký život, kdo z nás upřednostňuje a jak dlouhá či naopak krátká je paměť každého z nás. Pokud budeme stále jen propadat deziluzi, budeme stále jen přešlapovat na místě. Přitom je třeba si neustále připomínat, že vítězi jsme my všichni, kteří jsme chtěli demokracii, mít zpět své místo v Evropě, svobodně podnikat, učit se kdekoliv na světě. Na začátku v nastalé euforii jsme si neuvědomili, že nová cesta nebude bez překážek, bude nás stát mnohé úsilí, ale i osobních či společenských neúspěchů nebo přešlapů.

Přese všechny nesnáze jsme opět v Evropě. V. Havel nás otevřel světu a díky V. Klausovi přišla politika stranictví a souboje politických partají. Jsou zde tisíce bezejmenných, méně viditelných a známých, kteří v potu tváře vybudovali fungující firmy nebo provozují užitečné řemeslo. Žijeme v turbulentní době a je třeba připomínat, že léta stability a prosperity nejsou samozřejmostí viz dnešní doba covidová. Rokem 1989 jsme se něco o sobě dozvěděli a víme, že jako národ umíme překonat i 50 let nedemokratických režimů, stejně tak překonáme i dnešní situaci. Události před jedenatřiceti lety bychom měli mít na paměti vždy, když se jako jednotlivci či jako národ cítíme na pochybách.

 

 

 

 

 

Tagy článku

SECURITY magazín je ve své tištěné podobě první a jediný český odborný časopis o komerční bezpečnosti a vychází od roku 1994. SECURITY magazín se orientuje především na profesionály v přímém výkonu služby v soukromých bezpečnostních agenturách a ve firmách, které poskytují technické bezpečnostní služby. Je určen také manažerům, kteří uvedené služby prodávají a řídí a bezpečnostním specialistům, kteří bezpečnostní služby nakupují v soukromém i státním sektoru. Zkušenosti a informace v SECURITY magazínu jsou ale určeny i laické veřejnosti, potenciálním zákazníkům, kteří o bezpečnosti velmi často mluví a ne vždy jí rozumí nebo chápou její specifika. SECURITY magazín chce tradiční spoluprací s akademickým prostředím a experty v oboru dokázat, že komerční bezpečnost je multioborová disciplína, úzce propojená požadavky norem a předpisů a je v mnoha ohledech založena na moderních vyspělých technologiích, které mohou instalovat a provozovat pouze vzdělaní specialisté.

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace