Nejkrvavější bitva napoleonských válek - Napoleonovi jeho Pyrrhovo vítězství u Borodina ke cti neslouží

Nejkrvavější bitva napoleonských válek - Napoleonovi jeho Pyrrhovo vítězství u Borodina ke cti neslouží
Autor: Louis-François, Baron Lejeune; Wikimedia Commons, volné dílo|Popisek: Bitva u Borodina
07 / 09 / 2021, 14:00

7. září 1812 byla vybojována nejkrvavější bitva napoleonských válek. Bitva, kterou vítězný Napoleon nazval bitvou u Moskvy, ale většina světa ji zná jako bitvu u Borodina. Bitvou u řeky Moskvy, nikoli u města Moskvy. Podobně jako u Slavkova dal bitvě Napoleon jméno podle významného místa v širším okolí, které mu znělo lépe než jméno jedné ze vsí přímo na bitevním poli. Okolnostmi a provedením má ale jeho vítězství, o němž lze vést spory a navždy se jistě povedou, ke slavkovskému triumfu velmi daleko. Pyrrhovo vítězství, nevyužitelné a nevyužité, přineslo smrt nebo zranění 70 tisícům vojáků, tedy bezmála třetině zúčastněných. U Slavkova nešlo ani o pětinu.

Čeho chtěl nebo mohl Napoleon koncem léta 1812 hluboko v ruském území dosáhnout? Proč vlastně vedl s Ruskem válku. Spletité a košaté kořeny tohoto konfliktu sahají až do roku 1801, resp. k nástupu imperátora Alexandra I. na trůn, na němž vystřídal svého zavražděného otce Pavla I. Jakmile se nový car rozkoukal, následoval obrat v zahraniční politice hnaný současně ambicí mladého panovníka promluvit do uspořádání Evropy (mj. protože zahraniční politika byla vzhledem k nastavení správy domácích záležitostí jediným prostorem, kde se mohl plně, prakticky bez omezení realizovat) a úzkými ekonomickými vazbami na Velkou Británii, "perfídní Albion" (Napoleon), rivala a nepřítele Francie číslo jedna. Zatímco Pavel I. poněkud vrtošivě v závěru své vlády nalezl s francouzským konzulem Bonapartem společnou řeč a rýsovalo se francouzsko-ruské spojenectví, Alexandr zcela otočil, vůči Bonapartovi si vypěstoval averzi a žárlivost, a jeho politika pak byla jedním z hlavních, ne-li hlavním důvodem kontinentální a rozhodující fáze třetí koaliční války v roce 1805.

Musel však spolknout tři velmi hořké pilulky. Porážku u Slavkova, kde se jen pár hodin před rozpadem své armády už už viděl triumfovat v roli osvoboditele Evropy od samozvaného tyrana. O míru s Napoleonem nejednal a o rok později podpořil neopatrné a rychle poražené Prusko. Zaplatil za to další katastrofou v létě roku 1807 u Friedlandu. Ke svému budoucímu neštěstí pak v Tylži přistoupil na mírové podmínky, které z Ruska učinily z donucení francouzského spojence. To zahrnovalo v souladu s Napoleonovou (velice nerozumnou) politikou tzv. kontinentální blokády utlumení rusko-britského obchodu. A to rozhodně nebylo v ruském zájmu, protože Francie ani jí Napoleonovými vítězstvími podřizovaná Evropa nebyly schopny, resp. ochotny ztráty ochromeného ruského exportu (až 70 % jej původně směrovalo právě do britských přístavů) vyrovnat. Vystřízlivění přišlo velmi rychle. V roce 1809 agresívní přítomnost ruských vojsk na hranicích Varšavského vévodství, Napoleonova spojence, dosti zkomplikuje Napoleonovu pozici během 5. koaliční války. V roce 1810 pak porušil car Alexandr kontinentální blokádu otevřeně a obchod s Británií se opět rozběhl na plné obrátky. Konflikt byl nevyhnutelný, a pomineme-li složitou hru na Pyrenejském poloostrově, jde o jedinou z tzv. napoleonských válek, kterou Napoleon vyhlásil a zahájil.

Rusům se podařilo uzavřít mír s Turkem, což jim ve vhodnou chvíli vyvázalo z jižní hranice početné vojenské síly. Zdaleka nicméně ne dost početné na to, aby se mohli čelem postavit tomu, co proti nim zorganizoval Napoleon. Jeho Grande Armée byla do té doby nevídanou silou, jejíž celkový počáteční stav je odhadován na bezmála 700 tisíc mužů. Největší kontingent přitom nepřišel ze samotné Francie, ale z německých států Rýnského spolku. Bezmála 100 tisíc bylo Poláků. Byli zde Italové, Nizozemci, Švýcaři, Dánové, Norové, Portugalci, Španělé, a byli zde také nedávní i budoucí nepřátelé: Rakušané a Prusové. Je-li přitom diskutabilní záměr a vůbec smysl celého tažení, politický a následně organizační a logistický výkon to byl obdivuhodný. Rusko proti této doslova pochodující Evropě mohlo do cesty postavit, nikoli ovšem v jednu chvíli a na rozhodujícím místě, méně než půl milionu vojáků.

Napoleonovým cílem nebylo dobývat ruské území, ale zjednodušeně řečeno přimět cara Alexandra k respektování podmínek předchozí mírové smlouvy. Napoleonův přístup k válce byl moderní a efektivní. V úvodní proklamaci k armádě nehovořil o "ruském tažení", ale o "druhé polské válce" s odkazem na tu, která skončila v roce 1807 u Friedlandu a Tylže. Tak jako v předchozích taženích chtěl rychlým manévrem zničit hlavní síly svého protivníka a bezprostředně diktovat podmínky. Nedaleko vlastní hranice. Rusové mu však generální bitvu nenabídli. Teprve na řece Moskvě, či přesněji na říčce Koloči, po dvouměsíčním vyčerpávajícím pochodu, se mu z politických důvodů postavili, zády k symbolickému hlavnímu městu Moskvě, které car Alexandr z Petrohradu nařídil bránit. Zbytečně riskoval.

Na 135 tisíc vojáků s 600 děly pod velením císaře Napoleona se zde střetne s asi 120 tisíci Rusů disponujícími 640 děly, z nichž mnohá budou umístěna a opevněna v dobře vybraných pozicích. Ač maršál Davout nabízí Napoleonovi manévr, kterým by jeho sbor obchvátil ruské pozice z jihu, francouzský císař se rozhoduje pro čelní útok. Rozchází se zde definitivně s vlastním přístupem k vedení generálních bitev, které byly v minulosti převážně dynamické, využívající v důmyslných kombinacích překvapení a chyb protivníka, vlastností terénu. Mířící na správně vybraná místa protivníkovy sestavy, proti nimž soustředil Napoleon rozhodující převahu, a přetínal průlomem jeho přirozenou ústupovou linii. Důsledkem byl rozvrat hlavních sil nepřítele, který pak zpravidla projevil ochotu jednat o příměří. U Borodina se nic takového neodehraje.

Čelní útoky pěchoty a dokonce jezdectva proti opevněným bodům v ruské první i druhé linii vedou k děsivým ztrátám. Velká armáda toho dne přijde o 6547 padlých a 21453 zraněných. Mezi padlými je řada generálů. Jako Caulaincourt, bratr Napoleonova nejvyššího podkoního, který císaře před úskalími války s Ruskem varoval a nebyl vyslyšen. Generál padne v čele kyrysníků během útoku proti Rajevského redutě. Na ruské straně vyčíslili historikové počet padlých a raněných na 45 tisíc. Mezi nimi rovněž řada generálů včetně mimořádně talentovaného a populárního knížete Bagrationa, u Slavkova neporaženého. Kutuzov rozhodne o ústupu, vyklidí bojiště, a díky tomu a poměru ztrát Napoleon v této bitvě tedy vítězí. Svého cíle - zničení ruské hlavní armády - ale nedosáhl. Namísto toho a navzdory svým vlastním zásadám udělá z nouze ctnost, obsadí Moskvu a čeká, že tím přiměje cara Alexandra k jednání. Čeká marně a tak dlouho, že jeho armádu při následujícím nevyhnutelném ústupu zasáhne ruská zima.

Výsledkem války je ryzí katastrofa, která předčí nejčernější scénáře. Napoleon přijde v celém tažení o bezmála půl milionu mužů. Z nich přitom jen asi o pětinu vlivem působení sil nepřítele. Ostatní podlehnou vyčerpání a nedostatku, nemocem, padnou do zajetí nebo dezertují. Prusko přejde na stranu vítězů a vyhlásí Francii, opět, válku. O půl roku později, v létě 1813, se stejně zachová i Rakousko. Následují porážky let 1813 a 1814, první Napoleonova abdikace, útěk z Elby (toto místo nedaleko francouzských břehů vnutil spojencům vrtošivý car Alexandr, který tak nese velký díl odpovědnost za následující), Stodenní císařství, Waterloo, a doživotní vyhnanství na ostrově Svaté Heleny.

Kdyby... kdyby byl dal na varování. Kdyby vůbec realisticky přehodnotil svou politiku vůči Velké Británii a nezatahoval jednotlivé evropské státy do nepřirozeného a pro ně nevýhodného vztahu s Francií. Kdyby se pak nenechal vtáhnout do hloubi ruského území. Kdyby byl dříve a včas ustoupil z Moskvy. A také kdyby byl možná poslechl maršála Davouta a u Borodina/Moskvy alespoň "trochu" manévroval, místo aby bušil pěstmi do zdi. Zemřelo a trpělo by méně lidí. U Slavkova za nepoměrně menších obětí rozhodl a ukončil válku. Napoleonovi nepřátelé ale již pochopili, o co mu jde, a naučili se mu brát příležitosti.

video: youtube

Zdroj: Pigeard, Dictionnaire des batailles de Naopléon; austerlitz.org

Tagy článku

SECURITY magazín je ve své tištěné podobě první a jediný český odborný časopis o komerční bezpečnosti a vychází od roku 1994. SECURITY magazín se orientuje především na profesionály v přímém výkonu služby v soukromých bezpečnostních agenturách a ve firmách, které poskytují technické bezpečnostní služby. Je určen také manažerům, kteří uvedené služby prodávají a řídí a bezpečnostním specialistům, kteří bezpečnostní služby nakupují v soukromém i státním sektoru. Zkušenosti a informace v SECURITY magazínu jsou ale určeny i laické veřejnosti, potenciálním zákazníkům, kteří o bezpečnosti velmi často mluví a ne vždy jí rozumí nebo chápou její specifika. SECURITY magazín chce tradiční spoluprací s akademickým prostředím a experty v oboru dokázat, že komerční bezpečnost je multioborová disciplína, úzce propojená požadavky norem a předpisů a je v mnoha ohledech založena na moderních vyspělých technologiích, které mohou instalovat a provozovat pouze vzdělaní specialisté.

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace