.jpg)
Autor fotografie: Alan Wilson from Stilton, Peterborough, Cambs, UK / CC BY-SA 2.0 / Wikimedia Commons|Popisek: Kódové označení NATO:- Fiddler Tu-128
Největší a nejtěžší stíhač světa, Tupolev Tu-128. Sovětský svaz chtěl předčit své americké rivaly, tím vzniká projekt stíhačky velké jako bombardér.
V 50. letech se Sovětský svaz obával amerických strategických bombardérů s možností nést nukleární zbraně, které mohly narušit jeho dlouhé hranice. To bylo jedním z hlavních důvodů vývoje Tu-128. Sovětský svaz chtěl zajistit obranu svých rozsáhlých severních hranic, kde byla možnost detekce amerických bombardérů omezená. Díky svému dlouhému doletu a schopnosti operovat ve vysokých výškách byl Tu-128 klíčovým prvkem protivzdušné obrany SSSR, zejména proti tehdejším americkým strategickým bombardérům, jako byl B-52 Stratofortress. Přestože Tu-128 byl v podstatě „stíhačem-interceptorem“, kvůli své velikosti a hmotnosti nebyl určen pro klasické stíhací manévry.
Vznik obřího stíhače, Tu-128
V reakci na jadernou hrozbu bylo tedy v roce 1955 rozhodnuto o vývoji stroje s dlouhým doletem a výkonným radarem. Práce začaly v roce 1958 a vycházelo se z neúspěšného prototypu supersonického bombardéru Tu-98. První prototyp poprvé vzlétl 18. března 1961 (posádka M. V. Kozlov a K. I. Malchasjan) a o šest dní později překonal rychlost zvuku výkonem 1,06 M. Dva stroje byly poprvé předvedeny veřejnosti v červnu 1961 na leteckém dnu v Tušinu.
V tomtéž roce začala sériová výroba, i když zkoušky nebyly řádně ukončeny. Ty začaly probíhat až v březnu roku následujícího. Letoun Tu-128 byl oficiálně zařazen do výzbroje 8. července 1965, přičemž prvotní označení nového stíhače bylo Tu-28, ale v roce 1963 bylo změněno na Tu-128. Stroje byly primárně rozmístěny na základnách dálného východu a severu SSSR.
Výzbroj a schopnosti stíhače Tu-128
Tu-128 byl navržen s důrazem na zbraňový systém, který zahrnoval střely R-4 (AA-5 „Ash“), speciálně navržené pro sestřelování velkých a pomalu se pohybujících cílů, jako byly bombardéry. Tento systém umožňoval letounu zasahovat cíle na velké vzdálenosti a ve vysokých výškách. Přestože měl Tu-128 výhodu v rychlosti a doletu, jeho hlavním omezením byla neschopnost čelit menším, manévrovatelnějším protivníkům, což se stalo významným faktorem v jeho pozdějším vyřazení.
Mezi roky 1961 -1971 bylo vyrobeno 188 kusů pro potřeby letectva SSSR. Stroj se nikdy nevyvážel, během let jeho služby probíhala modernizace, kdy byly vyměněny radary za novou verzi. RP-SM Smršť M, instalovány nové radiostanice a zesíleny závěsníky raket. Pro upgradované stroje Tu-128M byly vyvinuty i vylepšené rakety R-4RM a R-4TM o větším doletu. Zajímavostí je, že takto velký stroj o délce přes 30 metrů nenesl žádnou hlavňovou výzbroj.
.jpg "Alan Wilson / CC BY-SA 2.0 / Wikimedia Commons")
Technická data inovované verze Tupolev Tu-128 M
Tupolev Tu-128M byl skutečně impozantní svými rozměry a schopnostmi. Letoun dosahoval délky 30,06 metru, což je srovnatelné s legendárním bombardérem B-29. Rozpětí křídel měl 17,53 metru, což spolu s výškou 7,07 metru poskytovalo enormní rozměry. Nosná plocha činila 96,94 m² a umožňovala efektivní letové vlastnosti i při plném zatížení. Letoun s prázdnou hmotností 25 850 kg dokázal při plné vzletové hmotnosti 43 620 kg zvládnout náročné mise na dlouhé vzdálenosti.
Pohon letounu zajišťovaly dva proudové motory Ljulka AL-7F-2, přičemž každý poskytoval tah 67 kN, respektive 99 kN při použití přídavného spalování. Měrná spotřeba paliva se pohybovala okolo 0,94 kg/kN/h, při zapnutí přídavného spalování pak stoupla na 2,2 kg/kN/h. Výkony letounu zahrnovaly maximální rychlost ve výšce 10 000 metrů až 1 910 km/h, přičemž při plné výzbroji čtyř střel R-4 byla maximální rychlost o něco nižší, konkrétně 1 665 km/h. Stroj dokázal operovat ve výškách až 15 600 metrů s dosahem 2 565 kilometrů. Vzletová dráha vyžadovala délku 1 350 metrů, zatímco po přistání potřeboval letoun pro zastavení 1 050 metrů.
Následník stíhače Tu-128
Jediná oficiálně zveřejněná vojenská akce stroje Tu-128 byla likvidace špionážních balónů NATO. Zatímco Tu-128 měl za úkol zneškodňovat strategické bombardéry, později vyvinutý MiG-25 byl určen k zachycení rychlejších amerických letounů, jako byl průzkumný SR-71 Blackbird, nebo i bombardér B-58 Hustler. MiG-25, známý svou vysokou rychlostí, se stal základním pilířem sovětské protivzdušné obrany. Vývoj těchto letounů ukazoval rostoucí snahu Sovětského svazu udržet krok s modernizací amerického letectva USAF. Tu-128 zůstal ve službě až do roku 1992, ale už během 80. let byl nahrazován stroji Mig-31.
Zdroj: War History Online, planehistoria.com, www.airdatanews.com