Autor fotografie: wikipedia, public domain|Popisek: generálové MacArthur a Wainwright, 1945
Stát se válečným zajatcem je jednou z obtížných životních situací samo o sobě - ovšem stát se válečným zajatcem císařského Japonska ve 40. letech 20. století, to patří na tomto poli k těm nejméně záviděníhodným. V postavení zajatců se sčítalo tradiční pohrdání Japonců válečníky, kteří kapitulují, s "moderními" přístupy totalitního, militaristického a také rasistickými motivy vedeného státu. A právě takové pozici byl vystaven generálporučík Jonathan Wainwright, po MacArthurově odjezdu velitel amerických sil na Filipínách.
V porážce Japonci uznávali jako čestné východisko smrt, v bezvýchodné situaci vlastní rukou, a na kapitulující pohlíželi jako na zbabělé, vyhnuvší se osudu a nedbající povinnosti. A podle toho bylo se zajatci jednáno. Pohrdání pramenící z různých důvodů se mísilo s nenávistí a ze západního pohledu poněkud iracionální pohotovostí mstít se na zajatcích za válečné neúspěchy a utržené rány. Střet kultur a střet hodnot.
Filipíny byly napadeny záhy po útoku na Pearl Harbor, a Japonci měli zdrcující početní i technickou převahu. Plánem Američanů a jejich filipínských spojenců, vypracovaným pro případ otevřeného konfliktu s Japonskem již před válkou, bylo přesto držet pozice a vyčkat příjezdu posil. MacArthur proto svému zástupci generálmajoru Jonathanu Wainwrigtovi, který Filipíny znal již z počátku století, protože zde s 1. jezdeckým plukem v letech 1908-1910, nařídil postup nepřítele za každou cenu zdržovat. A Wainwright věděl jak. Během ústupových bojů se osobně nebezpečí nevyhýbal a vysloužil si titul "poslední bojující generál" - a na jeho příkladu je velmi dobře vidět nesmiřitelný rozpor mezi západním a japonským přístupem k válce. Do okamžiku kapitulace mají Japonci takto jednajícího protivníka v úctě. A sami pak v očích poražených úctu ztrácejí tím, jak se k zajatcům chovají.
Přesila byla ovšem nezadržitelná, a protivník, generál Homma, velitel 14. armády, byl na výši. Nedostatečné a nedostatečně vyzbrojené americké síly ustupovaly na poloostrov Bataan a opevněný ostrov Corregidor, kde chtěly vzdorovat do příchodu posil. S těmi počítaly v řádu měsíců, nejvýše půl roku, ale poloostrov byl Japonci definitivně dobyt v dubnu 1942. MacArthur odplul do Austrálie, Wainwright byl povýšen na generálporučíka, a dostal rozkaz držet se na Corregidoru za každou cenu. Vyčerpání však přišlo rychle. Nejen materiální - i psychické. A posily zůstávaly v nedohlednu. V bezvýchodné situaci požádal generál Wainwright Japonce o podmínky kapitulace a vzdal se 8. května 1942, přičemž velení zbývajících sil na Filipínách předal generálu Sharpovi, dosud veliteli na ostrově Mindanao. Odpor celkově ustal 9. června.
K tvrdým podmínkám zajetí a nelidskému zacházení je třeba přičíst nejistotu výsledku války. Zajatci přirozeně nevěděli nic o jejím vývoji. A v případě generála Wainwrighta osobně také výčitky - vlastně neuposlechl rozkazu, nevzdoroval "za každou cenu" a kapituloval. Nevěděl, jak budou jeho činy posuzovány doma, a považoval své velení za selhání. Konec války jej zastihl v jednom ze zajateckých táborů. Postupně jich během války vystřídal řadu: od Luzonu přes Tchajwan po Mandžusko. O japonské kapitulaci, kterou Hirohito oznámil 14. srpna, se v táboře dozvěděl až s týdenním zpožděním. Spojenecké zajatce v Mandžusku osvobodila Rudá armáda, a generál Wainwright, na němž byly zřetelné známky špatného zacházení a podvýživy, se 2. září 1945 po boku generála MacArthura účastnil ceremonii podpisu japonské kapitulace na palubě bitevní lodi Missouri kotvící v Tokijském zálivu.
Namísto výhrad, kritiky a nespokojenosti byl přijat jako národní hrdina, jeho nasazení při obraně Corregidoru na jaře 1942 bylo oceněno nejvyšším vyznamenáním: Medailí cti. Citace doslova říká:
"Vyznamenal se neohroženým a odhodlaným velením proti značné přesile nepřítele. Nad rámec povinností ve své funkci opakovaně nasadil život, byl přítomen na palebné linii svých jednotek, kde svou přítomností dával příklad a povzbuzení, které pomáhalo jeho mužům v jejich statečném úsilí. Poslední odpor na obleženém Corregidoru, za který byl významnou měrou osobně odpovědný, vedl k obdivu ze strany národních spojenců. Byl odrazem vysoké morálky amerických zbraní tváří v tvář zdrcující přesile. Jeho odvaha a rozhodnost byly životně důležitou inspirací pro tehdy bolestně utlačované svobodymilovné národy světa."
Již 5. září 1945 dostal generál čtvrtou hvězdu. Do výslužby odešel v roce 1947 a zemřel v San Antoniu 2. září 1953 ve věku 70 let. Je pohřben na Arlingtonském národním hřbitově.