Nekonvenční P-39 Airacobry zářily především nad východní frontou. Prosadily se také proti Japoncům

Nekonvenční P-39 Airacobry zářily především nad východní frontou. Prosadily se také proti Japoncům
Autor fotografie: foto: Wikimedia Commons, volné dílo|Popisek: Bell P-39Q v červenci 1943
25 / 07 / 2022, 14:00

Je-li řeč o nekonvenčně řešeném stíhacím letounu Bell P-39 Airacobra, běžně se uvádí, že zatímco mezi americkými armádními letci nebyl oblíbený, letci vzdušných sil Rudé armády se s ním dokázali sžít velmi dobře, využili jeho vlastností v nižších výškách a dosahovali s ním vynikajících výsledků. Měřeno počtem sestřelených nepřátel se americké Airacobry se sovětskými skutečně měřit nemohly. Ale to neznamená, že byly bez hodnoty. V kritickém roce 1942 se v Tichomoří spolupodepsaly pod rozhodující zvrat situace a pomohly vybojovat spojencům strategickou iniciativu. A to přesto, že i velitel 1. divize námořní pěchoty na ostrově Guadalcanal o nich prohlásil, že "budou nasazeny jen v krajní nouzi; jsou zcela nevhodné." Byly opravdu "zcela nevhodné"?

Přesto, že pro Spojené státy začala druhá světová válka 7. prosince 1941 japonským náletem na Pearl Harbor, a situace v Tichomoří byla v prvních měsících velmi vážnou, prioritou prezidenta Roosevelta byla porážka nacistického Německa v Evropě. Tento přístup označovaný jako strategie "Germany/Europe First" (Německo/Evropa první) nebyl veřejný a oficiálně mezi svými protivníky Spojené státy nečinily rozdíl. Pro Roosevelta by jeho oficiální komunikace byla riziková nejen vnitropoliticky, ale i vnitrostranicky. Dojem ze zákeřného japonského útoku byl velmi silný, a v takové atmosféře přiznat strategii, jejímž důsledkem nevyhnutelně byl relativně snazší japonský ofenzívní postup, nebylo žádoucí. Lze ho nicméně označit za racionální. Roosevelt správně odhadl, že reálná šance Japonska uspět je velmi omezená, zatímco Německo se může v Evropě ukázat jako velmi vážný soupeř. Na přelomu let 1941 a 1942 nebylo jeho vítězství na východě vyloučené.

Někteří autoři nicméně v důsledku strategie Germany First hledají podcenění situace v Tichomoří a dokonce mají za to, že v průběhu kritických měsíců po Pearl Harboru bojovali Američané proti Japoncům s nedostatečnými prostředky a zastaralou technikou, a jako příklad je uváděno mj. také nasazení letounů Bell P-39, resp. P-400 Airacobra. Jde o tvrzení diskutabilní, protože vychází z předpokladu, že na jaře nebo v létě roku 1942 disponovaly americké ozbrojené síly v Evropě nějakou generačně vyspělejší technikou nasaditelnou ve velkých počtech, s připravenou, vycvičenou obsluhou. Pokud jde o armádní stíhací letouny, není to pravda. V kritickém období si Američané neměli příliš z čeho vybírat.

Prototyp Airacobry letěl poprvé v dubnu 1939, a stroj budil pozornost na první pohled. S motorem umístěným za kabinou pilota a s příďovým podvozkem působil velmi nezvyklým dojmem. Vyznačoval se velmi dobrými výkony, mimořádnou rychlostí 628 km/h v 6100 metrech, dobrou stoupavostí i ovladatelností. Motor za kabinou umožňoval soustředění výzbroje do přídě. Její posílení a přidání pancéřování kabiny sice vedlo ke zhoršení letových vlastností, stále však byly parametry stroje v létě 1939 vysoce nadprůměrné. Armáda nechtěla nechat letoun vybavit kompresorem, a tedy ve výškách nad 5000 m mu rychle docházel dech. Přesto přišla velkorysá objednávka pro armádní letectvo pod označením P-39D, a zájem projevily také Francie a Británie. V jejich případě šlo o exportní variantu označenou jako P-400, která se od P-39D lišila prakticky jen 20mm kanónem namísto 37mm v americké verzi a typem motoru.

Francie své letouny již nedostala, a RAF s nimi nebyla spokojená. Britské piloty oslovila obratnost letounu využívající specifického těžiště stroje s motorem za kabinou, ale celkové výkony jim nevyhovovaly, a již v říjnu 1941 byly britské stroje staženy od bojových jednotek. Část putovala do Sovětského svazu, a část dosud nedodaných P-400 využije americké armádní letectvo v Tichomoří.

Letouny P-39D a P-400 se utkaly s Japonci nad Novou Guineí na jaře roku 1942. Byly jimi vyzbrojeny některé perutě 35. stíhací skupiny startující z Port Moresby. Později bojovaly nad Guadalcanalem a dalšími místy v Šalamounově souostroví, a výsledky, pokud bychom je chtěli vyjádřit výsledným skóre nebyly nijak zářivé. Na konci roku 1942 si činili stíhači 5. letecké armády pilotující Airacobry 80 sestřelů nepřátelských letadel při stejné ztrátě vlastních strojů. Již od prvního střetnutí s japonskými námořními Zery v dubnu 1942 bylo zřejmé, že nepřítel má technickou převahu. Jenže ač primárně stíhací, Airacobry bojovaly proti nepříteli i v roli bitevních letounů.

video: youtube

Na Guadalcanalu o jejich schopnostech pochyboval velitel 1. divize námořní pěchoty generál Vandegrift, který admirálu Ghormleymu, veliteli amerických sil v oblasti jižního Pacifiku, po přeložení Airacobrami vyzbrojené 67. stíhací peruti na Hendersonovo letiště řekl, že jsou tyto letouny zcela nevhodné. Žádné lepší stíhačky však armádní letectvo jednoduše nemělo v létě roku 1942 v dostatečném počtu k dispozici. Neexistovaly ještě žádné perutě Thunderboltů, Mustangů. Dvoumotorové Lightningy operovaly od konce května 1942 v oblasti Aleutských ostrovů na severu. Celkově jich dosud nebyl dostatek, a měly vlastnosti, jichž tzv. Kaktusové letectvo na Guadalcanalu určené především k obraně amerických pozic a podpoře pozemních jednotek v blízkém okolí základny nemohly dost dobře využít. Airacobry neměly takový dolet a neměly dostatečné výkony ve výškách, ale pro účely bitvy o Guadalcanal se více než dobře osvědčily a i generál Vandegrift otočil o 180°.

V září 1942 startovali piloti 67. perutě na svých P-400 z Hendersonova letiště v nejkritičtějších fázích bojů k podpoře námořní pěchoty, která se zuby nehty snažila bránit zuřivým japonským snahám strategickou základnu znovu ovládnout. Nepřítel se přitom dostal až na necelý kilometr od letiště, a k jeho zastavení zcela určitě svými bitevními lety přispěli i piloti Airacober. Ostatně svůj vděk jim vyjádřil i velitel 1. divize námořní pěchoty: "V novinách si o tom nepřečtete, ale vaše mise na P-400 nad Krvavým pahorkem zachránily Guadalcanal." V dopise své ženě pak napsal: "Naši piloti odváděli skvělou práci a Japončíkům pekelně zatápěli. Když vidíš ty chlapce jít nahoru a víš, co dělají, jsi hrdá na to, že jsou tu s tebou."

Uvážíme-li význam operace na Guadalcanalu a možná rizika plynoucí z japonského úspěchu, které by se zcela jistě promítlo ve významném prodloužení války v Pacifiku a znásobilo cenu zaplacenou za konečné vítězství, je třeba do velké míry rehabilitovat pověst letounů Airacobra. Je jistě pravdou, že přišly mnohem výkonnější a užitečnější stroje. A z této pozdější perspektivy pak P-39 v amerických službách nepůsobí nijak oslnivě. Ale v době, kdy si nebylo z čeho vybírat a kdy bylo třeba využít beze zbytku všech dostupných prostředků, odvedly svůj díl.

Zdroj: historynet.com; pacificwar.org.au

Tagy článku

-->