Autor fotografie: Bundesarchiv, Bild 102-04752A / CC-BY-SA 3.0|Popisek: Sd.Kfz. 232 6-Rad během manévrů v roce 1935
Jedním z výrazných typů obrněné techniky, které nasazoval německý Wehrmacht v prvních letech druhé světové války, byla šestikolová těžká průzkumná obrněná vozidla označovaná jako Sd.Kfz. 231 6-Rad, a jako spojovací vozidla také Sd.Kfz. 232 6-Rad a Sd.Kfz. 263 6-Rad.
Německo na přelomu 20. a 30. let využívalo možností, které mu dávala tajná smlouva se Sovětským svazem. Ta umožňovala vyvíjet vojenská vozidla a uplatňovat v praxi teorie obrněného boje při cvičeních ve zkušebním středisku v Kazani, daleko od dohledu západních mocností; Německo tím velmi efektivně obcházelo omezení stanovená po prohrané první světové válce. Důležitou součástí těchto teorií, jež budou od roku 1939 uvedeny do úspěšné praxe, byl přirozeně průzkum a spojení. A pro tento účel armáda potřebovala efektivní prostředky. Armádní výzbrojní oddělení (Waffenamt) vydalo v roce 1929 specifikace na šestikolový automobil s pohonem zadních čtyř kol, který měl být používán pro průzkumné operace.
Vozidlo se mělo vyznačovat dobrým dojezdem a schopností jízdy v terénu. Odpověděly tři společnosti: Magirus představil model M-206, Büssing G-31 a Daimler-Benz G3. Předběžné testy modelu G3 ukázaly, že podvozek je dostatečně robustní, aby nad něj bylo možné umístit pancéřovanou konstrukci, a toto řešení bylo přijato. Provizorní řešení v podobě čtyřkolového Kfz. 13 bylo postavené na civilním automobilu, a jako takové z hlediska dalšího vývoje nepříliš perspektivní (přesto bude do výzbroje zařazeno a zúčastní se operací až do roku 1941). Jako lehké vozidlo se prosadí ikonický Leichter Panzerspähwagen (Sd.Kfz. 221 a především 222).
Vývoj Schwere Panzerspähwagen (těžkého průzkumného obrněného automobilu) byl zahájen v letech 1932–1933. Osmikolový podvozek byl sice teoreticky od začátku považován za vhodnější, ale současně byl považován v této fázi za komplikovaný a vyžadující delší vývoj. Zkoušeny byly tři různé motory: čtyřválec Büssing o výkonu 65 k, šestiválec Daimler-Benz M-09 o výkonu 68 k a konečně šestiválec Magirus S88 o výkonu 70 k. Poháněly čtyři zadní kola a řízení probíhalo pouze přes přední nápravu, stejně jako u původního podvozku nákladního automobilu G3. Vozidlo označené Sd.Kfz. 231 byla v podstatě obrněná nástavba umístěná na podvozek běžného nákladního automobilu. Jak se ukázalo již během zkoušek, zátěž to pro civilní podvozek byla stále příliš velká, a to zejména při živější jízdě v terénu.
Wehrmacht však těžké vozidlo pro rodící se obrněné jednotky potřeboval a potřeboval ho rychle – především pro účely výcviku, a nemohl si dovolit čekat, než bude plně vyvinut slibnější podvozek 8x8. Konečná sériová verze Sd.Kfz. 231 6-Rad měla kompletně pancéřovanou karoserii, na jejímž vrcholu byla umístěna bojová věž s kanonem KwK 30 L/55 ráže 20 mm s úsťovou rychlostí 800 m/s, který střílel průbojné granáty. Koaxiální kulomet Mauser MG 13 byl později nahrazen kulometem Rheinmetall MG 34. V korbě byla dvě stanoviště řidiče – přední a zadní, jehož účelem bylo usnadnit pohyb vzad.
Již v roce 1932 Waffenamt objednal třicet sedm podvozků G3a Daimler-Benz. Společnost Büssing obdržela také zakázku na dalších dvanáct. Sériová výroba trvala až do roku 1935. Celkem bylo vyrobeno 123 vozidel. Pancéřové karoserie vyráběly firmy Deutsche Werke a Deutsche Edelstahl. Konečná montáž probíhala v montážním závodě Daimler-Benz. Společnost Magirus dodávala motory a stavěla také spojovací verzi označenou jako Schwere Panzerspähwagen (Fu) Sd.Kfz.232 6-Rad, kterých bylo vyrobeno 28 kusů.
Jednalo se o spojovací vozidlo vybavené radiostanicí Fu.Ger.11 SE 100 středního dosahu (50 km pro vysílání Morseovou abecedou a 10 km pro hlasové spojení) a Fu.Spr.Ger.A krátkého dosahu, a na pohled především charakteristickou rámovou anténou, která ale žádným způsobem neomezovala pohyb věže, stále osazené kanonem i kulometem. Poslední variantou pak bylo opět spojovací vozidlo, označované jako Panzerfunkwagen Sd.Kfz. 263 6-Rad. Z jeho věže, která již nebyla otočná, byl odstraněn kanon, zůstal jen kulomet, čímž vznikl prostor pro další rádiové vybavení obsluhované novým radistou. Počet vyrobených kusů je odhadován na nejvýše 28 kusů.
Obrněný průzkumný vůz Sd.Kfz. 231 6-Rad byl od roku 1932 dodáván průzkumným oddílům jako jejich nejtěžší výzbroj a páteř jejich palebné síly. Účastnily se četných cvičení, byly nasazeny během anšlusu Rakouska a poté použity při okupaci Československa, a patřičně propagandisticky využité. Na začátku 2. světové války byly nasazeny v rámci motorizovaných, lehkých a pancéřových divizí v Polsku a Francii, kde se ovšem velmi rychle ukázala jejich nedostatečná výkonnost a odolnost. Proto byly záhy od frontových jednotek staženy a po zbytek války ponechány pro výcvik a vnitřní bezpečnost. Spojovací Sd.Kfz. 232 6-Rad a Sd.Kfz. 263 6-Rad sloužily o něco málo déle jak u průzkumných, tak u spojovacích jednotek; zejména poslední jmenovaná verze ještě v průběhu operace Barbarossa. Jejich jízdní vlastnosti byly ovšem zejména v terénu nevyhovující, a i ony byly postupně nahrazeny výkonnějšími osmikolovými obrněnci stejného určení a stejného číselného označení.
Zdroj: Tanks Encyclopedia, tank-afv