Autor fotografie: Wikimedia Commons, volné dílo|Popisek: Erich Hartmann
Erich Alfred „Bubi“ (nebo také Blonďatý rytíř) Hartmann byl nejúspěšnějším leteckým esem v historii. Své konto elitní pilot zatížil celkem 352 sestřely během 825 vzdušných soubojů. Méně známým je fakt, že se Hartmann dostal dvakrát do sovětského zajetí, ale vždy vyvázl.
Hartmannovy vzdušné statistiky nepřestávají fascinovat celé dekády po skončení druhé světové války. V mladém věku zaznamenat tolik nepřátelských sestřelů je skutečně unikátní a Hartmann se v tomto směru vymyká normálu. Svou cestu k vyhlášenému leteckému esu nasměroval už ve 14 letech, kdy získal pilotní průkaz na kluzáky. Mladý chlapec ovšem mířil dál, v tomto případě výš, a to doslova. Letecký průkaz na letouny v roce mu byl předán 1939 a koncem roku 1940 se začal jako dobrovolník vzdělávat ve škole pro důstojníky – Luftkriegsschule II.
Po absolvování provedl první samostatný let 24. března 1941 po 73 nalétaných hodinách. Při tomto svém prvním letu hrubě porušil letecké předpisy a udělal několik nepovolených manévrů. Za tuto opovážlivost byl potrestán tím, že nesměl létat, nicméně jeho letoun byl druhý den sestřelen s jiným pilotem. Navíc byla zjištěna porucha a Erich Hartmann mohl zahynout jako zcela neznámý, mladý a nezkušený pilot Luftwaffe. Ve dvaceti letech byl povýšen do hodnosti poručíka. V září 1942 byl přidělen k Jagdgeschwader 52. JG 52 byla rozmístěna v oblasti Kavkazu na východní frontě v Sovětském svazu a měla k dispozici letouny Messerschmitt Bf 109G. Po nástupu umístili Hartmanna pod vedení zkušeného A. Grislawskiho.
Po několika náročných dnech cvičných letů a simulace vzdušného boje Grislawski uznal, že ačkoliv se Hartmann musí ještě hodně učit, zejména v taktice vzdušného boje je velmi nadaným pilotem. Brzy v praxi předvedl svůj potenciál. První sovětské letadlo, jímž byl Il-2, sestřelil Hartmann v roce 1942. Rok 1943 však představoval pomyslný přelom v jeho střeleckém umu. 7. července 1943 zničil sedm letadel během jediného dne, v průběhu masivních leteckých bojů v rámci bitvy v Kurském oblouku. Do srpna 1943 dosáhl padesátého vítězství a v tomto měsíci dalších 48.
Po svém devadesátém vítězství musel přistát s poškozeným strojem a byl zajat, ale uprchl a přes frontu se vrátil do německých linií. V září byl přeřazen na funkci velitele 9. letky JG 52. V říjnu zneškodnil 33 nepřátelských letadel. Po 148. úspěchu byl 29. října vyznamenán Rytířským křížem. Do konce roku vzrostl počet jeho vítězství na 159. „Dubové ratolesti“ k Rytířskému kříži získal 2. března 1944.
Není až tak známou skutečností, že Hartmann při svých nepopiratelných úspěších padl dvakrát do sovětského zajetí. Poprvé se tak stalo v již zmíněném roce 1943. 19. srpna, kdy po jedné ze vzdušných bitek musel Hartmann nouzově přistát blízko města Doněcku (dříve Stalino). Když viděl blížící se Rudoarmějce, předstíral, že je zraněný. Byl položen na nosítka a pak jej Sověti naložili na nákladní vůz. Hartmann si počkal na vhodný moment a omráčil sovětského vojáka. Poté seskočil z nákladního auta a ztratil se v poli plném vzrostlých slunečnic. Měl však štěstí, protože když překročil frontovou linii, málem byl zastřelen německým vojákem, který nevěřil, že se jedná o pilota, jenž musel nouzově přistát.
Podruhé se ocitl v sovětském zajetí Hartmann na sklonku války - dubnu 1945. Zajímavostí je, že byl zajat nejprve americkou armádou, která jej u českého města Písek předala Sovětům. Hartmanna čekaly krušné měsíce a roky. Byl přepraven do zajateckého tábora za Ural, obviněn z válečných zločinů a odsouzen na 25 let. Příslušníci sovětské NKVD jej podrobili krutým výslechům, které ,,prokládali" intenzivním mučením. Sověti se současně snažili Hartmanna získat na svou stranu, a chtěli jej zkorumpovat vysokými posty v letectvu. Nicméně německé letecké eso nic neprozradilo a věznitelům se nepodřídilo.
Jeho pobyt se však nedobrovolně prodloužil, protože v zajetí musel přečkat až do roku 1955, kdy jej propustili. Hartmann zamířil do Západního Německa, kde se mohl po letech opět setkat se svou ženou. Rok po návratu se stal důstojníkem západoněmeckého letectva. Později velel první jednotce vybavené americkými proudovými letouny Lockheed F-104 Starfighter – Jagdgeschwader 71 „Richthofen“. Několikrát se účastnil leteckého výcviku ve Spojených státech. Do výslužby odešel na vlastní žádost 30. září 1970 v hodnosti plukovníka.
Zdroj: Russia Beyond