Autor fotografie: public domain|Popisek: Sovětští partyzáni
Než proběhla německá invaze do Sovětského svazu, věděli nacisté velmi dobře, které kategorie lidí v drtivé většině nenechají naživu, až budou na sovětském území. Které to tedy byly?
Německá invaze do SSSR byl jedním z klíčových předělů druhé světové války. SSSR se zapojil do války, opustil sektářskou teorii o oboustranně imperialistické válce, jež se nezúčastní, a napříště spočívalo hlavní břemeno bojů právě na bedrech statečných sovětských vojáků. I když Německo a SSSR podepsali pakt Ribbentrop-Molotov v srpnu 1939, Hitler měl jasno, že se z dočasných spojenců stanou soupeři a mimochodem plánoval útok na Sověty již v roce 1940. Naopak Stalin počítal také s nevyhnutelnou konfrontací, ale později než nakonec přišla, v roce 1942 či 1943. Když mu oznámil šéf rozvědky NKVD Pavel Fitin, stejně jako sovětský vyslanec v Německu Vladimir Děkazonov, že se chystá nacistická invaze, tak tomu Stalin nevěřil a považoval to moderním jazykem řečeno za ,,fake news".
Nicméně 22. 6. 1941 došlo skutečně k přepadu SSSR německými vojsky a SSSR se musel všemi prostředky, které měl k dispozici, bránit agresi. Již před zahájením operace Barbarossa (Rudovous) měli Němci také jasno o tom, koho budou brát za zajatce a koho naopak ve většině případů čeká nemilosrdná kulka. První kategorie byla poměrně rychle vyjasněná.
1. Političtí pracovníci, komisaři, instruktoři
Podle rozkazu vrchního velení Wehrmachtu z 6. června 1941, tedy 16 dní před zahájením samotné invaze bylo rozhodnuto, že eliminováni mají být sovětští političtí pracovníci, komisaři či instruktoři. ,,V boji s bolševismem se nemůžeme spoléhat na dodržování principů humanity a mezinárodního práva ze strany našeho nepřítele. Političtí komisaři jsou iniciátoři barbarských asijských metod válčení. Proto se musí byt s nimi vypořádáno ihned a se vší bezohledností. Politické komisaře není možno považovat za vojáky, takže se na ně nevztahuje mezinárodní ochrana," zněla jasně direktiva.
V praxi pak byla tato instrukce využita nespočetněkrát. Když političtí komisaři do německého zajetí, byli odděleni od dalších vojáků a po krátkém výslechu, který ale neproběhl vždy, byli na místě zastřeleni. Bylo skutečně málo těch, kteří se dostali do zajateckých táborů a tam přežili.
Heinrich Metelmann, německý voják, pozdější mírový aktivista a spisovatel, později podotkl, že to byli právě političtí komisaři či pracovníci, kteří šli na popravu s hlavou vztyčenou a podle Metelmanna je nebylo možné nikdy vidět ve stavu beznaděje.
2. Židé v Rudé armádě
Další kategorií, kterou čekal stejný osud jako politické komisaře, byli Židé v Rudé armádě. Ti se tak stali vlastně prvními obětmi holocaustu na sovětské půdě. Popravy těchto lidí začaly prakticky ihned po zahájení německé invaze 22. 6. 1941. A způsob jejich likvidace byl podobný, i když se někteří z nich dostávali rovněž do zajetí. Stejně jako političtí komisaři byli i Židé odděleni od ostatních vojáků a většinou namístě zastřeleni.
Nicméně poměrně často se stávalo, že raději spáchali sebevraždu (pokud mohli), než by je čekala poprava od německých vojáků, či padli do jejich rukou. Také nebylo výjimkou, že Židé v Rudé armádě byli předtím, než byli sprovozeni ze světa, surově mučeni. Někteří z nich byli například taženi za automobilem za neustálých posměšků německých vojáků. Odhaduje se, že bylo Němci zajato kolem 85 000 sovětských vojáků židovského původu a pouze stovkám, tedy hrstce, se podařilo přežít a vrátit se domů.
3. Partyzáni
To, že Němci velmi dobře věděli, že budou čelit ,,gerillové ofenzivě", tedy čilé a aktivní partyzánské činnosti, velmi dobře věděli ještě před samotnou invazí do Sovětského svazu. Zde byl důležitý další rozkaz vrchního velení Wehrmachtu již 13. května 1941, který zněl jasně: partyzáni mají být zlikvidováni bez milosti v bitvě, nebo během jejich pronásledování. Navíc bylo Němci vyčleněno 9 bezpečnostních divizí, které měly čelit sovětské gerille. To však rozhodně na partyzánskou aktivitu nestačilo, protože ta byla daleko intenzivnější, než nakonec sami Němci očekávali.
Německá bezohlednost a zvláště nenávist k partyzánům postupně stoupala a dosáhla svého kulminačního bodu. Pokud měli již zmínění političtí komisaři či sovětští vojáci židovského původu velmi malou šanci se dostat do zajateckých táborů a tam přežít, u partyzánů to v úvahu připadalo těžko. A stejně tak partyzáni neměli přirozeně slitování s německými vojáky. Partyzáni byli nejen stříleni, ale také veřejně věšeni, což mělo varovat současně také obyvatelé okupovaných území, aby partyzánům nějak pomáhali. ,,Němci nás vzali ze školy a přinutili se dívat, jak jsou partyzáni veřejně oběšeni. Tento strašný výjev mám dodnes před očima," později vypověděla tehdy Valentina Poljaková, které bylo pouze 12 let.
Výše zmíněné kategorie tak byly v největším ohrožení před postupujícími německými vojáky. Pokud se jim podařilo z nějakého důvodu přežít, mohli mluvit později o zázraku, který se však i během nejstrašlivějšího ozbrojeného konfliktu v dějinách lidstva občas stával.
Zdroj: Russia Beyond