Nenávist Stalina vůči obráncům Leningradu skončila popravami a gulagy

Nenávist Stalina vůči obráncům Leningradu skončila popravami a gulagy
Autor fotografie: Russian State Archive / Wikimedia commons / CC-BY|Popisek: Ilustrační fotografie gulagu
16 / 05 / 2024, 09:00

Na konci druhé světové války a krátce po ní se Georgij Malenkov zhostil Stalinova plánu zničit veškerou politickou a kulturní konkurenci Leningradu, bývalého hlavního města Ruska. Cílem bylo soustředit veškerou moc v Moskvě.

Leningrad byl za druhé světové války synonymem utrpení. Obléhání města trvalo více než dva roky a statečný odpor obránců významně přispěl k porážce nacistického Německa, protože vázali po celou dobu značné německé síly. Oprace se svou celkovou délkou 872 dní zařadila mezi nejdelší obléhání města v historii a množstvím obětí možná dosud patří mezi nejkrvavější. Němcům a jejich spojencům, Finům, se nepodařilo město hermeticky uzavřít. Na Ladožském jezeře se nacházela Cesta života, po které, pod vytrvalou dělostřeleckou palbou i v zimě po ledě plynula pomoc. Obraně města navíc pomáhalo lodní dělostřelectvo sovětské baltské flotily a Hitler proto nakonec rozhodl, že bude město obléháno. 

 

Lenigrad v rámci operace Barbarossa

 

Město bylo v ráci operace Barbarossa velmi důležitým cílem a skupina armád Sever zpočátku postupovala, i přes silný odpor Rudé armády velmi rychle. Německé jednotky však postupně začali narážet na stále větší množství tanků T-34 a těžkých KV-2. To byl pro ně velmi těžký oříšek, protože kromě legendárních osmaosmdesátek proti nim nic neměli. Měli k dispozici maximálně Panzer 3 a ten se svojí výzbrojí i pancéřováním v žádném případě nestačil. Němci při obléhání nebyli pasivní, zkoušeli lokální útoky, ale sovětská obrana byla pevná i přes masivní využití dělostřelectva ze strany Němců. 

 

Drastické příběhy při obraně města jsou dostatečně známé. Leningrad byl městem hladu. Jídlo bylo na příděl a přesně odstupňované. I tak nedostatečné dávky pro vojáky na perimetru a pracující v továrnách se ještě snižovaly pro ty, kteří nepracovali. Po ulicích leželi mrtví, které nikdo neměl sílu pohřbít. Obyvatelé snědli vše, co mohli včetně koní. Nebylo palivo, ve městě panoval nedostatek elektrické energie a nakonec došlo i na kanibalismus. Obětí těchto hrůzných činů se však především stávaly malé děti. Obyvatelé města se přes všechno toto utrpení vybičovali a obléhání odolali. V lednu 1944 začala Rudá armáda protiútok a blokádu prorazila. Přesto, že je Lenigrad synonynem utrpení, významně přispěl i k porážce nacistického Německa. Vázané síly nemohly být použity někde jinde. 

 

Zatýkání leningradských vůdců 

 

Leningrad a jeho vůdci získali nesmírný respekt a podporu široké sovětské veřejnosti díky vítězství v hrdinském obležení tohoto města. Stalin i Malenkov však z duše nenáviděli každého, kdo se narodil a vzdělával v Leningradu, a proto zorganizovali a provedli útok na leningradskou elitu oslabenou smrtí Andreje Ždanova. Ten byl dlouhá léta spolupracovníkem Stalina a mocným komunistou. V srpnu 1948 tak začalo definitivní zúčtování s vlivnými lidmi města, které vzdorovalo Hitlerovi, ale stalinské nenávisti podlehlo.

Výroba munice v Lengradě

Malenkov, který měl nevyřízené účty s již mrtvým Ždanovem, ve spolupráci s Berijou přesvědčili paranoidního Stalina, že lidé v Leningradu mu nejsou loajální. Zatýkání leningradských vůdců začalo v březnu 1949. Popkov a další leningradští vůdci byli obviněni ze snahy vytvořit Komunistickou stranu Ruska se sídlem v Leningradu podle vzoru jiných unijních republik a také převést vládu SSSR do města na Nevě.

Berija a Malenkov společně s Abakumovem zorganizovali velká soudní přelíčení v Leningradu a Moskvě, po kterých následovaly popravy jejich soupeřů, tedy leningradští vůdci a spojenci zemřelého Ždanova. Tisíce dalších běžných občanů byly po Stalinově schválení zavřeny v pracovních táborech, gulazích. Stalinův věrný spojenec Malenkov osobně nařídil zničení Muzea obléhání Leningradu a prohlásil 900denní obranu Leningradu za „mýtus navržený zrádci, který se snaží zmenšit velikost soudruha Stalina“. Malenkov současně nahradil veškeré komunistické stranické a správní vedení v Leningradu provinčními komunisty loajálními Stalinovi.

Obléhání Leningradu

Po Stalinově smrti se Malenkov stal na dva roky předsedou rady ministrů SSSR. Tento muž osobně odpovědný za mnoho zločinů spáchaných komunistickou stranou vůči vlastním národům se pokusil v roce 1957 spolu s dalšími pohrobky Stalina svrhnout Nikitu Chruščova. To se mu nepovedlo, a tak byl nucen odejít do vyhnanství v Kazachstánu. V roce 1988 zemřel v Moskvě.

Lidská zrůda Berija byl v roce 1953 odsouzen za 357 znásilnění a následně popraven. Abakumov byl za účast na likvidaci leningradských komunistů popraven v roce 1954. Jednou ze specifik Leningradské aféry bylo, že nebyli pronásledováni pouze straničtí funkcionáři, ale také Sovět, Komsomol, vedoucí odborů a jejich rodinní příslušníci. Na městských univerzitách se konaly čistky, během nichž přišlo o práci mnoho slavných vědců. Stovky titulů knih a brožur byly zakázány a odstraněny z knihoven.

 

Tagy článku