Autor fotografie: L'Aéronautique, prosinec 1938; Wikimedia Commons CC0|Popisek: stíhačky M.S. 406
V roce 1939 stále patřila Francie k významným koloniálním mocnostem. Ve východní Asii a Pacifiku držela především rozsáhlá území tzv. Francouzské Indočíny, tedy dnešní Laos, Kambodžu a Vietnam, a dále Novou Kaledonii a Francouzskou Polynésii. A tedy se jí nemohl vyhnout konflikt pramenící z rostoucích japonských ambicí, které narážely na zavedené pořádky. Kolaps metropolitní Francie v červnu 1940 postavil koloniální správu do velmi specifické pozice. Postupně proběhla střetnutí s Japonskem, Siamem (Thajskem), a posléze s americkými dobrovolníky v Číně, Čínou a americkou 14. leteckou armádou.
Zatímco ostrovní Francouzskou Polynésii a Novou Kaledonii se vichistickému režimu s jeho omezenými prostředky nemohlo podařit udržet pod kontrolou a tyto oblasti v letech 1940 a 1941 přešly plně pod správu Svobodných Francouzů a zapojily se postupně do spojeneckého válečného úsilí, v pevninské Francouzské Indočíně existovala dostatečná vojenská síla, kterou Pétainova vláda z ruky nepustila. V důsledku tedy Francouzi až do roku 1945 v tomto prostoru podporovali podle smlouvy s Německem německého spojence: císařské Japonsko. Neobešlo se to tedy bez konfliktů.
Krátce po kapitulaci metropolitní Francie a vzniku loutkové vlády ve Vichy byla podepsána smlouva mezi Japonskem a Francouzskou Indočínou o volném přístupu japonských ozbrojených sil do strategicky významného Tonkinského zálivu. Cílem bylo usnadnit japonský přístup do Číny, s nímž již císařství vedlo válku. Bohužel pro Francouze ovšem vyvstal určitý nesoulad mezi sděleními japonských diplomatů a akcemi sebevědomé císařské armády, resp. jednotkami pod velením generála Nakamury, které navzdory formálním ujednáním vstoupily na francouzská území ze severu. Došlo přitom k několika incidentům, do nichž se zapojilo z obou stran i vojenské letectvo.
Japonci měli početní výhodu. Nasadili množství armádních stíhacích Nakadžima Ki-27 a námořních stíhacích Micubiši A5M, kterým mohli Francouzi postavit šestnáct relativně moderních Morane-Saulnier M.S. 406 (zabavené z dodávky určené původně pro Číňany) a tři dvoumotorové Potezy 631, což byly víceúčelové ekvivalenty a protiváhy německých Messerschmittů Bf 110. Ostatní francouzská výzbroj nesnesla a Japonci srovnání. Tři desítky dvouplošných stíhacích bombardérů Potez 25 v poloviny 20. let, čtyři těžkopádné dálkové bombardéry Farman 220, šest podobně koncipovaných lehčích Potezů 540, a několik létajících člunů Loire 130. Během několikadenních střetnutí bylo letectvo využito především k průzkumu a v omezené míře také k útokům proti japonským pozemním silám, ale 25. září 1940 došlo ke vzdušnému boji, po němž si Japonci nárokovali jeden sestřelený Potez 25 a Francouzi jednu stíhací Ki-27. Francouzským stíhačům se dalšího dne podařilo sestřelit ještě armádní střední bombardér Ki-21.
Zapojení francouzských sil na severu Indočíny využil Siam. Jeho letectvo disponovalo poměrně pestrou paletou především japonských a amerických typů, včetně moderních stíhacích Nakadžima Ki-27 a Curtiss Hawk 75, nicméně opřené především o starší letouny. Obě strany prováděly vzájemné nálety. Boje trvaly od začátku prosince 1940 do 31. ledna 1941, kdy bylo za japonského dohledu uzavřeno příměří. Ve vzduchu zvítězili Francouzi poměrem 4:1, možná 4:2. Francouzští mechanici se pak mj. podíleli na opravě japonských letounů, které 10. prosince 1941 potopily britské bitevníky Prince of Wales a Repulse.
Ještě před náletem na Pearl Harbor vznikla v Číně a Barmě americká dobrovolnická skupina, AVG, známí Létající Tygři. Šlo o tři perutě vyzbrojené stovkou stíhacích P-40B, již nevyhovujících pro evropské resp. africké válčiště, ale na Dálném východě stále více než využitelných. Než byla skupina v polovině roku 1942 rozpuštěna a nahrazena 23. stíhací skupinou USAAF, připravila Japonce o množství techniky (skupina měla ve svých řadách během relativně krátkého působení devatenáct stíhacích es s pěti a více sestřely). A nepřímo také Francouze o dva stíhací M.S.406, které si v lednu 1942 Japonci spletli s jejími P-40 a sestřelili je.
AVG byla nad Indočínou aktivní, nad japonské pozice především u Hanoje doprovázela čínské bombardéry, právě v lednu a v květnu 1942, ale k přímým vzdušným střetnutím s vichistickým letectvem nedošlo. V prosinci 1942 však vedl major Holloway ze 76. stíhací perutě 23. stíhací skupiny 14 Warhawků a čtyři čínské P-43 nad Hanoj a narazili na dvojplošník. Holloway jej snadno sestřelil. O týden později stejným způsobem zničil Holloway i druhý Potez 25.
Koncem roku 1942 zbývaly Francouzům již jen čtyři desítky letuschopných strojů a podobnými náhodnými setkáními ve vzduchu, bombardováním letišť, a obtížemi při údržbě pak v následujících třech letech o většinu postupně přišli. Americké 14. letecké armádě operující z čínských letišť se v marné a zbytečné válce nemohly důstojně postavit ani stíhací M.S.406.
Po válce bylo francouzské letectvo v Indočíně obnoveno především s využitím japonských kořistních typů. S tříbarevnou kokardou na trupu a na křídlech tak létaly stíhací Ki-43, námořní plovákové E13A a dokonce jeden A6M2-N, plováková varianta slavného Zera. Není vyloučeno, že na japonských typech létali někteří prověření francouzští piloti i během války.
Zdroj: pacificwrecks.com