foto: L'Aéronautique, prosinec 1938; Wikimedia Commons CC0/stíhačky M.S. 406
V roce 1939 stále patřila Francie k významným koloniálním mocnostem. Ve východní Asii a Pacifiku držela především rozsáhlá území tzv. Francouzské Indočíny, tedy dnešní Laos, Kambodžu a Vietnam, a dále Novou Kaledonii a Francouzskou Polynésii. A tedy se jí nemohl vyhnout konflikt pramenící z rostoucích japonských ambicí, které narážely na zavedené pořádky. Kolaps metropolitní Francie v červnu 1940 postavil koloniální správu do velmi specifické pozice. Postupně proběhla střetnutí s Japonskem, Siamem (Thajskem), a posléze s americkými dobrovolníky v Číně, Čínou a americkou 14. leteckou armádou.
Zatímco ostrovní Francouzskou Polynésii a Novou Kaledonii se vichistickému režimu s jeho omezenými prostředky nemohlo podařit udržet pod kontrolou a tyto oblasti v letech 1940 a 1941 přešly plně pod správu Svobodných Francouzů a zapojily se postupně do spojeneckého válečného úsilí, v pevninské Francouzské Indočíně existovala dostatečná vojenská síla, kterou Pétainova vláda z ruky nepustila. V důsledku tedy Francouzi až do roku 1945 v tomto prostoru podporovali podle smlouvy s Německem německého spojence: císařské Japonsko. Neobešlo se to tedy bez konfliktů.
Krátce po kapitulaci metropolitní Francie a vzniku loutkové vlády ve Vichy byla podepsána smlouva mezi Japonskem a Francouzskou Indočínou o volném přístupu japonských ozbrojených sil do strategicky významného Tonkinského zálivu. Cílem bylo usnadnit japonský přístup do Číny, s nímž již císařství vedlo válku. Bohužel pro Francouze ovšem vyvstal určitý nesoulad mezi sděleními japonských diplomatů a akcemi sebevědomé císařské armády, resp. jednotkami pod velením generála Nakamury, které navzdory formálním ujednáním vstoupily na francouzská území ze severu. Došlo přitom k několika incidentům, do nichž se zapojilo z obou stran i vojenské letectvo.
Japonci měli početní výhodu. Nasadili množství armádních stíhacích Nakadžima Ki-27 a námořních stíhacích Micubiši A5M, kterým mohli Francouzi postavit šestnáct relativně moderních Morane-Saulnier M.S. 406 (zabavené z dodávky určené původně pro Číňany) a tři dvoumotorové Potezy 631, což byly víceúčelové ekvivalenty a protiváhy německých Messerschmittů Bf 110. Ostatní francouzská výzbroj nesnesla a Japonci srovnání. Tři desítky dvouplošných stíhacích bombardérů Potez 25 v poloviny 20. let, čtyři těžkopádné dálkové bombardéry Farman 220, šest podobně koncipovaných lehčích Potezů 540, a několik létajících člunů Loire 130. Během několikadenních střetnutí bylo letectvo využito především k průzkumu a v omezené míře také k útokům proti japonským pozemním silám, ale 25. září 1940 došlo ke vzdušnému boji, po němž si Japonci nárokovali jeden sestřelený Potez 25 a Francouzi jednu stíhací Ki-27. Francouzským stíhačům se dalšího dne podařilo sestřelit ještě armádní střední bombardér Ki-21.
Psali jsme
Jednou ze vzácných válečných lodí uchovaných do dnešních dnů jako muzejní je loď jeho thajského veličenstva (HTMS) Meklong (Maeklong). Jde o doprovodné...
Zapojení francouzských sil na severu Indočíny využil Siam. Jeho letectvo disponovalo poměrně pestrou paletou především japonských a amerických typů, včetně moderních stíhacích Nakadžima Ki-27 a Curtiss Hawk 75, nicméně opřené především o starší letouny. Obě strany prováděly vzájemné nálety. Boje trvaly od začátku prosince 1940 do 31. ledna 1941, kdy bylo za japonského dohledu uzavřeno příměří. Ve vzduchu zvítězili Francouzi poměrem 4:1, možná 4:2. Francouzští mechanici se pak mj. podíleli na opravě japonských letounů, které 10. prosince 1941 potopily britské bitevníky Prince of Wales a Repulse.
Ještě před náletem na Pearl Harbor vznikla v Číně a Barmě americká dobrovolnická skupina, AVG, známí Létající Tygři. Šlo o tři perutě vyzbrojené stovkou stíhacích P-40B, již nevyhovujících pro evropské resp. africké válčiště, ale na Dálném východě stále více než využitelných. Než byla skupina v polovině roku 1942 rozpuštěna a nahrazena 23. stíhací skupinou USAAF, připravila Japonce o množství techniky (skupina měla ve svých řadách během relativně krátkého působení devatenáct stíhacích es s pěti a více sestřely). A nepřímo také Francouze o dva stíhací M.S.406, které si v lednu 1942 Japonci spletli s jejími P-40 a sestřelili je.
AVG byla nad Indočínou aktivní, nad japonské pozice především u Hanoje doprovázela čínské bombardéry, právě v lednu a v květnu 1942, ale k přímým vzdušným střetnutím s vichistickým letectvem nedošlo. V prosinci 1942 však vedl major Holloway ze 76. stíhací perutě 23. stíhací skupiny 14 Warhawků a čtyři čínské P-43 nad Hanoj a narazili na dvojplošník. Holloway jej snadno sestřelil. O týden později stejným způsobem zničil Holloway i druhý Potez 25.
Psali jsme
Před 75 lety vrcholící druhá světová válka přinesla nepřeberné množství dramatických událostí. Některé jsou známé, jiné méně. Mezi ty méně známé patří...
Koncem roku 1942 zbývaly Francouzům již jen čtyři desítky letuschopných strojů a podobnými náhodnými setkáními ve vzduchu, bombardováním letišť, a obtížemi při údržbě pak v následujících třech letech o většinu postupně přišli. Americké 14. letecké armádě operující z čínských letišť se v marné a zbytečné válce nemohly důstojně postavit ani stíhací M.S.406.
Po válce bylo francouzské letectvo v Indočíně obnoveno především s využitím japonských kořistních typů. S tříbarevnou kokardou na trupu a na křídlech tak létaly stíhací Ki-43, námořní plovákové E13A a dokonce jeden A6M2-N, plováková varianta slavného Zera. Není vyloučeno, že na japonských typech létali někteří prověření francouzští piloti i během války.
Zdroj: pacificwrecks.com
Tagy