Neuvěřitelné osudy Pravomila Raichla-muže, který bojoval proti Němcům a pak i komunistům doslova do posledního dechu

Neuvěřitelné osudy Pravomila Raichla-muže, který bojoval proti Němcům a pak i komunistům doslova do posledního dechu
Autor fotografie: archiv J. Čvančary|Popisek: Pravomil Raichl v uniformě US Army (vpravo) jako příslušník III. odboje
25 / 02 / 2018, 16:00

25. února si připomínáme nejen smrt demokracie v Československu před 70 roky, ale také smrt člověka, který proti komunistické rakovině, jenž ji způsobila, bojoval doslova celý svůj život. Osudy Pravomila Raichla, jedné z legend československého II. a III. odboje, patří k nejsilnějším příběhům moderních dějin tohoto národa, protože jeho cesta za svobodou svou a i svého národa nelze přirovnat k ničemu menšímu, než trnitou odyseu od jednoho lágru smrti k dalšímu a od jednoho krvavého boje ke druhému. Bez přehánění lze říci, že ani deset hollywoodských filmů by na jeho osudy nestačilo.

Pravomil Raichl se narodil 31. ledna 1921 v malé vesnici Beřovice na Slánsku a snad to bylo tím, že měl od malička před očima bájnou českou horu Říp, že se z něho stal ryzí československý vlastenec. Není tedy divu, že se jako tisíce jiných Čechů, Slováků a Rusínů pokusil se utéci do čs. zahraniční armády. Poprvé to zkusil přes Maďarsko, kde byl chycen a vrácen zpět na Slovensko. Odtud znova utekl a s pomocí řady vlastenců (z nichž někteří mu o 10 let pomáhali dokonce při jeho dalším útěku z totalitního kriminálu, tentokrát komunistického) se dostal do SSSR. Zde byl za nelegální přechod hranice odsouzen na pět let do gulagu. Otrocky dřel v lágru na severním Urale, odkud se pokusil v létě 1941 utéci do Finska. Byl však chycen a odsouzen k trestu smrti, ale díky tomu, že jen dva dny předtím byla uzavřena československo-sovětská válečná smlouva a SSSR byl napaden Německem, k popravě nedošlo a on byl odeslán k naší vznikající jednotce do Buzuluku. Kvůli zranění z výcviku se nemohl zúčastnit legendárního boje o ukrajinské Sokolovo, ale vše si vynahradil v listopadu 1943 při osvobozování její metropole Kyjev. Spolu se svým bratrem Vlastislavem byli vůbec prvními samopalníky, kteří pronikli do centra hlavního města Ukrajiny.

I během následujících tvrdých zimních bojů u Bílé Cerekve se vyznamenal natolik, že byl poprvé dekorován válečným křížem. V jednom z útoků dokonce zažil souboj muže proti muži s německým esesmanem, kterého nakonec dostal bodákem. „Nějakým instinktem jsem ho propíchl, ani nevím jak. Ale šlo to lehce. Když jsem se k tomu později ve vzpomínkách vracel, nešlo mi do hlavy, že jsem z jeho těla nemohl ten bodák vytáhnout,“ přiznal se o desítky let později badateli a historikovi Jaroslavu Čvančarovi. „Musel jsem si pomoci nohou. Ještě dnes slyším, jak zachroptěl.“ Čvančara pak ve své nové knize o Raichlovi „Život na hranici smrti“, která vychází právě v těchto dnech, popsal, jak si nezdolný samopalník vzal právem válečného vítěze Němcovi zbraně, identifikační známku, zápisník a jeho esesácký prsten. Tyto osobní věci pak ale po válce poslal na adresu uvedenou v zápisníku otci padlého protivníka. „Odpověděl mi jeho otec, že je to pro něho a ženu moc bolestné, ale chápe, byla to válka,“ vyprávěl Raichl Čvančarovi.

Pravomil Raichl na německé front

Další krvavé boje pak statečný samopalník zažil na Dukle, kde byl znovu, dokonce třikrát raněn. Poslední těžké boje zažil v lednu 1945 pod Tatrami, kde byl znovu těžce raněn a tak se na frontu vrátil až na počátku května 1945. Konec války ho zastihl u 1. čs. armádního sboru na Hané. Po válce v armádě zůstal a čím dál nelibě nesl zasahování posilující KSČ na chod jeho milovaného Československa. Paradoxní bylo, že jeho otec patřil v roce 1921 k zakládajícím členům KSČ. Osobní zkušenosti z komunistického koncentráku na Urale ale byla pro něj takovým otřesem, že se z něho stal tvrdý odpůrce komunismu; přitom měl však stále mezi svými kamarády i řadu komunistů, protože dokázal odlišit od sebe ideologii a jednání konkrétního člověka. Komunistické velení armády vedené Bedřichem Reicinem, fanatickým židovským náčelníkem armádní kontrarozvědky, obávaného OBZ, budovaného podle vzoru bolševické NKVD, po něm ale dlouhodobě kvůli jeho názorům šlo a sledovalo ho. Reicin, syn přerovského rabína, mu dokonce osobně slíbil, že ho jednou osobně pověsí.

psali jsme: Komunisté v záři reflektorů. I přes volební debakl mohou rozhodnout o dalším osudu vlády

V létě 1947 na něj dokonce nasadili po sovětském způsobu i dvojici agentů-provokatérů, kteří se vydávali za americké špiony. Nabídli mu peníze a zbraně, aby pro ně zorganizoval převrat a Raichl nejen že důvěřivě souhlasil, ale ještě je seznámil s dalšími svými nespokojenými kamarády. Past sklapla 8. listopadu 1947, kdy komunistické komando zatklo Raichla v noci tak rychle, že nestačil použít svou připravenou pistoli. KSČ kolem skupiny zpustila obrovský poprask, a dokonce z kauzy tzv. „mostecké špionážní aféry“ uskutečnila v lednu 1948 - tedy ještě před převzetím moci! - vůbec svůj první historický monstrproces. Navíc Raichlovu akci KSČ použila 20. února 1948 jako jeden ze dvou hlavních důvodů vyvolání vládní krize, která skončila 25. února Gottwaldovým triumfem.

Sám Raichl byl odsouzen k trestu smrti, ale nemocný prezident Beneš v jednom ze svých posledních vzdorů proti komunistům odmítl podepsat rozsudek smrti a tak byl Raichl odsouzen „jen“ na doživotí. Ačkoliv si trest odpykával v nejtvrdším kriminále komunistického Československa, v Leopoldově, využil své „útěkářské“ zkušenosti z války a jako jednomu z mála se odtud podařilo na počátku ledna 1952 uprchnout. Na svém útěku by nepřežil bez pomoci mnoha dobrých lidí, včetně známých z války, ale nakonec se mu po mnoha útrapách podařilo přejít „železnou oponu“ do Západního Německa.

I po svém odchodu do exilu ale nepřestal pokračovat v boji proti komunistické totalitě, když jako zpravodajský důstojník a zástupce velitele československé strážní roty společně s jiným hrdinou čs. II. odboje (tentokrát ze Západu), bývalým velitelem paraskupiny Carbon Františkem Bogatajem posílal na naše území agenty, radiostanice a další zpravodajský materiál. (Československá samostatná strážní rota se měla v rámci US ARMY stát v případě válečného konfliktu mezi Východem a Západem zárodkem budoucí československé zahraniční armády a III. odboje).

psali jsme: Dědictví Velké říjnové socialistické revoluce? Potoky krve a miliony mrtvých

Později Raichl emigroval do Kanady, kde žil až do roku 1989. Po tzv. „sametové“ revoluci se občas vracel zpět do své vlasti, ale stále se nemohl smířit s tím, že komunistický prokurátor Karel Vaš, který poslal na smrt desítky československých vojáků a důstojníků, nebyl vinou neschopné české justice za své zločiny a justiční vraždy nijak potrestán. Při své poslední návštěvě v České republice v roce 2002, ve věku 81 let, se proto bez ohledu na svůj kritický zdravotní stav Vaše osobně zastřelit. Rozhodl se to udělat demonstrativně právě na výročí komunistického převzetí moci, 25. února. Bral to jako svou poslední válečnou misi, ze které není návratu, protože si s sebou přivezl i vlastní prázdnou urnu na popel. „Chci navždy spát v rodné zemi. Pro mne to je Československo!“ svěřil se tehdy Čvančarovi. Domluvil se s bývalým spoluvězněm z komunistických lágrů Vojtěchem Klečkou, že mu obstará pistoli. Na příjezd svého druha do Prahy ale Klečka 25. 2. 2002 čekal marně. Pravomil Raichl to už do Prahy nestihl, protože zemřel cestou v Plzni na infarkt.

Pravomil Raichl byl během své sedmnáctiměsíční válečné anabáze celkem pětkrát raněn, z toho dvakrát těžce. Za svou odvahu byl vyznamenán třemi československými válečnými kříži, medailí Za chrabrost před nepřítelem, medailí Za zásluhy a několika sovětskými vyznamenáními.

 

Nepřehlédněte na Security magazínu:  Defence - tanky, lodě,  letadla, obrněné vozy. Jaké jsou nejnovější trendy ve zbrojním a obranném průmyslu? S námi víte více

Tagy článku