Chilský ministr kultury žertoval, že mě nechá zastřelit, pokud se posvátné soše moai něco stane, říká slavný cestovatel Pavel Pavel

Cestovatel Pavel Pavel se zapsal do historie ,,troufalým” rozpohybováním posvátných soch moai na Velikonočním ostrově. Jaká byla příprava na tuto akci, jak probíhala spolupráce s místními lidmi a co následovalo po zdařilém pokusu, se dočtete ve velkém rozhovoru.

Pane Pavle, vaše rozchození soch na moai Velikonočním ostrově způsobilo před mnoha lety hotovou senzaci. Kdy jste dostal nápad na tento odvážný počin?

Senzace vznikla tím, že mě pozval a celý experiment platil norský badatel Thor Heyerdahl. V roce 1947 zorganizoval experimentální plavbu na balzovém voru napříč Tichým oceánem. Snažil se tak prokázat, že jihoameričtí indiáni mohli osídlit tichomořské ostrovy. Jeho kniha “Ve znamení Kon-Tiki” následně okouzlila celý svět. Jeho příběh uchvátil i mě. Když jsem pak dostal do ruky knihu Aku Aku o jeho další výpravě, tentokrát na Velikonoční ostrov, byl jsem lapen. Obří sochy moai a nevysvětlitelné tajemství jejich transportu dávnými obyvateli ostrova mě učarovaly. To jsem právě ukončil studium na vysoké škole v Plzni a psal rok 1981.  

Jak dlouho trvala příprava na celou operaci? Zkoušel jste si předtím rozpohybování ,,nanečisto”?

V roce 1982 jsem napsal práci, jak asi domorodci sochy stěhovali. V řadě publikací totiž stálo, že sochy kráčely. Asi jako náš tajemný golem. Vědecký svět to však vyprávění domorodců nebral vážně. Zkusil jsem pár výpočtů a výsledek mě překvapil. Princip “chození “, staří řemeslníci pro to měli hezký název kantování, byl desetkrát efektivnější než pouhé tažení po zemi. Moji práci odmítlo asi třicet redakcí. Až časopis Věda a technika mládeži jej otiskl. Podmínkou však byla závěrečná věta, že popsanou metodu ověřímě v praxi pokusem. Pro něj jsem musel odlít dvanácti tunovou kopii sochy moai a pozvat kamarády. Experiment proběhl ve Strakonicích v roce 1982. Naštěstí se mi podařilo poslat o něm zprávu Thoru Heyerdahlovi a on mě pozval na svou druhou expedici na Velikonoční ostrov. Ta proběhla v roce 1986 a náš experiment byl úspěšný.

Měl jste za sebou podobný či srovnatelný počin již předtím, nebo právě rozpohybování soch moai byla svého druhu premiéra?

Než jsem s kamarády rozpohyboval betonovou repliku sochy moai, stěhoval jsem maximálně kamenná koryta na chalupě. Vlastně ještě před tím jsem se na letním táboře zúčastnil vztyčování táborového stožáru.

Jak se dá na tak náročnou operaci připravit? Co je k rozpohybování soch potřeba z technického hlediska?

Moje příprava spočívala ve znalostech ze školy a na improvizaci. Naštěstí to spolu s nadšením,  odhodlaností a obětavostí kamarádů stačilo.

Jak velký tým celou operaci uskutečnil ?

Jak jsem říkal, Thor Heyerdahl v roce 1956 zapřáhl do jedné z ležících soch přímo na Velikonočním ostrově 180 domorodců a ti ji odtáhli asi 40 metrů. Náš pokus se stejně velkou sochou doma ve Strakonicích vyžadoval jen desetinu. To norského badatele zaujalo a tak mě vzal do týmu.

Jak probíhala celá akce? Vyskytl se nějaký zádrhel či komplikace, s níž jste původně nepočítal?

Byl to silný zážitek. Na jednu stranu se mi plnil neuvěřitelný klukovský sen. Ve společnosti svého idolu a cestovatelského vzoru Thora Heyerdahla jsem měl jedinečnou možnost stěhovat skutečnou sochu moai a pomoci tak odhalit jednu z nejpopulárnějších záhad archeologie. Ovšem podmínky byly šílené. Místní jsou úžasní a družní lidé, ale udržet jejich pozornost a pracovat soustředěně v týmu s historickým skvostem bylo téměř nad mé síly. Navíc je rozptylovali přihlížející přítelkyně a oni se chtěli za každou cenu předvést i před filmovými kamerami a fotografy. Jak mi tehdy scházeli kamarádi ze Strakonic, si ani nedovedete představit.

Co by se teoreticky stalo, kdyby se Váš experiment nezdařil? Hrozilo Vám osobně nějaké nebezpečí, pokud by se posvátným sochám něco stalo?

Kdyby se pokus nezdařil, měl by ostudu Thor Heyerdahl. Mě tehdy ve světě nikdo neznal. Pokud by nám při pokusu socha padla a například se rozpadla, to by byl malér. Tehdejší ministr kultury Chile mi při recepci v žertu řekl, že mě v takovém případě nechá zastřelit. To ovšem, pár let po Pinochetově puči v Chile až taková legrace nebyla. Bral jsem to jako jasné varování, abych se na chystaný experiment náležitě soustředil.

Proč mají sochy tvar velkých hlav bez celého těla a nohou?

Sochy moai sice nemají nohy, ale tělo ano. To končí kousek pod pupkem. Z časopisů jsou známé záběry hlav soch trčící z trávy. To jsou však sochy zasypané  třeba až pod bradu suťovým svahem. To vzniklo během staletí díky erozi skal nad nimi.

Kdo sochy postavil a co měly vlastně vyjadřovat?

Ostrov někdy kolem šestého století našeho letopočtu osídlili Polynézané. Je obdivuhodné, že na zdánlivě primitivních katamaranech dokázali překonat tisícikilometrové mořské pláně od nejbližších ostrorovů v oblasti Markéz. Odtud také pochází znalost tesání soch. Ovšem ty na Rapa Nui je dalece překonaly co do velikosti a hlavně působivostí vzhledu. Dnes soudíme, že šlo o zhmotnění náboženských představ domorodců.  Ovšem v podmínkách nepředstavitelné izolovanosti ostrova vykrystalizovala do jedinečné dokonalosti.

Jak jste se seznámil se slavným cestovatelem Thorem Heyerdahlem, který Vás na Velikonoční ostrov v roce 1986 pozval?

Jako kluk jsem hltal jeho knihy. A když jsem se dověděl, že chystá svou druhou výpravu na Velikonoční ostrov, poslal jsem mu dopis a fotky našeho strakonického pokusu. To jen tak zaujalo, že mě pozval do svého týmu a svěřil mi organizaci experimentu se skutečnou sochou přímo na ostrově.

Uvažoval jste po tomto slavném počinu, že ,,rozpohybujete” jinde i další sochy?

To se samozřejmě automaticky nabízelo. Naši předkové nám podobných hádanek zanechali po celém světě pěknou řádku. Začnu egyptskými pyramidami přes anglické Stonehenge, Baalbeckou terasu či stavbu tajemného Tíwanaka v bolivijských andách a s ní spojený transport obřích kamenných bloků přes jezero Titicaca. A to nemluvím o úžasných stavbách inských chrámů a pevností z dokonale slícovaných mnohaúhelníkových kvádrů, které drží navzájem bez použití malty. Těch záhad je daleko více a čekají na své řešitele. Já jsem se záhy po návratu z Rapa Nui, jak Velikonoční ostrov nazývají sami domorodci, pustil do záhady transportu mnohatunových  kamenů přes jezero Titicaca. Experiment jsme zorganizovali v Třeboni na rybníce Svět. Z nasušeného rákosí jsme si podle fotografií postavili dva sedmimetrové indiánské čluny a třítunový kámen upevnili mezi ně. Překvapivě lehce jsme s ním pak přejeli kus rybníka a vyvezli ho na městskou pláž. Dodnes tam spočívá jako monument na dřevěných sáních u vstupu a vítá návštěvníky. Po nějakém čase mě upoutala záhada stavby anglické neolitické svatyně Stonehenge. Vybetonoval jsem si ve Strakonicích dvě dvacetitunové čtyřmetrové kopie tamních sloupů a přes půl roku jsme s kamarády zkoušeli, jak na ně vyzvednout a usadit pětitunový vodorovný překlad. Podařilo se nám to a dočkali se publikování v anglickém odborném tisku.   

Byl jste od té doby na Velikonočním ostrově, nebo tam pravidelně jezdíte?

V lednu plánuji desátou návštěvu. Zvou mě cestovní kanceláře a já tak mohu doplnit své soubory fotografií, navštívit staré známé, podělit se o nové poznatky s pracovníky místního muzea a hlavně představit svou novou knihu Návrat na Rapa Nui. Ta popisuje historii ostrova, mé postřehy z jeho návštěv i mé experimenty.

Má tento ostrov kromě soch Moai i další poklady, které jsou turisticky zvlášť zajímavé?

Rozhodně. Co nesmí návštěvníci vynechat, jsou úchvatné a podbízivá vystoupení zdejších hudebních souborů a taneční úmění místních krásek. Lákadlem jsou také úžasné krátery sopek s kouzelnými vnitřními jezírky a nebo tajemné podzemí ostrova, kde domorodci nacházeli úkryt v době mezikmenových válek. Některé jeskyně vedou až na pobřeží a jsou přístupné jen z oceánu. Ten sám o sobě je velkým lákadlem. Voda tu je průzračná s viditelností přes padesát metrů. To je lákadlem pro potapěče- fotografy z celého světa.

Očividně však na Vás měla úspěšná přemisťovací operace soch Maoi vliv i na Váš další život. Ve Strakonicích vlastníte firmu na stěhování strojů a těžkých břemen. Na co se firma v současnosti specializuje?

Firma je už tak trochu historií. Čas nám přece jenom běží. Pravda, nastěhovali jsme do nejrůznějších bank přes dva tisíce trezorů a například asi tisíc tunových rozvaděčů firmy Westinghouse do jaderné elektrárny Temelín. Také pro automobilový průmysl jsme stěhovali desítky obřích lisů. Jenže mezitím jsem také šestnáct let působil ve funkci místostarosty rodných Strakonic a radního Jihočeského kraje, kterým jsem dodnes. Zkušenosti ze stěhování využívám už jen k “romantickým” transportům při záchraně ohrožených Božích muk, kapliček a opravách spadlých viklanů.