Autor fotografie: Wal Nelowkin / Wikimedia commons / CC-BY|Popisek: Supermarine Spitfire při útoku
První arabsko-izraelská válka nesouvisela pouze s vyhlášením nezávislosti Izraele 14. května 1948, ale měla mnohem hlubší kořeny. Obrovská převaha arabských armád Jordánska, Libanonu, Sýrie, Iráku a Egypta byla vykompenzována československou technikou.
Kořeny první arabsko-izraelské války
Imigrace Židů do původní domoviny, Izraele a pozdější Palestiny, s sebou od 20. let minulého století provázela nepokoje místní arabské populace. Židé žili v zemi v menších skupinách společně s arabským obyvatelstvem, které přišlo po vzniku Koránu na začátku 7. století, po několik století. S rostoucím antisemitismem a přibívajícím množstvím pogromů v 19. století došlo k prvním větším vlnám návratu Židů z diaspory, vetšinou evropských a ruských měst, do tehdejší Palestiny patřící pod Osmanskou říši. Po porážce Osmanské říše v první světové válce však došlo k dělení říše na základě Sykesovy-Picotovy dohody a v oblasti došlo k zásadní změně dynamiky.
Veškeré arabské iniciativy na vytvoření sjednocené říše, v nichž sehrál svou roli také britský voják, arabista a geograf Thomas Edward Lawerence, přezdívaný jako Lawrence z Arábie, přišly touto dohodou nazmar. Území dnešního Izraele a Palestiny, jih Iráku a Jordánsko totiž Sykesovou-Picotovou dohodou připadlo Velké Británii a Sýrie, Libanon a část Iráku zase Francii. Na území Palestiny byl zřízen Britský mandát, ve kterém byla ustanovena vojenská správa. Ta začala vytvářet pnutí mezi Araby nespokojenými se situací a Židy, kteří se do oblasti začali stěhovat kvůli zhoršujícím se protižidovským náladám.
Na základě Balfourovy deklarace bylo Židům umožněno začít se v menších počtech stěhovat do Britského mandátu v Palestině. Arabské obyvatelstvo, které v této době několikanásobně převyšovalo židovské skupiny, nesouhlasilo s britským mandátem, ale také židovskou imigrací. Židé naopak na Brity ve světle rostoucího antisemitismu v Evropě tlačili, aby povolili imigrační kvóty do země. V souvislosti s tím se začaly formovat první náznaky izraelské armády, skupiny organizace Hagana, které měly sloužit k ochraně židovské komunity proti výpadům radikálních arabských skupin.
Kromě Hagany začaly v Britském Mandátu Palestina vznikat další ozbrojené židovské i arabské skupiny, které od počátku 20. let minulého století zásadním způsobem narušovaly britskou správu země. Docházelo však také k občasným konfliktům mezi skupinami navzájem. Mezi roky 1936 a 1939 vypuklo v Britském mandátu Palestina arabské povstání namířené proti anglické správě země. To požadovalo stažení britských jednotek ze země a zrušení židovského přistěhovalectví do země. Povstání vedlo k zabití a zatčení tisíců obyvatel Mandátní palestiny z arabské i židovské strany.
Neúspěch dělení Palestiny vedoucí k první arabsko-izraelské válce
V roce 1937 se proto Britové rozhodli, že kvůli rozdílným požadavkům Židů a Arabů bude území rozděleno do čtyř oblastí. Mezinárodní správa si měla ponechat území Nazaretu a Jeruzaléma a pro Araby a Židy, měly být vytvořeny dva oddělené státy. Tento problém se opět otevřel po konci druhé světové války. Arabové požadovali zastavení kvót židovského přistěhovalectví a Židé jejich zvýšení. Židovští obyvatelé Palestiny totiž v průběhu druhé světové války bojovali v množství britských jednotek v Evropě a severní Africe, a proto očekávali, že Británie situaci v zemi vyřeší.
Britové však nebyli schopni potlačit arabské a židovské nepokoje a nakonec se rozhodli záležitost problému v Palestině předat do rukou OSN. Zvláštní komise pro Palestinu, jejíž součástí bylo také Československo, doporučila Valnému shromáždění OSN vytvořit na území Palestiny dva státy nebo jejich federaci. Tyto závěry komise byly na konci listopadu roku 1947 přijaty v Rezoluci č. 181. Ke dni zániku Britského mandátu 15. května tak měla být na území Palestiny od sebe oddělena tato čtyři území a vytvořeny dva státy.
Arabové v Palestině, ale také v Lize arabských států, kam v té době patřilo Jordánsko, Egypt, Irák, Libanon, Saudská arábie, Sýrie a Jemen, se proti tomuto rozhodnutí postavili. V souvislosti s tím proto vytvořili Arabskou osvobozeneckou armádu a začali shromažďovat své jednotky poblíž hranic Britského mandátu. Také na izraelské straně začalo docházet ke spojování různých ozbrojených skupin avšak brzy bylo jasné, že se židovské jednotky svým vybavením nemohou vyrovnat arabským profesionálním armádám.
Střety mezi arabskou a židovskou armádou se objevily již na jaře 1948, ale plně propukly až 14. května, když představitelé Izraele vyhlásili jeho nezávislost a o den později došlo k oficiálnímu zániku Britského mandátu. Při vypuknutí války tak arabské armády měly dohromady přibližně 40 tisíc vojáků, 40 tanků, 500 obrněných vozidel, 60 víceúčelových letadel, 14 bombardérů, 57 dalších letadel určených na transport a 12 vojenských lodí. Jednalo se tak o relativně velkou kumulaci vojenského vybavení a lidského potenciálu.
Izraelská nezávislost přešla do první arabsko-izraelské války
Armáda nově založeného Izraelského státu při srovnání s arabskými protivníky měla o 30% méně mužstva, pouze 122 obrněných vozů, 3 lodě, ale žádná vojenská letadla určená pro boj. Židovský stát měl totiž k dispozici pouze 28 dopravních strojů určených pro transfer materiálu. Zatímco generálové arabských armád předpokládali, že bude boj s Izraelem rychlý a jasný, izraelská strana se začala obracet na mezinárodní spojence a hledat možnosti, jak lépe vyzbrojit svou armádu. Situace však byla významně ztížena kvůli embargu OSN na dodávku zbraní na Blízký východ, k němuž došlo již v prosinci 1947.
Právě v tomto okamžiku vstoupilo na scénu Československo, které si v této době procházelo velmi turbulentním vývojem a brzy mělo dojít k dopředu plánovanému komunistickému převratu v únoru 1948. První smlouva mezi představiteli židovských komunit v Palestině a československou Zbrojovkou Brno byla uzavřena již na konci roku 1947. Prodej zbraní byl nejprve dohodnut pouze s brněnskou Zbrojovkou, ale následně jej zaštítil také ministr zahraničí Jan Masaryk. Souhlas Masaryka však pro uzavření smlouvy nestačil a bylo potřeba také schválení předsedy vlády Klementa Gottwalda a ministra obrany Ludvíka Svobody.
O těchto záležitostech premiér Gottwald jednal se Stalinem, který k němu dal s největší pravděpodobností zelenou. Prodej zbraní tak zůstal nenarušen i po komunistickém převratu v únoru 1948. Důvodem byla skutečnost, že komunistická vláda pro udržení československé ekonomiky potřebovala příliv zahraniční měny do státu, a proto v prodeji nadále pokračovala. Z celého obchodu různého vojenského materiálu pro Izrael Československo nakonec získalo asi 28 milionů dolarů.
V průběhu roku 1948 proto Izrael od Československa nakoupil 25 stíhaček Avia S-199, 61 stíhacích letounů Supermarine Spitfire, více než 34 tisíc pušek Mauser P-18, 20 tisíc bajonetů, 5,5 tisíce lehkých kulometů Mg-34 a 500 kusů vz. 26 a více než 900 těžkých kulometů typu vz. 37. Přesný počet armádního vybavení, zbraní a munice však kvůli nedostatku archivních zdrojů není možné zjistit. První premiér Izraele Ben Gurion však ve svém životě několikrát řekl, že Československá dodávka zbraní byla skutečností, která vedla k možnosti vytvoření samostatného izraelského státu.
Československo však nedodalo do Izraele pouze zbraně, ale současně taky provádělo tajný výcvik jeho pilotů, který v probíhal od června do listopadu 1948. K němu docházelo v Českých Budějovicích, Olomouci a Hradci Královém a izraelští piloti se zde cvičili na bývalých letadlech Luftwaffe C-2 Arado a Bücker-181. Právě díky výcviku a zbraním byl Izrael schopen poprvé ve své první válce s koalicí arabských států zvítězit a uhájit svou nezávislost.
Zdroje: FRANK, Haggai; KLÍMA, Zdeněk a GOLDSTEIN, Yossi. The First Israeli Weapons Procurement Behind the Iron Curtain: The Decisive Impact on the War of Independence. Israel studies. Bloomington, 2017, roč. 22, č. 3, s. 125-152.
jcpa.org