Stejně jako Britové, Kanaďané nebo Rusové mají i Češi své beznohé letce. Oním „českým Maresjevem“ byl Ladislav Kadlec, rodák z Vyškovska. Na rozdíl od svých invalidních bratrů ve zbrani se bohužel nedožil vítězného konce války, a nemá ani svůj hrob. Tím se mu stalo mořské dno.
Ladislav Kadlec se narodil 14. července 1917 v Brankovicích. Po absolvování obecné školy a 3 tříd měšťanky se vyučil holičem a krom povinné vojny u pěchoty provozoval až do německé okupace v březnu 1939 v rodné vsi holičství. Protože se nemohl spokojit s německou okupací své vlasti, odešel svobodník Kadlec ještě v létě 1939 přes Beskydy do exilu. Po zaregistrování na československém konzulátu v Krakově a pobytu v táboře v Malých Bronowicích se lodním konvojem na palubě polské zaoceánské lodi Chrobry dostal do Francie a odtud do Alžíru, kde stejně jako ostatní musel v pevnosti Saint Jean nastoupit službu v cizinecké legii. Po vypuknutí války byl v září 1939 povolán na základě československo-francouzské dohody do středomořského města Agde, kde se začala formovat 1. československá divize. 7. března 1940 byl v hodnosti desátníka zařazen do jejího právě formovaného 3. pluku jako velitel kulometného družstva. Jeho četě velel tehdy ještě neznámý Slovák Jozef Gabčík, pozdější národní mstitel na šéfa okupační německé správy Reinharda Heydricha. Oba tvořili podle vzpomínek pamětníků kamarádskou dvojici.
Psali jsme
Václav Cukr patří mezi naše neprávem zapomenuté letce a hrdiny II. odboje. Ač držitel „sladkého“ jména a původně pilot bombardéru, byl to pěkný...
Na frontu se ale spolu s Gabčíkem už podle některých záznamů nestihl dostat. V létě 1940 se po pádu Francie přeplavil do Anglie a protože po zrušení Hitlerových plánů na invazi bylo jasné, že u pěchoty ho čeká jen nuda, přihlásil se po boji za osvobození vlasti toužící horkokrevný Hanák dobrovolně k letectvu. Byl zařazen do střeleckého výcviku, a během zimy 1940 prodělal kurz palubních střelců u 10. Air Gunnery School ve skotském Dumfries. V lednu 1941 byl v hodnosti seržanta převelen k 311. československé peruti na doškolení a po krátkém zácviku byl určen schopným operační činnosti.
Do své první bojové akce odstartoval jako zadní střelec v posádce kapitána Oldřicha Helmy 1. března 1941 nad francouzský přístav Boulogne-sur-Mer, klasický cíl pro začínající posádky. Osudným operačním letem se mu stal jeho v pořadí dvacátý nálet, směřující na seřaďovací nádraží v německém Münsteru 5. července 1941. Jejich Wellington s imatrikulací KF-M napadl nad holandským Alkmaarem ve 02.28 hodin palbou německý těžký noční stíhač Messerschmitt Bf-110. Seržant Kadlec se i přes mnohem slabší výzbroj (ve své zadní věži měl proti jeho dvojici leteckých kanonů a pěti kulometům jen své dva kulomety) s ním pustil statečně do souboje. První dávka Němce šla mimo, ale druhou probil nádrže bombardéru, zasáhl podvozek a gumový člun. Třetí nálet směřoval stíhač přímo do Kadlecovy zadní věže, kterou těžce poškodil. V domnění že je střelec vyřazen z boje, se Messerschmitt přiblížil do těsné blízkosti československého stroje a chystal se ho dorazit. Jenže najednou se z domněle umlčené věže, ve které ležel Kadlec v krvi a bolestech z roztříštěné pravé nohy, ozvala palba. Německý stíhačka inkasovala zásahy do levého motoru, začala hořet a pak se přetočila a zmizela. Těžce poškozený Wellington jeho kapitán Karel Schoř v pořádku dovedl na letiště a Kadlece rovnou z ranveje odvezli na operační sál. Bohužel, jeho zranění byl tak vážné, že mu lékaři museli nohu pod kolenem amputovat. O den později byl povýšen na rotmistra.
Dramatické okamžiky boje na život a na smrt dobře popsal Jiří Rajlich: „V bombardéru se rozhostilo tíživé ticho. Vnitřek je plný čpavého zápachu po střelném prachu. „Zadní střelec!“ volá Schoř naléhavě do sluchátek. „Zadní střelec, hlaste se! Co je s vámí? Útočí na vás ještě někdo?“ Místo odpovědi zazářila v pilotní kabině červená poplašná žárovka. Zadní střelec Ladislav Kadlec oznamuje kapitánovi, že je zasažen a raněn. Schoř ihned přikazuje Doležalovi a Motyčkovi, aby šli postiženému na pomoc a přesvědčili se o jeho stavu. Marně se však dobývají do zadní věže, elektrický mechanismus je poškozen. Slyší z druhé strany Kadlecův hlas, uklidňují se trochu - je při vědomí, snad ani zranění nebude tak těžké. Nějakou chvíli trvá, než se podaří ručně otevřít přístup. Zadní věž je celá v dýmu - je těžce poškozená, vybuchly tu dva granáty. Uprostřed, připoután na ke svému sedadlu, sedí v křečovité poloze Ladislav Kadlec. Jeho pravá noha je nepřirozeně skloněná, prýští z ní praménky krve, které se slévají s olejovou kaluží. Oba muži rychle vynášejí raněného z věže a ukládají na provizorní lůžko uprostřed trupu. Z otevřené rány ční pahýl přeražené kosti. Kadlec zůstává při plném vědomí. Zatímco mu kamarád obvazuje nohu, aby zmenšil ztrátu krve, vypráví: Útočil zdola. Prozradil se ve tmě, hlavně plameny z výfuků a střelbou. Pak zasáhl naplno věž. Kanonem. Ucítil jsem palčivou bolest v holeni, ale neztratil jsem vědomí. Němec si asi myslel, že je se mnou konec, vyletěl nahoru. Měl ten nálet zezadu dobře vypočítaný. No a já jsem ho předešel. Našel jsem si ho v zaměřovači, byl tak blízko, že se mi tam celý ani nevešel…“
Normální voják by po takovém zranění byl uznán jako invalida válečným mrzákem a většina by jistě nad propuštěním i zajásala. To ale nebyl případ tvrdého Hanáka. Ještě z nemocnice a pak z rehabilitačního sanatoria, kde se do února 1942 znovu naučil chodit s umělou nohou tak, že nikdo nepoznal že je invalidou, bombardoval své nadřízené žádostmi o návrat do bojové služby. Dostal druhý válečný kříž a medaili Za chrabrost a nakonec mu vyhověli, když odmítl post instruktora a prohlásil, že půjde klidně třeba až za králem, pokud ho nepustí znovu k peruti.
Ta v té době už nebyla součástí Bomber command, odkud byla po strašných ztrátách, které nešlo už nijak nahrazovat, převelena k Pobřežnímu letectvu (Coastal Command). V jejím rámci „český Meresjev“ absolvoval od 25. září 1942 celou řadu hlídkových letů v Biskajském zálivu. 10. dubna 1943 s posádkou kapitána Metoděje Šebely napadl německou loď Himalay, chráněnou šesti válečnými loděmi Kriegsmarine. Jednalo se o doslova sebevražedný útok, jelikož útočili v silné palbě nepřítele. Ta vyřadila Wellingtonu jeden motor, posádka ale přesto úspěšně odhodila bomby a loď dostala přímý zásah. Čechoslováci se nakonec vrátili na základnu pouze s jedním funkčním motorem, na který museli uletět 306 mil (skoro 500 kilometrů). Přesně o měsíc později zase s posádkou Stanislava Huňáčka získal velké zásluhy na potopení nepřátelské ponorky.
Mezitím byla 311. peruť přezbrojena z už zastaralých Wellingtonů na moderní americké letouny B-24 Liberator, s nímž se Kadlec zúčastnil 10. listopadu 1943 zničení další německé ponorky u španělských břehů. Nakonec ale svému osudu statečný a nezdolný Moravák stejně neunikl. 13. března 1944 během svého 48 bojového letu (do konce jeho operačního turnusu, po kterém ho čekalo odvolání do týlu, mu zbývalo už málo) jeho Liberator s celou posádkou kapitána Otakara Žanty zmizel po souboji se smečkou německých dálkových stíhačů na dně oceánu. Moře jejich těla nikdy nevydalo a tak Ladislav Kadlec nemá ani svůj hrob. Jeho jméno je tedy pouze uvedeno na 214. panelu v památníků letců Runnymede.
Zdroj: J. Rajlich Na nebi hrdého Albionu
Tagy