Autor fotografie: Pavel Čejka|Popisek: Jakub Zeman
Pokud bychom chtěli mluvit o renesančním člověkovi dnešní doby, volba by mohla padnout právě na Jakuba Zemana. Je to kromě jiného odborník na téma samurajů, japanolog, kurátor, čajový znalec, publicista či překladatel. Vše se pak točí kolem Japonska, jeho kultury a historie. Security magazín se Zemanem hovořil nejen o samurajském životním stylu, ale také o bojových uměních či třeba nindžích, o nichž máme ještě dnes často zkreslenou představu.
Jste mužem mnoha profesí, přednášíte asijské umění, jste publicista, překladatel, odborník na téma samurajů, ale i evropský šerm, soutěžíte v čajových soutěžích. Čím se z tohoto výčtu cítí nejvíce být Jakub Zeman?
Jsem šťastný člověk, kterého těší vše z toho, čím se zabývám. Ve starém Japonsku bylo úsloví, charakterizující samurajský stav - Bunbu rjódó. Znamená to ,,dvě cesty - kultury a bojová umění společně", což znamená něco jako ,,perem a mečem". Toho se snažím dosáhnout, publikuji, chystám výstavy japonského umění a k tomu současně trénuji umění japonského meče nebo třeba střelbu z pistole pod taktovkou mých skvělými přátel a instruktorů v jedné osobě Martinem Hradeckým a Petrou Štěpánovou. Psaní poezie haiku nebo cesta čaje mi navíc přinášejí radost a harmonii, tak vzácné v současném hektickém světě. A vnímám jako velké štěstí, že po této dvojí cestě bunbu rjódó mohu kráčet a třeba tím přinést i nějakou radost a inspiraci i druhým.
Vaše žena je Japonka, jak se vlivy ,,Země vycházejícího slunce" prakticky promítají do života Vás jako Evropana?
Doma se s manželkou, skvělou cembalistkou Kayoko, bavíme jen japonsky, jednou až dvakrát ročně letím do Japonska. Dříve jsem japonštinu i tlumočil, ale to teď dělám jen příležitostně, více mě naplňují jiné aspekty japonské kultury. Jinak každý den trénuji kolem hodiny bojová umění, obzvláště japonský meč a šuriken, dvakrát týdně vedu tréninky v našem dódžó Hakuzan. Pořádáme i turnaje volného boje měkčenými meči Gekiken, ve vrhání čepelí šuriken či zkoušku seků tamešigiri, při které se sekají rohože z rýžové slámy, kladoucí meči stejný odpor jako lidské tělo.
Pracujete například stejným tempem jako Japonci?
Když jsem dělal náměstka ředitele japonské firmy Cosmo Kuroda, měl jsem toto pracovní tempo. Bylo opravdu velice ubíjející. Proto jsem se rád přesunul jako kurátor k asijským sbírkám Národní galerie, kde byl plat mnohem menší, ale mohl jsem si sám nastavovat své tempo a náplň práce, což mi vyhovovalo mnohem více. Jsou ale okamžiky, kdy například zpracovávám popisky k aukci asiatik, a v pomyslném závěrečném sprintu se japonskému tempu velice blížím. Ostatně v japonštině existuje i výraz karóši - smrt z přepracování .
Foto: Matěj Štěpán
Jakým způsobem Japonci pohlížejí na nás Čechy?
Překvapivě velice pozitivně. Česká hudba autorů jako Smetana, Dvořák či Martinů je stejně jako Česká filharmonie v Japonsku nesmírně populární, dále olympijská medailistka Věra Čáslavská, z literatury Ludvík Kundera, z umění Jan Švankmajer. Mnoho mistrů bojových umění, s nimiž jsem se setkal, navíc zmiňovali i pistoli CZ 75.
Existuje nějaká specifická vlastnost Japonců, kterou by se mohli řídit v každodenním životě Evropané, potažmo Češi? A je naopak nějaká vlastnost, kterou u Japonců přímo nesnášíte?
Japonci jsou neuvěřitelně čestní, zdvořilí a pracovití lidé. V tom bychom se od nich mohli v ledasčem inspirovat. Nenapadá mě nic, co by mě na japonské povaze iritovalo, jak říkali v Zemi vycházejícího slunce, byl jsem v minulém životě Japonec. Pravda, mladá generace je jako na celém světě velice povrchní, konzumní, zajímá se o značkové oblečení, hvězdičky produkované průmyslem zábavy. Více jsem si rozuměl s ,,japonskými fašistickými dědečky", jak s velkou nadsázkou a humorem označuje jeden kamarád mistry bojových umění a tradičních kulturních disciplín. U nich jsem cítil jakousi spiritualitu, úctu k tradici, to staré dobré Japonsko, které miluji. Občas si myslím, že Japonci příliš pracují a v některých aspektech jsme my ležérnější Středoevropané šťastnější, máme více radosti ze života "
Do širšího povědomí jste vstoupil jako ,,český samuraj". Je něco, co o samurajích ještě nevíme, ale co byste se chtěl ,,zaručeně" dozvědět?
Studium japonské historie a kultury je na celý život. Je to o vůli neustále se učit, rozšiřovat si obzory. Stejně jako při studiu bojových umění je to jako pádlování na loďce proti proudu. Přestanete, a proud vás strhává zpátky. Snažím se samurajskou kulturu, která mě tak oslovuje, přiblížit veřejnosti. S kamarádem Adamem Čeladínem, pětinásobným mistrem světa ve vrhání nožů, natáčíme Youtube sérii Lords of the Blades na pomezí living history či bořitelů mýtů. Zkoušeli jsme například, jestli katana přesekne padající hedvábný šátek, jestli je ji možno rozetnout samurajskou přilbu kabutó či vykrýt (ostrý) šíp z luku. Teď chystáme test, jestli je možno japonským mečem useknout hlaveň z pušky. Současně v posledním čase natáčíme v Reflexu podcast ,,český samuraj", zabývající se právě historií samurajů. Příští rok mimo jiné chystám v kooperaci se Společností pro studium japonského meče při Česko-japonské společnosti další pěknou samurajskou výstavu v Praze.
Co vás vlastně fascinuje na starých japonských válečnících? Mnozí si od nich myslí, že stále jen válčili, ale jak vypadal jejich běžný či rodinný život?
Samurajský životní styl mi je velice blízký, ani nevím proč. Samurajský stav byl ekvivalent válečnické šlechty, například evropských rytířů. Ale i ti stále jen nebojovali, spravovali rodové panství, stávali se tvůrci a patrony umění. Mezi samurajskou vrstvou také existovaly velké rozdíly, mezi ní se řadili jak knížata daimjó, tak - od konce 16.století - i pěšáci ašigaru. A všechny tyto ranky válečníků plnily povinnosti svého stavu, vládnutím, udržováním harmonie ve společnosti počínaje a vojenskou, policejní, ale i vědeckou a kulturní činností konče.
Do řad samurajů vstupovaly i ženy. Jak moc to měly náročné, aby se mohly vyrovnat svým mužským protějškům?
Ženy do samurajské vrstvy nevstupovaly, ale rodily se do ní. Společnost japonského středověku a předmoderní doby byla dosti patriarchální, samuraj mohl mít kromě hlavní manželky (seisai) i vedlejší manželky (mekake, ašikake...). Úkolem samurajské ženy byla ochrana pomyslného rodinného krbu, zatímco její muž získával zásluhy na poli cti a slávy. Samozřejmě, existovaly i ženy - válečnice (onna bugeiša), ale jednalo se spíše o výjimky. Ještě před dvaceti lety bývaly Japonky zcela ekonomicky závislé na svých mužích, ale držely rodinnou kasu, a pokud je muž zcela ekonomicky nezajistil, byl v očích celé společnosti za loosera. V současnosti se to ale změnilo, i dcery Japanu často pracují, což by dříve bylo vnímáno jako ostuda jejich manžela, který je nedokáže ekonomicky zajistit. Jsou zákonitě i mnohem emancipovanější.
Foto: Pavel Čejka
Málo se ví, že součástí japonských vojenských sil byli také ašigaru - pěšáci. Jak důležitou roli v armádě měli?
Zpočátku nepříliš velkou. Říkávalo se jim zusa a stejně jako pěšáci raného středověku nebyli soupeři pro dokonalé profesionály bitev, jízdní samurajské lukostřelce. Kryli se před šípy za velké dřevěné pavézy tate, a pouze když byl jejich pán stržen ze sedla, přispěchali mu na pomoc. Velkým zlomem ve významu ašigaru byla válka Ónin v druhé polovině 15.století, kdy s novými zbraněmi, třeba dlouhým kopím yari, či novým taktickým přístupům ke zbraním tradičním jako luk a šípy, dramaticky vzrostl jejich bojový potenciál. Když do Japonska v roce 1543 dorazily přes Evropany muškety, opět se stali ještě hrozivějším elementem bitevních polí. Ašigaru byli zpočátku své existence bídně ozbrojení a špatně trénovaní rolníci, působící na částečný úvazek v armádě, ale na konci období Válčících států v druhé polovině 16.století to byli již dokonale trénovaní profesionálové, kteří byli nakonec začleněni do samurajského stavu jako jeho nejnižší vrstva. Velmi pěkně je můžeme vidět ve filmech Akiry Kurosawy, režiséra, mimo jiné pověstného historickou věrností reálií ve svých filmech.
A pokud hovoříme o nám známých nindžích, není náš pohled na ně celkově trošku zkreslený americkými akčními filmy z 80. let, které těmto bojovníkům přisuzovaly mnohdy až nadpřirozené schopnosti?
Nindžovský mýtus ve skutečnosti vznikl již v zábavné literatuře období Edo (1603 - 1868), dobových dobrodružných krvácích ,,kibjóši", či vlivem divadla kabuki. Nindžové opravdu existovali, především v období Válčících států v 15 až 17.století, ale jako špióni, žháři, šiřitelé dezinformací a tak dále na území nepřátelských knížectví. Většinou jako nebojové osoby v převleku, na boj byli samurajové. I ti ostatně občas bojovali nestandardním způsobem, s nočními přepady a podobně. Rozhodně nindžové nebyli chlapíci v černém, s opičí grácií lezoucí ve svitu měsíce po zdech hradů. Často se jednalo o osoby nízkého, nesamurajského původu či členové tajných ezoterických náboženských sekt. V míru doby Edo (1603 - 1868) pak osoby, které bychom označili za nindži, často pracovali jako onmicu dóšin (policista v utajení) a podobně.
Sbíráte také japonské meče, což je asi docela nákladný koníček. Jaký je váš nejcennější ,,kousek"?
Mám tu čest vlastnit velmi výjmečný a hodnotný meč z období Kamakura ze 13.století, u kterého můžeme hovořit o vysoké japonské muzeální kvalitě. Z bezpečnostních důvodů jsem ho ale dlouhodobě zapůjčil do muzea. Můj ,,sváteční "meč na cvičení je s nesignovanou čepelí z období Nambokučó (1333 - 1393), ale nejedná se o meč nějak výjimečných kvalit. Ale vyhovuje mi délkou, váhou, mám z něj dobrý pocit.
Foto: Matěj Štěpán
Podle jakých znaků či vlastností můžeme poznat kvalitní japonský meč?
Meč by měl především splňovat kritéria ,,warezu, magarazu, joku kireru", neboli čepel nesmí při seku prasknout, ohnout se a musí dobře sekat. Kromě této primární funkce ale mají meče hodnotu i historickou nebo třeba estetickou. Meče, kované v současnosti, jsou označované za ,,umělecké meče" (bidžucu tóken). Můj vzácný přítel, mistr šermu nejvyššího stupně (menkjó kaiden) stylu Džikki šinkage rjú a současně mečíř nejvyšší úrovně (mukansa) Matsuba Ičiró Kunimasa kove meče, které jsou zároveň krásné a zároveň skvěle sekají. Mistr Matsuba patří mezi absolutní japonskou mečířskou špičku a jím zhotovené meče získaly doslova světovou proslulost. Koval i ,,meče z hvězd", za použití meteorického železa." Při posuzování meče a jeho estetických kvalit prohlížíme různé jeho kovářské a kalící prvky, například linii parciálního kalení hamon a martenzitické efekty hataraki, texturu překládání materiálu hada a podobně.
Český mečíř Pavel Bolf nám v rozhovoru před časem říkal, že japonský meč je unikátní svou neměnnou formou už od 9. století. Ale když si to srovnáme například s evropskou šavlí, prošla ona nějakým zásadním vývojem?
Japonský meč v klasické formě vzniká spíše až ve středním období Heian, v 10.století. Šavle se na našem území objevila dříve, nejpozději s Avary v období stěhování národů, a velkou renesanci zažila za válek s Osmany v 16.století. Zároveň to je poslední velká evropská zbraň, se kterou se jako důstojník československé armády učil šermovat na vojenské akademii ve Vyškově ještě můj děd, JUDr. Jaroslav Zeman. Šavle je v rámci evropských chladných zbraní moje dlouholetá láska, rád bych s ní vytvořil náš národní styl, českou šavli. Učím s ní šermovat několik přátel, například Adama Mensdorff - Pouilly či bývalého ministra kultury, pana docenta Staňka. Je to velká radost.
Ovládáte také japonská bojová umění. Na co je kladen důraz při jejich osvojování?
Určitě na soustavnost. Je to běh na dlouhou trať a v umění meče či vrhání čepelí šuriken progres přichází až po letech tréninku, což v současné uspěchané době oslovuje jen někoho. V našem dódžó Hakuzan se vytvořila skupina kamarádů, které trénuji již několik let, a je velká radost se s nimi setkávat. Po tréninku se vždy sejdeme v čajovně a vedeme řeči. Mám i šikovnou studentku z Japonska, mladou talentovanou herečku Maru Sawa, a pociťuji satisfakci, že jako Čech předávám umění japonského meče zpátky do země jeho původu. Ostatně čím dál více začínám chápat, že dobří lidé kolem nás jsou to nejlepší dobro, které nás v životě může potkat.
Byl jste někdy nucen bojová umění použít v ,,praxi", třeba při sebeobraně?
Ano, i když nejsem konfliktní typ, a myslím, že to byla dobrá zkušenost na mé cestě pochopení podstaty bojových umění. A navíc jsem příslušné situace přežil, a dokonce bez závažných zranění, což je štěstí, za které jsem upřímně vděčný.
Více o Jakubovi Zemanovi na www.jakubzeman.cz/en/