V sovětské a komunistické publicistice se to hemží zlikvidovanými monstrózními Tigery či Ferdinandy. Právě zničených těžkých stíhačů tanků nazvaných Ferdinand, se známý autor Ivo Pejčoch jen u našich jednotek bojujících na straně Rudé armády dopočítal 14 kusů. Problém je ale v tom, že i když Tigerů bylo jen pomálu, Ferdinandů se postavilo pouhých 90 kusů, a tedy v počtech něco nehraje.
Stroj, který se stal synonymem stíhače tanků pro příslušníky Rudé armády, vznikl vlastně náhodou jako vedlejší produkt při vývoji těžkého tanku Tiger. Zde se setkaly dva návrhy od Henschelu a Porsche, kdy právě druhý jmenovaný si byl naprosto jistý tím, že jeho konstrukce vyhraje a postavil mezi lednem a dubnem 1943 90 sériových podvozků. Problém nastal v okamžiku, kdy jeho konstrukce prohrála. Co si počít s takovým množstvím drahé techniky? Neekonomické sešrotování podvozků nepřicházelo v úvahu, a tak byly dokončeny jako samohybné protitankové dělo s označením SdKfz 184.
Po konzultaci u Vůdce se rozhodlo, že nový stroj bude mít kanon ráže 88 mm a čelní pancíř o tloušťce 200 mm. Otočná věž zmizela a byla nahrazena mocně pancéřovanou nástavbou. Pro protitankový kanon PaK 43/2 ráže 88 mm bylo ve stroji uskladněno 24 granátů, kdy Ferdinand mohl používat protitankové, podkaliberní a trhavé granáty.
Motor se musel prát s obrovskou hmotností 65 tun a maximální rychlost stroje, či spíše ploužení byla pouhých 20 km/h, v terénu přibližně 10-15 km/h.
Přesný kanon dokázal zničit sovětské tanky na vzdálenost 2 000 metrů, tanky západní na ještě větší vzdálenost, tedy likvidoval nepřátelské stroje ze vzdálenosti, kdy oni jemu ublížit nemohli. Pro čtenářovu představu – Ferdinand prostřelil čelní pancíř tanku T34/85 na vzdálenost 2 800 metrů, a T34 to musela zvládnout z pouhých 100 metrů. Britský Churchill nepřežil na vzdálenost 3 500 metrů a čelní pancíř Ferdinanda prostřelit nedokázal.
Ale i tento nebezpečný stroj měl svou slabinu v neexistující protipěchotní výzbroji, na kterou se jaksi zapomnělo. Byly pokusy vozit na speciální plošině umístěné na nástavbě 6 vojáků na ochranu stroje proti rudým pěšákům, ale vedlo to jen k velkým ztrátám na životech.
To vedlo ke konci roku 1943 k vylepšení stroje o kulometnou výstroj reprezentovanou kulometem MG 34, který byl ovládán radistou stroje. Velitel stroje, který v původní verzi ze svého stroje „moc neviděl“ dostal velitelskou věžičku se 7 periskopy. V té době se úprava týkala již jen 48 strojů, kdy zbývající již byly zničeny. Modernizovaná verze dostala přezdívku Elefant.
První nasazení bylo v bitvě u Kurska, kdy sice tyto stroje dokázaly likvidovat obrovské množství nepřátelské techniky, ale zároveň docházelo i ke ztrátám díky pěchotním útokům a problémům, kdy tak obrovský stroj po jeho poškození téměř nešlo odtáhnout.
Ze dvou samostatných praporů zůstal na východní forntě jen jeden a po 4 měsících byla bilance strojů Ferdinand z Schwere Panzerjäger Abteilung 653 následující, Rudá armáda přišla o 582 tanků, 344 protitankových děl, 133 děl, 3 obrněné vozy a 3 letadla.
Na konci roku 1943 byl i tento pluk stažen do Německa a došlo ke výše zmíněné přestavbě na verzi Elefant, čerpající ze zkušeností z východní fronty. Nyní se tedy s tímto strojem seznámili i spojenci v Itálii a zkušenost to nebyla příjemná. Elefanty následně ve stále menším počtu bojovaly opět na východní frontě a poslední stroj byl údajně zničen 22.dubna 1945 jižně od Berlína.
Technické údaje SdKfz 184 ve verzi Elefant
Hmotnost 65 t
Délka 8,24 m
Šířka 3,88 m
Výška 2,97 m
Motor 2xMaybach HL 120 TRM o celkovém výkonu 530 hp
Zásoba paliva 1 080 l
Dojezd silnice/terén 150/90km
Maximální rychlost 20 km/h
Pancéřování trupu čelo/boky a záď 200/88 mm
Pancéřování nástavby čelo/boky a záď 200/88 mm
Výzbroj 1x kanon ráže 88 mm PaK 43 L/71 a 1x kulomet MG 34
Posádka 6 mužů
Parametry kanonu PaK 43 L/71
stranový odměr 15 stupňů do každé strany
náměr od – 8 do + 18 stupňů
maximální dostřel protitankového granátu 5 000 m
Zdroj: Obrněná technika Ivo Pejčoch, SS Leibstandarte, Ace of the Waffen SS, Werner Herman Gustav Pötschke
Tagy