Obnovil Napoleon v roce 1802 otroctví? Ano. Ale...

4. února 1794 (podle francouzského revolučního kalendáře 16. pluviôse roku II) bylo ve všech koloniích Francouzské republiky zrušeno otroctví. Specificky se týkalo černochů. Dekret Národního konventu říká: "všichni lidé, bez ohledu na barvu, usazení v koloniích, jsou francouzskými občany, a budou požívat všech práv zajištěných ústavou." Šlo o výsledek dlouhého vývoje, podobně jako ostatní dnes za samozřejmé a v původním slova smyslu pokrokové považované společenské změny, které (v mnohém jistě kontroverzní) revoluce z let 1789-(laskavý čtenář si konec doplní podle své preference) přinesla. V Diderotově Encyklopedii Rytíř de Jaucourt napsal již v roce 1748, že držet otroka znamená vyhlásit mu válku, a že odpor otroků vůči otroctví je legitimním. Věc ovšem patří k těm mnoha, jež, jakkoli jednoznačně působí jako správné, a v principu jsou, jsou také složité. Především ve svém dějinném kontextu a svými praktickými dopady. A před důsledky takových dopadů byl také postaven mladý konzul republiky Bonaparte v roce 1802 po uzavření amienského míru, jímž končí válka 2. protifrancouzské koalice.

Všeobecné zrušení otroctví bylo, a to není zpochybnitelné, vedeno ušlechtilou myšlenkou, jejíž kořeny najdeme v osvícenství 18. století. Nebylo to ovšem jediným motivem. Mladá republika zdědila tradičního nepřítele: Velkou Británii. Ta sice zprvu na úvodní fázi revoluce pohlížela s pochopením a nadějí, ale záhy ji přemohla obava, že radikální změny by mohly vnést na kontinent nerovnováhu sil. A rovnováha sil prospívá obchodu, a ten obchodní velmoc zajímá mnohem více než nějaké ideologie a společenské změny. Zatímco přímo na kontinentu se Británie Francii vojensky otevřeně postavit nemohla a ani nechtěla, tlak proti dosavadním francouzským koloniím byl pro námořní velmoc samozřejmým a snadným. Zrušení otroctví a postavení černých otroků do role francouzských občanů mělo, z francouzského pohledu, posílit a zajistit vliv Francie v těchto oblastech, a primárně tedy v Karibiku.

Přeskočíme nyní popis a úvahy o nové společenské vrstvě, která tímto vznikla, o jejích dispozicích a perspektivách, o tom, jak uměla či mohla s nově nabytou svobodou naložit (nadto ve stále těsném svazku s kontinentální Francií), a přidržíme se čistě mezinárodně politických a potažmo vojenských okolností. Probíhající válka do věci promluvila tím, že Martinik a Tobago byly v době publikace dekretu již v rukách Angličanů, a tedy na nich dekret ze 16. pluviôse roku II nemohl být aplikován. Angličané na nich, z ekonomických (a dalších pragmatických) důvodů, otrokářský režim zachovávali. A postupně se zmocňovali dalších kolonií, mj. a především v důsledku neschopnosti francouzského národního námořnictva jakkoli účinně zasáhnout. Námořnictvo, podobně jako například jezdectvo, postihla revoluce tím, že přišly o kompetentní a zkušené velitele - zpravidla a příliš často aristokratického původu. Ať už byli zbaveni svých pozic, anebo sami emigrovali - zatímco kavalerii se obnovit podaří, francouzské námořnictvo zůstane nadále jen stínem mocné zbraně, jež za vlády Ludvíka XVI. dokázala Brity porážet.

A na dobytých koloniích pak Britové sami důsledky francouzského zrušení otrokářství "napravovali", přičemž ne všude s tím měli složitou práci, neboť původní francouzští otrokáři se svého způsobu života nezbavovali nikterak rádi, a aplikaci dekretu stavěli do cesty různé překážky. A opět: odhlédneme zde od hodnocení, do jaké míry šlo o zlo motivované touhou po ziscích vydřených z nucených prací černých otroků, a do jaké míry o nedůvěru v blízkou budoucnost při tak radikální změně jakkoli nespravedlivých poměrů.

Po vítězstvích u Marenga a především Hohenlinden končí 2. koaliční válka. S Rakouskem je uzavřena mírová smlouva v roce 1801 v Lunéville. S Velkou Británii pak v roce následujícím v Amiens. Z porušování obou vzejde nové napětí a pak 3. koaliční válka, kterou Napoleon rozhodne u Slavkova. Nyní jsou ovšem podstatná, z hlediska otázky obnovení otroctví Napoleonem, ta ustanovení amienské smlouvy, která Francii navrací v předchozím desetiletí Británií dobyté kolonie.

Je velmi běžné, že zastánci a obdivovatelé Napoleona Bonaparta v diskusi o obnovení otroctví argumentují tím, že Napoleon otroctví "neobnovil", ale jen zachoval režim, který udržovali či nastolili ve francouzských koloniích Britové. Ač z obecného pohledu, humanistického pohledu a především z dnešního zpětného pohledu ani taková politika není chvalitebná, mají pravdu, a minimálně nelze tvrdit, že by Napoleon na přelomu 18. a 19. století jednal v kontextu doby nelidsky, necivilizovaně. Jeho rozhodnutí bylo vedeno stejnými motivy jako rozhodnutí britská: ekonomický pragmatismus. Nicméně. Jedna kolonie se tomuto modelu vymyká, a ve svém důsledku nejen opravňuje tvrzení, že Napoleon otroctví skutečně obnovil, ale nadto naznačuje, že si byl velmi dobře vědom citlivosti otázky; nejen citlivosti z hlediska humanistického, ale také politického, resp. právního. Tou kolonií je ostrov Guadeloupe, kterého se Britové nezmocnili. A kde byl dekret z roku 1794 aplikován. Kde také v průběhu let předvedla revoluce své různé tváře a pokus o osvobození otroků bez vzdělání a dalších předpokladů pro vznik moderní a politicky i hospodářsky fungující společnosti přinesl mimořádné obtíže. Abychom tak řekli, aniž bychom zabíhali do podrobností.

30. floréalu roku X (20. května 1802) vstupuje ve Francii v platnost zákon, který naopak Napoleonovi kritici mylně uvádějí jako zákon, jímž bylo otroctví obnoveno. Přitom jeho první článek velmi explicitně říká: "V koloniích vrácených Francii podle amienské smlouvy ze 6. germinalu roku X bude otroctví ZACHOVÁNO podle zákonů a předpisů platných před rokem 1789." O tom, že bylo otroctví znovu zavedeno na jinak dosud formálně svobodném ostrově Guadeloupe zmítajícím se nepokoji z nedostatku, a ve spirále z reakce úřadů, nárůstem násilí, pirátství a dalšími jevy, tento zákon nerozhodl, protože se ho netýkal. Týkal se ho ovšem konzulární výnos z 27. messidoru roku X (16. července 1802). A tento NEBYL publikován v Bulletinu zákonů Francouzské republiky, a ještě před několika lety o jeho existenci mnozí neměli ponětí.

Jeho text je prostý. Článek první: "Kolonie Guadeloupe a závislá území budou podřízeny podle vzoru Martiniku, Svaté Lucie, Tobaga a východních kolonií stejným zákonům, které v nich platily v roce 1789," článek druhý: "Provedením tohoto výnosu je pověřen ministr námořnictva a kolonií."

V přiloženém projektu výnosu jsou pak vyjmenovány mj. důvody takového opatření. A na prvním místě je uvedeno, že "zákon ze 16. pluviôse roku II, který černochům na Guadeloupe přiznal svobodu, zde měl jen neblahé důsledky." A dále pak, že "příklad sousedních kolonií, kde bylo otroctví zachováno, dokládá v nápadném kontrastu prosperity, vnitřního klidu a vzájemného plnění, které je měřítkem štěstí náležejícím každé třídě." A ještě dále pak hovoří o tom, že černoši z Guadeloupe naložili s nabytou svobodou "děsivě", pozvedli zbraně proti vládě, odmítli ji respektovat, ničili manufaktury, zapalovali města.

Přes tyto argumenty, byť by byly alespoň částečně platné, byl výnos neústavní již ve své době. A nejen formou, totiž prostého konzulárního výnosu. Ústava konzula neopravňovala k tomu, aby část občanů na základě svého výnosu zbavil občanských práv. Nicméně stalo se; a následně, až do roku 1848, platil dvojí přístup. Vyjádřený tím, že Napoleonův Občanský zákoník (Code civil) se vztahoval na bílé a svobodné barevné občany, a Černý zákoník (Code noir) pak na otroky v amerických koloniích.

Je dnes celkem "normální", že děje odehrávající se před stovkami let v jiném světě, jiné společnosti jiné hierarchie hodnot, zpravidla během revolucí a válek, podléhají módnímu hodnocení a povýšenému odsouzení z pozic podtržených mj. a především dnešní politickou korektností (a není snad příliš troufalé říci, že existuje rozdíl mezi kritickým přístupem k dějinám, a hledáním "vin" a domáhání se "nápravy") Není také nic mimořádného na tom, že takové odsouzení je více či méně vynucenou odpovědí na snahu politických aktivistů snášet argumenty, které činí z určitých skupin obyvatelstva oběti systému, jakkoli dnešní ani včerejší generace nenese žádnou vinu za stav společnosti na (v tomto případě) přelomu 18. a 19. století; a aniž bychom na tomto místě chtěli zpochybňovat či hodnotit jiné a skutečné důvody a zdroje té či oné diskriminace. Napoleonovi lze vyčíst mnohé; jako statně každé významné postavě dějin, každému mocnému státníkovi v čele velmoci. Otroctví skutečně obnovil. Na jednom ostrově. A na dalších zachoval; stejně jako jeho pozdější přemožitelé. Odsud je nicméně pro rozumného člověka ke směšnému tvrzení o např. Napoleonově rasismu velmi dlouhá cesta. Téma mj. souvisí s otázkou Santo-Dominga, resp. Haiti, které ve stejné době procházelo dramatickou občanskou válkou, v níž dosáhlo nezávislosti. O tom ale jindy.

(viz mj. //issuu.com/scduag/docs/nio_arret)

Tagy