Obnovil Napoleon v roce 1802 otroctví? Ano. Ale...

Obnovil Napoleon v roce 1802 otroctví? Ano. Ale...
18 / 02 / 2019, 16:00

4. února 1794 (podle francouzského revolučního kalendáře 16. pluviôse roku II) bylo ve všech koloniích Francouzské republiky zrušeno otroctví. Specificky se týkalo černochů. Dekret Národního konventu říká: "všichni lidé, bez ohledu na barvu, usazení v koloniích, jsou francouzskými občany, a budou požívat všech práv zajištěných ústavou." Šlo o výsledek dlouhého vývoje, podobně jako ostatní dnes za samozřejmé a v původním slova smyslu pokrokové považované společenské změny, které (v mnohém jistě kontroverzní) revoluce z let 1789-(laskavý čtenář si konec doplní podle své preference) přinesla. V Diderotově Encyklopedii Rytíř de Jaucourt napsal již v roce 1748, že držet otroka znamená vyhlásit mu válku, a že odpor otroků vůči otroctví je legitimním. Věc ovšem patří k těm mnoha, jež, jakkoli jednoznačně působí jako správné, a v principu jsou, jsou také složité. Především ve svém dějinném kontextu a svými praktickými dopady. A před důsledky takových dopadů byl také postaven mladý konzul republiky Bonaparte v roce 1802 po uzavření amienského míru, jímž končí válka 2. protifrancouzské koalice.

Všeobecné zrušení otroctví bylo, a to není zpochybnitelné, vedeno ušlechtilou myšlenkou, jejíž kořeny najdeme v osvícenství 18. století. Nebylo to ovšem jediným motivem. Mladá republika zdědila tradičního nepřítele: Velkou Británii. Ta sice zprvu na úvodní fázi revoluce pohlížela s pochopením a nadějí, ale záhy ji přemohla obava, že radikální změny by mohly vnést na kontinent nerovnováhu sil. A rovnováha sil prospívá obchodu, a ten obchodní velmoc zajímá mnohem více než nějaké ideologie a společenské změny. Zatímco přímo na kontinentu se Británie Francii vojensky otevřeně postavit nemohla a ani nechtěla, tlak proti dosavadním francouzským koloniím byl pro námořní velmoc samozřejmým a snadným. Zrušení otroctví a postavení černých otroků do role francouzských občanů mělo, z francouzského pohledu, posílit a zajistit vliv Francie v těchto oblastech, a primárně tedy v Karibiku.

Přeskočíme nyní popis a úvahy o nové společenské vrstvě, která tímto vznikla, o jejích dispozicích a perspektivách, o tom, jak uměla či mohla s nově nabytou svobodou naložit (nadto ve stále těsném svazku s kontinentální Francií), a přidržíme se čistě mezinárodně politických a potažmo vojenských okolností. Probíhající válka do věci promluvila tím, že Martinik a Tobago byly v době publikace dekretu již v rukách Angličanů, a tedy na nich dekret ze 16. pluviôse roku II nemohl být aplikován. Angličané na nich, z ekonomických (a dalších pragmatických) důvodů, otrokářský režim zachovávali. A postupně se zmocňovali dalších kolonií, mj. a především v důsledku neschopnosti francouzského národního námořnictva jakkoli účinně zasáhnout. Námořnictvo, podobně jako například jezdectvo, postihla revoluce tím, že přišly o kompetentní a zkušené velitele - zpravidla a příliš často aristokratického původu. Ať už byli zbaveni svých pozic, anebo sami emigrovali - zatímco kavalerii se obnovit podaří, francouzské námořnictvo zůstane nadále jen stínem mocné zbraně, jež za vlády Ludvíka XVI. dokázala Brity porážet.

A na dobytých koloniích pak Britové sami důsledky francouzského zrušení otrokářství "napravovali", přičemž ne všude s tím měli složitou práci, neboť původní francouzští otrokáři se svého způsobu života nezbavovali nikterak rádi, a aplikaci dekretu stavěli do cesty různé překážky. A opět: odhlédneme zde od hodnocení, do jaké míry šlo o zlo motivované touhou po ziscích vydřených z nucených prací černých otroků, a do jaké míry o nedůvěru v blízkou budoucnost při tak radikální změně jakkoli nespravedlivých poměrů.

Po vítězstvích u Marenga a především Hohenlinden končí 2. koaliční válka. S Rakouskem je uzavřena mírová smlouva v roce 1801 v Lunéville. S Velkou Británii pak v roce následujícím v Amiens. Z porušování obou vzejde nové napětí a pak 3. koaliční válka, kterou Napoleon rozhodne u Slavkova. Nyní jsou ovšem podstatná, z hlediska otázky obnovení otroctví Napoleonem, ta ustanovení amienské smlouvy, která Francii navrací v předchozím desetiletí Británií dobyté kolonie.

Je velmi běžné, že zastánci a obdivovatelé Napoleona Bonaparta v diskusi o obnovení otroctví argumentují tím, že Napoleon otroctví "neobnovil", ale jen zachoval režim, který udržovali či nastolili ve francouzských koloniích Britové. Ač z obecného pohledu, humanistického pohledu a především z dnešního zpětného pohledu ani taková politika není chvalitebná, mají pravdu, a minimálně nelze tvrdit, že by Napoleon na přelomu 18. a 19. století jednal v kontextu doby nelidsky, necivilizovaně. Jeho rozhodnutí bylo vedeno stejnými motivy jako rozhodnutí britská: ekonomický pragmatismus. Nicméně. Jedna kolonie se tomuto modelu vymyká, a ve svém důsledku nejen opravňuje tvrzení, že Napoleon otroctví skutečně obnovil, ale nadto naznačuje, že si byl velmi dobře vědom citlivosti otázky; nejen citlivosti z hlediska humanistického, ale také politického, resp. právního. Tou kolonií je ostrov Guadeloupe, kterého se Britové nezmocnili. A kde byl dekret z roku 1794 aplikován. Kde také v průběhu let předvedla revoluce své různé tváře a pokus o osvobození otroků bez vzdělání a dalších předpokladů pro vznik moderní a politicky i hospodářsky fungující společnosti přinesl mimořádné obtíže. Abychom tak řekli, aniž bychom zabíhali do podrobností.

30. floréalu roku X (20. května 1802) vstupuje ve Francii v platnost zákon, který naopak Napoleonovi kritici mylně uvádějí jako zákon, jímž bylo otroctví obnoveno. Přitom jeho první článek velmi explicitně říká: "V koloniích vrácených Francii podle amienské smlouvy ze 6. germinalu roku X bude otroctví ZACHOVÁNO podle zákonů a předpisů platných před rokem 1789." O tom, že bylo otroctví znovu zavedeno na jinak dosud formálně svobodném ostrově Guadeloupe zmítajícím se nepokoji z nedostatku, a ve spirále z reakce úřadů, nárůstem násilí, pirátství a dalšími jevy, tento zákon nerozhodl, protože se ho netýkal. Týkal se ho ovšem konzulární výnos z 27. messidoru roku X (16. července 1802). A tento NEBYL publikován v Bulletinu zákonů Francouzské republiky, a ještě před několika lety o jeho existenci mnozí neměli ponětí.

Jeho text je prostý. Článek první: "Kolonie Guadeloupe a závislá území budou podřízeny podle vzoru Martiniku, Svaté Lucie, Tobaga a východních kolonií stejným zákonům, které v nich platily v roce 1789," článek druhý: "Provedením tohoto výnosu je pověřen ministr námořnictva a kolonií."

V přiloženém projektu výnosu jsou pak vyjmenovány mj. důvody takového opatření. A na prvním místě je uvedeno, že "zákon ze 16. pluviôse roku II, který černochům na Guadeloupe přiznal svobodu, zde měl jen neblahé důsledky." A dále pak, že "příklad sousedních kolonií, kde bylo otroctví zachováno, dokládá v nápadném kontrastu prosperity, vnitřního klidu a vzájemného plnění, které je měřítkem štěstí náležejícím každé třídě." A ještě dále pak hovoří o tom, že černoši z Guadeloupe naložili s nabytou svobodou "děsivě", pozvedli zbraně proti vládě, odmítli ji respektovat, ničili manufaktury, zapalovali města.

Přes tyto argumenty, byť by byly alespoň částečně platné, byl výnos neústavní již ve své době. A nejen formou, totiž prostého konzulárního výnosu. Ústava konzula neopravňovala k tomu, aby část občanů na základě svého výnosu zbavil občanských práv. Nicméně stalo se; a následně, až do roku 1848, platil dvojí přístup. Vyjádřený tím, že Napoleonův Občanský zákoník (Code civil) se vztahoval na bílé a svobodné barevné občany, a Černý zákoník (Code noir) pak na otroky v amerických koloniích.

Je dnes celkem "normální", že děje odehrávající se před stovkami let v jiném světě, jiné společnosti jiné hierarchie hodnot, zpravidla během revolucí a válek, podléhají módnímu hodnocení a povýšenému odsouzení z pozic podtržených mj. a především dnešní politickou korektností (a není snad příliš troufalé říci, že existuje rozdíl mezi kritickým přístupem k dějinám, a hledáním "vin" a domáhání se "nápravy") Není také nic mimořádného na tom, že takové odsouzení je více či méně vynucenou odpovědí na snahu politických aktivistů snášet argumenty, které činí z určitých skupin obyvatelstva oběti systému, jakkoli dnešní ani včerejší generace nenese žádnou vinu za stav společnosti na (v tomto případě) přelomu 18. a 19. století; a aniž bychom na tomto místě chtěli zpochybňovat či hodnotit jiné a skutečné důvody a zdroje té či oné diskriminace. Napoleonovi lze vyčíst mnohé; jako statně každé významné postavě dějin, každému mocnému státníkovi v čele velmoci. Otroctví skutečně obnovil. Na jednom ostrově. A na dalších zachoval; stejně jako jeho pozdější přemožitelé. Odsud je nicméně pro rozumného člověka ke směšnému tvrzení o např. Napoleonově rasismu velmi dlouhá cesta. Téma mj. souvisí s otázkou Santo-Dominga, resp. Haiti, které ve stejné době procházelo dramatickou občanskou válkou, v níž dosáhlo nezávislosti. O tom ale jindy.

(viz mj. //issuu.com/scduag/docs/nio_arret)

Tagy článku

SECURITY magazín je ve své tištěné podobě první a jediný český odborný časopis o komerční bezpečnosti a vychází od roku 1994. SECURITY magazín se orientuje především na profesionály v přímém výkonu služby v soukromých bezpečnostních agenturách a ve firmách, které poskytují technické bezpečnostní služby. Je určen také manažerům, kteří uvedené služby prodávají a řídí a bezpečnostním specialistům, kteří bezpečnostní služby nakupují v soukromém i státním sektoru. Zkušenosti a informace v SECURITY magazínu jsou ale určeny i laické veřejnosti, potenciálním zákazníkům, kteří o bezpečnosti velmi často mluví a ne vždy jí rozumí nebo chápou její specifika. SECURITY magazín chce tradiční spoluprací s akademickým prostředím a experty v oboru dokázat, že komerční bezpečnost je multioborová disciplína, úzce propojená požadavky norem a předpisů a je v mnoha ohledech založena na moderních vyspělých technologiích, které mohou instalovat a provozovat pouze vzdělaní specialisté.

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace