Obsedantně paranoidní Kissinger. Budil vášně a chtěl svrhnout atomovku na Vietnam

Obsedantně paranoidní Kissinger. Budil vášně a chtěl svrhnout atomovku na Vietnam
Autor fotografie: Picryl|Popisek: Henry Kissinger
04 / 12 / 2023, 12:15

H. Kissinger v letech 1968-1973 byl svým konáním prototypem tehdy nové kategorie politika – pragmatika. Každé jeho politické snažení mělo ale vždy dva cíle – dosáhnout za každou cenu nějakého výsledku, který považoval v daném okamžiku za žádoucí, a druhý – všichni museli vidět a vědět, že toho dosáhl on – Henry Kissinger.

V r.1965 Kissinger poprvé osobně navštívil Vietnam jako soukromý konzultant tamního amerického velvyslance. Vyvolal mimo jiné hněv prezidenta Johnsona, když veřejně označil vůdce Jižního Vietnamu za nezralé muže s nízkou inteligencí. Kissinger to začal okamžitě „žehlit“, a v listopadu 1965 v Time chválil Johnsona jako hrdinskou filmovou postavu, která ve Vietnamu činí nepopulární, ale nezbytná rozhodnutí.

V roce 1967 se Kissingerovi podařilo stát se neoficiálním prostředníkem k zahájení jednání mezi Hanojí a Washingtonem. V Paříži na vědeckém kongresu kontaktoval francouzského komunistu Aubrace, o kterém věděl, že se osobně znal s Ho Či Minem. Kissinger navrhl, aby Aubrac s doprovodem odjeli do Hanoje s americkou mírovou nabídkou. Ministr zahraničí A. Harriman přesvědčil prezidenta Johnsona, aby to schválil. Nazval to Operace Pennsylvania a v červenci 1967 se Aubrac a doprovod Marcovitch (přítel Kissingera) opravdu vydali do Hanoje za Ho.

Telefonující Henry Kissinger

Ten souhlasil zahájit jednání, když Američané „bezpodmínečně“ přestanou bombardovat Severní Vietnam. Harriman pak vyslal svého zástupce Chestera Coopera, aby se připojil v Paříži ke Kissingerovi, protože tato neoficiální mírová jednání se zdála být nadějná. Ale poradce pro národní bezpečnost Rostow přesvědčil Johnsona, aby naopak zvýšil bombardování Severního Vietnamu a Ho okamžitě další jednání přerušil.

Oficiální jednání byla v Paříži zahájena mezi zástupci VDR, USA a Jižního Vietnamu v květnu 68. Kissinger dosáhl toho, aby 17.9.1968 odjel do Paříže ve funkci neoficiálního poradce americké delegace. Neskrýval svůj odpor k republikánům, ale zkontaktoval volební štáb Richarda Nixona a slíbil jeho poradci pro zahraniční politiku předávat důvěrné informace z jednání za slíbení postu ve vládě, pokud Nixon volby vyhraje. Stejně tak oslovil i kandidáta demokratů Humpreyho. Oběma jejich štábům pak volal z veřejných telefonních budek v Paříži.

Nixon volby vyhrál, a Kissinger se stal jeho poradcem pro národní bezpečnost. Nixon Kissingerovi nevěřil, ale prohlašoval, že ho může aspoň použít. Kissinger ho zase označoval za opilce a poněkud plytkého člověka. Mezi nimi nastal velmi zvláštní vztah. Kissinger, když nastoupil do úřadu v roce 1969, upřednostňoval vyjednávací strategii, podle níž by Spojené státy a Severní Vietnam podepsaly příměří a souhlasily se stažením svých jednotek z jižního Vietnamu, Nixon chtěl ale spíše „vietnamizaci“ konfliktu a diplomatické urovnání podobné příměří v Panmunjou, které ukončilo korejskou válku.

Henry Kissinger roku 1970

Kissinger nechal vypracovat analýzu o stavu a budoucnosti Jižního Vietnamu. Rozsáhlý dokument celkově odrážel nejistotu mezi experty. Kissinger toho využil, předal zprávu Nixonovi s poznámkou, že v rámci odborné komunity neexistuje konsenzus s jasným závěrem, že by tudíž měl mít možnost jednat nadále dle svého uvážení bez konzultace s odborníky. Materiál také „unikl“ do akademické obce a začaly se množit názory, že by se další jednání mělo vést výhradně přes Kissingera.

Nixon dokonce v únoru 1969 řekl velvyslanci SSSR Dobryninovi v USA, že všechna důležitá jednání ohledně Vietnamu by měla probíhat spíše přes Kissingera, než přes ministra zahraničí Williama Rogerse. Vzápětí už Kissinger neveřejně jednal s Dobryninem face to face. Kissinger v té době také obešel vedení americké delegace v Paříži a sám tajně vyjednával s vedoucím vietnamské delegace Le Duc Thoem.

Když ale Viet Cong 22.2.1969 zahájil v Jižním Vietnamu rozsáhlou ofenzívu, bralo to vedení USA a především Nixon jako úmyslnou facku do tváře. Kissinger přesvědčil Nixona, aby s odvetou bombardováním počkal. Pak však změnil názor a bombardování bral jako možnost nátlaku na vietnamskou delegaci. Začal podporovat plán Menu na likvidaci objektů velení Viet Congu pomocí bombardování. Problém byl, že šlo o objekty na území Kambodži, a Kongres bombardování mimo území Vietnamu zakázal. Kissinger ale začal toto bombardování vehementně prosazovat.

Válka ve Vietnamu 1970

A nejen to. Od dubna 1969 naléhal na realizaci plánu „Operace Duck Hook“, podle kterého se USA měly vrátit k bombardování VDR a navrhoval i použití jaderných zbraní. Zároveň se snažil jednat s Dobryninem o ukončení pomoci SSSR Severnímu Vietnamu. V těchto neoficiálních rozhovorech sebe vykresloval jako zastánce dohody, a Nixona jako vzteklého alkoholika a nevypočitatelného politika, který ve Vietnamu může způsobit cokoli. Ale přesvědčit SSSR se mu touto cestou nepodařilo a tak se začal přiklánět i on k politice vietnamizace.

Když se prozradilo bombardování Kambodže, Kissinger zuřil, protože novináři zveřejnili i jeho schválení. Tehdy už začal Nixon považovat Kissingera za "obsedantního a paranoidního" a jeho nedůvěra v Kissingera vzrostla. Kissinger se zase na Harvardu vykresloval jako jediná osoba ve vládě, co se snaží o odchod USA z Vietnamu. Když ale Nixon oznámil okamžité stáhnutí 25 000 amerických vojáků z Vietnamu v červnu 1969, Kissinger byl proti. Měl v té době velmi nízké mínění o Severním Vietnamu a opět změnil svůj názor na vietnamizaci.

V září 1969 Kissinger v memorandu varoval Nixona před snížením intenzity vojenských akcí a řekl, že udržení amerických vojáků ve Vietnamu „zůstává jednou z našich mála vyjednávacích zbraní“. V září 1969 Kissinger začal znovu prosazovat úder proti VDR s použitím atomových zbraní, aby severovietnamce přitáhl k jednání a přijetí podmínek USA! Naštěstí ministr obrany Laird byl silně proti a přesvědčil Nixona, aby to odmítl.

Protiválečné protesty v Sydney

Kissinger se rozhodl zahájit tajná dvoustranná mírová jednání v Paříži souběžně s oficiálními jednáními, která byla zablokovaná delegací Jižního Vietnamu. 21. února 1970 se Kissinger tajně setkal s Lê Đức Thọ, severovietnamským diplomatem a vedoucím delegace. Zpočátku Severovietnamci tuto iniciativu přijali kladně. Ale počátkem dubna 1970 Tho již s Kissingerem odmítl dál jednat s tím, že není o čem diskutovat. V té době Nixon začal dobrodružství v Kambodži, a Kissinger se k jeho argumentaci a činům přidal a podpořil ho i na veřejnosti i v Kongresu. Účast na kambodžském dobrodružství prestiží Kissingera dost otřáslo.

2. května 1970 americká letadla poprvé od roku 1968 bombardovala Severní Vietnam. Měl to být utajovaný způsob, jak přinutit Severní Vietnam vstřícněji reagovat na americké vyjednavače. Nálety se ale hned provalily a skončily po protestech veřejnosti za dna dny. Kissinger byl vzteklý a obvinil Lairda nebo Rogerse z úniku zpráv o bombardování Severního Vietnamu.

Ve snaze změnit Nixonův tehdejší velmi negativní obraz na veřejnosti, vymysleli Kissinger a Nixon teorii „zastavení palby“, které počítalo s tím, že obě strany v Jižním Vietnamu zůstanou po ukončení bojů pány oblastí, které by držely v době příměří. To Nixon veřejně pronesl v televizním projevu 7. října 1970. Kissinger ale chápal nabídku „zastavení palby“ spíše jako poskytnutí dočasné úlevy od tlaku veřejnosti na americkou vládu.

V té době se již pozice Kissingera v akademické obci a na veřejnosti doslova hroutila. Jeho bývalí přátelé a kolegové se od něj distancovali, bývalí studenti ho začali ignorovat. Kissinger se značně „propojil“ s vietnamskou politikou a samotnou osobou presidenta Nixona a v obavě před jeho případným neúspěchem presidentských voleb začal více řešit mediální obraz svého šéfa na veřejnosti.

Koncem května 1971 se Kissinger vrátil do Paříže, aby se znovu bezvýsledně setkal s Tho. Počátkem roku 1972 Nixon ve snaze získat body k prezidentským volbám veřejně odhalil, že Kissinger „na prezidentův pokyn“ tajně vyjednává s Tho již od roku 1970. Oficiální jednání se však nepohnula dál. Dne 6. dubna 1972 Tho proto požádal Kissingera, aby se s ním setkal „bokem“ Paříži, což frustrovaný Kissinger odmítl jako „drzost“.

21. února 1972 Nixon přistál v Pekingu, aby se setkal s Mao Ce-tungem. Kissinger, který ho doprovázel, jednal s čínským premiérem Čou En Lajem o Vietnamu a chtěl, aby ukončil dodávky zbraní do Severního Vietnamu. Neuspěl. V podobném duchu jednal později s představiteli SSSR, ale ani osobní setkání Kissingera s Brežněvem v Moskvě nebylo co se týče problematiky Vietnamu úspěšné. Až když proti vůli Nixona začal Kissinger v Moskvě diskutovat o odzbrojování a přípravě smlouvy SALT I, začal být brán více vážně a mohl do jednání přidat i některé požadavky na snížení pomoci SSSR Severnímu Vietnamu.

Zničený tank T54

Kissinger odjel 3. května do Paříže, aby se setkal s Thoem s rozkazem od Nixona, že Severní Vietnam se musí "usadit, nebo jinak!" Kissinger obecně sdílel Nixonovo odhodlání být tvrdý, obával se ale, že prezident zareaguje přehnaně. Dne 5. května 1972 nařídil Nixon americkému letectvu bombardovat Hanoj a Haiphong a 8. května nařídil americkému námořnictvu zaminovat pobřeží Severního Vietnamu. Další neoficiální schůzky Kissingera a Thou pak stále obě strany pochopitelně nepřibližovaly k řešení.

Nicméně pohled na Nixona a Kissingera pózující na fotografiích s Brežněvem a Maem hluboce znepokojil Severovietnamce, kteří se báli „zaprodání“ buď Čínou, nebo Sovětským svazem. To způsobilo určitou flexibilitu v jejich vyjednávací taktice. Dne 1. srpna 1972 se Kissinger znovu setkal s Tho v Paříži a zdálo se, že jsou poprvé blízcí ke kompromisu, když řekl, že politické a vojenské podmínky příměří lze řešit odděleně, a naznačil, že jeho vláda již není ochotna učinit svržení Thiệua nemožným.  

Na začátku října Nixon chtěl, aby byl Haig přítomen na všech Kissingerových schůzkách s Tho. V té době 8. října 1972 na tajné schůzce Kissingera a Tho došlo konečně k rozhodujícímu průlomu v rozhovorech. Tho věřil, že Kissinger před prezidentskými volbami „spěchal“ na mírovou dohodu, a navrhl „velmi realistický a velmi jednoduchý návrh“ na příměří, které by Američany přimělo stáhnout všechny své síly z Vietnamu výměnou za propuštění všech válečných zajatců v Severním Vietnamu.

Americké helikoptéry nad Viet Congem

Pokud jde o konečný osud Jižního Vietnamu, Tho navrhl vytvoření „rady národního usmíření“, ale mezitím mohl Thiệu zůstat u moci, dokud nebude vytvořená rada dostatečně funkční. Kissinger přijal Thoovu nabídku jako nejlepší možnou. Návrh mírové dohody podepsal v Paříži 18. října 1972, přes nesouhlas svých podřízených. 26. října Severní Vietnam zveřejnil návrh dohody, ale kritizoval pokračující podporu USA Thiệua jako překážku k jejímu podpisu.

Téhož dne Kissinger, který do té doby nikdy nemluvil s médii jako poradce pro národní bezpečnost, svolal tiskovou konferenci v Bílém domě, aby řekl: "Věříme, že mír je na dosah. Věříme, že dohoda je na dohled". Kissinger to později označil za velkou chybu, protože rozzuřil Nixona, který prohlásil, že návrh mírové dohody obsahuje „rozdíly, které je třeba vyřešit“. Nixonovi „rozdíly“ ve prospěch diktátora Thieua však celou dohodu v té chvíli potopily.

Opětovné zvolení pro Nixona ale tehdy znamenalo, že se již nestaral o veřejné mínění jako dříve a v listopadu 1972 vážně uvažoval o vyhození Kissingera z vlády. Dával mu za vinu „nepřijatelné rozdíly“ v návrhu smlouvy. Severovietnamská delegace obviňovala americkou stranu a Kissingera z podvodu a trvala na znění dohody z 8.října. Nixon se pak rozhodl VDR donutit přijmout nové podmínky silou a novým bombardováním. Tehdy Kissinger řekl Nixonovi, že vlastně Severní Vietnam podmínky přijal, ale Jižní ne, takže bombardovat Severní Vietnam je poněkud zvláštní.

Operace Quang Ngai

Vedoucí delegace VDR Tho 13. prosince 1972 odjel z Paříže do Hanoje poté, co obvinil Američany z vyjednávání ve zlé víře. Kissinger zuřil, bral to jako osobní urážku a v tomto hnutí mysli Nixonovi doporučil bombardovat Severní Vietnam. Dne 14. prosince 1972 poslal Nixon ultimátum požadující, aby se Tho vrátil do 72 hodin do Paříže, aby "seriózně vyjednával", jinak bude USA bombardovat Severní Vietnam bez omezení. Kissinger už věděl, že Nixon ho chce vyhodit, a tak i oficiálně schválil jeho rozhodnutí obnovit bombardování Severního Vietnamu.

Médiím řekl, že mírová dohoda byla sice „na 99 procent dokončena“, ale „nenecháme se k dohodě vydírat“. Po straně jako svoji případnou reakci na očekávaný vyhazov od Nixona z vlády připravoval však knihu o svém působení v Bílém domě a své úloze ve vyjednáváních, kde napsal, že s bombardováním a jiným vydíráním nesouhlasil i proti názorům presidenta Nixona. Šikovně zařídil několik úniků částí této knihy do médií. Nixon zuřil.

Po odmítnutí Nixonova ultimáta ze strany VDR byla 18. prosince zahájena operace Linebacker II, takzvané vánoční bombardování, které trvalo do 29. prosince 1972. Během těchto 11 dnů bombardování provedly B-52 přes 3 000 bojových letů a svrhly 40 000 tun bomb na Hanoj a Haiphong.

Le Duc Tho a Henry Kissinger v Paříži 1973

Dne 26. prosince 1972 Hanoj v tiskovém prohlášení naznačila ochotu obnovit pařížská mírová jednání za předpokladu, že bombardování ustane. 8. ledna 1973 se Kissinger a Tho znovu setkali v Paříži. Na schůzce 8.1. Tho s Kissingerem po vstupu do konferenční místnosti zpočátku vůbec nemluvil. Kissinger vycítil nepřátelskou náladu a řekl: "Nebyla to moje vina to bombardování." Tho pak neudržel nervy na uzdě a vybuchl vzteky.

Řval na Kissingera více než hodinu (!) a svůj proslov, který slyšeli i novináři v předpokoji, ukončil větou: "Více než deset let Amerika používá násilí k poražení vietnamského lidunapalmu, B-52. Ale vy se ze svých neúspěchů nepoučíte. Pokračujete ve stejné politice. Ngu xuan! Ngu xuan! Ngu xuan!" Poslední tři slova překladatel odmítl přeložit, protože jde ve vietnamštině o nejhrubší nadávku typu „kreténe idiote zkurvysynu“.

Během následujících dní pak jednání pokračovalo již střízlivě a bylo nakonec dosaženo dohody, která byla v podstatě stejná jako ta, kterou Nixon v říjnu odmítl, s pouze kosmetickými ústupky Američanům. Největší problémy ve finále dělali představitelé Jižního Vietnamu. Kissinger se cítil na koni a dal rozhovor italské novinářce Fallaci, v němž se přirovnal ke kovboji, který bojuje sám a sám a jen on je odpovědný za všechny zahraničně politické úspěchy presidenta Nixona. Nixona opět rozzuřil a Kissinger nikdy nebyl tak blízko vyhazovu, jako tehdy, zvláště když rozhovor popíral a byl usvědčen, že lže.

Henry Kissinger a Le Duc Tho v Paříži 1973

Všechny tyto peripetie však nakonec nezměnily fakt, že 23. ledna 1973 ve 12:45 podepsal Kissinger za USA a Tho za Severní Vietnam v Paříži mírovou dohodu. Začala tak poslední americká etapa krvavé války, kdy jen během vyjednávání od r.1969 do r.1972 bylo ve Vietnamu zabito 20 533 Američanů spolu s asi 107 000 vojáky jihovietnamské armády. Smutnou statistiku doplňuje odhad, že vojenskými oběťmi na druhé straně, tj. padlých vojáků VietCongu a příslušníků severovietnamské armády byl spíše pětinásobek. Nejsmutnější odhad byl pak počet civilních obětí, velmi opatrně vyčíslovaný za toto období na milion mužů, žen a dětí.

Za účast na Pařížských mírových dohodách obdržel v roce 1973 Kissinger Nobelovu cenu míru.

 Zdroj: Britannica, autorský komentář Ivo Pujmana

Tagy článku