Obyčejná bitva u Wagramu. Za neúplné vítězství zaplatil Napoleon strašlivou cenu

Obyčejná bitva u Wagramu. Za neúplné vítězství zaplatil Napoleon strašlivou cenu
Autor fotografie: Horace Vernet (1789-1863); Wikimedia Commons, volné dílo |Popisek: Napoleon u Wagramu
07 / 07 / 2022, 11:00

Před 213 roky, 6. července 1809, skončila Napoleonovým úspěchem bitva u Wagramu. Skončila úspěchem, ale navzdory očekávání a nadějím francouzského císaře tažení nerozhodla. A nebylo divu: rakouská armáda vedená arcivévodou Karlem byla početně o něco slabším, nicméně rovnocenným protivníkem, nadto rozvinutým za mohutnou přírodní překážkou, řekou Dunaj. Po zkušenostech z prohrané bitvy u Aspern/Esslingu z května připravil Napoleon přechod řeky velice pečlivě. V rovinách nad Vídní pak došlo k bitvě, kterou lze dobovou terminologií nazvat "obyčejná bitva" - tedy čelní střetnutí srovnatelných sil. Takové prakticky nemůže skončit rozhodujícím úspěchem žádné ze stran. Rakušané utrpěli vyšší ztráty, ale podařilo se jim v pořádku ustoupit a zachovat bojeschopnost. Jedním ze zajímavých a diskutovaných momentů bitvy u Wagramu je zformování a manévr tzv. Macdonaldovo karé, rozhodující útok proti středu rakouské linie v závěru střetnutí.

Otázce tzv. karé coby formace, kterou pěchota 18. a 19. století používala k odrážení jezdeckých útoků, jsme se již věnovali. Tzv. Macdonaldovo karé u Wagramu je ovšem specifickým a legendami opředeným příkladem. Šlo o mohutnou formaci původně v síle, kterou lze odhadnout na 8000 mužů (viz níže), nasazenou ve finální fázi bitvy ve snaze dosáhnout rozhodujícího úspěchu. Na konci manévru zůstalo generálu Macdonaldovi asi 1500 bojeschopných vojáků. Útok proběhl, protivníkovy pozice bylo dosaženo, ale rozhodující úspěch se nedostavil. Byl to důsledek Napoleonova kombinace nesprávného odhadu, podcenění protivníka a obecných východisek "obyčejné bitvy", a svým způsobem také symbolický předěl v taktice, kterou Napoleon na bitevních polích uplatňoval.

Zatímco v předchozích taženích spoléhal na dynamiku pohybu jednotlivých armádních sborů, které díky modernímu systému dokázal v širokém operačním prostoru koordinovat a soustřeďovat na rozhodujících místech způsobem, který nepřítel nedokázal předvídat a neuměl mu čelit, později vidíme stále častěji mohutné čelní útoky proti dobře připravenému protivníkovi. Napoleon vyhořel, jeho mysl se zabývala bezpočtem témat plynoucích z jeho rolí císaře Francouzů, krále Itálie, protektora Rýnského spolku, mediátora Helvétské konfederace, etc., etc. Vojenský detail ustoupil do pozadí a promyšlené kombinace nahradila přímočará a neefektivní jednoduchost, která se projevovala vysokou cenou placenou za úspěch, a stále častěji také neúspěchem.

Nicméně zpět do 6. července 1809. Generál Etienne-Jacques-Joseph-Alexandre Macdonald stál v čele 5. armádního sboru, který spolu se 6. armádním sborem generála Greniera tvořil Italskou armádu pod velením 27letého Napoleonova nevlastního syna, italského místokrále Eugèna de Beauharnais. Macdonaldův sbor tvořily dvě pěší divize pod velením generálů Lamarqua a Broussiera, čtyři brigády pěchoty, celkem sedm pluků, 19 batalionů (praporů) řadové pěchoty a 2 pěchoty lehké, asi 11500 mužů, pokud vyjdeme ze stavů jednotek podle posledních hlášení před bitvou. V okamžiku, kterým se chceme zabývat, měla pod jeho velení přibýt také divize Séras (pod velením brigádního generála Moreaua) od 6. sboru (9 batalionů) v síle okolo 4000 mužů, ale pro velkou vzdálenost se nestihla k útoku připojit. A je zde třeba vést v patrnosti, že bitva byla zahájena již 5. července, Italská armáda byla intenzívně nasazována již v průběhu prvního dne, Broussierova divize přibyla na bojiště až 6. července ráno po vyčerpávajícím čtyřdenním 200km pochodu, a v odpoledních hodinách 6. července odhadl Macdonald sílu svých dvou divizí na necelých 8 tisíc mužů. To je přibližně stav jedné pěší divize nasazené 2. prosince 1805 u Slavkova.

Vhodnou situaci pro pokus o rozhodující úder nevytvořil nikdo jiný než Napoleonův maršál pro řešení neřešitelného, Louis-Nicolas Davout se svými "železnými divizemi". Odrazil rakouský pokus o protiútok proti pravému křídlu Napoleonovy armády, spolu s Oudinotem postupovali směrem ke vsi Markgrafsneusiedl, která padla do Davoutových rukou kolem třetí hodiny odpolední. Otevřela se mu tím možnost zahájit útok do levého boku arcivévodovy sestavy. S využitím palby velké baterie o sta hlavních pod velením Napoleonova pobočníka divizního generála Lauristona měl bitvu rozhodnout útok Macdonaldových sil. Efekt dělostřelby zde ovšem Napoleon, tak jako v budoucnu několikrát a fatálním způsobem u Waterloo, přecenil, a nadto byl střed rakouské sestavy velmi pevný a tvořený kromě 3. Kollowratova sboru také elitními granátnickými divizemi Liechtensteinova záložního sboru, za nimiž bylo nastoupené císařsko-královské záložní jezdectvo.

Proti zkušeným rakouským velitelům disponujícím dobře připravenou a zkušenou pěchotou měly udeřit divize Italské armády tvořené převážně čerstvými odvedenci. Obtížnost úkolu byla zřejmá, stejně jako rizika. A předejít riziku rakouského jezdeckého útoku měla nezvyklá, předpisy nepředpokládaná, v daném okamžiku improvizovaná smíšená sestava mohutného divizního karé. Ve svém hlášení generál, jehož 12. července Napoleon odmění maršálskou holí, napíše:

"Rozvinul jsem osm batalionů divizí Broussier a Lamarque do dvou linií. Ostatní ve sevřené koloně na křídlech. Generál Séras, zraněný předchozího dne, předal velení své divize brigádnímu generálu Moreauovi; držel jsem ji v záloze. Část našeho dělostřelectva a dělostřelectvo císařské gardy odpovídaly dělostřelbě nepřítele, a své boky jsem nechal pokrýt čtyřmi eskadronami kyrysníků, mírně staženými vzad. Zmatek předchozího dne způsobil zbloudění mnoha vojáků, kteří s návratem do sestavy nespěchali; chtěl jsem se přesvědčit o svých silách: dosahovaly jen 8000 mužů."

Můžeme se na základě tohoto údaje pokusit odhadnout velikost Macdonadova karé: jde o 21 batalionů v průměrném stavu pouhých 380 mužů, což je velmi málo, nicméně jako jednotka je i takto prořídlý batalion plně nasaditelný bez jakýchkoli taktických omezení. Oproti výchozímu stavu jde skutečně o výrazný pokles (padlí, zranění, Broussierovi opozdilci, zřejmě také zbloudilí a samozřejmě dezertéři) dosahující 30 %, což je třeba kromě náročných červencových podmínek a vyčerpanosti jednotek po celodenním nasazení nezkušeností a nízkou mírou odolnosti nováčků. Dodejme, že tabulkový stav batalionu činil 840 mužů.

Při 380 vojácích dosahuje šíře do linie rozvinutého batalionu asi 60 m. Na čele karé stálo osm rozvinutých batalionů ve dvou liniích, rozestup mezi bataliony činí 8 sáhů, tedy 15,6 m, a šíře čela Macdonaldova karé se tedy pohybovala okolo 290 m. Prameny nezmiňují odstup druhé linie od první, ale lze odhadnout, že šlo spíše o velmi sevřenou sestavu na vzdálenost pelotonu, tedy šestiny čela batalionu, tedy v tomto případě přibližně 10 m. Boky formace byly tvořeny sevřenými kolonami. Aniž bychom se na tomto místě zabývali spekulacemi o dalších možných variantách, nejpravděpodobněji šlo o sevřené kolony po divizích, tedy v šíři dvou pelotonů, třetiny batalionu, tedy přibližně 20 m. Podstatnější je zde údaj o hloubce. Jeden batalion v sestavě obou divizí přebývá (mohl být nasazen ve volné sestavě, nebo jako záloha uvnitř sestavy), a hloubka šesti batalionů v sevřené koloně po divizích činí přibližně 80 m.

Celá formace tedy pokrývala prostor ve tvaru obdélníku přibližně 290 x 100 m. Na čele disponovala více než dostatečnou palebnou silou i zálohami, aby dokázala odrazit jakýkoli pokus protivníkova jezdectva o průlom. Boky by pak vedly palbu mnohem méně intenzívní - ovšem představovaly pro kavalerii těžko překonatelnou fyzickou překážku. Problémem celé obrovské sestavy byla jednak její naprostá neschopnost změnit směr pochodu, jednak zranitelnost dělostřelbou i palbou pěchoty. Obojí si vybere krutou daň.

Sérasova divize se nadto k útoku, jak bylo řečeno, nestihla připojit. V důsledku Macdonald nechal uzavřít své karé plukem jízdních karabiníků, tedy těžkého jezdectva. Pochodoval proti devíti velkým kolonám rakouské pěchoty a jezdectva podporovaným stovkou děl. Přes značné ztráty způsobené rakouskou palbou se skutečně Macdonadovo karé do rakouské sestavy vklínilo. Jeho rigidní struktura mu však bránila v jakémkoli manévru, ostatně pokusit se pod palbou nepřítele o cokoli složitějšího by bylo odsouzeno k neúspěchu. Řídnoucí bataliony pokračovaly v postupu, Kollowratova a Liechtensteinova pěchota se před nimi stočily a vyklidily jim cestu - načež začaly do postupujícího francouzského karé pršet střely z obou stran.

Rozhodující Napoleonův manévr, kterým chtěl protivníkovu linii prolomit a zničit, určitého úspěchu dosáhl, narušení rakouské sestavy využily další postupující francouzské jednotky a Rakušané byli posléze nuceni ustupovat na všech místech fronty. Nebyli však zničeni - což nelze tvrdit o Macdonaldovu karé. Generál po bitvě uvedl, že v útoku přišel o 350 důstojníků a 6000 poddůstojníků a vojáků, padlých i raněných, a na nohách stálo s koncem bitvy 1500 mužů, tedy průměrně 70 v každém batalionu.

Macdonaldovo karé provedlo čelní útok pod účinně vedenou palbou dobře postaveného protivníka a zaplatilo za něj šílenou cenu. Měl Macdonald jinou možnost? Resp. lze přijmout argument, že nevycvičenost vojáků a tedy nespolehlivost individuálně nasazených batalionů si vynutila obětovat pružnost sestavy s možností reagovat na dílčí situace, a musel ji nahradit efekt počtu, efekt nezastavitelné masy, která za cenu prakticky sebezničení rakouskou linii dostatečně narušila...? Těžko soudit, ale pochybnosti byly, jsou a budou na místě.

Byly-li bataliony obou divizí schopné mohutné karé efektivně zformovat, rozhodně nelze tvrdit, že by úroveň jejich vycvičenosti vykazovala zásadní nedostatky. Současně je třeba jim přiznat při povědomí o utrpěných ztrátách obrovskou odvahu a od nováčků těžko očekávatelnou míru sebeovládání; ani 80% ztráty nevedly k panice a rozkladu. Tato pěchota mohla být mladá a nezkušená. Určitě však byla skvěle vedená svými důstojníky a poddůstojníky, a prakticky neexistuje žádný důvod se domnívat, že by nemohla uspět při konvenčnějším způsobu nasazení. Tím máme na mysli dvě nebo tři linie batalionů nasazených ve standardních kolonách, tedy ve formaci, kterou lze působit v libovolném směru a kterou lze kdykoli v libovolném směru, a i několika směrech, rozvinout; a která také disponuje všemi předpoklady, aby odolala útoku jezdectva. Podceňovali generálové i Napoleon svou vlastní armádu?

V celkovém součtu ztratili Francouzi v bitvě na 30 tisíc, Rakušané pak na 40 tisíc mužů (včetně zajatců). Wagram válku nerozhodl. Napoleon, nepochybně fyzicky i psychicky vyčerpaný, zmizel na několik dní ze scény. Jeho sboroví velitelé postupovali ve dvou možných směrech rakouského ústupu - na Moravu přes Mikulov, nebo do Čech přes Znojmo na Jihlavu. Díky nešikovnost pohybu rakouského generála Rosenberga, který zřejmě nastal v důsledku váhavosti arcivévody Karla, se v situaci nejlépe a jako první zorientoval generál Marmont, který opustil mikulovský směr a v přesvědčení, že hlavní rakouské síly ustupují na Znojmo vyrazil proti proudu Dyje a skutečně zde vpadl 10. července 1809 arcivévodovi do boku. O den později přibyl na bojiště od jihu také maršál Masséna, a postupně další francouzské sbory, i Napoleon osobně. Rakušané neměli prostor pro efektivní vzdor a především praktickou možnost ustoupit. Francouzská přesila narůstala a o výsledku nemohlo být pochyb. Válku tedy v důsledku rozhodla dynamická bitva u Znojma, nikoli "obyčejná bitva" u Wagramu. Znojmo je posledním rozhodujícím vítězstvím Napoleonovy kariéry. Vybojovali ho za něj jeho sboroví velitelé, kteří získali na jeden z mála posledních vzácných okamžiků svobodu rozhodování a iniciativy a uplatnili svůj talent a své zkušenosti. V následujících letech se to již, k francouzské smůle, nebude opakovat.


Znojmo-Znaim 1809-2022

213. výročí bitvy u Znojma si připomenou také členové klubů vojenské historie: 8.-10. července pořádá obec Únanov ve spolupráci se spolkem Austerlitz a Středoevropskou napoleonskou společností vzpomínkovou akci, která navazuje sérii předchozích programů, mezi nimi 200. a 210. výročí z let 2009 a 2019. Po bitvě u Slavkova (1805) a před bitvou u Chlumce (1813) jde o druhou ze tří velkých napoleonských bitev svedených na současném území České republiky. Akce je uspořádána s podporou Jihomoravského kraje. Partnerem programu je CAIRO CZ spol. s r.o.

Mezi hlavní cíle připravovaného programu patří na prvním místě dále přispět k vyvracení zažitého mýtu o bitvě u Znojma, která je v běžném pojetí světových dějin, a i z pohledu mnoha specializovaných historiků, vykládána ve stínu velké bitvy u Wagramu (5.-6. července 1809) jako nepříliš významná. Přitom právě tato bitva s konečnou platností ukončila válku, a teprve u Znojma byla definitivně poražena od Wagramu v dobrém pořádku ustupující rakouská armáda. Okolnosti, jež k bitvě vedly, složité pohyby velkých armádních útvarů v širokém operačním prostoru, snaha nepřítele zmást, i vlastní průběh dvoudenního střetnutí činí ze znojemské bitvy velmi zajímavé téma. A přesto, že její jméno nenechal vítězný Napoleon vyšít na prapory svých regimentů (dal přednost Wagramu a dokonce Esslingu), patří bez pochyby k událostem nikoli nepodobným bitvám zvučných jmen jako Arcole, Marengo, Hohenlinden, Slavkov, Jena-Auerstaedt nebo Friedland.

Vzpomínkovou akcí věnovanou 213. výročí bitvy u Znojma s předpokládanou účastí cca 100 vojáků v dobových uniformách chceme navázat na program dřívějších ročníků a důstojným a atraktivním způsobem připomenout události července 1809. Tábor bude umístěn poblíž obce Únanov, jež se nachází na severním úseku bojiště, v místech, kde francouzská armáda ohrožovala ústupovou linii armády rakouské. Hlavním bodem programu bude bitevní ukázka na Velkém kopci v sobotu 9. července v 15 hod.

Zdroj: austerlitz.org; planete-napoleon.com; J. Kovařík, 1809 Orel proti orlu; Six; Koch, etc.

Tagy článku

-->