foto: wikipedia, public domain/Z bojů v Hürgtenském lese, 1944
Dezerce patří mezi vážné problémy, s nimiž se armády potýkají od nepaměti. Souvisí přirozeně s podmínkami služby, se způsobem, jakým způsobem a kde se útvary doplňují nováčky, s motivací a mírou loajality, v neposlední řadě s psychickým vypětím během válečného konfliktu. Ztráty, které armádám dezerce ve válečném stavu přináší, jsou z hlediska počtů srovnatelné se ztrátami bojovými, někdy je i převyšovaly. Vzhledem k tomu je pochopitelné, že vojenské trestní řády na tento zločin pamatují velmi přísnými tresty. V případě dezerce ve válečném stavu a dezerce k nepříteli trestem absolutním. Ovšem opět záleží na charakteru armády a obecně režimu, jemuž slouží, jsou-li formálně přísná pravidla také v praxi aplikována. Například Armáda Spojených států má přes množství konfliktů, v nichž byla nasazena, a nasazena jako rozhodující síla, od skončení občanské války v roce 1865 jeden jediný případ trestu smrti uloženého za dezerci. Vykonán byl 31. ledna 1945.
Postupem doby rostla síla armád, francouzská revoluce přinesla kromě dalších společenských výdobytků také povinnou vojenskou službu, která od roku 1798 nabyla formy pravidelné konskripce, tedy odvodů části určených ročníků do armády, což obratem napodobily ostatní státy. A spolu s dalším vývojem techniky a způsobu jejího nasazení postupně přirozeně relativně klesá počet vojáků v bojových útvarech a roste počet vojáků nasazených v podpůrných a týlových složkách. A ani u bojových útvarů se i v intenzívním konfliktu, jakým byla druhá světová válka, nedostane každý voják do bojové situace. Podle odhadů se tak v letech 1941-1945 nějaké formy přímého boje účastnila asi desetina stavu americké armády.
Její celkový stav v roce 1945 činil asi 8,3 milionu mužů (a žen; dalších 3,4 milionu sloužilo u námořnictva, 475 tisíc u námořní pěchoty a 86 tisíc u pobřežní stráže), a za celou válku prošlo jejími útvary 11,2 milionu osob. Z tohoto počtu bylo bezmála 40 % dobrovolníků, průměrně sloužili 33 měsíců, 73 % sloužilo v zámoří, a z tisíce jich necelých devět padlo, tři zemřeli v důsledku jiných příčin a osmnáct utrpělo zranění (uváděná čísla se vztahují na všechny ozbrojené složky, nejen armádu). Pokud je ovšem pravdivý údaj o desetině těch, kteří zažili boj, pak jich z tisícovky zahynulo 120 a dalších 180 bylo raněno.
Stres, který bojové situace vytvářejí, jsou ve válečném stavu jedním z hlavních důvodů dezerce. A v tomto kontextu pak jiné uváděné číslo, tedy na 50 tisíc dezertérů, působí dosti významně, a mj. znamená, že kromě 30 % padlých a zraněných přišla armáda o dalších až 4,5 % vojáků tímto způsobem, počítáme-li přibližně 1,12 milionu vojáků americké armády, kteří se přímo zapojili do bojových operací.
Během druhé světové války stálo před vojenským soudem celkem 1,7 milionu Američanů. Pro nejrůznější delikty, převažovaly lehké přečiny. Dezerce patří k nejtěžším. Z uvedených asi 50 tisíc dezertérů stálo před vojenským soudem 21 tisíc vojáků. Trest smrti byl vysloven nad 49 z nich. A jen v jednom jediném případě byl také vykonán.
Odsouzeným a popraveným dezertérem byl Edward Donald Slovik, ročník 1920. Voják polského původu narozený v Detroitu. Potíže se zákonem měl již v mládí a poprvé byl zatčen ve dvanácti letech a pak ještě mnohokrát za krádeže a vloupání. A seděl i v době vypuknutí války, protože porušil podmínku ze září 1938. Znovu jej propustili v dubnu 1942, a s ohledem na svou kriminální minulost byl označen za nezpůsobilého vojenské služby - což ovšem změnil jeho sňatek s Antoinettou Wisniewskou v listopadu 1942. A v zápětí byl také odveden. Do armády byl pak povolán v lednu 1944 a nastoupil základní výcvik na základně Camp Wolters v Texasu, a odsud pak putoval do Evropy, do roty G 109. pěšího pluku 28. pěší divize. K jednotce ovšem nedorazil - při dělostřeleckém přepadu byl spolu s vojínem Tankeym odloučen od svého odřadu. Zatím však nešlo o dezerci. V nepřehledné situaci na frontě nebylo vzácné, že se jednotlivci i části jednotek ocitli na delší dobu mimo určené pozice, a náhradníci nebyli schopni najít určené jednotky. Slovik se neskrýval a spolu s Tankeym byl po šest týdnů při jednotce kanadské vojenské policie. U své roty se hlásili 7. října 1944.
video: youtube
Ovšem již druhý den Eddie Slovik oznámil veliteli roty, že se bojí sloužit u prvoliniové střelecké roty a žádal o přeložení do zázemí. Zeptal se kapitána, jestli by útěk znamenal dezerci. Což mu velitel potvrdil, přeložení zamítl a poslal ho ke střelecké četě. A 9. října 1944 Slovik dezertoval. Několik kilometrů za frontou pak prvnímu vojákovi, kterého potkal, předal list papíru, na němž popsal strach, který zažil při dělostřeleckém ostřelování a zdůraznil, že bude-li vrácen k jednotce, znovu uteče. Vojenská policie ho vrátila k rotě. Kapitán ho vyzval, ať to psaní roztrhá, Slovik odmítl. Byl předveden před podplukovníka. Ten nabídku opakoval. Slovik měl roztrhat svůj papír, vrátit se k rotě a nebyla by proti němu vznesena žádná obvinění. Ovšem Slovik odmítl. Podplukovník mu nařídil na druhou stranu napsat, že si je plně vědom právních důsledků svého přiznání a že dokument bude proti němu použit před vojenským soudem. Ani tuto poslední šanci Slovik nevyužil.
28. divize měla tou dobou provádět útočné operace v Hürgtenském lese, byly očekávány vysoké ztráty, a v tomto kontextu Slovikova dezerce tváří v tvář nebezpečí, jakkoli lidsky, civilně pochopitelná, byla tím těžším přečinem. Slovik byl odsouzen k smrti. Důstojníky jiných útvarů, protože všichni důstojníci bojových jednotek 28. divize byli tou dobou již v akci. Velitel divize, generálmajor Cota, rozsudek potvrdil. Slovika tvrdost rozsudku překvapila. Věděl o jiných případech dezertérů, kteří byli propuštěni z armády beze cti a uvězněni, ale nikoli popraveni. Nepomohla ani žádost o milost adresovaná Slovkem přímo vrchnímu spojeneckému veliteli generálu Eisenhowerovi. K jeho smůle se jeho případ odehrával v době německého protiútoku v Ardenách, za vysokých amerických ztrát. Eisenhower rozsudek potvrdil 23. prosince. Jako odstrašující případ - dezerce se ve Francii v řadách americké armády velmi rozmáhaly.
Edward Slovik byl popraven 31. ledna 1945. Popravčí četě před smrtí řekl: "Nezastřelí mě, protože jsem dezertoval z Armády Spojených států, to udělali tisíce přede mnou. Potřebují jen z někoho udělat exemplární případ a já jsem bývalý trestanec. Kradl jsem, když jsem byl dítě, a proto mě zastřelí. Zastřelí mě kvůli chlebu a žvýkačce, které jsem ukradl, když mi bylo 12 let." Podle tradice bylo jedenáct z dvanácti pušek M1 Garand nabytých ostře, jedna slepým nábojem. Slovka zasáhlo všech jedenáct ran, čtyři smrtelně. Slovik byl pohřben na americkém hřbitově ve Fère-en-Tardenois spolu s dalšími 95 popravenými, vesměs odsouzenými za vraždy či znásilnění. V roce 1987 rozhodl Ronald Raegan o návratu jeho ostatků do Spojených států. Byl pohřben vedle své ženy, která žádala postupně sedm amerických prezidentů o zpětné udělení milosti pro svého muže, ale neuspěla.
Slovik zůstává od roku 1865 jediným vojákem Armády Spojených států odsouzeným a popraveným pro dezerci.
Zdroj: nationalww2museum.org, wikipedia.org
Tagy