foto: Alexander Bruckmann / Picryl/Obraz německého malíře Alexandra Bruckmanna zachycující Odysseovu loď a bájné Sirény
Čarodějnice proměňující muže v prasata a bájné Sirény lákající lodě na ostrá skaliska. Druhý díl vyšetřování námořního veterána Ernleho Bradforda ukazuje, že nejznámější ženské postavy Odyssey nebyly pohádkovým výmyslem. Za jejich bájnou mocí totiž stála drsná středomořská realita: drogové otravy, zrádné mořské proudy a smrtící akustika vápencových útesů.
V druhém díle našeho pátrání se zaměříme na nejznámější ženské postavy Odyssey, které měly podle mýtů moc připravit muže o rozum, lidskou podobu i život. Společně se podíváme na zoubek čarodějnici Kirké a bájným Sirénám. Připravte se na vyšetřování, kde magii vystřídají halucinogeny, zrádná akustika a brutální středomořské horko.
Psali jsme
Byl Homér geniální lhář, nebo s chladnou přesností popsal šílené dobrodružství, které se skutečně stalo? Tam, kde si vědci po staletí...
Případ první: Záhadný poloostrov Aiaia
Homér tuto pasáž líčí jako nějakou scénu z hororu. Odysseovi muži po dlouhé a náročné plavbě přistáli na bájném ostrově Aiaia, kde narazili na luxusní palác čarodějnice Kirké. Ta je pozvala dál a na utišení jejich žízně jim nabídla zvláštní nápoj. Nikdo z nich netušil, že je pití mělo omámit a čarodějnice toho samozřejmě využila. Mávla kouzelnou hůlkou a z ničeho nic námořníky proměnila v divoká prasata, která zavřela do chlívků. Jak tuto divokou báchorku rozpletl veterán Bradford?
V první řadě se pokusil o lokalizaci samotného místa činu. Bájný ostrov Aiaia identifikoval jako dnešní Monte Circeo, výrazný mys na západním pobřeží Itálie. Ačkoli jde dnes o poloostrov, Bradford upozorňuje na zásadní geografický fakt, že v antice vypadalo toto místo úplně jinak, než dnes. V době Homéra byla totiž tato oblast obklopena neprostupnými bažinami a mořem. Pro starověké mořeplavce tak toto místo reálně bylo plně izolovaným ostrovem.
Odysseovi námořníci prasaty? Pro Bradforda jasný mýtus
Samotnou „proměnu“ námořnků v prasata pak Bradford zbavuje jakéhokoli nadpřirozena. Oblast Monte Circeo a přilehlých kopců je dodnes hustě zarostlá specifickým divokým středomořským křovím a dubovými lesy. Právě proto jsou tyto husté lesy již po staletí, a částečně jsou i dnes, domovem obrovského množství divokých prasat.
Když u břehu přistála posádka vyhladovělých, vyčerpaných a válkou traumatizovaných námořníků, dostala se k silnému lokálnímu alkoholu nebo omamným bylinám pravděpodobně s halucinogenními účinky. Muži pod vlivem těchto drog ztratili lidskou důstojnost, začali se chovat doslova jako zvířata, podlehli pudovému přejídání žaludy a místními plody a upadli do těžké otupělosti. Básník tento žalostný stav posádky pouze metaforicky popsal jako proměnu ve zvířata, která jsou tu prakticky přemnožená, prasata.
Boží protijed: Zázračná bylina z místní zeleniny
Aby Odysseus čarodějnici Kirké nakonec přemohl, zjevil se mu v Homérově mýtu bůh Hermés a daroval mu magickou bylinu Moly s černým kořenem a mléčně bílým květem, kterou smrtelníci nedokážou vytrhnout ze země. Hermés mu dal přesný taktický plán: rostlina zneutralizuje jed v poháru, a jakmile se ho Kirké pokusí udeřit svou hůlkou a poslat ho do chlívku, musí na ni s řevem tasit meč. Plán vyšel dokonale. Kouzlo selhalo, Odysseus přitlačil vyděšenou čarodějnici s ocelí u krku ke zdi a donutil ji vrátit posádce lidskou podobu. Kirké pak musela slíbit, že Odysseovi ani jeho mužům už nikdy neublíží.
Bradford však v tomto magickém štítu odhaluje zcela obyčejného zachránce, který do jídel používáme každý běžně: divoký středomořský česnek, jehož latinský název je Allium Moly nebo Allium sativum. Česnek má v celém Středomoří tisíciletou tradici jako mimořádně silný lék, dezinfekce a protijed. Námořníci mu odpradávna připisovali až magické schopnosti.
Česnek znali Odysseovi mořeplavci moc dobře
Bradford pro vysvětlení navíc uvádí důležitý historický detail. Ještě ve 14. století se na lodích věřilo, že konzumace česneku dokáže zneutralizovat magnetovec a vyřadit z provozu kompas. Dokonce se uvažovalo o jeho zákazu na palubách, což by ovšem vedlo ke vzpouře posádek, pro které byl česnek základem stravy a ochranou před chorobami. Když Bradford osobně navštívil vesnici San Felice přímo na úpatí Circeovy hory, koupil si zde přesně tento typicky pronikavý česnek, který místní dodnes suší na střechách domů.
A co pověstná jeskyně „Grotto della Maga“, kterou místní průvodci turistům dodnes ukazují jako temný domov čarodějnice? Bradford tento turistický mýtus, tradovaný už od římských dob, rázně vyvrací. Homér totiž Kirké do žádné vlhké jeskyně plné netopýrů neumístil. Naopak, její sídlo popisuje jako luxusní a pohodlný palác s leštěnými dveřmi a stříbrem zdobeným nábytkem. Tento popis věrně odráží přepych mykénské palácové kultury, kterou tehdejší mořeplavci reálně znali. Jediná jeskyně, kterou Homér v této pasáži zmiňuje, sloužila Řekům jako naprosto suchý a praktický sklad pro uložení lodního vybavení během přezimování.
Případ druhý: Smrtící zpěv, který stvořila fyzika a bezvětří
Dalším velkým mýtem je příběh o Sirénách. Podle Homéra se jednalo o nadpřirozené bytosti, které svým opojným, magickým hlasem lákaly námořníky k pobřežním útesům, kde jejich lodě ztroskotaly a oni sami zahynuli v hromadách tlejících lidských kostí.
Bradford jako zkušený kapitán lokalizuje ostrov Sirén na skalnaté souostroví Li Galli (Sirenuse) v Salernském zálivu u italského pobřeží Amalfi. Celé tajemství jejich „zpěvu“ pak vysvětluje kombinací geografie a akustiky. Ostrovy Li Galli jsou strmé vápencové útesy vystavené silným mořským proudům a větrům. Když vítr profukuje skrze specifické skalní dutiny, pukliny a jeskyně na těchto ostrovech, vytváří přirozený aerodynamický efekt. Na základě této souhry fyzikálních jevů znikají táhlé, naříkavé a melodické zvuky. Pro unavené, vystresované námořníky mohl tento podivný přírodní úkaz v prázdnotě moře snadno znít jako sborový ženský zpěv.
Skutečným zabijákem zde ale nebyla hudba, nýbrž zrádná hydrografie. V oblasti kolem těchto útesů panují silné a nepředvídatelné proudy. Homér výslovně zmiňuje, že když se Odysseus k Sirénám přiblížil, vítr náhle zcela ustal a moře bylo dokonale klidné. V takové situaci se tehdejší plachetnice či veslice stávaly neovladatelnými. Proud pak loď nepozorovaně a neúprosně vrhl přímo na ostré vápencové skály. Katastrofu nemělo na svědomí kouzlo, ale fyzika maskovaná zdánlivým bezpečním klidné hladiny.
Psychologie „poledního děsu“ a zlá Psí hvězda
Proč ale námořníci mluvili o šílenství a halucinacích? Homér uvádí, že setkání se Sirénami se odehrává během horkých, dusných a naprosto bezvětrných hodin uprostřed dne, kdy moře vypadá jako matný závoj. Bradford v tomto popisu okamžitě rozpoznává reálný lékařský a psychologický fenomén známý ve Středomoří jako „polední děs“ nebo polední otupělost.
V letních měsících, kdy slunce pálí nejostřeji, vzduch nad mořem těžkne a nastává absolutní bezvětří, dochází u posádky k rychlé dehydrataci, extrémní únavě a smyslovým iluzím. V těchto paralyzujících hodinách, kdy se moře leskne jako zrcadlo, lidská mysl snadno podlehne sluchovým i zrakovým halucinacím. To, co básník popsal jako magické vábení, byla ve skutečnosti masová psychická krize posádky zničené sluncem.
Tomu odpovídá i samotné jméno Sirén. Bradford nabízí geniální lingvistické a astronomické vysvětlení. Jméno Sirén pravděpodobně pochází ze stejného slovního kořene jako Sirius (Psí hvězda), což v překladu znamená „spalující“ nebo „třpytivý“.
Sirius je nejjasnější hvězda na obloze a její východ nastává v nejteplejším období léta, tedy v období, kterému Římané říkali Canis (Pes), z čehož dodnes máme výraz „psí dny“ pro označení úmorných letních veder. Homér sám nazýval Sirius „zlou hvězdou“, protože toto období s sebou v celém Středomoří přinášelo nejen spalující vedra, ale také náhlé, extrémně silné bouře doprovázející zlom počasí na konci léta. Mýtus o Sirénách je tak dokonalou alegorií na zrádné letní týdny plné úmorného bezvětří a blížících se podzimních bouří.
Jak mýtus ztratil své tesáky
Bradford na závěr ukazuje, jak se z reálného strachu zrodila legenda, která postupem staletí měnila svou tvář. Mýtus o Sirénách byl v antice hluboce zakořeněný. Ještě staletí po Odysseovi byla jedna ze Sirén, Parthenopé, uctívána v Neapoli, kde se na její počest konaly závody s pochodněmi. Její kult dlouho přežíval i u Messinské úžiny.
Jak se však námořní technologie zlepšovaly a mořeplavci získávali lepší lodě a mapy, Sirény v představách lidí postupně ztrácely svou krutost a dravost. Když o nich v 1. století př. n. l. psal římský básník Vergilius ve své Aeneidě, popisoval je již jako ty, které „byly kruté v dřívějších dnech“. Mýtus už v jeho době ztratil charakter bezprostředního námořního nebezpečí a proměnil se v nostalgickou, poetickou kulisu Středozemního moře.
Nám ale díky Bradfordovi zbyla fascinující pravda: za závojem antické mystiky se skrývá poctivá námořní praxe, meteorologie a psychologie lidí, kteří museli čelit silám přírody jen s vesly v rukou.
Tagy