Autor fotografie: Janykula / Wikimedia commons / CC-BY|Popisek: Portrét Olgy Hepnarové
Olga Hepnarová, snad nejznámější československá vražedkyně, zabíjela z čiré nenávisti. V jejím životě je při zpětném ohlédnutí možné nalézt určitou specifickou linii nepříjemných skutečností, které vedly k obrovské tragédii založené na pomstě všem lidem bez rozdílu.
Podle vlastních slov Hepnarové za její pokřivenou duši mohli především její rodinní příslušníci. Rodiče i prarodiče měli malou Olgu často bít a jinak tělesně trestat. Nepřijetí, příkoří a odvržení však nezažívala Hepnarová pouze v rodině, ale bohužel také ve druhém prostředí, kde jako dítě trávila nejvíc času, ve škole. U dívky se proto objevily agresivní sklony již v dětství a dospívání, když příkoří způsobované spolužáky řešila potyčkami, při kterých nešetřila také fyzickým napadáním ostatních dětí.
Po čase však Hepnarová usoudila, že neustálé bitky její situaci nijak nevyřeší. Došla k názoru, že vůči obrovskému množství křivd se nejde postavit snahou o obranu, ale bude lepší vyčkat na příhodnější okamžik pro pomstu. Již v dětství se proto uzavřela do sebe a její hněv zůstal zapouzdřen v její mysli. Každá sebemenší nebo i větší křivda se tak začala přidávat k sumě již existujících až Hepnarová následně nevěděla a pravděpodobně později ani nechtěla zmenšit jejich množství.
Ve třinácti letech se těchto nashromážděných křivd Hepnarová poprvé pokusila zbavit sebevraždou, která jí však nevyšla. Již v dětství byla také několikrát hospitalizovaná v psychiatrické léčebně v Opařanech, avšak ani odborná péče nedokázala změnit její špatný psychický stav a zaběhnuté způsoby přemýšlení nad životními okolnostmi. Hepnarová následně sama označila psychologii za nevědomou a hloupou vědu, která jí nedokázala pomoci.
Poslední řešení Hepnarové ve znamení zoufalé pomsty
Po pokusu o sebevraždu v mysli šestnáctileté Hepnarové pravděpodobně došlo k přehodnocení toho, jak své problémy se společností, která jí ubližuje, vyřeší. Prioritou jí už nebyla sebevražda nebo únik ze společnosti, jak si přála dříve, ale rozhodla se pro pomstu. V devatenácti letech se pod rouškou noci vydala z Prahy do Zábrodí u Náchoda, kde zapálila dům své rodiny, ve kterém v té době spala její sestra a dva nájemci, manželský pár v důchodu. Důvodem k tomuto činu jí byla právě pomsta, konkrétně vlastnímu otci.
Po provedení činu pravděpodobně Hepnarová na čas pocítila úlevu, která jí však nevydržela příliš dlouho. V pražské zahrádkářské kolonii si pořídila menší dřevěnou chatku, kterou si přivezla do Olešku, kde ji smontovala a začala v ní bydlet. V té době se již začala živit jako řidička a své problémy se pokoušela vyřešit odtržením od společnosti. Četba filosofie a trávení dlouhých chvil jen ve společnosti sebe samotné však Hepnarovou zanedlouho přestalo uspokojovat a opět začala přemýšlet nad pomstou.
Legendární kriminalista Jan Štoček z prvního oddělení použil k popsání osoby Hepnarové pojem „nenávistník”, tedy člověk, který cítí zášť nejen k lidem ve svém okolí, ale třeba také k náhodným kolemjdoucím nebo cizím lidem, na něž následně zaútočí. Důvodem k těmto jeho pocitům je silná nenávist nejen vůči konkrétním lidem, ale nejčastěji proti celé společnosti, vůči níž cítí osoba křivdu. Právě z těchto důvodů se proto Hepnarová rozhodla učinit svůj hrůzný čin při kterém dne 10. července 1973 najela na zastávku plnou lidí na ulici Milady Horákové v pražských Holešovicích.
Aby její skutek a především bolest pocítila celá tehdejší československá společnost, obětí se neměly stát konkrétní osoby, její rodinní příslušníci nebo lidé, kteří jí opravdu křivdili. Hepnarová se chtěla pomstít vůči celému kolektivu společnosti, a proto se rozhodla, že bude čin co nejvíce nekonkrétní a náhodný. Jelikož se vražedkyně ke svému činu otevřeně hlásila a sama odmítla, že by byla psychicky nemocná, byla po soudním procesu shledána vinnou a odsouzena k smrti. Její život, jakožto poslední ženy popravené v Československu, byl ukončen 12. března 1975. Hepnarová se tak zařadila po bok nejznámějších československých vrahů Miroslava Stehlíka, Jaroslava Malého, Svatoslava Štěpánka nebo Ladislava Hojera.