Autor fotografie: Public Domain|Popisek: Ilustrační snímek ponorky třídy Victor III
Od roku 1945 začali Američané i Sověti začleňovat technologie inspirované konstruktéry nacistického Německa do svých vlastních ponorkových konstrukcí. Sověti ve skutečném stachanovském zápalu začali chrlit nové třídy ponorek. Američané v produkci zaostávali, ale pilně studovali německé sonary pole a hydrofony
Americké námořnictvo nasazovalo méně ponorek, ale ty byly tišší a měly mnohem lepší „uši“! US Navy si tuto kvalitativní výhodu udrželo po většinu studené války. Sovětské námořnictvo nasadilo mnoho ponorek, často hlučných a s nepříliš výkonnými senzory, ale rychlé, schopné se ponořit hlouběji než jejich západní protějšky a byly vysoce automatizované. Američané postavili méně strojů, ale mnohem kvalitnějších, tichých, vybavených špičkovými senzory a obsluhovaných profesionály.
Ale zatímco sovětské loděnice chrlily ponorky, kvalita se také postupem času zlepšovala. Jaderné ponorky Ščuka (Victor III), představené koncem sedmdesátých let, byly o hodně tišší než předchozí sovětští ponorky.
Moskva do nich vkládala velké naděje a v březnu 1987 zahájilo sovětské námořnictvo operaci Atrina. 5 Victorů patřících k 33. ponorkové divizi Poljarnyj vyplulo společně moře. Nejprve sovětské ponorky probudily systém SOSUS poblíž Velké Británie a pak zmizely!
Ve Washingtonu i Londýně zavládlo zděšení. Proč by Moskva současně nasadila 5 svých nejlepších ponorek?! Byla spuštěna masivní protiponorková operace, které se účastnila jedna britská letadlová loď, několik dalších lodí Royal Navy, tři americké letadlové lodě a šest amerických útočných ponorek. Ve vzduchu byly Nimrody RAF.
Britové a Američané nejprve hledali sovětské ponorky poblíž vstupu do Středomoří, než si uvědomili, že ponorky překračují Atlantik a blíží se k USA. Od kubánské raketové krize se Sověti nikdy neodvážili rozmístit své síly poblíž východního pobřeží USA.
Sověti chtěli otestovat dvě teorie. Zaprvé chtěli vědět, zda by se jejich nejlepší ponorky mohly po odhalení vyhnout pronásledování. Chtěli také ověřit svou teorii, že se v Sargasovém moři ukrývají americké balistické ponorky, jako nedetekovatelná odpalovací platforma interkontinentálních raket.
Britům a Američanům trvalo 8 dní, než našli 4 z 5 Victorů. A co 5. Victor? Záleží na tom, koho se zeptáte... Britové říkají, že ho nakonec našli. Říkají, že byl lépe udržovaný a mnohem lépe řízený než ostatní čtyři. Sovětský kapitán byl také odvážnější a plul na své lodi agresivněji a tišeji než jeho kolegové. Ponorka třídy Trafalgar ho nakonec vypátrala, ale musela zůstat nebezpečně blízko, aby zůstala v kontaktu. Dost blízko, aby ho odhalil jeho protivník. Pokud jde o sovětskou verzi příběhu, říká se, že 5. Viktor zůstal nezachycený.
Do roku 1989 sovětské námořnictvo zařadilo celkem 349 ponorek! Britové se obávali, že by jim v případě války mohla docházet torpéda, než se jim podaří potopit všechny sovětské ponorky.
Z těchto 349 sovětských ponorek bylo pouze 35 nejnovějších a tedy moderních a tichých modelů. Přesto tato hrstka moderních sovětských ponorek způsobovala Západu nejrůznější problémy a uzavírala kvalitativní mezeru mezi námořnictvy soupeřících mocností. V roce 1989, bylo známo, že sedm z nich je na moři, ale ani americké námořnictvo, ani Royal Navy je nenašla.
To byla labutí píseň sovětského námořnictva. Sověti už nikdy kvalitativní nedohonili. Došly jim peníze a čas. V roce 1989 ještě SSSR žil, ale už umíral a říše zla se rozpadla o dva roky později v roce 1991.
Zdroj: defensionem.com