foto: UK Government artistic works / Picryl/Britský letoun Lancester nad hořícím Hamburkem
Těžké horko a k tomu neobvykle divoký vítr. Přesně takhle to vypadalo v Hamburku před 83 lety, kdy Spojenci z tohoto počasí stvořili neovladatelný orkán z plamenů. Ohnivá bouře o rychlosti 200 km/h za jedinou noc zabila desítky tisíc lidí.
Dnešní léto má v Česku hodně podobnou atmosféru. Slunce pálí, z asfaltu sálá horko a do toho fouká silný, suchý vítr. Zkrátka počasí, ze kterého má člověk podivný pocit. Přesně takhle ale bylo také v severozápadní Evropě na konci července 1943. Hamburk tehdy zažíval týdny bez kapky deště. Teploměry ukazovaly na tehdejší poměry nevídaných 32 °C a vlhkost vzduchu klesla na pouhých 30 procent.
Obyvatelé největšího německého přístavního města tehdy vnímali dusné bezvětří a horko jako běžné letní počasí. Netušili však, že britské letectvo a spojenečtí meteorologové klima bedlivě sledují. Pro velitele britského Bombardovacího velitelství, sira Arthura Harrise, totiž právě počasí znamenalo dokonalou konstelaci pro spuštění jedné z nejbrutálnějších vojenských akcí historie: Operace Gomora. Během několika nocí se Hamburk proměnil v ohnivé peklo, které vyústilo v největší jednorázovou civilní katastrofu v Evropě za celou druhou světovou válku.
Mýtus o meteorologické nehodě nebo chladný kalkul?
Mezi lidmi traduje mýtus, že ničivá ohnivá bouřka, která v noci z 27. na 28. července 1943 Hamburk téměř vymazala z mapy, tragickou souhrou náhod nebo výsledek meteorologického fenoménu. Opak je ale pravdou. Britské vojenské zprávy totiž odhalují zcela jiný příběh. Zničení Hamburku bylo od samého počátku chladně kalkulovaným výsledkem vědeckého a vojenského plánování, které trvalo několik let. Už v roce 1941 totiž birtské letectvo označilo Hamburk za cíl masivního útoku, který měl způsobit obrovský požár.
Proč padla volba zrovna na Hamburk? Město bylo kvůli svému průmyslu strategicky významným cílem, ale zároveň mělo obrovskou slabinu. Paradoxně jím byla jeho hlavní přednost: historická zástavba, která byla sice krásná, ale extrémně hořlavá.
Aby mohlo britské ministerstvo letectví útok naplánovat do nejmenších detailů, zřídilo už v létě 1942 specializované oddělení RE8. Hlavním úkolem jeho vědců bylo prozkoumat, jak se šíří požáry a jakou roli hraje při vzniku plošného ohně vítr. Vycházeli totiž z předpokladu, že pokud v centru města zažehnou dostatečné množství požárů naráz, vzniklý žár začne fungovat jako obří kovářský měch.
Větrné poryvy pak simulovali na zmenšených modelech hamburských čtvrtí přímo na zkušební stanici v Porton Downu. K přesným výpočtům šíření ohně navíc britská rozvědka přizvala německé architekty v exilu, mezi nimiž byl i zakladatel slavné designové školy Bauhaus, Walter Gropius. Ti Britům detailně popsali konstrukce krovů, schodišť, střešních krytin i tloušťku trámů v německých městech a shodli se na společném stanovisku: Město Hamburk bude hořet velmi dobře.
Smrtící smršť: 25 000 zápalných pum na čtvereční míli
Aby plán fungoval, muselo být bombardování provedeno s nemilosrdnou přesností. Nejprve nad město dorazily elitní posádky takzvaných „zakládačů požárů“ na rychlých strojích De Havilland Mosquito a speciálně vybavených bombardérech. Ty pomocí osvětlovacích raket a barevných značkovacích pum přesně vymezily cíl. V těsném závěsu se za nimi přihnala hlavní vlna britských čtyřmotorových obrů Avro Lancaster, Handley Page Halifax a Short Stirling, které přes den doplňovaly americké B-17 Flying Fortress.
Na každou čtvereční míli obytné zástavby poslali Spojenci neuvěřitelných 25 000 zápalných pum v kombinaci s trhavými bombami. Ty neměly za cíl pouze ničit konstrukce. Jejich primárním úkolem bylo rozmetat střechy, rozbít okna a znepřístupnit ulice, aby byly vytvořeny ideální podmínky pro šíření ohně.
Až s mrazivou vypočítavostí však byla navržena i opatření proti záchranářům. Zápalné bomby v sobě obsahovaly malé časované nálože, které detonovaly v nepravidelných intervalech 3 až 10 minut po dopadu. Ty doplnily drobné protipěchotní bomby, které vybuchovaly při jakémkoliv dotyku, tedy dokonce i při zásahu proudem vody z hasičské stříkačky. Cíl byl jasný: zabít či zmrzačit německé záchranáře a absolutně paralyzovat civilní obranu.
Když se počasí spojilo s peklem: Noc, kdy se zrodil orkán
Všechny tyto přípravy vyvrcholily v osudnou noc z 27. na 28. července 1943. Do suchého, tropicky horkého vzduchu nad Hamburkem vysypalo 729 bombardérů během necelých 60 minut přes 2 300 tun bomb. Na dělnické čtvrti Hammerbrook, Borgfelde či Hamm dopadlo přes 1 200 tun zápalného materiálu.
Během několika desítek minut se tisíce samostatných požárů sloučily do jednoho gigantického ohnivého moře. Teplota v centru požáru překročila 800 až 1 000 °C. Superhorký vzduch začal prudce stoupat k obloze a vytvořil obří hořící komín. Na jeho místo se ze všech stran začal obrovskou rychlostí nasávat chladnější vzduch z okolí.
V ulicích Hamburku vznikl ohnivý vír o síle orkánu, který dosahoval rychlosti přes 200 km/h. Tonto smršťující se tornádo trhalo střechy, vyvracelo stromy z kořenů a vmetávalo plameny do oken dosud nezasažených budov. Lidi, kteří se pokusili utéct po ulici, rozpálený asfalt přišpendlil k zemi nebo je vzdušný proud vtáhl přímo do hořících ruin. Ani lidé v krytech však nebyli před peklem ochráněni. Vzduch v podzemních krytech byl kvůli špatně fungujícímu odvětrávání nahrazen jedovatým oxidem uhelnatým. Tisíce rodin se v krytech udusily, aniž by se je plameny vůbec dotkly.
Krvavá bilance Operace Gomora
Následky Operace Gomora byly zničující. Za deset dnů zahynulo v Hamburku téměř 39 000 lidí. Více než 900 000 obyvatel muselo zničené město neprodleně opustit. Dvě třetiny bytového fondu Hamburku ležely v popelu. Z hlediska počtu obětí šlo o nejhorší civilní katastrofu způsobenou vojenskou akcí v celé historii Evropy. V celosvětovém měřítku tento masakr překonaly až pozdější nálety na Tokio a atomové údery na Hirošimu a Nagasaki.
Když dnes z horka omdlíváme pod rozpálenou letní oblohou, nad níž se honí neobvykle divoký vítr, může nám to připomenout, jak tenká je hranice mezi přirozenými živly a lidskou destrukcí. V červenci roku 1943 dokázali Spojenci zneužít přírodní podmínky jako nejděsivější zbraň a proměnit větrný poryv v ohnivý orkán, na který historie nikdy nezapomene.
Zdroj: Overy, Richard. The Bombing War, Allen Lane/Penguin Books, 2013, s. 327 - 357.
Tagy