Po vyřazení Francie s války jako výsledku bleskové války a zaváhání u Dunkirku, z něhož se Velké Británii (a Francii!) podařilo zachránit značné množství vojáků pro další boj, zůstala Británie ve svém boji proti nacistickému Německu na přibližně rok osamocena. Hrozba německé invaze přes kanál byla zřejmá. Aby bylo možné o ní vůbec uvažovat, potřebovalo Německo vybojovat vzdušnou převahu. V bitvě o Británii se mu to z řady důvodů nepodařilo a plán invaze, operace Seelöwe, nebyl proveden. "Na poli lidských konfliktů nikdy nevděčilo tolik za tak mnoho tak málu," pronesl v proslulém projevu premiér Churchill, čímž vzdal hold spojeneckým stíhačům. Pro operaci Seelöwe ovšem byla vzdušná převaha zásadním, nikoli jediným předpokladem. Co vše Německu chybělo, co vše by Německo riskovalo? A mělo reálnou naději porazit Británii ještě před invazí do Sovětského svazu, aby se vyhnulo boji na dvou frontách?
Rok 1940 může do jisté míry připomenout situaci Velké Británie z let 1803-1805. I tehdy, na počátku napoleonských válek, existovala hrozba invaze a Napoleon shromáždil na pobřeží silnou invazní armádu. Mnozí odborníci, a admirálové obou stran na prvním místě, měli již tehdy proveditelnost takového podniku za pochybnou, případně ji přímo odmítli, jako admirál Jervis, který již v roce 1801 prohlásil: "Neříkám, pánové, že Francouzi nemohou přijít. Říkám jen, že nemohou přijít po moři." Důvodů bylo mnoho. Kromě zřetelné britské převahy na moři nedostatek zkušeností s podobnou operací, otázka mořských proudů a schopnost kapitánů dopravních lodí se s nimi vypořádat, (ne)schopnost dostatečně a dlouhodobě zásobovat invazní armádu na cizím nepřátelském území, nedostatek vhodných plavidel, atd.
V roce 1940 by tedy Němci nepřišli jen po moři, ale i vzduchem. Nebyli na to ovšem v žádném směru připraveni. Podívejme se napřed na operaci podobného rozsahu, která skutečně proběhla - v opačném gardu. Vylodění spojenců v Normandii v červnu 1944. Předcházelo mu dlouhé období velmi intenzívních příprav. Spojenci měli nezpochybnitelnou vzdušnou i námořní převahu. Silnější pozemní síly. Jejich divize byly v roce 1944 plně motorizované. Jejich protivník bojoval na více frontách. Měli velmi bohaté zkušenosti z mnoha útočných vyloďovacích a výsadkových operací. Zejména z Tichomoří, ale již i z Evropy (Dieppe, Sicílie). Měli obrovské materiální zázemí a logistika celé operace hrála zásadní roli. Při nejistotě, že se podaří v dostatečném čase dobýt a zprovoznit velký přístav, byly připraveny umělé přístavy Mulberry.
Co z toho měli k dispozici Němci v roce 1940? Prakticky nic. Vzdušnou převahu si teoreticky mohli vybudovat. Pokud by Hitler s Göringem nezměnili postup a soustředili sílu Luftwaffe proti letištím RAF. Přičemž převahu by vybojovat mohli, ale především nočním akcím RAF proti námořní přepravě by zabránit zcela nemohli. Udržování vybojované vzdušné převahy by nebylo zadarmo. Předpokládejme na okamžik, že by Luftwaffe převahu vybojovala a byla schopná nějaký čas udržovat.
Kanál La Manche není široký, ale navigace v jeho vodách není jednoduchá. V roce 1944 utrpěly spojenecké síly významné ztráty bez jakéhokoli nepřátelského zásahu. Nehodami. Přes veškeré přípravy, nabyté zkušenosti a schopnosti. Byly vyvinuty speciální prostředky, upravené tanky, vyloďovací čluny s různým určením. Prověřené, funkční. Wehrmacht žádné zkušenosti neměl a jeho přípravy byly improvizované. Zatímco spojenci provedli množství rozsahem menších operací, Němci, s výjimkou velmi omezených vylodění v Norsku (operace Weserübung), by se byli pustili rovnou do nevídané, obrovské invaze, jaká v moderních dějinách neměla obdoby. V Norsku bojovali proti nepřipravenému a vojensky velmi slabému, a překvapenému, protivníkovi. Vylodění v Anglii by bylo něco zcela nesrovnatelného. Přitom během norského tažení zejména Kriegsmarine utrpěla značné ztráty: přišla o těžký a dva lehké křižníky, deset torpédoborců a 21 transportních lodí. Další lodě utrpěly větší či menší poškození.
Námořní převaha? Jednoznačně na straně Velké Británie. A to převaha drtivá. V létě roku 1940 mohli Němci nasadit tři křižníky a čtyři torpédoborce. Britská Home Fleet disponovala pěti bitevními loděmi a křižníky, letadlovou lodí, jedenácti těžkými a lehkými křižníky a osmi torpédoborci, a další, mnohem silnější svazy, měla Royal Navy ve Středomoří - ty by nevyhnutelně k obraně mateřských ostrovů přispěly.
Přitom samotný fakt, že v Gibraltaru nebo na Maltě bylo udržováno sedm bitevních lodí, dvě lodě letadlové, sedm křižníků a na třicet torpédoborců naznačuje, že obava z německé invaze nebyla ve skutečnosti nijak dramatická. Britské nejvyšší velení umělo, stejně jako počátkem 19. století, počítat. Němci neměli hladinová plavidla, jejich výsadkové prostředky byly improvizované, a chyběly jim zkušenosti. Luftwaffe by jistě uměla využít vzdušné převahy a zásadně narušovat britské námořní operace během dne. Ale většina pilotů Luftwaffe nebyla cvičena pro boj proti námořním cílům.
V roce 1944 nasadili spojenci silné vzdušné výsadkové formace. Američané (bez Kurdů) na 13 tisíc výsadkářů, na 4000 mužů kluzákové pěchoty. Britové a Kanaďané dalších 8500 výsadkářů během operace Tonga. Němci disponovali 7. výsadkovou divizí (cca 10 tisíc mužů) a 22. pěší divizí cvičenou pro výsadky kluzáky (cca 14 tisíc mužů). Mohli také takto nasadit další jednotky, především horské myslivce, podobně jako v Řecku, resp. na Krétě. A tyto jednotky byly v Británii právem obávané - teoreticky mohly být využity pro dobytí vhodného přístavu, který by následně umožnil přísun těžké techniky a zásob. Byla podniknuta protiopatření. Přístavní zařízení by byla vyřazena z provozu a na přístupech by byly potopeny lodě, jež by je zablokovaly.
Velkým problémem úvodní fáze operace Overlord byl samozřejmě nedostatek železniční přepravní kapacity. Nahrazovali ji nákladními automobily, jichž měli spojenci dostatek - a přesto se potýkalo zásobování s problémy. Intenzívní nasazení automobily opotřebovávalo. Operace podobného rozsahu je otázkou času. A i to byl německý problém. V případě, že by se přese všechny výše uvedené problémy dokázaly německé jednotky vylodit a zachytit na předmostí a dokonce prorazit, čekal by je boj o Londýn. Velké město, které dává výhodu obráncům, kterých nebylo málo. Zatímco Britové by měli k dispozici (jistě vzdušnými útoky narušované) veškeré logistické prostředky, Němci by byli stále odkázáni na zásobování po moři. Případně vzduchem. Göring by to jistě Hitlerovi slíbil. Stejně jako o dva roky později u Stalingradu. Schopnosti vzdušného zásobování by v čase klesaly nejen působením britského stíhacího letectva, ale prostým opotřebováním. Německo nepřipravovalo operaci Seelöwe několik let jako spojenci operaci Overlord, a nemělo dostatek prostředků.
Zdá se, že jedinou skutečnou nadějí pro Němce, pokud by se o invazi skutečně pokusili, by byl psychologický dopad na britskou populaci a především politiky, kteří by požádali o příměří. Churchill? Nepředstavitelné. Vítězství v bitvě o Británii sehrálo zásadní roli. Ovšem i bez něj by Seelöwe byla obtížnou a v německé situaci zřejmě až neproveditelnou operací.