Démonizovaný Korán: opravdu kniha nabádá k zabíjení křesťanů a Židů?

Judaismus i křesťanství je již cílem útoků některých extrémních islamistů. Ve světle těchto skutečností je však potřebné si položit otázku, jak je na tyto dvě náboženské skupiny nahlíženo svatou knihou islámu, Koránem.

Korán, al-Quran tedy v překladu recitace, je ústředním a nejdůležitějším posvátným textem muslimů. Podobně jako Bible pro křesťany, je Korán chápán jako přímé slovo Boha. Podle tradice byl Korán zjeven proroku Muhammadovi v Mekce jako autentické Slovo Boží okolo roku 610 n.l. Muslimové věří, že toto Svaté Písmo u Boha existovalo již od nepaměti a před Muhammadem bylo sesláno nejprve Židům, a poté také křesťanům. Obě skupiny věřících v jednoho Boha, stejně jako muslimové, však postupem času podle islámské tradice čísté Písmo překroutili, a proto muselo být sesláno nové skupině, muslimům.

Podle tradice Muhammad sám texty vidění nezapisoval, ale slova a myšlenky Koránu se nejprve tradovaly ústně tak, jak bylo pro arabskou společnost té doby typické. K prvnímu sepsání finálního textu Koránu došlo proto až více než deset let po smrti Muhammada za vlády chalífy Uthmána. Podle doby a místa vzniku a dalších specifikací se dělí Korán na tzv. súry mekkánské a medínské.  Zatímco súry napsané v Mekce pojednávají spíše o teologii a eschatologii, tedy o konci světa, medínské súry naopak představují soupis pravidel pro nově vznikající islámskou obec v Medině, tzv. ummu (v jednotném čísle umma). Dohromady je v Koránu 114 súr, kapitol, které jsou dále děleny na verše nazývané ája. 

 

Korán a Židé na Arabském poloostrově od starověku 

 

Myšlenku tradice o zvěstování Písma Židům a křesťanům odráží také samotný Korán, který na mnoha pasážích o obou skupinách hovoří. Pro větší vhled do problematiky je však nutné si nejprve vysvětlit prostředí Blízkého východu počátku 7. století a především dynamiku vztahů mezi zdejšími Židy, křesťany a nově vznikající komunitou muslimů soustřeďující se okolo proroka Muhammada. Podle některých zdrojů je možné datovat příchod Židů na Arabský poloostrov už od 8. století př. n. l. a prvních křesťanů pravděpodobně v rámci východodřímské říše. 

V době vzniku islámu, tedy na počátku 7. století n. l., byli proto Židé plnohodnotnými občany arabské společnosti, kteří byli v oblasti usazeni stovky let. Židovské kmeny žily především ve městech a oázách, kde se živily obchodem a pastevectvím. Židé tedy nebyli žádným cizím prvkem, který by arabskou předislámskou společnost narušoval. Problém však nastal až v době, kdy začal být Korán vytvářen, jelikož začalo docházet nejen k ideovým, ale také k vojenským střetům mezi Židy a formující se islámskou společností. I přesto však po několik set let až do 20. století zůstali Židé usídleni na Arabském poloostrově a často užívali více práv, svobody a možností seberealizace než v Evropě. 

 

Korán jako radikální reforma zaběhlých společenských pořádků

 

Slova Muhammada reagovala na upadající společenskou, politickou a morální situaci v arabské společnosti. Cílem nově vznikajícího náboženského systému tak mělo být především vytvoření pravidel, která by byla dobře aplikovatelná právě na arabskou společnost. Ta se v té době z velké většiny skládala z víceméně neusídlených kočovných kmenů. Jelikož již existovaly dva monoteistické náboženské systémy vyznávající jednoho Boha, křesťanství a judaismus, Muhammad si dobře uvědomoval, že nově vznikající islám je třeba oproti těmto náboženstvím vymezit.

Muhammada navíc začalo následovat stále více lidí, což se nelíbilo představitelům Mekky. Prorok totiž získával čím dál větší politický a náboženský vliv, a proto byl v roce 622 n. l. donucen přesídlit se z Mekky do Mediny. Tento historický okamžik, v arabštině označovaný jako hidžra, je považován za počátek islámského letopočtu. Mekkánce však nadále trápil vliv Muhammada a začali proti jeho skupině podnikat výpady. Právě v blízkosti Mediny v té době přebývaly tři židovské kmeny nazvané Banu Nazír, Banu Kajnuqa a Banu Kurajza, které původně s Muhammadem uzavřely válečné spojenectví a byly mu důležitou posilou.

Toto partnerství mezi židovskými kmeny a Ummou v průběhu válek mezi Medínci a Mekkánci však časem zaniklo. Kvůli nedostatku historických pramenů dost dobře nevíme, co bylo pravým důvodem přerušení těchto přátelských styků, tedy zda to byla konkurence mezi náboženskými systémy nebo naopak vojenské, ekonomické či politické důvody. Je však patrné, že se tato nevraživost následně odrazila právě v textech Koránu. Židé jsou totiž na různých místech knihy označováni pod různými jmény.

 

Židé a křesťané v Koránu

 

Existují pozitivní označení pro Židy jako Ahl al-Kitāb, překládáno z arabštiny jako lidé knihy (ve smyslu těch, o kterých je psáno v Bibli), a Bani Isra'il, tedy synové Izraele. Na straně druhé se však v Koránu objevuje i označení Yahúd, tedy Žid, které však má negativní či dokonce až pejorativní nádech. O Židech je tak na některých místech hovořeno jako o vyvoleném národu (súra 44: verš 31; 45:16), od kterých muslimové přijali některé náboženské a mravní předpisy (4:23; 2:183). Tyto positivní pasáže se však vyskytují v mekkánských súrách, tedy ve starších textech Koránu, které vznikaly ještě v době před hidžrou.

Naopak ostré polemiky a urážky Židů se v Koránu objevují především v medínských súrách vzniknuvších v období po sporech s výše zmíněnými židovskými kmeny. V těchto súrách jsou Židé spojováni s překrucováním (3:19-24; 3:78; 4:46; 5:41-44), popíráním (3:98) nebo odchylováním se od písma seslaného Bohem (7:146; 5:64). Navíc jsou také obviňováni ze lží a bludů (3:69-72; 4:50), ze špatného výkladu Božího slova (45:16-17) a ze snahy o zbloudění muslimů ze správné cesty (3:99-100). Za toto špatné pochopení Boží pravdy jsou Židé přirovnáni k oslu, který pouze nese posvátné písmo, aniž by jej chápal (62:5). Židé jsou společně s křesťany dále označeni za jedince, se kterými by se muslimové neměli přátelit (5:51) a na jednom místě jsou Židé přímo určeni za nepřátele (5:82).

Židům je dále vytýkáno, že neuznali Ježíše (3:48-52) ani Muhammada (61:6-7) jako proroky a jsou nařčeni ze zabíjení proroků (3:112; 4:155; 5:70). I přesto však podle Koránu mají naději, protože pokud uvěří ve správnost poselství proroka Muhammada (61:9) a potažmo i Ježíše (4:155; 5:18-19), mohou být nakonec spaseni (2:59; 3:110; 5:66; 7:155-158). V opačném případě mají být potrestáni (3:55-57; 3:85-86; 3:105; 4:46). Korán totiž vysvětluje synům Izraele, v čem Boží sdělení špatně pochopili (27:76) a tím jim dává možnost odvrátit se od svého špatného výkladu, jelikož při posledním soudu bude mezi nimi a muslimy spravedlivě rozsouzeno (32:25; 45:16). Potrestání tedy připadá Bohu a nikoli muslimům.

 

Popis Židů v Koránu není jednotný

 

Postoj Koránu k Židům ani křesťanům proto v rámci celého textu není úplně jednotný. Některé verše ukazují na to, že Korán naprosto odmítá respektovat hodnoty judaismu a jako jediné řešení se mu jeví konverze Židů, ale podobně také křesťanů, na islám. V žádných pasážích Koránu se však nevyskytují zmínky o tom, že Židy nebo křesťany je nutné zabít nebo jim jinak ublížit. Podobně jako každé jiné náboženství také islám není založen pouze na jednom posvátném textu, ale pro jeho pochopení jsou důležité i exegeze, tedy výklady.

Existují proto fundamentalistické směry islámu, které Židy nenávidí a přejí si jejich smrt. Tyto odnože však svou ideologii zakládají na specifických radikálních výkladech výše zmíněných pasáží Koránu. Vztah mezi judaismem a islámem je podobný napětí mezi jinými náboženskými systémy. Pokud existuje vůle ke shodě, pochopení a přátelství, naleznou se možnosti, jak ji najít. V okamžiku, kdy je četba náboženských textů motivována touhou hledat nenávist a důvody, proč druhého eliminovat, posvátné písmo může najednou sloužit jako efektivní zbraň v prosazování ničivých myšlenek.

 

Zdroj: KROPÁČEK, Luboš. Duchovní cesty islámu. Praha: Vyšehrad, 2003. 

Tagy