Autor fotografie: foto: Wikimedia Commons, volné dílo|Popisek: Obžalovaní před tribunálem
V lednu 1945 se norimberský tribunál usnesl, že jakýkoli člen organizace usvědčené z válečných zločinů jako celek, a pokud se stal jejím členem dobrovolně po roce 1939, bude označen za válečného zločince. Od prosince 1946 se ale na ochraně vnějšího perimetru budovy tribunálu, rezidencí soudců, žalobců i válečných zločinců v celách podíleli bývalí vojáci pobaltských Waffen-SS. Ve službě budou pokračovat až do roku 1949.
Norimberské procesy byly nejen mimořádnou a do té doby v takovém měřítku nebývalou událostí. První z nich soudil v letech 1945-1946 více než dvě desítky předních nacistických zločinců, a také sedm institucí Hitlerova režimu, které budou, budou-li jejich vina potvrzena, označena en bloc za zločinecké. Těmi byly: vedení NSDAP, říšská vláda, generální štáb a nejvyšší velení, SA (Sturmabteilung), SD (bezpečnostní služba SS) a samozřejmě SS (Schutzstaffel).
Na lavici obžalovaných nestáli obětní beránci, ale vskutku významní představitelé režimu, kteří buď nespáchali sebevraždu (jako například Himmler), nebyli sami během války zabiti (jako Heydrich nebo například Freisler), nebo neuprchli (souzen v nepřítomnosti byl Bormann, jehož ostatky byly nalezeny v Berlíně v roce 1972). Přítomen byl na prvním místě Hermann Göring, od roku 1941 oficiální Hitlerovo číslo dvě. Jeho předchůdce Rudolf Hess. Karl Dönitz, faktický Hitlerův nástupce a druhý a poslední říšský kancléř a "Vůdce". A mnozí další. Trest smrti byl vynesen ve dvanácti případech. Tři obžalovaní byli zproštěni, a ostatním byly uloženy tresty odnětí svobody včetně doživotí. Gustav Krupp odsouzen nebyl s ohledem na svůj zdravotní stav a Robert Ley, šéf DAF, spáchal sebevraždu ještě před zahájením procesu.
Do roku 1949 pak následovalo dalších 12 procesů, v nichž byli souzeni právě členové zmíněných organizací, a/nebo z individuálních konkrétních zločinů obžalovaní představitelé režimu, armády, zdravotnictví nebo průmyslu. Celkem půjde o 199 osob, z nichž 161 bude shledáno vinnými a 37 bude odsouzeno k smrti. Pozoruhodným, byť v důsledku nikoli šokujícím faktem je, že na ostraze soudu se podíleli bývalí příslušníci Waffen-SS.
Budova norimberského soudu patřila k nemnoha nijak zásadně poškozeným, a současně plně dostačujícím k vedení procesu takového měřítka. K dispozici byla rovněž přilehlá věznice. Z pochopitelných důvodů hrála vnější i vnitřní bezpečnost po celou dobu od listopadu 1945 do roku 1949 velmi významnou roli. Nejdůležitějším úkole stráží bylo zabránit souzeným a odsouzeným v útěku, a také ve spáchání sebevraždy. Ostrahou byli pověřeni vojáci amerického 26. pěšího pluku a vojenské policie. Nicméně prostor pro střežení v souvislosti s průběhem procesů bylo mnoho a nebyly všechny soustředěny jen v soudní budově či jejím bezprostředním okolí. Šlo mj. o rezidence soudců a žalobců mezinárodního tribunálu.
24. ledna 1944 byla zformována 20. granátnická divize Waffen-SS, 1. estonská. Jejím jádrem byly již v roce 1942 ustavená dobrovolnická Estonská legie (necelých tisíc mužů), v roce 1943 posílená na 3. estonskou dobrovolnickou brigáda SS. Ale granátnická divize v tabulkové síle 16 tisíc mužů byla doplňována po svém ustavení odvedenci. Bojovala na východní frontě. V závěrečných bojích ve Slezsku již byla pro utrpěné ztráty označována nikoli za divizi, ale za bojovou skupinu. V březnu 1945 se jí podařilo probít se z obklíčení v oblasti Horního Hlohova a podél hranic ČSR postupovala na západ až ke Goldbergu (dnešní Zlotoryja). Cílem bylo vzdát se Američanům, resp. západním spojencům, což se většině podařilo, byť mnozí byli dopadeni československými partyzány, kteří na jaře 1945 nečinili mezi esesáky rozdíly.
Západní spojenci ovšem rozdíly viděli. Spolu s příslušníky obdobně ustavených lotyšských jednotek Waffen-SS byli Estonci po kapitulaci označeni za DPS (displaced persons, nesnadno přeložitelný výraz ve smyslu bezprizorních osob, osob vysídlených) a měli být vráceni do své domoviny - která ovšem byla opět pevně v rukách SSSR, a vojáky, kteří proti Rudé armádě bojovali, nota bene v uniformách Waffen-SS, by zde nic dobrého nečekalo. Provizorně byly pro DPS ustaveny v západní Evropě tábory, z nichž se mnoho přijatelných východisek nenabízelo.
Na jaře 1946 pro své účely Američané zformovali, na základě nabídky důstojníků bývalé estonské granátnické divize Waffen-SS, devět estonských rot, kterými hodlali zejména pro strážní a pořádkovou službu nahradit své vlastní jednotky. Ty procházely mohutnou demobilizací a vracely se po skončené válce domů, případně plnily jiné úkoly v okupačních zónách - a v podmínkách de facto již zahájené studené války. Zprvu v Norimberku sloužilo 17 Estonců jako ostraha kantýny. Plně se osvědčili a v prosinci 1946, po dvouměsíčním výcviku, pak byla estonská 4221. strážní rota v síle 300 mužů, z nichž přes 90 % byli bývalí příslušníci Waffen-SS, určena pro střežení vnějšího perimetru norimberské soudní budovy, rezidencí soudců a žalobců, prostor, v nichž se pohybovali, také skladišť - a přicházeli i do styku se souzenými nacisty. Na černých uniformách doplněných bílou přilbou nosili nášivku s estonskými národními barvami, výzbroj tvořily americké karabiny M1. Rotě velel bývalý SS-Hauptstrumführer. Podobně fungovaly také Lotyši z 15. a 19. granátnické divize Waffen-SS. Tribunál explicitně odvedence, a nejen estonské, vyvinil, a kolektivní vinu z členství ve zločinecké organizaci, za kterou byly označeny celé SS včetně Waffen-SS, vztahoval jen na dobrovolníky. Americká hlášení hodnotila tyto jednotky jako zcela spolehlivé.
Obyvatelé Pobaltí, zprvu v roce 1940 vystavení po sovětské okupaci stalinské totalitě, a následně po dobytí Německem podřízení novým pravidlům, si skutečně vybírat nemohli. S ohledem na přímou zkušenost se Sovětským svazem také v Pobaltí neměla nacistická propaganda o protibolševickém tažení složitý úkol, a zpětně nahlédnuto, s výjimkou konkrétních zločinů, nelze ani k estonským či lotyšským dobrovolníkům v jejich situaci přistupovat zcela totožně jako k jiným dobrovolníkům, kteří si SS vybrali z ideologických důvodů a specificky jako ozbrojenou složku NSDAP. Chtěl-li Estonec či Lotyš bojovat proti SSSR, Waffen-SS pro něho byla jediná oficiální možnost.
Ještě během berlínské krize v roce 1949 estonské strážní roty střežily skladiště potravin na hranici americké a sovětské okupační zóny, a poté byly převeleny do Stuttgartu, kde se podílely na ochraně amerického sborového velitelství. Po skončení služby mnozí jejich příslušníci emigrovali do Spojených států nebo zemí západní Evropy či Austrálie.
Zdroj: Mark Felton Productions; wikipedia.org