Autor fotografie: Wikimedia Commons, volné dílo|Popisek: Výcvik "policejní zálohy" s bazookami
Jedním z prvních úkolů, které si vítězové po podpisu japonské kapitulace 2. září 1945 vytkli, byla demilitarizace poraženého protivníka. Stále početně obrovské síly císařské armády a námořnictva držící pozice v Tichomoří i na asijské pevnině, bylo třeba odzbrojit a repatriovat. A nad rámec tohoto úkolu bylo třeba rozhodnout, jakými prostředky bude zajišťována vnitřní i vnější bezpečnost Japonska tak, aby se nemohlo stát podobnou hrozbou, která z něj vzešla v první polovině 20. století.
Když v polovině srpna 1945 vyhlásilo Japonsko kapitulaci, jejíž jedinou podmínkou bylo zachování císaře Hirohita v úřadu, čítaly jeho ozbrojené síly stále na sedm milionů mužů. Z nich tři a půl milionu v Japonsku, a ostatní na místech, která se spojenecké velení rozhodlo nedobývat, ale obejít a izolovat. Kromě návratu vlastních vojáků domů, což bylo přirozenou prioritou, museli spojenci zajistit také návrat vojáků japonských.
Na mateřských ostrovech probíhal proces demobilizace rychle. K polovině září 1945 bylo demobilizováno a domů odesláno více než 50 % stavu existujících japonských jednotek, a jejich kompletní rozpuštění bylo dokončeno do prosince. Kromě toho, že tím zmizela nezanedbatelná ozbrojená síla, která stále mohla mít potenciál v oblasti působit napětí, se tím uvolnila síla pracovní. Nezbytná pro obnovu poničené infrastruktury a hospodářství. Odpovědnost za vnitřní i vnější bezpečnost Japonska převzaly okupační jednotky vítězných spojenců, především Američané, Britové, Australané, Novozélanďané a Indové.
Nejvyšší autoritou byl americký generál Douglas MacArthur. Na rozdíl od Německa se v Japonsku okupační správa rozhodla vládnout prostřednictvím existujících japonských institucí. Císař se těšil přirozené a tradiční autoritě a MacArthurova volba slibovala klidnější průběh a efektivnější správu.
Demobilizaci japonských ozbrojených sil mimo vlastní Japonsko bylo ovšem obrovským vojenským, logistickým i politickým problémem. K nedostatku vlastních jednotek, které by proces zajišťovaly, a prostředků pro přepravu vojáků domů, který jej prodlužoval, vstoupilo do hry také napětí způsobené snahou po vlastní nezávislosti, která se projevila na území bývalých západních kolonií, Japonskem v úvodu války obsazených. A také občanskou válkou v Číně.
Docházelo k paradoxním situacím. Ve snaze potřít tyto domorodé tendence dokonce na několika místech spojenci při náhlém nedostatku svých vojáků znovu vyzbrojili a k udržování pořádku využili japonské jednotky, především ve Francouzské Indočíně (dnešní Vietnam, Laos a Kambodža) a také v Nizozemské Východní Indii (Indonésii). Postupně však budou japonští vojáci odesíláni do Japonska. Nejdéle potrvá návrat Japonců zajatých Rudou armádou v Mandžusku a v Koreji.
V Japonsku samotném zůstala ozbrojena jen civilní policie, a silně redukovaná císařská garda, které bylo umožněno ponechat si zbraně a která střežila císařský palác v Tokiu. Nová japonská ústava explicitně odmítla násilí a válku jako prostředek pro řešení konfliktů. V důsledku toho panovalo určitou dobu zdání, že se nové Japonsko bez vlastních ozbrojených sil obejde. Závislost na zahraničních armádách byla nicméně dlouhodobě neudržitelná.
V sousedství Japonska propukly ozbrojené konflikty, a napětí se přenášelo nevyhnutelně i na ostrovy. Policie se musela vypořádat s nepokoji organizovanými japonskými komunisty. V roce 1948 vznikla KLDR. V říjnu 1949 zvítězili na kontinentu čínští komunisté. Následovala severokorejská invaze do Jižní Koreje, což si vyžádalo okamžité nasazení amerických jednotek rozmístěných v Japonsku. Potřeba zformovat novou japonskou armádu se stala zřejmou. Aby byla formálně dodržena japonská pacifistická ústava, nová armáda ponese jméno Národní policejní záloha.
Výchozí stav nové armády činil 75 tisíc mužů. Více než polovina byli veteráni císařské armády a námořnictva. Na doplňování stavu od srpna 1950, výcvik a výstroj dohlížel americký štáb v Tokiu. Hlavním deklarovaným účelem Národní policejní zálohy bylo udržování vnitřního pořádku. Příslušníci neměli vojenské, ale policejní hodnosti. Služba byla dobrovolná, dvouletá, vymezená věkem 18-35 let. Žádné vnější znaky jakkoli se vztahující k nedávné císařské vojenské minulosti a tradicím neexistovaly, byly z pochopitelných důvodů nežádoucí. To ovšem kromě pochopitelně prověřování válečné minulosti uchazečů velmi komplikovalo nábor důstojníků pro nový sbor. Přes tyto problémy se nakonec podaří najít na 5000 bývalých armádních i námořních důstojníků, kteří přísným kritériím vyhověli.
Prvotní výcvik jednotek byl policejní. Poté ale přišel na řadu polní vojenský výcvik. Důstojníci byli připravováni americkými instruktory. V roce 1952 byl stav této "policejní zálohy" navýšen na 110 tisíc mužů a byla přejmenována na Národní bezpečností sbor. Kromě amerických ručních zbraní disponoval 60mm a 81mm minomety, bazookami, lehkými tanky M24 Chaffee, 105mm a 155mm houfnicemi, polopásovými obrněnými vozidly, a celkem měl na 15 tisíc vozidel. Šlo jednoznačně o armádní výzbroj, dalece přesahující potřeby policejního sboru i milice určené pro zajištění vnitřní bezpečnosti a pořádku.
Staré samurajské a militaristické tradice nebylo snadné vykořenit, ale postupně se nová armáda přizpůsobovala nové době. Prostředkem bylo její nasazení při likvidaci katastrof, účast na veřejných stavebních projektech, nebo na pořádání veřejných akcí. Věrnost císaři a tradicím mělo nahradit vlastenectví a sepětí s obyvatelstvem. Výsledky byly uspokojivé a 1. července 1954 byly zákonem na základě existujícího Národního bezpečnostního sboru ustaveny tzv. Japonské síly sebeobrany, oficiálně uznané ozbrojené síly, dodnes existující moderní japonská armáda (pozemní síly sebeobrany) a námořnictvo (námořní síly sebeobrany).
Zdroj: Mark Felton Productions; mod.go.jp