Autor fotografie: wikipedia, public domain|Popisek: Francouzký ústup z Indočíny, březen 1945
Před 75 lety vrcholící druhá světová válka přinesla nepřeberné množství dramatických událostí. Některé jsou známé, jiné méně. Mezi ty méně známé patří osud francouzských vojáků v Indočíně, okupované od září 1940 Japonskem v důsledku francouzské porážky v Evropě. V obavě před tím, aby se bývalá francouzská kolonie nestala základnou pro další spojenecký postup, opět v důsledku vývoje v Evropě, provedly japonské síly operaci Meigó (Jasný měsíc), de facto vojenský puč, kterým nahradili vichistickou administrativu vlastní správou. Došlo ke střetům s nepřipravenými francouzskými posádkami provázeným masakry zajatců.
Po francouzské kapitulaci tváří v tvář nacistickému Německu zůstaly kolonie loajální v neokupované části Francie nově zřízenému vichistickému režimu a nevyhnutelně spolupracovaly se státy Osy, což v případě Indočíny znamenalo podřízení se zájmům Japonského císařství. Již v červenci 1940 podepsal guvernér Decoux smlouvu s Japonci, která jim dovolovala obsadit v Indočíně vybrané vojenské základny, a zamezit dodávkám zbraní do Číny před Indočínu. Japonská invaze byla zahájena v září. Císařská armáda se zmocnila severu země. Došlo přitom z důvodu nedisciplinovanosti netrpělivého generála Nakamury k několika vážným incidentům a mezi 22. a 26. zářím 1940 se na různých místech střetly ozbrojené síly obou států. Do bojů zasáhlo i japonské námořní letectvo z letadlových lodí v Tonkinském zálivu.
Mezi francouzskými jednotkami byl v Indočíně umístěn také 2. prapor 5. cizineckého pluku Cizinecké legie, který patřil mezi napadené jednotky a hájil pozice u Lang Son v pevnosti Fort Brière de l'Isle. Odpor zastavil rozkaz vrchní velení. Mezi zajatými příslušníky praporu bylo také přes 150 Němců a Rakušanů, které se Japonci pokusili marně přesvědčit ke změně stran, resp. opuštění francouzské služby. Japonská okupace proběhla. Složitý vývoj vztahů na Dálném východě a dlouhodobé teritoriální spory vedly mezi říjnem 1940 a květnem 1941 k francouzsko-thajské válce, ukončené japonskou diplomatickou intervencí.
Indočína byla v průběhu války v Tichomoří dlouhou dobu hluboko v zázemí, ale japonské vojenské neúspěchy v Barmě a na Filipínách z ní dělaly potenciálně vhodný cíl dalšího postupu, který by usnadnil spojení s Čínou. Vichistický režim se v Evropě v důsledku spojeneckého postupu po vylodění v Normandii a jižní Francii zhroutil. A guvernér Decoux samozřejmě navázal kontakt s generálem De Gaullem, který vedl prozatímní francouzskou vládu. Ten o jeho služby neměl zájem. Admirál Decoux měl ovšem zůstat v úřadu, aby změna neprovokovala Japonce. Kempeitai, japonská vojenská a tajná policie, ovšem situaci rozkryla.
Do Indočíny byli vysazeni operativci Svobodných Francouzů, kteří měli sbírat informace a vytipovávat cíle, zejména lodě. Jednou z kritických situací mezi oficiální francouzskou koloniální správou a japonskými okupačními jednotkami se pak také stal případ šesti sestřelených pilotů amerického námořnictva, které Francouzi po lednové operaci Američanů proti lodní dopravě v Jihočínském moři Japoncům odmítli vydat. Japonci přestali Francouzům definitivně věřit a Tokio nařídilo generálu Cučihašimu nabídnout Decouxovi ultimátum a připravit násilný převrat a plné převzetí moci, resp. ustavení loutkových států. Celá operace se stala poslední úspěšnou velkou japonskou ofenzívou, jakkoli její výsledky neměly s ohledem na celkovou situaci dlouhého trvání.
Francouzské ozbrojené síly v oblasti měly nad Japonci během války početní převahu. Většinu z nich tvořili místní "Tirailleurs indochinois". Největší bojovou hodnotu pak měly tři prapory Cizinecké legie. Vzhledem k nesnadné pozici koloniální správy a velmi omezeným prostředkům však počet bojeschopných mužů od roku 1940 výrazně poklesl z původních asi 65 tisíc ke 30 tisícům. Přesto šlo o sílu, s níž museli Japonci počítat. Jejich 38. armáda byla posílena přesunem 25 tisíc mužů z Číny, Thajska a Barmy na celkových asi 55 tisíc mužů.
Vývoj věcí ovlivnil omyl. Cučihašiho kurýr s ultimátem dorazil na nesprávnou adresu, guvernéra nezastihl, japonský generál to vyhodnotil jako odmítnutí a nařídil zahájení vojenských operací. Většina francouzských jednotek byla zastižena nepřipravena, odzbrojena a zajata. K nejvážnějšímu odporu došlo u Lang Son. Při dobývání pevnosti Fort Brière de l'Isle utrpěli Japonci těžké ztráty. Generál Lemonnier, který byl Japonci zajat dříve než operace začala, odmítl přikázat formálně podřízeným jednotkám kapitulovat. Japonci jej přiměli vykopat si hrob, a když znovu odmítl, usekli mu hlavu mečem. A krutě se pak chovali Japonci i k dalším zajatým Evropanům. Celkově o život přijde na 2650 Francouzů a celkové ztráty dosáhly 4200 zabitých a 15 tisíc zajatých. Části Francouzů se podařil ústup směrem do Číny, během kterého bojovali nejen proti Japoncům, ale také proti čínským banditům; a to v situaci, kdy je Američané v rámci své dekolonizační politiky odmítali podporovat, a zásoby a leteckou podporu dostávali jen od Britů díky zásahu admirála Mountbattena. V Číně pak budou Francouzi internováni.
Japonci na území francouzské kolonie vyhlásili tři "nezávislé" územní celky: Vietnamské císařství, Království Kampučia a Království Luang Phrabang. Operace Meigó byla oficiálně ukončena 15. května 1945. V důsledku znamenala značnou ránu beztak nepříliš pevné prestiži Francie v Indočíně, a spolupodepsala se tak přímo na dalším vývoji. V severním Vietnamu s americkou podporou sílilo hnutí odporu, které vedl jistý Ho Či Min. Konec druhé světové války klid do Vietnamu nepřinesl.