Palubní střelec sovětského Tu-95: šance na přežití byla mizivá. Turbovrtulové letadlo ve 21. století? Nekrofílie

Palubní střelec sovětského Tu-95: šance na přežití byla mizivá. Turbovrtulové letadlo ve 21. století? Nekrofílie
Autor: Wikimedia Commons, volné dílo|Popisek: Tu-95 v doprovodu F-14 nad USS Kitty Hawk (CV-63)
28 / 03 / 2022, 10:00

Měli jsme vzácnou možnost položit několik otázek bývalému palubnímu střelci čtyřmotorového bombardéru Tu-95 sovětského letectva. Letoun poprvé vzlétl v roce 1952 a sociálními sítěmi kolují jeho populární fotografie v doprovodu všech následujících generací západních stíhacích letounů až do dnešních dnů. Ukrajinského/sovětského veterána Volodymyra Orešoka jsme se také zeptali, jestli by Tu-95 mohly sehrát nějakou roli v probíhajícím konfliktu: „Turbovrtulové letadlo v 21. století! Úvaha o jejich využití Ukrajinou mi zavání až nekrofilií,“ odpověděl bez váhání.

  • Sloužil jste jako palubní střelec u sovětského letectva na TU-95, v jakém období a jak dlouho?

Sloužil jsem jako palubní střelec-radista v sovětském letectvu u tzv. dálkového letectva od jara 1981 do podzimu 1982. Tomu předcházel půlroční výcvik ve výcvikovém středisku v Krasnojarské oblasti, ve městě Kansk, kde probíhala příprava palubních posádek pro Tu-16 a Tu-95. Byl jsem však nakonec poslán k bombardérům Mjasiščev 3M (Bison-B). V SSSR byly pouze dvě divize těchto strojů (čtyři pluky po třech letkách, z toho vždy dvě bojové a jedna tankovací). V každé letce bylo 7 až 8 strojů. Sloužil jsem na Dálném východě ve vesnici Seryševo v Amurské oblasti. 

Pokud mne paměť neklame, bylo to u vojenského útvaru č. 64385. Druhá divize byla dislokována na opačné straně SSSR, ve městě Engels, které se nachází na břehu Volhy naproti Saratovu. Pokud vím, tak po rozpadu SSSR byly všechny tyto letouny sešrotovány, i když byly nepochybně úspěšnější než Tu-95. Důvodem podle mne bylo to, že Tupolev byla vždy vládní značka, ale Mjasiščeva nikdy nebrali vážně.  Pamatuji si, jak na letouny 3MS zkoušeli umístit střelu s plochou dráhou letu, ale nedopadlo to. Ještě dodám, že jsem byl jedním z posledních vojáků základní služby na pozici palubního střelce, po mně už přicházeli jen délesloužící v praporčických hodnostech.

  •  Létal jste také na jiných typech letounů?

Na jiných typech letadel jsem nelítal, pokud nepočítám Antonova An-2 a An-14, ze kterých se prováděly seskoky padákem, což byla součást výcviku.

  •  Jak probíhal v době vaší služby výcvik palubních střelců?

Ve výcvikovém středisku jsme se museli naučit Morseovku a rychlé ovládání telegrafního klíče, pokud si ještě někdo pamatuje, co to bylo. Též jsem se musel naučit ovládat palubní kanon 2хAM-23, jehož rozborku a sborku jsem musel umět provést stejně svižně jako u klasického AK-47. Ale hlavní důraz byl na politickou přípravu, nikoliv na bojovou. To nebudu nijak rozvádět, zejména když její výsledky jsou patrné z následného historického vývoje.

  • Ovládal jste 23mm dvojče umístěné na zádi letounu. Na jakou vzdálenost a proti jakým cílům může být taková výzbroj v moderním boji vlastně efektivní?

Už si přesně nepamatuji, na jakou vzdálenost byl účinný palubní kanon AM-23, řekl bych, že cca 500 m, ale to jen za ideálních podmínek, tj. aby se nepřátelský letoun za dobré viditelnosti držel hezky v ose palebního sektoru. Anebo pak zde byla i možnost náhodného zásahu cíle. Snad proti stíhačkám MiG-15 nebo F-86 by se dalo mluvit o nějaké účinnosti, pokud by přilétly dostatečně blízko. Co se týče moderního vzdušného boje, tak stejně dobře bych mohl používat perkusní bambitku

  • Účastnil jste se také misí nad tehdejší západní Evropou a setkával se přitom se stíhači NATO?

Na počátku 80. let měla letadla, na kterých jsem sloužil, cíle hlavně v Číně. Taková byla doba. Proto byly dlouhé lety vzácné, osobně jsem se účastnil jen několika málo operačních letů, které by se daly spočítat na prstech jedné ruky. Potkávali jsme stíhačky F-4 Phantom II z USS Coral Sea a F-14 Tomcat z USS Enterprise. Většinou jsme zahlédli a identifikovali na hladině i samotné letadlové lodě. 

  •  Zažil jste nějaké napínavé situace, nebo byly lety spíše rutinní záležitostí?

Většina letů byla samozřejmě rutinní. Cvičné lety v kruhu ve výšce 400 metrů, ve které se nedalo katapultovat, protože katapultáž posádky byla směrem dolů.  Nebo jsme prováděli standardní nácvik bombardování na nedalekém polygónu. Pamatuji si pár interních incidentů, například při nočním bombardování si navigátor z naší letky jednou spletl světla nádraží se signálním světlem na dopadišti. Bomba byla naštěstí cvičná, takže dopad na místní kravín odnesl jen nebohý čuník. Došlo však k incidentům i s atomovými bombami, které se přivážely a navěšovaly do pumovnic při každém (byť, i cvičném) poplachu. Jednou se v mém letadle ostrá bomba uvolnila ze závěsu a spadla na zavřená dvířka pumovnice. Technici se s tím pak docela nadřeli. Často se stávaly drobné incidenty, např. letadla neměla dostatečnou délku ranveje, a přestože to bylo 3700 metrů, tak jim to nestačilo.

Co se týká letů nad neutrálními vodami, vzpomínám si na jeden případ. Nad Japonským mořem jsme byli vždy okamžitě zachyceni stíhačkami US Navy a poté eskortováni k hranici. Ale tenkrát se nás jeden Phantom držel dost dlouho, až to dostatečně upoutalo mou pozornost, pilot mi pak ukázal dva prsty. Pochopil jsem a přepnul rádio na druhý (blízký dosah) kanál. Kývl jsem na něj a on ukázal OK, odklonil svůj letoun z našeho kursu a se a odletěl. Asi po 10 minutách na druhém kanálu vysílačky jsme uslyšeli zprávu, pronesenou docela obstojnou ruštinou: Gratulujeme veliteli letadla, kapitánu Žarikovovi, k dnešnímu povýšení do hodnosti majora... Po přistání jsme se dozvěděli, že během našeho letu došla šifrovaná zpráva z velitelství a můj nadřízený, první pilot kapitán Žarikov byl skutečně povýšen. Američané věděli naprosto přesně, kdo sedí v křesle prvního pilota (resp. i kopilota). 

  • Jak jste jako letci vnímali v době již velmi moderních protivzdušných systémů a výkonných stíhacích letounů svou šanci na přežití v případě horkého konfliktu?

Šance na přežití při protiletadlové palbě nebo při napadení nepřátelskými stíhačkami byla objektivně vzato mizivá. Ale popravdě řečeno, letce to ani za mák nezajímalo, protože představa blízkého horkého vojenského konfliktu v té době byla naprosto neskutečná. Řadoví důstojníci si v klidu plnili své denní povinnosti, zatímco vrchní velení ve štábu si hrálo na vojáčky. Jak ti první, tak i ti druzí pevně věřili v sílu ruských zbraní a byli si jisti tím, že vše je pod kontrolou. Jak je vidno, dnes se jim ta jejích samolibost pěkně vymstila. Protože, upřímně řečeno, to naše vybavení bylo dost mizerné, jako mnoho jiného v SSSR. Například tzv. zaměřovací radar detekoval nepřítele jen na vzdálenost 5 km. F-4 Phantom II, pokud se nepletu, to dokázal na 120 km. Kanóny už jsem zmiňoval, a tak to bylo se vším, nebyly to výjimky, ale pravidlo.

  • Ukrajina své TU-95 částečně předala Rusku jako splátku za plyn, částečně sešrotovala už v roce 2000. Myslíte, že by je dnes ukrajinské letectvo bylo schopné efektivně použít ve válce s Ruskem?

TU-95 je stále hlavním ruským raketovým nosičem dlouhého doletu a strategickým bombardérem. Turbovrtulové letadlo v 21. století! Úvaha o jejich využití Ukrajinou mi zavání až nekrofilií. Podle mého názoru tato technika je dobrá tak akorát na nějaký podlý a zbabělý útok na nepřipraveného a slabšího protivníka, ale ve skutečné válce neobstojí.

Odpovídal: Volodymyr Orešok

Přeložil: Ing. Mgr. Oleg Najďonov

Tagy článku

SECURITY magazín je ve své tištěné podobě první a jediný český odborný časopis o komerční bezpečnosti a vychází od roku 1994. SECURITY magazín se orientuje především na profesionály v přímém výkonu služby v soukromých bezpečnostních agenturách a ve firmách, které poskytují technické bezpečnostní služby. Je určen také manažerům, kteří uvedené služby prodávají a řídí a bezpečnostním specialistům, kteří bezpečnostní služby nakupují v soukromém i státním sektoru. Zkušenosti a informace v SECURITY magazínu jsou ale určeny i laické veřejnosti, potenciálním zákazníkům, kteří o bezpečnosti velmi často mluví a ne vždy jí rozumí nebo chápou její specifika. SECURITY magazín chce tradiční spoluprací s akademickým prostředím a experty v oboru dokázat, že komerční bezpečnost je multioborová disciplína, úzce propojená požadavky norem a předpisů a je v mnoha ohledech založena na moderních vyspělých technologiích, které mohou instalovat a provozovat pouze vzdělaní specialisté.

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace