Autor fotografie: Gregory J Kingsley, / CC BY-SA 3.0 / Wikimedia Commons|Popisek: Peacekeeper Rail Garrison
V rámci závodů studené války USA vyvinuly program Peacekeeper Rail Garrison, který měl zajistit mobilitu mezikontinentálních raket. Vlaky nesoucí jaderné hlavice měly zůstat skryté a připravené k odvetnému úderu
Dne 19. prosince 1986 Bílý dům oznámil souhlas prezidenta Ronalda Reagana vyvinout železniční systém pro odpal mezikontinentálních balistických raket (ICBM) Peacekeeper. Pro zvýšení šance přežít jaderný úder Sovětského svazu mělo být 50 nových raket umístěno do stávajících sil pro rakety Minuteman a dalších 50 by bylo namontováno na 25 vlacích USAF, dvě rakety na vlak. Každý tento vlak by se skládal ze dvou lokomotiv, dvou bezpečnostních vozidel, dvou odpalovacích vozů obsahujících rakety, jednoho kontrolního/řídícího vozu pro start Peacekeeperů, jednoho palivového vozu a jednoho servisního vozu.
Balistické rakety za studené války a Peacekeeper Rail Garrison
Během studené války byly balistické rakety ICBM a bombardéry jako B-52 Stratofortress páteří jaderného odstrašení USA. Programy jako Peacekeeper Rail Garrison měly za cíl zajistit, aby americké rakety zůstaly skryté a mobilní, čímž by se snížilo riziko jejich zničení během prvního úderu. Sovětský svaz na strategii odstrašení reagoval vývojem vlastních protiraketových systémů a zbrojních projektů, což vedlo k ještě intenzivnějším závodům ve zbrojení, které udržovaly globální napětí po celá desetiletí.
Jedním z důvodů, proč USA vyvinuly program Peacekeeper Rail Garrison, byla rostoucí ničivost moderních jaderných zbraní. Atomové bomby svržené na města Hirošima a Nagasaki byly ničivé, ale jejich síla byla ve srovnání s moderními jadernými hlavicemi minimální. Nové hlavice byly schopné zasáhnout cíle s mnohem větší destruktivní silou, což vedlo k tomu, že jak USA, tak Sovětský svaz hledaly způsoby, jak udržet své rakety mobilní a tím i těžko zjistitelné.
Technologické výzvy projektu Peacekeeper Rail Garrison
Zavádění technologií jako mezikontinentální balistická raketa (ICBM) na mobilní vlaky představovalo pro USA několik technologických výzev. Největším problémem bylo bezpečné transportování těžkých raket po železnici a jejich stabilizace během pohybu. Vlaky musely být vybaveny pokročilými komunikačními systémy odolnými proti přerušení spojení či kybernetickým útokům. Každý odpalovací vůz by nesl jeden Peacekeeper ICBM v odpalovací trubici, kterou bylo možné úhlově naklopit, aby bylo možné vystřelit raketu z vagónu.
.jpg "Convair/General Dynamics / Public Domain / Wikimedia Commons")
Technické parametry projektu Peacekeeper Rail Garrison
Celková délka odpalovacího vozu je 26.5 m a při plném zatížení měl vážit více než 520 000 liber, tedy 236 tun. Vlaky by byly umístěny v bunkrech na deseti strategických leteckých velitelských základnách USAF v kontinentálních Spojených státech a rakety měly být neustále v pohotovosti a připraveny vyrazit. Posádku smrtícího vlaku mělo tvořit 42 lidí včetně velitele vlaku, čtyř důstojníků pro řízení startu, čtyř železničních inženýrů, jednoho zdravotníka, šesti pracovníků údržby a 26 členů ozbrojeného doprovodu. Posádka mohla žít ve vlaku ze zásob po dobu až jednoho měsíce.
Konec studené války a projektu Peacekeeper Rail Garrison
V případě potřeby mohly být vlaky s mezikontinentálními raketami rozptýleny po národní železniční síti, což by pro nepřítele znamenalo velmi obtížný úkol, aby vlaky našel a zničil. Velení USAF očekávalo, že vlaky budou v provozu od roku 1992. Vývoj systému byl ale ukončen v roce 1991, když Studená válka skončila vítězstvím Západu nad SSSR. Hlavními dodavateli systému byly společnosti Boeing Aerospace Corp., Westinghouse Marine Division a Rockwell International Autonetics. Jeden z vozů můžete navštívit v Národním muzeu USAF v Daytonu v Ohiu.
Zdroj: www.military.com, apps.dtic.mil, www.wearethemighty.com