Napoleonská historie jižní Moravy a obecně míst, jimiž tyto přes dvě století staré dějiny u nás prošly, jsou předmětem zájmu různých spolků a institucí, a mezi nimi z určitého úhlu pohledu vyniká projekt nazvaný Morava napoleonská, realizovaný v letech 2011-2013 za 4,5 milionu korun, z nichž část hradil spoluúčastí Jihomoravský kraj, a část za tím účelem získala Regionální rozvojová agentura jižní Moravy (RRAJM) z dotačních prostředků ROP Jihovýchod. Projekt se mezi zájemci o napoleonské války „proslavil“ především nepřeberným množstvím nesmyslů.
„Od března 2013 jsou další činnosti v rámci projektu realizovány ve spolupráci s dalšími subjekty v regionu a jsou zaměřeny zejména na rozvíjení tematické turisticé nabídky jižní Moravy,“ dočteme se na webu. Projekt se mezi zájemci o napoleonské války „proslavil“ především nepřeberným množstvím nesmyslů, které s vážnou tváří sděluje veřejnost ve svých výstupech, ať již v tištěném průvodci „Morava napoleonská“, na svém webu, na svém facebookovém profilu (kam si za pět let našlo cestu asi 600 lidí), anebo ve své poslední tiskovině nazvané „Vojáci napoleonských válek.“ Jak je to možné? Možné je to tak, že nikdo po obsahové ztránce výstupy projektu nekontroluje. Ani ti, kteří to celé platí. Podívejme se na nejzářivější perly Moravy napoleonské.
Psali jsme: Napoleon Bonaparte – 249. výročí narození (15. srpna 1769)
Cestovní průvodce „Morava napoleonská“ je brožurka o 156 stranách obsahující značné množství faktických chyb a zkreslení, čímž se zásadním způsobem rozcházejí se svým deklarovaným cílem, tj. „podpořit poptávku po zatím nepropagovaných územích a lokalitách a tím pomoci ke zvýšení významu cestovního ruchu jako hospodářského odvětví.“ Namátkou:
- s. 6: „Místo do Anglie proto poručil svým vojákům pochodovat směrem do vnitrozemí, vstříc nepříteli. A tak začala válka třetí koalice.“
Tato válka ovšem začala v roce 1803 a zahájila ji Velká Británie.
Psali jsme: Jiří Kovařík: Mýtus o Napoleonově invazi
- s. 10 : „La Grande Armée neboli Velká armáda. Tak se Napoleonovo vojsko složené ze sedmi armádních sborů nazývalo. Každá divize byla samostatnou operační jednotkou, ve které vojáci používali všechny druhy zbraní.“
Velká armáda se touto dobou (koncem tažení) skládala z osmi armádních sborů, zálohy a jezdecké zálohy, čili de facto z deseti sborů. Francouzská armáda přesně proti autorovu tvrzení rozlišovala divize pěchotní, divize lehkého jezdectva, divize dragounské a kyrysnické, a to právě proto, že v jejich rámci byly vždy jen pluky té či oné zbraně.
- s. 13 „Vojáci (rakouští) byli verbováni už jen na „pouhých“ sedm až čtrnáct let.“
Vojáci nebyli verbováni, ale odváděni v rámci branné povinnosti uložené Patentem konskripčním a rekrutovacím z roku 1804.
- s. 25: „I do těchto rýmů lze shrnout poslední dny muže jménem Jean-Marie Mellon Roger-Valhubert, známého jako generál Valhubert. U Slavkova bránil Francouzi obsazený kopec Santon před Bagrationovým sborem spojenců. Někde tam byl smrtelně poraněn.“
Generál Valhubert velel brigádě v rámci Suchetovy divize a jeho úkolem nebylo bránit Santon (tím byl pověřen generál Claparède) a nebyl zasažen v blízkosti kopce, úkoly Lannesova sboru byly ofenzívní a pěchota obou jeho divizí se s Bagrationem střetla na úrovni Blažovic a Kruhu, vzdušnou čarou 2,5 km od Santonu.
A tak bychom mohli pokračovat dále: znalosti autora či autorů vykazují málo uvěřitelné mezery nejen v otázkách vojenských a průběhu bitvy u Slavkova..., a proto se dokonce jedna kapitola jmenuje „Nelítostné boje o vrch Santon,“ ačkoli se o něj nebojovalo, a „zdejší zem krví vojáků obou stran“ nasáknout nemohla. Světová literatura zná střetnutí Napoleonovy a Alexandrovy gardy na Starých vinohradech, případně u Křenovic či Blažovic – díky autorům z neznámého důvodu ale nově také u Holubic. Jízdní granátníci a jízdní myslivci Napoleonovy gardy nebyli žádnou „osobní eskadronou“ – byly to dva jezdecké pluky. Divize generála Vandamma nepostupovala proti Prateckému kopci, ale proti Starým vinohradům, atd., atd., atp.
Autoři se ukázali být rovněž „znalci“ války roku 1809 a bitvy u Znojma, jíž se průvodce rovněž věnuje:
- s. 111: „Rakušané nejprve vítězí na domácí půdě u Aspern-Esslingen...“
„Nejprve“ ovšem poté, kdy během prvního týdne války ztratili v Bavorsku 50 tisíc vojáků; žádný Esslingen na bojišti u Aspern neexistuje, obec se jmenovala a jmenuje Essling.
- „Mohlo by vás zajímat, že Marmont byl maršálem jmenován po Wagramu...“
Zajímat by nás to mohlo, ale jmenován maršálem byl Marmont až po bitvě u Znojma, a sice 12. července 1809.
Možná je na místě otázka, proč má někdo potřebu za 4,5 milionu sdělovat veřejnosti dojmy, bludy, nesmysly a nepřesnosti, resp. proč po autorech nikdo odborně zdatnější neměl příležitost jejich texty zkontrolovat, a kdo ti autoři vlastně vůbec jsou? Nejsou podepsaní. Celkem pochopitelně. Průvodce uvádí, že „texty: DRING Consulting s.r.o.“
V loňském roce se Morava napoleonská pokusila zprostředkovat na facebooku zájemcům o napoleonské dějiny jižní Moravy informace na různá související témata a vyprovokovala řadu kritických reakcí a ohlasů. Viz třeba blog historika Jiřího Kovaříka: Mystifikace „Morava napoleonské“, aneb tluče bubeníček
Zveřejnila odstavce popularizačních textů, jejichž autorem je Ladislav Mucha, nadšenec ze Znojma, které patrně měly poutavou a zjednodušující formou široké veřejnosti přiblížit fungování armád napoleonských válek. Šlo o příspěvky, které svou formou, ale zdaleka především svým obsahem odpovídají úrovni dosavadních výstupů celého projektu. Úrovni, kterou lze bez váhání označit za ostudnou.
Po kritice, která se na autorovu hlavu snesla, hájila se veřejně Morava napoleonská tím, že se „dopustila ve snaze zjednodušit informace pro širokou veřejnost nepřesností.“ Velmi podobně se bránila v době svého vzniku, kdy bylo opakovaně kritizováno obsahově naprosto nepřijatelné zpracování vlajkového produktu: brožovaného průvodce Moravou napoleonskou. Nikdo přitom nekritizuje tyto materiály proto, že by tam chyběly nějaké odborné detaily, nebo proto, že by texty nebyly určeny odborné veřejnosti. Obrana, kterou Morava napoleonská v tomto směru volí, je demagogická. Kritice je vystaven obsah textů, který je plný věcných chyb a zavádějících informací z neznalosti. Zjednodušit a zhustit informace a podat je takovou formou, aby zaujaly nejširší veřejnost, to je jedna věc, a zcela legitimní přístup; dopouštět se přitom ovšem hrubých zkreslení, nepravd a tvrdit doslova nesmysly je věcí jinou, zhola zbytečnou a nejširší veřejnost urážející. Omlouvat pak neodborností široké veřejnosti vlastní neznalost a neschopnost, je nepřijatelné, zejména jde-li o projekt hrazený z veřejných prostředků.
Pro ilustraci dva příklady oněch „nepřesností“, kterých se při „zjednodušení“ textů tvůrci dopustili:
- Ladislav Mucha napsal: „Při útoku šli bubeníci několik kroků před útočící jednotkou a bubnovali, co jim síly stačily. Opět to byl doslova útok na psychiku vojáků v útočící koloně. Z toho vyplývá, že mezi bubeníky byly zákonitě velmi vysoké ztráty a často byli v průběhu bitev, když padli, nahrazováni řadovými vojáky z jednotky – bubnovat se prostě muselo.“
Selským rozumem k věci přistupující čtenář se nevyhnutelně musí zarazit: jaký smysl takové počínání mělo mít? Neboť nabízené vysvětlení jakýmsi „útokem na psychiku vojáků“ je poněkud špatně uchopitelné. Proč, bylo-li bubnování tak důležité, byli bubeníci vystavováni nebezpečí? Všechny dobové předpisy přitom hovoří stejnou řečí; a můžeme jmenovat fr. předpis z 1. srpna 1791, který v příslušné kapitole lakonicky uvádí, že: „Bubeníci nastoupí na konec (útočné) kolony.“ Buben je totiž slyšet zepředu stejně jako zezadu, no a v bitvě by bubeníci (s paličkami v rukách) mohli „trochu“ překážet. Podobně absurdní je ovšem představa, kterak se v bubnování nevycvičený voják chopí pod palbou a ve střetu s nepřítelem bubnu a bubnuje, protože podle autora bylo bubnování nezbytným. V žádném případě nebylo; bylo pomocným, druhořadým, pomáhalo držet krok a zastavit palbu – a tím je ohraničen jeho vliv na cokoli v průběhu manévrů a střetnutí s nepřítelem. Tvrzení o předávání povelů a dokonce rozkazů je nesmyslné a dokládá absenci podložené představy o tom, jak armády této doby fungovaly a jak složité a jak pestré byly jaké povely a situace.
Psali jsme: Napoleonovo dělostřelectvo - oblíbená zbraň francouzského vojevůdce
- V jiném textu dr. Mucha píše: „Granáty (dělostřelecké) byly tvořeny litinovým obalem plněným trhavinou, takže po dopadu explodovaly. Kartáče byly duté střely plněné železnými kuličkami, ke konci napoleonských válek i skleněnými střepinami a jiným ostrým zbytkovým materiálem. Pokud vám tento druh střely používaný proti živé síle do 400 metrů připomíná šrapnel, vynález Angličana Shrapnela, tak tento byl používán až po roce 1812.“
Granáty plněné střelným prachem pochopitelně nevybuchovaly po dopadu proto, že byly plněné trhavinou. Pokud i zde Morava napoleonská zjednodušuje text tak, aby jej tzv. „pochopila i široká veřejnost“, musí být podle Moravy napoleonské schopnost veřejnosti pochopit informaci, že granáty vybuchovaly po prohoření zápalky k prachové náloži, něčím zvláštním omezena; a mínění Moravy napoleonské o široké veřejnosti se pak zdá být poněkud pohrdavým. Netvrdíme, že je třeba v textu „pro širokou veřejnost“ vysvětlovat úskalí, jež s sebou palba výbušnými granáty stále ještě na přelomu 18. a 19. století nesla, ale „zjednodušit“ princip popisované munice tím, že ji necháme „jednoduše“ vybuchnout dopadem, je nepochopitelné a zbytečné. Spíše se kloníme k možnosti, že Morava napoleonská ani tak nepohrdá širokou veřejností, ale autor jednoduše neví o granátech vystřelovaných houfnicemi na přelomu 18. a 19. století prakticky nic.
Široké veřejnost je dostupný web, který se jmenuje wikipedie. A tam se lze snadno dočíst, aniž by bylo třeba se věnovat studiu popularizační, natož odborné literatury a pramenů, že šrapnely byly do britského dělostřelectva zavedeny v roce 1803 a poprvé nasazeny byly v roce 1804. Proč má Morava napoleonská za to, že by takovou informaci široká veřejnost nepochopila, a proč jí tuto informaci Ladislav Mucha „zjednodušuje“ do podoby, že byly používány až po roce 1812? A to namísto toho, aby popsal zásadní rozdíl mezi střelou kartáčovou a šrapnelem? Pominout nelze ani nesmysl o skleněných střepech a „zbytkovém materiálu“ – kartáče jsou plněné kulemi různého průměru podle typu kartáče.
Morava napoleonská se vždy tónem kritiky, která se na její výstupy snášela a snáší, cítila dotčena. Publikuje-li texty, nese kůži na trh, a musí počítat s kritikou. Absurdních a zbytečných tvrzení, a nebojíme se říci výmyslů, se přitom dopouští s takovou intenzitou, že tato kritika přechází v otevřený výsměch, který je násoben následnými výmluvami na „zjednodušování informací pro širokou veřejnosti, přičemž jsme se dopustili nepřesností.“ Například té nepřesnosti, že když jsme zjednodušovali informaci, že bubeníci postupovali za kolonou, uvedli jsme, že postupovali před ní. Morava napoleonská naprosto proti deklarovanému smyslu své existence uvádí veřejnost v omyl.
Psali jsme: Formez le carré! Zformujte karé!
A na závěr perlu perel, kterou necháme bez komentáře. Je z letáčku „Vojáci napoleonských válek“, který Morava napoleonská publikovala loni v zimě, a možná by laskavý čtenář nevěřil, že se taková věc může stát:
Kopí je jezdeckou zbraní mimořádně zajímavou, účinnou, vyžadující náročný výcvik a velmi dobré jezdecké umění. Vybrat si ze všech jeho výhod tu neexistující, totiž jakési „vypíchávání“ pěšáků z formace? Morava napoleonská to dokázala.
V Projektu Austerlitz a Středoevropské napoleonské společnosti jsme současně rádi, že nás administrátoři Moravy napoleonské ignorují, a v kalendáři akcí většinu našich programů pomíjejí. Asi by to ale nemělo být jedno instituci, která tento směšný projekt živí.
Psali jsme: Projekt Austerlitz v roce 2018
Morava napoleonská:
Viz také třeba zde: Nešťastná bitva u Znojma