Pilot Luftwaffe dal v poslední chvíli ruku ze spouště a odletěl pryč, příběh Charlieho Browna a jeho B-17

Pilot Luftwaffe dal v poslední chvíli ruku ze spouště a odletěl pryč, příběh Charlieho Browna a jeho B-17
Autor fotografie: Paul A. Valentine / Flickr|Popisek: Formace bombardérů B-17
31 / 03 / 2024, 17:00

V prosinci 1943 měli spojenci plné ruce práce s plánováním invaze do Evropy a od jihu Itálie postupovaly jejich jednotky na sever při osvobozování Apeninského poloostrova. Za rozsáhlé bombardování německých měst, ale především Berlína, snad každý Němec nenáviděl spojenecké letouny, ale přesto v jednom z nelítostných soubojů mezi Američany a piloty Luftwaffe došlo k nevídanému okamžiku plnému soucitu.

Charlie Brown byl zkušeným americkým pilotem letounu B-17 Ye Olde Pub  z 572. bombardovací perutě USAAF. Ta byla za druhé světové války přidělena pro mise spadající pod britskou základnu Kimbolton na jihovýchodě Anglie určenou pro těžké bombardéry, kterým byl právě také B-17. Vzdušná pevnost B-17 od společnosti Boeing byla předním válečným bombardérem Amerického letectva za druhé světové války. Se svými čtyřmi střílnami s kulomety M2 Browning a možností nést až 9 797 kg munice byla obávaným soupeřem letounů Osy nad Evropou, Afrikou i Pacifikem. 

Letoun B-17 poháněly čtyři motory Wright Cyclone R-1820-97 s výkonem 1200 koní, které dokázaly přivést 25 tunový kolos do maximální rychlosti 462 km/h. Bombardér byl s přídavnými nádržemi schopen doletu 7 113 km. Na základě všech těchto charakteristik byl B-17 sice poněkud těžkým, ale zato silným letounem připraveným také na dlouhé a náročné operace. Tou byl bezesporu také útok letky téměř 500 bombardérů z 20. prosince 1943 na továrnu na letadla Focke -Wulf-Flugzeugbau AG v Brémách.  

 

Pilotu Charlie Brownovi bylo před misí sděleno, že se bude muset konvoj pravděpodobně utak se stovkami velmi rychlých jednomístných stíhacích letounů Luftwaffe Fw 190 a Bf 109 a desítkami protiletadlových děl bránících Brémy. Skupinu bombardérů eskortovaly americké stíhačky P-47, které byly o něco rychlejší než německé stroje. Letouny Luftwaffe se podle očekávání začaly objevovat před Brémami, kde ohrožovaly přední bombardéry v konvoji, mezi které patřil také Brownův Ye Olde Pub. Ten byl německým útokem mírně poškozen, jeden jeho motor musel být vyřazen, druhý začal vykazovat problémy a pravé křídlo letounu bylo silně poničeno. 

Americký bombardér B-17 ještě stihl vyhodit pumy nad svým cílem, německou továrnou, a následně se obrátil zpět k návratu na britské ostrovy. Po obratu však bombardér překvapilo pět letounů Bf 109 a osm Fw 190. Dvě stíhačky Fw 190 se posádce podařilo zneškodnit ze střílen, ale při útoku německých stíhaček přišel Yel Olde Pub o další motor. Jeden ze členů posádky ve střílně na trupu letadla byl zabit a letadlo začalo nekontrolovatelně padat směrem k Brémám. 

Pilot Charlie Brown na poslední chvíli vybral klesání avšak letoun začal pronásledovat další stíhač Bf 109, který se zrovna vrátil ze střetu s konvojem amerických bombardérů. Pilot Luftwaffe Franz Stigler pomalý bombardér Ye Olde Pub rychle dohnal, ale když viděl, v jakém stavu je zraněná posádka a celý letoun, kvůli své cti se rozhodl útok ukončit. Stiglerovi totiž připadalo, že by bylo zbabělstvím, a nikoli válečným vítězstvím sestřelit jen stěží letící bombardér a ve své stíhačce vzdušnou pevnost předletěl. Brownovi a jeho pilotu následně signalizoval, že by měli přistát v Německu, avšak oba Američané radu odmítili a pokračovali v letu dál směrem k britským ostrovům. 

Letoun Bf 109

Stigler se však nevzdal a znovu se pokusil posádce letounu B-17 dát najevo, že delší let jejich pevnost rozhodně nezvládne. Brown však pokračoval v letu dál a nebral ohledy ani na Stiglerovy náznaky, že by měl s letounem přistát alespoň ve Švédsku. Německý pilot proto pochopil, že jsou Brown se svým kopilotem odhodlaní vrátit se na Britskou základnu, a proto se Stiger stáhla. Celému letounu a jeho zbylé posádce se nakonec opravdu podařilo vrátit se na britskou základnu, ale Brown a jeho muži byli kvůli své službě dlouhou dobu vázáni  mlčenlivostí. Až o 43 let později v roce 1986 Brown promluvil o incidentu poprvé na veřejnosti, což vzbudilo velkou mediální odezvu. 

O čtyři roky později Stigler, který na počátku 50. let emigroval do Kanady, na Brownovy výzvy k setkání odpověděl v dopise a oběma mužům se nedlouho poté podařilo znovu se vidět. Z tohoto vřelého setkání vznikl videozáznam, ve kterém Brown ocenil Stiglerovo hrdinství, za které mohl být německým vojenským soudem odsouzen k smrti. Spisovaté Adam Makos a Larry Alexander o obou mužích, ale především neobvyklé situaci, ve které se z dvou vojenských nepřátel na základě vzájemného soucitu stali spojenci, napsali knihu s názvem A higher Call („Vyšší povolání"). 

Podobné válečné příběhy, při kterých se z lidí stojících na různých stranách konfliktu, mohou nakonec stát i přátelé, nám ukazují, že také naši rivalové jsou vždy živé bytosti. S těmi, kteří mají hrdost a věří ve spravedlnost, můžeme také zjistit, že si rozumíme víc, než bychom čekali. V příběhu Charlieho Browna a Franze Stiglera asi nikdy nepřijdeme na to, co bylo tím spouštěčem, který německého pilota zastavil dřív, než začal pálit ze svých zbraní. Možná to byl zázrak nebo také obyčejné lidství a soucit. 

 

Tagy článku