Autor fotografie: Paul A. Valentine / Flickr|Popisek: Formace bombardérů B-17
Za rozsáhlé bombardování německých měst, ale především Berlína, za druhé světové války snad každý Němec nenáviděl spojenecké letouny. Přesto v jednom z nelítostných soubojů mezi Američany a piloty Luftwaffe došlo k nevídanému okamžiku plnému soucitu.
Německé a italské jednotky v květnu roku 1943 kapitulovaly v severní Africe a po bitvě u Kurska se Wehrmacht začal postupně stahovat také z východní fronty. V prosinci 1943 měli spojenci plné ruce práce s plánováním invaze do Evropy a od jihu Itálie postupovaly jejich jednotky na sever při osvobozování Apeninského poloostrova. Představitelé spojeneckých mocností F. D. Roosevelt, W. Churchill a J. V. Stalin se setkali v Teheránu, aby se domluvili na finálním úderu proti nacistickému Německu.
Pilot bombardéru B-17 Flying Fortress Charlie Brown
I přes plánované vylodění v Normandii, které se mělo konat za několik měsíců v létě 1944 spojenci stále bombardovali německá města a strategické vojenské pozice s cílem oslabit nacistického nepřítele. Mezi vojáky určenými pro tyto mise byl také Charlie Brown, zkušený americký pilot letounu B-17 Flying Fortress Ye Olde Pub z 572. bombardovací perutě amerického letectva. Tato skupina byla za druhé světové války přidělena pro mise spadající pod britskou základnu Kimbolton na jihovýchodě Anglie určenou pro těžké bombardéry, kterým byl právě také B-17.
Vzdušná pevnost B-17 od společnosti Boeing byla předním válečným bombardérem Amerického letectva za druhé světové války. Se svými čtyřmi střílnami s kulomety M2 Browning a možností nést až 9 797 kg munice byl letoun B-17 obávaným soupeřem letadel Osy na všech frontách, tedy nad Evropou, Afrikou i Pacifikem. Bombardér poháněly čtyři motory Wright Cyclone R-1820-97 s výkonem 1200 koní, které dokázaly přivést 25 tunový kolos do maximální rychlosti 462 km/h. Bombardér byl s přídavnými nádržemi schopen doletu 7 113 km.
Mise Charlie Browna a jeho B-17 nad Brémami
Na základě všech těchto charakteristik byl B-17 sice poněkud těžkým, ale zato silným letounem připraveným také na dlouhé a náročné operace. Tou byl bezesporu také útok letky téměř 500 bombardérů dne 20. prosince 1943 na továrnu na letadla Focke-Wulf-Flugzeugbau AG v Brémách. Pilotu Charlie Brownovi bylo před misí sděleno, že se konvoj pravděpodobně setká se stovkami velmi rychlých jednomístných stíhacích letounů Luftwaffe Fw 190 a Bf 109 a desítkami protiletadlových děl bránících Brémy.
Skupinu bombardérů B-17 Flying Fortress eskortovaly americké stíhačky P-47, které byly o něco rychlejší než německé stroje. Letouny Luftwaffe se podle očekávání začaly objevovat před Brémami, kde ohrožovaly přední bombardéry v konvoji, mezi které patřil také Brownův Ye Olde Pub. Německé stíhačky se přiblížily k americkým bombardérům a započali s palbou. Letoun B-17 Charlieho Browna byl německým útokem mírně poškozen a jeden jeho motor musel být vyřazen. Druhý však v zápětí začal vykazovat problémy a pravé křídlo letounu bylo silně poničeno.
Americký bombardér B-17 ještě stihl vyhodit pumy nad svým cílem, německou továrnou, a následně se obrátil zpět k návratu na britské ostrovy. Po změně kurzu však bombardér překvapilo pět letounů Bf 109 a osm Fw 190. Dvě stíhačky Fw 190 se posádce podařilo zneškodnit ze střílen, ale při útoku německých stíhaček přišel Yel Olde Pub o další motor. Jeden ze členů posádky ve střílně na trupu letadla byl zabit a letadlo začalo nekontrolovatelně padat směrem k Brémám. Pilot Charlie Brown na poslední chvíli vybral pád letadla a nezdálo se, že by některá z amerických stíhaček byla na blízku.
Bombardér B-17 Charlieho Browna vs Bf 109 Němce Stiglera
Letoun však začal pronásledovat další stíhač Bf 109, který se zrovna vrátil ze střetu s konvojem amerických bombardérů. Pilot Luftwaffe Franz Stigler pomalý bombardér Ye Olde Pub rychle dohnal, ale když viděl, v jakém stavu je zraněná posádka a celý letoun, začal nad celou situací přemýšlet. Podle pozdějších výpovědí obou pilotů, Američana Browna i Němce Stiglera, kteří se po druhé světové válce měli možnost osobně setkat, německému pilotovi přišlo proti cti zneškodnit nepřítele chovajícího se statečně ve vzdušném souboji.
Považoval za zbabělé sestřelit jen stěží letící bombardér a ve stíhačce Bf 109 vzdušnou pevnost B-17 předletěl. Brownovi a druhému pilotovi letounu následně signalizoval, že by měli přistát v Německu. Oba Američané však tuto možnost nepovažovali za vhodnou, jelikož byla pro ně z bezpečnostního hlediska příliš riziková. Radu proto odmítili a pokračovali v letu dál směrem k britským ostrovům. Stigler se však nevzdal a znovu se pokusil posádce letounu B-17 dát najevo, že delší let jejich pevnost rozhodně nezvládne.
Brown však pokračoval v letu dál a nebral ohledy ani na Stiglerovy náznaky, že by měl s letounem přistát alespoň ve Švédsku. Německý pilot proto pochopil, že jsou Brown se svým kopilotem odhodlaní vrátit se na Britskou základnu, a proto se Stiger stáhla. Celému letounu a jeho zbylé posádce se nakonec opravdu podařilo vrátit se na britskou základnu, ale Brown a jeho muži byli kvůli své službě dlouhou dobu vázáni mlčenlivostí. Až o 43 let později v roce 1986 Brown promluvil o incidentu poprvé na veřejnosti, což vzbudilo velkou mediální odezvu.
Setkání Charlieho Browna a Franze Stiglera
O čtyři roky později Stigler, který na počátku 50. let emigroval do Kanady, na Brownovy výzvy k setkání odpověděl v dopise a oběma mužům se nedlouho poté poprvé od osudného okamžiku za druhé světové války podařilo se znovu vidět. Z tohoto vřelého setkání vznikl videozáznam, ve kterém Brown ocenil Stiglerovo hrdinství, za které mohl být německým vojenským soudem odsouzen k smrti. Spisovaté Adam Makos a Larry Alexander o obou mužích, ale především neobvyklé situaci, ve které se z dvou vojenských nepřátel na základě vzájemného soucitu stali spojenci, napsali knihu s názvem A higher Call („Vyšší povolání").
Podobné válečné příběhy, při kterých se z lidí stojících na různých stranách konfliktu, mohou nakonec stát i přátelé, nám ukazují, že také naši rivalové jsou vždy živé bytosti. S těmi, kteří mají hrdost a věří ve spravedlnost, můžeme také zjistit, že si rozumíme víc, než bychom čekali. V příběhu Charlieho Browna a Franze Stiglera asi nikdy nepřijdeme na to, co bylo tím spouštěčem, který německého pilota zastavil dřív, než začal pálit ze svých zbraní. Možná to byl zázrak nebo také lidský soucit a schopnost vidět i v nepříteli živou bytost.
Zdroj: druhasvetova.com (B-17); The West Virginia Encyclopedia; The Sory of Charles Brown and Franz Stigler; Air and Space Forces`