Autor fotografie: Geoff Collins / Flickr|Popisek: Motor Blerot XI
Jméno Roland Garros si dnes spojujeme díky médiím hlavně s každoročním grandslamovým tenisovým turnajem v Paříži. Jen málokdo ale dnes ví, že ve skutečnosti patřilo velmi známému letci z doby průkopníků před první světovou válkou. A už prakticky vůbec nikdo neví, že to byl první stíhací pilot na světě.
Roland Garros se narodil v daleké kolonii Francie, na ostrově Réunion v roce 1888. Když mu bylo dvanáct let, jeho otec ho poslal do Paříže studovat na střední školu. Osamocený chlapec putoval lodí a cesta mu trvala nekonečných 10 měsíců, Když dorazil konečně do Paříže, byl těžce nemocný, po cestě totiž dostal zápal plic. Tehdy to byla smrtelná choroba, ale malému Rolandovi se jí podařilo překonat. Musel však na dlouhou rehabilitaci. Naštěstí mu umožnili trávit rehabilitaci ve sportovním centru svého lycea, kam nastoupil ke studiu. Rychle se zotavil ze zápalu plic, ale pro změnu se nakazil – vášní pro sport. Stal se vášnivým cyklistou, tenistou, hrál fotbal a rugby. Zdraví mu sloužilo, a tak dokázal následně po lyceu v letech 1906-1908 vystudovat i vysokou ekonomickou školu HEC Paris, která dnes nese jeho jméno.
Po absolutoriu ve škole ho zaujala automobilní technika, pracoval pro firmu Automobiles Grégorie a dokonce začal na automobilech závodit. To se nelíbilo jeho otci v zámoří, a přestal mu posílat peníze, dokud se prý nestane právníkem. Roland to ale odmítl, a s pomocí svého kamaráda si otevřel roku 1909 svůj vlastní automobilový obchod, aby se ekonomicky osamostatnil.
Rok 1909 byl ale zásadním zlomem v jeho životě. Pod dojmem z přeletu kanálu La Manche se rozhodl, že závody v automobilech už ho nebaví, že bude i létat. Pokukoval v té době po slavném letadle Blériot, ale neměl peníze, a tak se spokojil s letadélkem Santos Dumont Demoiselle. Létat se rychle naučil sám, ale oficiální zkoušky složil až 19.7.1910. Když totiž začínal létat, (neměl nalétáné ani tři hodiny), americký průmyslník Hart O. Berg ho na nějaké párty pozval na letecké slavnosti na závodišti Belmond Park v New Yorku. Dobrodružný Garros to sebevědomě přijal.
Svoje zámořské letecké dobrodružství si pak prodloužil ještě tím, že se v New Yorku na těchto leteckých slavnostech seznámil s Johnem Moisantem, který se svým leteckým „cirkusem“ jezdil po USA. Slovo dalo slovo, a mladý Garros začal létal i u něj. Garros to nadšeně přijal, protože vlastně zadarmo mohl nalétat mnoho letových hodin a zdokonalit se v létání. Procestoval také velkou část USA; dostal se i do Mexika a na Kubu. Proto až po návratu do Francie mohl konečně složit zkoušky a získat svůj letecký průkaz č. 179.
.jpeg "Valder137 / Wikimedia commons / CC BY-SA")
V roce 1911 si Garros konečně pořídil vytoužený letoun Blériot XI. A začal úspěšně závodit. Stal se z něj velmi úspěšný letecký sportovec éry Belle Epoque. Závod Paříž – Madrid 1911 ještě nedokončil, ale v závodě Paříž – Řím – Turín 1911 skončil na druhém místě. Doletěl do cíle na náhradním letadle, které si nechal poslat z Paříže do Pisy, protože to první v okamžiku, kdy suverénně vedl startovní pole, se mu při tvrdším mezipřistání rozpadlo. Ještě jednou získal druhé místo, tentokrát v závodě zvaném Evropský okruh. Pak začal dobývat vavříny v jiné kategorii. Stal se z něj dvojnásobný světový rekordman v dostupu, když v září 1911 poprvé v historii pokořil výšku 4 kilometrů, a to v letadle Blériot XI s motorem Gnome o výkonu pouhých 51 kW. A další letecké soutěže již pravidelně vyhrával.
V roce 1912 se rozhodl svůj další sportovní osud spojit s lidmi, kteří v té době odešli od Blériota a založili svoji vlastní leteckou továrnu. Jmenovala se Morane – Saulnier. Byl to krok správným směrem. Na letadlech Morane – Saulnier zlepšil svůj světový výškový rekord, když překonal letovou hladinu pěti kilometrů nad mořem, zvítězil v řadě soutěží, úspěšně závodil i v Schneider Trophy na plovákové verzi svého Moranu.
V roce 1912 v prosinci také přeletěl poprvé v historii letadlem Středozemní moře, a to z Tunisu přes Sicílii do Říma. Je velice zajímavé, že tento jeho první přelet Středozemního moře veřejnosti zcela unikl pozornosti. Ale když si non-stop přelet Středozemního moře zopakoval v roce 1913 na letounu Morane – Saulnier H, a po startu z Francie ze St.Raphael přistál po osmi hodinách letu v Bizertě v Tunisu, okamžitě se stal celosvětovou celebritou. Inu, i tehdy byla sedmá velmoc vlastně všemocná, a protože u prvního přeletu žádný novinář nebyl, stal se Roland Garros slavným až napodruhé.
Jako známá letecká sportovní veličina byl Garros často zván na letecké mítinky po celé Evropě. A tak se stalo, že vypuknutí války v roce 1914 ho zastihlo na letecké exhibici v Německu. V nastalém zmatku ho však jako občana nepřátelské Francie kupodivu nikdo nezatkl, a dokonce na letišti jeho letadlo Morane N nikdo nehlídal. Nádrž měl naplněnou po okraj od pořadatelů, a tak Roland Garros na nic nečekal, a ještě za tmy před svítáním (!) se svým letadlem odstartoval směrem domů do Francie. To samo o sobě bylo velice odvážné, v té době nikdo v noci nelétal a nikdo to ani nezkoušel. Garros to ale nejen zvládl, ale podařilo se mu při tomto letu i zaznamenat pozice postupujících německých vojsk, které po přistání nahlásil velení armády.
Vzápětí narukoval a stal se z něj vojenský letec. Zpočátku plnil podobně jako ostatní tehdejší váleční letci úkoly pozorovatele a průzkumníka. Ale dost ho štvalo, že i nepřátelská letadla létají naprosto beztrestně nad pozicemi francouzské armády. Zkusil si vzít na palubu svého Morane L aspoň pistoli, ale při pokusech ji použít ve vzduchu nic netrefil. Pak se začal problematice stíhání letadel protivníka věnovat soustavněji. Přišel s myšlenkou mít na palubě pevný kulomet střílející ve směru osy letadla a zaměřovat protivníka celým letadlem. Jenže u jeho Morane L překážela vpředu vrtule. Ve firmě Morane – Saulnier experimentovali s mechanickou synchronizací střelby kulometů přes vrtuli, ale tehdy se jim to vyřešit ještě nepodařilo.
Garros byl netrpělivý, a tak stále vyvíjenou synchronizaci nahradil mnohem primitivnějším, ale plně funkčním zařízením. Na vrtuli svého Moranu L namontoval v březnu 1915 do dráhy výstřelu kulometu jakési kovové deflektory, jímž se pak říkalo i „sekačky“. Ty mechanicky odrážely střely kulometu, které by jinak zasáhly a zničily vlastní vrtuli. Mělo to ale i svoji nevýhodu, letadlo mělo díky menší účinnosti vrtule nižší výkon, udávalo se, že maximální rychlost klesla i o deset kilometrů v hodině, což tehdy při rychlostech kolem 110 km/hod bylo hodně. Ale přesto se letouny Morane L (parasol) staly prvním stíhacím letounem na světě s tažnou vrtulí.
Prvního dubna 1915 pilot Roland Garros na svém Moranu L s kulometem Hotchkiss ráže 8 mm dokázal sestřelit německý pozorovací letoun Albatros B I. Byl to historicky první sestřel nepřátelského letounu na světě úzce specializovaným letadlem – stíhačkou. Roland Garros si sestřely německých letadel zopakoval ještě dvakrát a stal se v médiích ve Francii velmi populárním a slavným. Jeho třetí sestřel se mu však stal i osudným. Bylo to 18.dubna 1915, kdy byl jeho letoun při návratu zasažen ze země a Garros byl nucen přistát nouzově na území, okupované Německem.
Němcům tak do rukou padl spolu s pilotem a ukořistěným letounem i celý systém „sekaček“ pro střelbu kulometem. Němci se ho hned snažili napodobit, ale z továrny firny Fokker přišel pro císařské letectvo lepší vynález, skutečně funkční a spolehlivý systém synchronizace střelby kulometu skrze točící se vrtuli. Po namontování na letounech Fokker E-I znamenal tento systém totální zvrat v poměru sil v letectvu na frontě a spojenecká letadla se díky tomu stala naháněnou kořistí stíhaček s kříži na křídlech a trupu.
Roland Garros věren své dobrodružné povaze se několikrát pokusil o útěk z německého zajateckého tábora a dostat se „ke svým“. Nakonec se mu to podařilo až 15.dubna 1918. Byl za to vzápětí povýšen na poručíka a stal se nositelem vyznamenání jako důstojník Čestné legie. Obnovil si rychle své letecké návyky, mimochodem ve stejné pilotní škole, ve které byl ve třídě spolužákem známého českého pilota a pozdějšího generála letectva Viléma Stanovského.
Po ukončení školy se stal Garros opět pilotem – stíhačem v jednotce SPA.26 na letounech SPAD VII. Ještě jednou se mu podařilo sestřelit „boše“, a to dne 2.října 1918. Konec války se blížil, ale Roland Garros nakonec neměl štěstí a konce se bohužel sám nedočkal. Dne 5.října 1918 byl sestřelen a zabit v boji. Druhý den měl oslavit své třicáté narozeniny….
Francouzi na svého hrdinu nikdy nezapomněli. V roce 1928 po něm bylo například pojmenováno tenisové centrum v Paříži, které sám navštěvoval v letech svých studií. Dodnes tedy tento areál nese název Le Stade de Roland Garros. Hraje se zde jak známo French Open, jeden z tenisových grandslamových turnajů. Díky tomu se turnaj běžně nazývá Roland Garros. A tak toto jméno dnes znají na celém světě. První úspěšný stíhací letec historie si to zcela jistě zaslouží…
Zdroj: NYT