Každoročně se při výročí svržení atomových bomb na Japonsko vedou tytéž spory. Bylo to nutné? Častou odpovědí zastánců jejich svržení jsou i důsledky připravované operace Downfall - vylodění na Japonských ostrovech. Odpovědí na ni měla být japonská operace Kecugó Sakusen, tedy konečná strategie, rozhodnutí.
Alternativní historie se může jevit jako pochybné téma, ale v historii vojenské mají alternativní možnosti, které vrchní velitel musí zvažovat, významné místo. Nemá žádný smysl rozvíjet zpětně různá "kdyby" do důsledků. Nicméně pro pochopení skutečné situace a skutečného děje je třeba zabývat se také nerealizovanými plány a záměry. Přestože nakonec nejsou zvoleny, nebo k nim podle vývoje situace nemůže dojít, svou koncepcí ovlivnily přijatá rozhodnutí a zanechaly tím v dějinách svou stopu.
Válka v Tichomoří - Japonsku rychle došel dech
Bitva u Midway (3.-7. června 1942) je označována za bod zvratu ve válce v Tichomoří. Nebyla ovšem prvním odraženým japonským útokem. To se podařilo již v květnu v Korálovém moři, kde se s velkým štěstím podařilo odrazit japonský pokus o obsazení Port Moresby na Nové Guinei, a tím na nějaký čas zabránit Japoncům provést invazi do Austrálie. Midway pak do jisté míry vyrovnala aktuální poměr sil, a tím s ohledem na neporovnatelný průmyslový i lidský potenciál obou protivníků uspíšila konec války. Američané si mohli dovolit přejít do ofenzívy, jakkoli byl první krok, bitva o Guadalcanal (srpen 1942 - únor 1943), mimořádně obtížný a situace několikrát vypadala pro americké síly dosti nejistě. S přibývajícími loděmi, novými letouny a sílící armádou a námořní pěchotou začalo být i nejfanatičtějším špičkám japonské armády i námořnictva zřejmé, že konec je otázkou času.
Admirál Nimitz realizoval svou strategii neutralizace velkých japonských základen a obsazování pečlivě vybraných pozic, čímž se Američané začali blížit k Japonským ostrovům. Se sílícím nedostatkem zdrojů a při neschopnosti získat zpět ztracenou strategickou iniciativu se Japonci soustředili na tvrdošíjnou a nikterak racionálně vedenou obranu. Kontradmirál Šibasaki velící na atolu Tarawa v Gilbertově souostroví sebevědomě prohlásil, že "milion mužů nedobude Tarawu za 100 let." S relativně velkými ztrátami to ovšem Američanům trvalo jen tři dny. Podobný scénář se odehrával všude. Námořní a letecká převaha Američanů znemožňovala japonský manévr a přísun posil a jedinou proveditelnou japonskou taktikou bylo uštědřit nepříteli maximální ztráty od prvních chvil vylodění, a to i za cenu sebezničení. Obrana na vyloďovacích plážích, obrana opěrných bodů. Do posledního muže, do posledního náboje.
Na jaře roku 1945 přišly na řadu již nikoli Japonci dobyté pozice, ale původní japonské území. A boje o Iwodžimu a Okinawu byly oproti předchozím střetnutím jiné. Na Iwodžimě velel mimořádně schopný generál Kuribajaši. Jeho taktika byla efektivnější, podobná té, jakou zvolil generál Nakagawa na Peleliu, ale situace a cíl stále stejný - ztráty způsobené nepříteli, protože v úspěšnou obranu doufat nemohl. Jeho hlavní motivací bylo zdržet nepřítele co nejdéle. Dát svým nadřízeným čas pro nalezení diplomatického řešení. Jeho naděje byly marné, ale Iwodžima již naznačila velmi zřetelně, co mohou Američané v Japonsku očekávat. Kuribajaši nechal včas evakuovat civilisty. Na malé Iwodžimě si to mohl dovolit.
Bitva o Okinawu se stala generálkou pro vylodění na Japonských ostrovech. Přinesla tři měsíce tvrdých bojů a mj. také smrt sta tisíce civilistů. Pro Američany představovala ztrátu bezmála sta tisíce padlých a raněných vojáků. S bohatými zkušenostmi byly zahájeny přípravy operace Downfall.
Japonské přípravy na americkou invazi - operace Kecugó
A v Japonsku probíhaly přípravy operace Kecugó Sakusen. Relativně dlouhá obrana Okinawy poskytla více času. Oproti původnímu předpokladu amerického vylodění v Japonsku v létě roku 1945 bylo zřejmé, že období tajfunů odsune realizaci americké ofenzívy do podzimu. Japonci správně odhadli místo plánovaného prvního vylodění: jižní Kjúšú. Základní strategie byla stále stejná. Japonská propaganda mohla hovořit o vítězství, ale vrchnímu velení bylo zřejmé, že vojensky uspět nemůže. Jedinou nadějí bylo způsobit Američanům takové ztráty, že je domácí veřejné mínění přiměje k jednání o podmínkách kapitulace a Japonsko ze své války vyjde poraženo, ovšem ne zcela pokořeno.
Letecké a námořní síly byly již u konce s dechem. Od začátku války Japonci dramaticky podcenili přípravu nových pilotů, a ač byli schopní vyrábět velký počet i poměrně velmi dobrých letounů, bez kvalitních pilotů se tváří v tvář zdrcující početní převaze nemohli prosadit. Námořnictvo nejen přišlo o většinu těžších jednotek. Loděnice stále byly schopné stavět letadlové lodě, ale s ohledem na nedostatek pilotů to bylo jen mrhání prostředky. Poslední velké operace námořnictvo provedlo v roce 1944, utrpělo katastrofální porážku, a pro obranu mateřských ostrovů bylo tváří v tvář 3. (Halseyho) nebo 5. (Spruancovu) loďstvu nepoužitelné. Pobřeží by bránily miniponorky, sebevražedná řízená torpéda Kaiten a sebevražedné výbušné čluny Šinjó. A samozřejmě letecké "speciální útočné jednotky", kamikaze.
Operace Kecugó počítala se 3150000 vojáky pozemních sil. V první fázi mělo Kjúšú bránit 900 tisíc mužů na místo přesunutých z Mandžuska, Koreje a severního Japonska, tokijský region Kanto na Honšú 950 tisíc, a na 250 tisíc by vzdorovalo v Koreji. Poslední bitvu mělo svést na Kjúšú 990 tisíc mužů, a Kanto a Tokio by bránilo 1 280000 vojáků. "Potravu pro děla" Japonci měli, ale nedostávalo se jim výstroje a výzbroje. Z celkového počtu 65 divizí existoval relativní dostatek zbraní a vybavení pro 40; a munice pro 30 divizí. Z toho 40 % bylo koncentrováno na ostrově Kjúšú.
Propaganda přišla s heslem "Slavná smrt sta milionů pro císaře". Zákonem z dubna 1945 Vznikly "Dobrovolnické bojové sbory" ozbrojených civilistů, jimž velel generál Kuniaki. Původně šlo o nebojové jednotky, podpůrné, pracovní, hasičské. Byly však ozbrojeny čímkoli, co se dalo ve všeobecném nedostatku opatřit - bambusová kopí i meče, a přes slovo "dobrovolný" probíhaly odvody mužů ve věku 15-60 let a žen ve věku 17-40 let. Jednotkám veleli vysloužilci nebo lidé se zkušenostmi se zbraněmi. Šlo o druhosledové jednotky, které by vedly dlouhodobý odpor i po proražení hlavních obranných linií. Plány pracovaly s celkovou silou až 28 milionů osob. Do konce války byly odvedeny asi dva miliony. Dobrovolnické sbory pak zaznamenaly dramatické ztráty ve střetnutí s Rudou armádou v Mandžusku a Koreji.
Poučeni z předchozích bojů a s mnohem širším prostorem pro rozmístění sil se měly japonské divize rozvinout dostatečně daleko od pobřeží, aby nebyly zcela vystavené účinkům námořního ostřelování, a současně dostatečně blízko, aby mohly vést protiútoky na rozhodující úseky a nedaly Američanům čas se zachytit. Japonské vrchní velení vlastní ztráty nezajímaly. Sto milionů Japonců by pro císaře velmi pravděpodobně nepadlo, americké odhady čítaly v řádech milionů. Vlastní ztráty Američané odhadovali optimisticky v desetitisících a spíše statisících a nejčernější scénáře kalkulovaly s půl milionem.
S čím se mohli Američané utkat, o tom vypovídá množství válečného materiálu, který jim po japonské kapitulaci padl do rukou: na 400 tisíc kusů děl, 180 tisíc kulometů, 2,5 milionu pušek, přes 5000 tanků, na 3000 stíhacích a 1300 bombardovacích letounů; 4 bitevní lodě, 5 letadlových lodí, 2 křižníky, 23 torpédoborců, 46 ponorek, 393 miniponorek, 177 Kaitenů a 2412 sebevražedných člunů Šinjó.
Japonsko neutrpělo největší ztráty
Celkové ztráty války v Pacifiku a japonsko-čínské a sovětsko-japonské války dosáhly přes 6,5 milionu padlých vojáků a přes 27 milionů zabitých civilistů, z toho 2,5 milionu japonských vojáků a 1 milion japonských civilistů. Největší ztráty měla Čína, Indonésie a Indie. V roce 1940 žilo v Japonsku 73 milionů lidí. V Číně na 500 milionů. Ve Spojených státech 131 milionů. V Indii 378 milionů.