Autor fotografie: Uknown author / Public Domain / Wikimedia Commons / Textová úprava redakce|Popisek: Kamikaze piloti před svým posledním letem
Plánované uskutečnění japonské operace Kecugó Sakusen by podle mnohých odborníků znamenalo obrovské ztráty na životech a dlouhodobé utrpení Japonska.
Každoročně se při výročí svržení atomových bomb na Japonsko vedou tytéž spory. Bylo jejich použití nutné? Častou odpovědí zastánců tohoto kroku jsou důsledky připravované operace Downfall, tedy vylodění na japonských ostrovech, na něž měla odpovědět strategická mise Kecugó Sakusen, konečná strategie. Tato akce by pravděpodobně vedla k obrovským ztrátám na životech na obou stranách, což je často uváděno jako důvod, proč bylo shození bomb považováno za nezbytné. Další argumenty zahrnují také to, že rychlé ukončení války zabránilo dlouhodobému utrpení a devastaci Japonska.
Alternativní historie se může jevit jako pochybné téma, ale v dějinách vojenství mají různé možnosti možného vývoje důležitou roli, vrchní velitel musí všechny brát v potaz. Nemá žádný smysl rozvíjet zpětně různá „kdyby" do důsledků. Nicméně pro pochopení skutečné situace a děje je třeba zabývat se také nerealizovanými plány a záměry. Přestože nakonec nejsou zvoleny, nebo k nim podle vývoje situace nemůže dojít, svou koncepcí ovlivnily přijatá rozhodnutí a zanechaly tím v dějinách svou stopu. Studium těchto neuskutečněných scénářů nám umožňuje lépe porozumět strategickým rozhodnutím a vnitřní logice, která vedla k finálnímu průběhu událostí. Tímto způsobem se stávají alternativní varianty nedílnou součástí historické analýzy.
Válka v Tichomoří - jak Japonsku rychle došel dech
Bitva u Midway probíhající mezi 3. a 7. červnem 1942, je označována za bod zvratu ve válce v Tichomoří. Nebyla ovšem prvním odraženým útokem. To se podařilo již v květnu v Korálovém moři, kde byl s velkým štěstím odvrácen pokus o obsazení Port Moresby na Nové Guineji, a tím se na nějaký čas zabránilo Japoncům provést invazi do Austrálie. Midway pak do jisté míry vyrovnala aktuální poměr sil a tím s ohledem na neporovnatelný průmyslový i lidský potenciál obou protivníků uspíšila konec války. Američané si mohli dovolit přejít do ofenzívy i přesto, že, byl první krok mimořádně obtížný, bitva o Guadalcanal mezi srpnem 1942 a únorem 1943, situace na bitevním poli několikrát vypadala pro americké síly dosti nejistě. Nicméně s přibývajícími loděmi, novými letouny, sílící armádou a námořní pěchotou začalo být i nejfanatičtějším špičkám japonské armády a námořnictva zřejmé, že konec je otázkou času.
Admirál Nimitz realizoval svůj plán neutralizace velkých nepřátelských základen a obsazování pečlivě vybraných pozic, čímž se Američané začali blížit k japonským ostrovům. Se sílícím nedostatkem zdrojů a při neschopnosti získat zpět ztracenou strategickou iniciativu se Japonci soustředili na tvrdošíjnou a nikterak racionálně vedenou obranu. Kontradmirál Šibasaki, velící na atolu Tarawa v Gilbertově souostroví sebevědomě prohlásil, že "milion mužů nedobude Tarawu za 100 let." S relativně velkými ztrátami to ovšem Američanům trvalo jen tři dny. Podobný scénář se odehrával všude. Námořní a letecká převaha Američanů znemožňovala japonský manévr a přísun posil a jedinou proveditelnou japonskou taktikou bylo uštědřit nepříteli maximální ztráty od prvních chvil vylodění, a to i za cenu sebezničení. Obrana na vyloďovacích plážích, ochrana opěrných bodů do posledního muže nebo do posledního náboje, to byla hlavní metoda Země vycházejícího slunce.
Na jaře roku 1945 přišly na řadu již nikoli Japonci dobyté pozice, ale původní japonské území. Boje o Iwodžimu a Okinawu byly oproti předchozím střetnutím jiné. Na Iwodžimě velel mimořádně schopný generál Kuribajaši. Jeho taktika byla efektivnější, podobná té, jakou zvolil generál Nakagawa na Peleliu. Situace a cíl byl přesto stále stejný, způsobit nepříteli co největší ztráty, protože v úspěšnou obranu doufat nemohl. Jeho hlavní motivací bylo zdržet protivníka co nejdéle a dát svým nadřízeným čas pro nalezení diplomatického řešení. Naděje Kuribajašiho však byly marné, protože Iwodžima již naznačila velmi zřetelně, co mohou Američané v Japonsku očekávat. Kuribajaši nechal včas evakuovat civilisty. Na malé Iwodžimě si to mohl dovolit.
Bitva o Okinawu se stala generálkou pro vylodění na japonských ostrovech. Přinesla tři měsíce tvrdých bojů a také smrt sto tisíce civilistů. Pro Američany představovala ztrátu bezmála sto tisíce padlých a raněných vojáků. Tato bitva, jedna z nejkrvavějších v Pacifiku, odhalila intenzitu odporu, na kterou by se spojenecké síly musely připravit při invazi na hlavní japonské ostrovy. Bylo jasné, že každý krok vpřed by byl vykoupen vysokými oběťmi. Lekce z Okinawy nejenže formovaly strategické plánování operace Downfall, ale také ovlivnily rozhodování o použití atomových zbraní s cílem předejít dalším masivním ztrátám na obou stranách.
Japonské přípravy na americkou invazi, operace Kecugó
V Japonsku probíhaly přípravy operace Kecugó Sakusen. Relativně dlouhá obrana Okinawy poskytla více času než bylo očekáváno. Oproti původnímu předpokladu amerického vylodění v Japonsku v létě roku 1945 bylo zřejmé, že období tajfunů odsune realizaci americké ofenzívy na podzim. Japonci správně odhadli místo plánovaného prvního vylodění: jižní Kjúšú. Základní strategie byla stále stejná. Japonská propaganda mohla hovořit o vítězství, ale vrchnímu velení bylo zřejmé, že vojensky uspět nemůže. Jedinou nadějí bylo způsobit Američanům takové ztráty, že je domácí veřejné mínění přiměje k jednání o podmínkách kapitulace a Japonsko ze své války vyjde poraženo, ovšem ne zcela pokořeno.
Letecké a námořní síly byly již u konce s dechem. Od začátku války Japonci dramaticky podcenili přípravu nových pilotů, a ač byli schopní vyrábět velký počet i poměrně velmi dobrých letounů, bez kvalitních pilotů se tváří v tvář zdrcující početní převaze nemohli prosadit. Námořnictvo přišlo o většinu těžších jednotek, ale Loděnice byly stále schopné stavět letadlové lodě. Nicméně s ohledem na nedostatek pilotů to bylo jen mrhání prostředky. Poslední velké operace námořnictvo provedlo v roce 1944, utrpělo katastrofální porážku, a pro obranu mateřských ostrovů bylo tváří v tvář 3. Halseyho nebo 5. Spruancovu loďstvu nepoužitelné. Pobřeží by bránily miniponorky, sebevražedná řízená torpéda Kaiten a sebevražedné výbušné čluny Šinjó. A samozřejmě letecké "speciální útočné jednotky", kamikaze.
Operace Kecugó počítala se 3 150 000 vojáků pozemních sil. V první fázi mělo Kjúšú bránit 900 tisíc mužů na místo přesunutých z Mandžuska, Koreje a severního Japonska, tokijský region Kanto na Honšú 950 tisíc, a na 250 tisíc by vzdorovalo v Koreji. Poslední bitvu mělo svést na Kjúšú 990 tisíc mužů, a Kanto a Tokio by bránilo 1 280 000 vojáků. "Potravu pro děla" Japonci měli, ale nedostávalo se jim výstroje a výzbroje. Z celkového počtu 65 divizí existoval relativní dostatek zbraní a vybavení pro 40; a munice pro 30 divizí. Z toho 40 % bylo koncentrováno na ostrově Kjúšú.
Propaganda přišla s heslem "Slavná smrt sta milionů pro císaře". Zákonem z dubna 1945 vznikly "Dobrovolnické bojové sbory" ozbrojených civilistů, jimž velel generál Kuniaki. Původně šlo o nebojové jednotky složené z podpůrných, pracovních nebo hasičských skupiny. Ty byly ozbrojeny čímkoli, co se dalo ve všeobecném nedostatku opatřit, tedy bambusovým kopím nebo i mečem. Přes slovo "dobrovolný" navíc probíhaly odvody mužů ve věku 15-60 let a žen ve věku 17-40 let. Jednotkám veleli vysloužilci nebo lidé se zkušenostmi se zbraněmi. Šlo o druhosledové jednotky, které by vedly dlouhodobý odpor i po proražení hlavních obranných linií. Plány pracovaly s celkovou silou až 28 milionů osob. Do konce války byly odvedeny asi dva miliony obyvatel země. Dobrovolnické sbory pak zaznamenaly dramatické ztráty ve střetnutí s Rudou armádou v Mandžusku a Koreji.
Poučeni z předchozích bojů a s mnohem širším prostorem pro rozmístění sil se měly japonské divize rozvinout dostatečně daleko od pobřeží, aby nebyly zcela vystavené účinkům námořního ostřelování. Současně však byly rozmístěny dostatečně blízko, aby mohly vést protiútoky na rozhodující úseky a nedaly Američanům čas se zachytit. Japonské vrchní velení vlastní ztráty nezajímaly. Sto milionů Japonců by pro císaře velmi pravděpodobně nepadlo, avšak americké odhady předpokládaly miliony mrtvých. Vlastní ztráty Američané viděli optimisticky v desetitisících a spíše statisících. Nejčernější scénáře kalkulovaly s půl milionem mrtvých amerických vojáků.
S čím se mohli Američané utkat, o tom vypovídá množství válečného materiálu, který jim po japonské kapitulaci padl do rukou: na 400 tisíc kusů děl, 180 tisíc kulometů, 2,5 milionu pušek, přes 5 000 tanků, na 3 000 stíhacích a 1 300 bombardovacích letounů; 4 bitevní lodě, 5 letadlových lodí, 2 křižníky, 23 torpédoborců, 46 ponorek, 393 miniponorek, 177 Kaitenů a 2 412 sebevražedných člunů Šinjó. Japonci používali různé typy zbraní a mezi nejslavnější z nich patřily tanky jako Type 97 Chi-Ha, stíhací letouny Mitsubishi A6M Zero a bombardéry jako Mitsubishi G4M Betty.
Japonsko neutrpělo největší ztráty
Celkové ztráty války v Pacifiku, japonsko-čínské a sovětsko-japonské války přesáhly 6,5 milionu padlých vojáků a přes 27 milionů zabitých civilistů, z toho 2,5 milionu japonských vojáků a 1 milion japonských civilistů. Největší ztráty měla Čína, Indonésie a Indie. V roce 1940 žilo v Japonsku 73 milionů lidí a Číně na 500 milionů. Ve Spojených státech 131 milionů. V Indii 378 milionů. Tyto konflikty nejen drasticky změnily demografické složení těchto zemí, ale také hluboce zasáhly jejich ekonomiku a sociální struktury. Válečné běsnění nechalo za sebou spálenou zem a ztracené generace.
zdroje: Federation of American Scientist, United States Navy