Autor fotografie: Bundesarchiv, Bild 101I-732-0114-16 / CC-BY-SA 3.0|Popisek: Flammpanzer III na východní frontě, 1943
Otázka, jak dostat plamenomet do vhodné pozice pro efektivní útok, byla dosti uspokojivě zodpovězena jejich instalací na obrněná vozidla a tanky. Pomyslným vrcholem těchto snah byl na německé straně za druhé světové války experimentální Schwerer-Flammpanzer auf Tiger I. Ale opravdu jen pomyslným.
Plamenomet je účinnou zbraní schopnou zasahovat opevněné a obrněné cíle. Kromě přímých účinků funguje také jako velmi silná psychologická zbraň, protože když už se dostane při svém nedlouhém dosahu ke slovu, prakticky proti němu není obrany. Instalace plamenometů na obrněná vozidla byla logickým krokem. V Africe německá armáda nasadila vozidlo označované jako Flammpanzer I, tedy plamenometem vyzbrojený tank Panzer I, a na východní frontě pak také tzv. Flamingo, tedy plamenometný tank na bázi lehkého tanku Panzer II (verze F).
Lišily se od sebe řešením: Flammpanzer I nesl hlaveň plamenometu ve věži, Flammpanzer II měl vpředu na obou stranách malé věžičky schopné na sobě nezávislého otáčení s odměrem 180°. Oba podvozky nabízely dobrou pohyblivost i dostatečnou nosnost, ale uspokojivým řešením nebyly. Plamenometný tank musí snést nepřátelské protiútoky po dobu, než se sám dostane ke slovu, a pancéřování lehkých vozidel tuto vlastnost příliš nezajišťovalo. Uplatnily se proto plamenometné tanky na bázi rozšířeného středního tanku Panzer III, které nesly plamenomet ve věži namísto původní hlavní zbraně.
Během bitvy o Francii v roce 1940 také zaujal Němce svou odolností francouzský těžký tank Char B2. Šedesát z nich upravili jako plamenometné Flammwagen auf Panzerkampfwagen B-2(f) – hlaveň plamenometu nahradila 75mm kanón. Svou odolností v zásadě splňovaly očekávání – jejich problémem ovšem byla mobilita. Hitler plamentometů jako účinné zbrani věnoval osobní pozornost a ještě na přelomu let 1944 a 1945 žádal vozidlo na bázi těžkého moderního tanku.
Přes absurdní nápady, jako byla plamenometná verze supertěžkého tanku Maus a nevhodná instalace plamenometu na podvozek Tigeru II (bylo to technicky řešitelné a nabízející všechny výhody nejsilnějšího německého tanku – ale podvozky byly třeba pro standardní bojová vozidla a nebyl jich dostatek), vznikl projekt plamenometného Tigeru I – jeho výroba již byla ukončena a bylo možné využít rozestavěné korby a především vozidla vracená z fronty k opravě.
V Hitlerových představách mělo vozidlo nést čelní pancíř v síle 250 mm, který by zajišťoval neprůstřelnost jakoukoli na frontě nasazenou zbraní. To Tiger I nesplňoval ani z poloviny. Kromě toho byl tank konstruován pro svou původní roli a trup neposkytoval žádné místo pro nádrž s palivem pro plamenomet. Řešení se nabízela dvě: buď cisterna jako přívěs (podobně jako u britských Churchill Crocodile), nebo odstranění věže, jejíž uložení a ovládací mechanismus by uvolnily místo pro dostatečně velkou nádrž.
Výhodou prvního řešení bylo, že mohla být zachována hlavní zbraň původního tanku, což v případě 88mm kanónu znamenalo mnoho a přineslo by to taktickou výhodu v určité nezávislosti vozidla na doprovodu. Ovšem cenou by byla nižší pohyblivost a zranitelnost vlečené cisterny. Tanky, které bylo možné použít pro takovou přestavbu, se nadto z fronty vracely často s poškozenou věží. Bezvěžová varianta byla lehčí, snazší na úpravu, pohyblivější. Její zjevnou nevýhodou byla absence výzbroje (kulomet v trupu nahradí hlaveň plamenometu – problém by byl řešen zřejmě externí instalací kulometu).
Vozidlo typického tvaru bez věže by také nepochybně poutalo pozornost nepřítele jako zjevně vozidlo zvláštního účelu. Z hlediska poměru cena/výkon také nemělo smysl zbavovat se zbraně schopné účinně zasahovat z bezpečné vzdálenosti až 2500 m; tanky teoreticky k dispozici pro přestavbu tedy k dispozici ve finále v žádném smysluplném počtu nebyly. Pro plamenometné Tigery již vyvinutý systém byl uplatněn u mnohem lehčích a mnohem početnějších podvozků Jagdpanzer 38(t) Hetzer a vznikly Flammpanzery 38(t).
Hitlera však nebylo možné jen tak odbít, a experimenty pokračovaly. Na bezvěžový podvozek mělo být instalováno zesílené čelní pancéřování. Vlak s tankem určeným k přestavbě však byl v březnu opožděn bombardováním a práce byly fakticky zahájeny až 3. dubna 1945, příliš pozdě. I obecně bylo pozdě: německá branná moc jaksi již dlouho neměla příležitost útočit proti nepřátelským opevněným pozicím. Hitlerovy zásahy do projektu jsou v tomto smyslu další ukázkou jeho zřejmého úniku z reality.
Zdroj: tanks-encyclopedia.com