Autor fotografie: NASA / Public Domain / Wikimedia Commons|Popisek: Tři letouny SR-71 na rampě Původní trojice letounů SR-71 „Blackbirds“, které americké letectvo zapůjčilo NASA
SR-71 Blackbird je skutečně zázrak inženýrství. Můžete to říct, při pouhém pohledu na něj a nemusíte mít žádné předchozí znalosti o letectví. Radikální design, který vznikl na papíře bez použití počítačů.
Stále je to nejrychlejší letadlo všech dob s lidskou posádkou, které dosahovalo rychlosti více než 3 500 kilometrů v hodině a bylo schopné přelétnout z východního na západní pobřeží USA za 65 minut a 54 sekund, což je rekord, který zatím žádný jiný stroj nepokořil. Pro konstrukci stroje byl použit hlavně titan a umožňoval tak, aby letoun odolával teplotám povrchu až 300 stupňů Celsia. Dilatační spáry umožňovaly, aby se letoun během letu protáhl až o 0,1 metru. Díky tomu z letadla před vzletem unikalo palivo a těsnit stroj začal až při určité rychlosti.
Mimochodem titan v té době dokázal vyrábět pouze Sovětský svaz, a proto ho CIA nakupovala od svého úhlavního nepřítele pomocí nastrčených firem. Tento radikální stroj začal vznikat v 50. letech a první let se odehrál 25. ledna 1962, tedy v době, kdy se pro konstrukci letadel nepoužívaly počítače a vše se provádělo na rýsovacím prkně pomocí tužek, úhloměrů a pravítek. Geniální projekt letounu neměl a dodnes téměř nemá obdoby. Ani sovětská odpověd v podobě MiGu-25 se nedokázala rovnat Blackbirdu.
Nasazení letounu SR-71 Blackbird
SR-71 Blackbird, mimo svou neuvěřitelnou rychlost a schopnost operovat ve stratosféře, exceloval také ve své službě na nejvíce exponovaných frontách studené války. Letoun byl primárně nasazen pro průzkumné mise nad územími jako Vietnam, Severní Korea či Sovětský svaz, kde jeho vysoká rychlost přes Mach 3 umožňovala létat tak rychle, že žádná tehdejší raketa nebo letoun ho nebyly schopny sestřelit. Zvláštností SR-71 byla jeho schopnost dosáhnout okrajů atmosféry, což omezovalo nepřátelské možnosti ho sledovat či zaměřit.
Jako další unikátnost lze uvést, že SR-71 byl natolik výjimečný, že pro jeho motory Pratt & Whitney J58 byla vyvinuta speciální palivová směs JP-7, kterou jiný letoun nemohl použít. Jeho rychlost ho zahřívala na takové úrovně, že palivo sloužilo nejen jako pohonná látka, ale také jako chladicí médium. Tento systém byl klíčový, protože bez efektivního chlazení by vysoké teploty při rychlosti Mach 3 vedly k fatálnímu poškození.
MiG-25 vs SR-71 Blackbird
Co se týče srovnání s rivaly, SR-71 Blackbird vynikal nad svými protivníky (pokud nějaké měl) svou kombinací stealth technologie, rychlosti a operační výšky. Sovětský Mikojan-Gurevič MiG-25 byl schopnen dosáhnout podobných rychlostí, ale za cenu vyšší spotřeby paliva a nižší operační výšky. MiG-25 byl sice vyvinut jako odpověď SSSR na SR-71 Blackbird, ale kvůli své horší manévrovatelnosti a omezenému dosahu nikdy nedosáhl takové efektivity. Sovětská obrana se snažila sestřelit Blackbird pomocí raket země-vzduch, ale díky letové výšce a rychlosti SR-71 vždy unikl.
Varianty SR-71 blackbird
SR-71 Blackbird představuje vrchol technologického pokroku v oblasti špionážních letounů, ale jeho vývoj a nasazení doprovázely mnohé zajímavé varianty a technologické experimenty, které obohatily jeho historii. Jednou z takových variant byl model A-12, jenž byl vyvinut primárně pro potřeby CIA. A-12, přezdívaný „Oxcart“, byl rychlejší a lehčí než SR-71 Blackbird, ovšem nesl méně paliva a měl kapacitu pouze pro jednoho pilota. Jeho úkolem bylo operovat ve vysokých nadmořských výškách a poskytovat strategické zpravodajství nad územím protivníka. Byl nasazen například nad severním Vietnamem a Koreou, kde jeho rychlost a stealth schopnosti zajišťovaly, že zůstal neodhalen. Přestože byl A-12 úspěšný, jeho role byla nakonec nahrazena SR-71 díky lepší kapacitě pro delší mise a pokročilejším technologiím.
f
Dron D-21, který startuje přímo z SR-71 Blackbird
Dalším fascinujícím rozšířením této rodiny letounů byl vývoj bezpilotního letounu D-21. Tento dron měl být vypouštěn z letounu M-21, což byla speciální modifikace A-12. D-21 měl původně plnit průzkumné mise ve vysoké rychlosti a výšce, aniž by bylo nutné riskovat život pilota. Nicméně spolupráce M-21 a D-21 skončila po tragické nehodě, kdy se dron po vypuštění srazil s mateřským letounem a způsobil jeho ztrátu. Tento projekt však nebyl úplně zrušen a dron D-21 byl později adaptován k vypouštění z bombardéru B-52 Stratofortress. I když jeho nasazení nebylo bez komplikací, šlo o zajímavý příklad pokroku v bezpilotních průzkumných prostředcích už během studené války.
Co je ještě více neuvěřitelné je fakt, že v roce 2000 byla konstrukce letadla "zkontrolována" počítačovým programem a výsledek? Vše navrženo efektivně a zcela perfektně. Počítač by to lépe neudělal.
Zdroj: Frontline videos, www.si.edu, www.lockheedmartin.com, www.evergreenmuseum.org