Autor fotografie: Wikimedia Commons, volné dílo
20. února 1948 podalo 12 ministrů nekomunistických stran demisi do rukou prezidenta Edvarda Beneše. Demokratické síly si od tohoto kroku slibovaly výrazné oslabení komunistů v nadcházejících volbách, místo toho urychlily vlastní konec. Komunisté provedli státní převrat a zmocnili se na více než 40 let absolutní vlády.
V mrazivém únoru 1948 proběhlo poslední kolo mocenského zápasu mezi komunisty a demokratickými silami. Československo v té době bylo už jedinou zemí, kde se nezmocnili absolutní vlády komunisté. Únor 1948 měl definitivně tuto otázku rozetnout. Nekomunistické strany stály proti komunistům ve značné nevýhodě, a i když se na podzim 1947 spojily do protikomunistického bloku, neměly účinné prostředky, jak komunisty zastavit. Ti naopak ovládali klíčové mocenské posty ve vlády, masové organizace či odbory.
KSČ vyhrála v roce 1946 první poválečné volby a zde se vývoj začal v první fázi lámat. V té druhé pak na podzim 1947, kdy se začala rozpadá protifašistická koalice a z někdejších válečných spojenců - USA a SSSR - se začali stávat geopolitičtí soupeři v propukající studené válce. Stalin předpokládal, že se USA z Evropy postupně stáhnou, to se však nestalo, a proto vydal jasnou direktivu komunistickým stranám v regionu střední a jihovýchodní Evropy, aby nastolily mocenský monopol, a to všemi prostředky, bez ohledu na parlament či ústavu.
Podle stejného vzoru měl celý proces proběhnout i v Československu. V únoru 1948 probíhaly spory o novou ústavu, o platy veřejných zaměstnanců a prakticky vše již podléhalo předvolební licitaci. Demokratické strany se rozhodly hrát s kartou zneužívání bezpečnostních složek komunisty, ti naopak s dalším znárodněním. Komunistická karta se ukázala pro voliče jako přitažlivější, koneckonců příklon doleva byl dán koncem války a jeho následky a revoluční vlnou, která spěla k větší míře zespolečenštění.
Nahromaděné spory eskalovaly 13. února 1948, kdy se národní socialisté dozvěděli o tom, že ministr vnitra Václav Nosek odvolal 8 obvodních velitelů Sboru národní bezpečnosti a nahradil je komunisty. Vláda potom svou většinou odsouhlasila usnesení, která ukládala Noskovi revokovat toto rozhodnutí. Nosek odmítl usnesení vlády splnit a označil je za protiústavní vměšování do svrchované kompetence ministra. Spory ve vlády se tak ještě více vyhrotily.
17. února 1948 se měla vláda zabývat zprávou ministra spravedlnosti o zneužívání bezpečnostních složek komunisty, což ale předseda vlády Klement Gottwald odmítl a zdůvodňoval to tím, že není přítomen ministr vnitra. Ten ve skutečnosti předstíral nemoc na základě varování vytěžovaného agenta Valerije Vilinského a připravoval proti národním socialistům útok.
20. února 1948 měla proběhnout další schůze vlády, na kterou se však tři nekomunistické subjekty - národně socialistická strana, lidovci a slovenská Demokratická strana již nedostavily. Odůvodnily svou absenci nesplněným usnesením vlády ze 13. února. Gottwald ujistil, že se o tomto tématu bude jednat, nicméně usnesení vlády stejně nebylo splněno. Tři nekomunistické strany tak podaly demisi, od níž si slibovaly vypsání předčasných voleb, stanovených původně na květen 1948 a výrazné mocenské oslabení komunistů. Stal se však pravý opak. Komunisté využili tohoto kroku jako záminky k definitivnímu uchopení moci.
21. února se konala na Staroměstském náměstí velká demonstrace, kde vystoupil Gottwald a vyzval k tvoření akčních výborů, které měly na všech úrovních protiústavně vylučovat zástupce nekomunistických stran. Gottwald zde stanovil klíčovou strategii: odstoupivší ministři se za žádných okolností nesmějí vrátit do vlády a šéf KSČ si sám místo nich bez jednání s ,,reakčním" vedením těchto stran zvolí takové zástupce (rozuměj kolaboranty), kteří by ministry nahradili. Mezitím byl ze strany komunistů činěn nevybíravý nátlak na hlavu státu, proběhl sjezd závodních rad, generální stávka, byly obsazeny sekretariáty nekomunistických stran, to vše byly nátlakové prostředky na Beneše, aby demise ministrů přijal.
25. února chtěli mít komunisté vládní krizi definitivně vyřešenou. Počítali se dvěma možnostmi: Beneš přijme demise, skončí vládní krize, a to vítězstvím komunistů, nebo Beneš demise odmítne přijmout a budou se nátlakové akce dál stupňovat. To zahrnovalo mimo jiné pochod velké demonstrace na Hrad a pořádání veřejných schůzí za Benešovo odstoupení z funkce. Mělo dojít i k sérii masového zatýkání nekomunistů, nejen na nižší úrovni, ale vyšších funkcionářů či poslanců bez ohledu na imunitu, což už by se přiblížilo provedení regulérního puče.
Vzhledem k tomu, že Beneš nakonec 25. února přijal demise odstoupivších ministrů, nemusel být výše nastíněný scénář realizován. Vláda byla podle Gottwaldova přání, nekomunistické strany byly zlikvidovány jako mocenskopolitická síla. Demokratické strany chtěly v únoru 1948 uspíšit konání voleb, v nichž měli být komunistů oslabeni, místo toho urychlily vlastní konec.
Zdroj: Karel Kaplan: Pět kapitol o únoru